(fragment přednášky z Avalconu, 7.7.2007, Chotěboř)

To, že jsem si za téma parconské přednášky vybral právě alchymii jistě o něčem svědčí. Ano, odevzdal jsem do tisku rozsáhlou novelu Rudolfinské mystérium, která se kolem alchymie odvíjí a alchymie je její hlavní téma. Už jednou jsem se toho tématu dotknul v povídce Brána číslo 13, která vyšla ve sbírce Zepelín na Měsíci v roce 1990. Vracím se tedy k tématu po sedmnácti letech, to ovšem neznamená, že jsem se celou tu dobu o alchymii nezajímal.

Je na ní mnoho pozoruhodného, mimo jiné i to, že se nestala výrazným předmětem zájmu autorů sci-fi. Když jsem si hledal materiály pro tuto přednášku, nalezl jsem jen japonský produkt v žánru Manga pod názvem Full Metal Alchemist. V online sci-fi encyklopedii heslo alchymie docela chybí. Je to zvláštní nebo přirozené, že si autoři sci-fi tohoto tématu nevšímají?

Asi je to podobné, jako se záhadologickými tématy typu UFO. Jsou to témata sama o sobě zvláštní, takže žádné další ozvláštnění ani nepotřebují. Dělat zvláštní z obyčejného, to je ta správná metoda pravověrného scifisty. Ale psát příběh na téma alchymie, to asi většině z nás připadá jako pečení bábovky z těsta koupeného v krámě s polotovary.

Rozhodl jsem se tedy podělit se s vámi o poznatky a svěřit se vám s tím, jak jsem s alchymií zápasil já.

Vyskytl se však zádrhel. Dřív než jsem práci na této přednášce skončil, přečetl jsem knihu Jonathan Strange a pan Norrell od Susanny Clarkové. Tato kniha nepojednává o alchymii přímo, je to kniha o magii a o jejím příchodu do světa na začátku devatenáctého století. Magie v pojetí Clarkové a alchymie mají ale některé prvky shodné, přinejmenším z pohledu spisovatele, který jedno či druhé chce pojmout jako motiv. Myslím tedy, že bude užitečné, když se zaměřím i na tuto knihu, kterou pokládám za zcela fenomenální jev přinejmenším v tomto desetiletí a o které předpokládám, že se stane kultovní knihou. Já ji stavím mnohem výš než Pána prstenů i než Harryho Pottera, při veškeré povinné úctě k oběma jmenovaným dílům.

Clarková píše, řečeno už, o magii, nicméně i ona se na jednom místě zmiňuje o Hermovi Trismegistovi jako o společném praotci či dokonce bohu všech mágů – a samozřejmě alchymistů. Jak se tématu zmocnila?

Jistě i ona stála před úvahou, zdali se zabývat alchymií nebo rovnou magií a rozhodla se pro magii. „Přitom alchymie jistě obsahuje magické prvky – a naopak magie, přinejmenším v pojetí Clarkové, má hodně společného s alchymií – především tím, že všechna kouzla jsou definována, mají svoje vzorce, přesná zaříkávadla – je to tedy nadpřirozeno vyplývající nikoli z nějakých kouzelných vlastností mimořádného jedince: vždyť pan Norrell není nic jiného, než nudný školomet, který skupoval magické knihy, četl je, naučil se z nich kouzlit - a teprve jeho žák Jonathan Strange byl z jiného těsta, je to dobrodruh a fanfarón, ale také v podstatě školometský typ a také experimentátor. No a v třetí generaci má přístup k magii každý – v pojetí Clarkové je magie naučitelná nauka, nikoli dar od Boha určený jen výjimečným a vyvoleným. Alchymie je v uvozovkách "jakási divná věda" podléhající předpisům, prostoupená přesným řádem. V pojetí Clarkové je principiálně stejná i magie.

S tím souvisí i časové umístění děje.

Řekli jsme, že alchymické texty bez výjimky operují motivem „ztracená vědomost". Zdá se, že pro lidi je přitažlivější nalezení něčeho co bylo – asi je to méně znepokojující činnost, než hledání něčeho co nebylo a tím hůř, když hledáme něco, o čem nevíme, zdali je, zdali je nalezitelné. Takže i hrdinové románu Clarkové hledají ztracené vědomosti a pan Norrell si vytkne cíl vrátit magii do Anglie. Ohlíží se na magický zlatý věk a rád by ho obnovil. Protože je suchar a školomet, počíná si opatrně. Navíc, je to anglický školomet. Chce, aby to byla čistě anglická magie provozovaná anglickými mágy. Je úzkostlivý a bojí se, aby se do anglickosti nepřimísil cizorodý prvek.

Ten je nabíledni – a v tomto momentu se koncept magie odděluje od konceptu alchymie. Clarková má ve svém románu dva fantaskní prvky: jednak je to magie, jednak je to existence národa elfů. Bylo by zajímavé se jí zeptat, co bylo důvodem toho, že elfy přivedla do románu. Samozřejmě, že elfové jsou trvalou součástí evropské kultury, ze severské mytologie se natáhli do keltského prostředí a žijí v moderní literatuře – připomeňme J. R. R. Tolkiena, Raymonda E. Feista, A. Sapkowského nebo Poula Andersona. Jistě to byl jeden z motivů: v anglické kultuře je keltská vrstva velmi silná a antické vlivy zde působí jako silný dramatický katalyzátor.

No a druhý moment je existence Tolkienova díla. Clarková, ať chce či nechce, je a bude s Tolkienem srovnávána – a bylo by divné, kdyby si neuvědomovala během své deset let trvající práci na románu, že tomu tak bude. Její pojetí elfů je protichůdné pojetí Tolkienovu. Clarková je vnímá jako bytosti magické a v podstatě člověku nepřátelské, rozhodně pak sobecké, necitelné k individuálnímu osudu. V průběhu děje Clarková vodí čtenáře na uzdě jak poníka v kruhu. Nejdřív v něm vyvolává dojem, že hlavní střetnutí bude mezi oběma anglickými mágy, Strangem a Norrellem, a teprve ve finále se ukáže, že oba rivalové se spojí nebo jsou osudem spojeni, aby se utkali s elfským mágem.

Myslím, že toto střetnutí – v podstatě xenofobní a v dnešní době poblázněné ideou politické korektnosti a sebevražedným konceptem multikulturalismu – také přispělo k volbě přesného časového určení, kdy se román bude odehrávat.

Je to doba osudového střetnutí Británie s císařem Napoleonem, doba vypjatých nacionálních vášní na začátku devatenáctého století. Je to ostatně i úsvit vědy v moderním pojetí stejně jako úsvit průmyslu – v této době už pracovaly první parní stroje a George Stephenson už pracoval na konstrukci parní lokomotivy. Byla to tedy doba takříkajíc na spadnutí, doba rodícího se moderního světa. Právě ji zvolila Suzanne Clarková, tento velký ironik, jako dobu návratu magie do Anglie. Přitom, jakkoli zachází s magií exaktně, tedy vědecky, omezuje ji na anglické nositele – třebaže tato znovu objevená anglická magie funguje i za hranicemi, část románu se odehrává v Portugalsku, je zde magicky interpretována bitva u Waterloo a román v jistém smyslu vrcholí v Benátkách, tedy v Itálii. Autorka ale poukazuje na to, že se jiným národům výslovně nedaří napodobit Angličany v jejich úsilí o obnovení magie – zvláště pak Napoleon vynaložil velké úsilí, aby našel francouzského protivníka panu Strangeovi a narazil jen na jednoho trapného podvodníka. Je to nedůslednost? Pokud bereme vědu jako vědu – a do vědy lze zahrnout vše, co atributy vědy naplňuje, především opakovatelnost pokusu nezávisle na místě a na osobě pokus provádějící, za předpokladu, že jsou splněny výchozí podmínky, pokud tedy spolu s Clarkovou bereme magii jako vědu sui generis, kterou „může dělat každý", měla by se stát civilizačním fenoménem nezávislým na britském původu. Ledaže by v tom hráli elfové větší roli, než by se zdálo na první pohled, a autorka to naznačuje a jistě i dopoví, protože pracuje na pokračování svého románu.