Motto:

• Slovník české frazeologie a idiomatiky, výrazy slovesné A-P, Čermák, Hronek, nakl. Academia, Praha 1994: spadnout z Marsu viz spadnout z měsíce; spadnout z měsíce/Marsu (čl. pro svou nechápavost, nerealistickou reakci, postoj aj. v pohoršeném n. posměšném pohledu druhého; zvl. ve zvolání a otázce:) být (naivně) hloupý a neuvážený; nesmyslně se něčemu divit.
• Ježto jsem se v posledních dnech setkala se zvláštním druhem chyb v textech o Marsu, začnu dnes touto „aktualitou“. Jde o přídavná jména vytvořená z podstatných jmen Mars a Marťan: marsovký a marťanský. Nelze je zaměňovat, jako nelze zaměňovat přídavná jména pozemský a pozemšťanský (od slova pozemšťan - s malým p!). Chybně: marťanská poušť, marťanská obloha... Správně: marsovská poušť, marsovská obloha... Přídavné jméno marťanský se týká obyvatel Marsu, ne planety. Tedy správně: marťanský jazyk, marťanské zkušenosti... A věta z textu, tentokrát správné: V marťanské mysli se začal klubat zcela nemarťanský záměr. (L.Freiová, Sarden, 16.2.2008)

Dovolím si, možná drze ve svém jazykovědném amatérismu, reagovat na archivní jazykový koutek Ludmily Freiové.

Zacházení s českým jazykem je obecně dosti bídné, v TV, novinách, překladech (čest výjimkám!), proč by zrovna sci-fi měla být zahradou gramatiků? Sci-fi, která, jak známo, drží odevždy prst na arytmickém tepu doby. A to nejen na slušných místech jejího těla (té doby). Nechci však nikoho omlouvat. Není důvod, proč bychom se nemohli snažit češtinu spíše hýčkat než prznit. Třeba jsme jedna z posledních generací, která tento jazyk s nesporně zajímavým osudem užívá.

Správné užívání slov odvozených ze jména planety Mars, jakož i skloňování a tak mě zaujalo nejvíc. Uvědomil jsem si totiž, jak s tímto slovem zacházím já.

Nuže. Jsem–li na Marsu, nebo k němu cestuji na palubě kosmické lodi a mám použít přídavné jméno od planety Mars, řeknu např. „martské moře, martské kanály, martská obloha“. Zaváhám v jiných případech a použiji opisu. Např. ne martští obyvatelé, ale obyvatelé Marsu. Neboť v té chvíli není jasné, mluvím-li o Marťanech nebo o usedlých pozemšťanech.

Ale: Pokud bych po přistání dostal hlad a zjistil, že jedinou možností najíst se je vstoupit do tamější pobočky Macdonaldu, pojedl bych v marsovském Macdonaldu. V případě, že jídlo Marťanů je pro mě poživatelné, vstoupil bych do marťanské restaurace. Mekáč mi jaksi nelze spojit s přídavným jménem martský. A je to věc citu, kterou se pokusím vysvětlit později.

Ve případě obyvatel Marsu to cítím následovně: Napsal jsem z nějaké vnitřní pohnutky Marťan s velkým M. Jenže jistý si nejsem. A dám-li to do kontextu se situací, cítím to jinak. Mé spolucestující na palubě pozemské kosmické lodi tvoří tradičně mezinárodní posádka jako v typických dílech východoevropské sci-fi, jen bych prosil, aby kapitán nemusel být Rus. Např. proti Inuitovi bych nic neměl (Inuit je politicky korektní eskymák (nebo Eskymák?)). Takže navigátor je Nor, první pilot je třeba Španěl, kuchař Francouz, druhý pilot Japonec, Rus je třeba astronom, protože místo nástěnkáře jsem obsadil sám, Čech rodu moravského. A všichni jsme pozemšťané s malý „p“. Na Marsu pod martskou oblohou potkáme marťany s malým „m“. Jeden se jmenuje třeba Tars Tarkas a je jedakem Tharků. Jedak je společenská hodnost, něco jako náčelník, s malým „n“, Thark je národnost (v dřívějších neosvícených dobách rasa), proto s velkým „T“. Tak to bychom měli.

Ale proč píšu martský a ne marsovský? A proč martština a ne marťanština?

Protože scifimarsovským imprintingem je v mé osobní historii dílo J. M. Trosky? To určitě taky. Jenže podobně mi posloužilo Dobrodružství Johna Cartera a Marťanská kronika. A krátce na to Odyssea na Marsu a vlastně i další a další. Tak nevím.

Půjdu na to jinak.

XIX. a XX. století v euroamerickém prostoru nesla ethos vědeckotechnické racionality. V té době vznikl a rozvinul se fenomén sci-fi jako kulturní fenomén nesmírně mnohotvárný. Sloužil jako projekce vědeckého a technického optimismu, schematisoval eschatologické perspektivy, snad i trochu někoho poučil a hlavně bavil. Dával možnost úniku a naděje že ne někde za sedmero horami, ale v budoucnosti nastane něco fantastického. Jenom až ta budoucnost bude.

A jaký byl vesmír, do kterého odlétali kosmonauti bez bázně a hany?

Podobný jako svět rytířů kulatého stolu vyjíždějících za svatým grálem? Když artušovci vyjeli z Camelotu, byli najednou ve fantastickém světě, kde z hvozdů náhle trčí dokonalý hrad, nebo kaple osazená moudrým poustevníkem, nebo jeskyně s kouzelníkem. Byla někdy „skutečně“ taková krajina, takový vesmír? Ano i ne. Ano: bylo to schéma žijící v imaginativních schopnostech tehdejších lidí a tam se člověk uchyloval a získával cenné zkušenosti, podobně jako je skutečný svět dětské hry.

Vesmír, do kterého startoval Aeronautilus Troskových hrdinů, případně jím šturmovali první osadníci na Mars u Bradburyho, sice není stejný, ale něco společného má. Je živý. Tak jako kdysi dávno dávali lidé hvězdám a planetám jména bohů, možná je někdy za bohy přímo považovali. Tak jako se říkalo, že když člověk zemře, rozsvítí se na nebi nová hvězdička. Tak jako narození spasitelů ohlásila nová hvězda nebo aspoň nějaká mimořádná konjunkce. Zbytky tohoto vesmíru si s sebou nesli na cestu první literární kosmonauti a jejich zkušenosti tento svět potvrzovaly. Jako moderní, technicky vzdělaní lidé si to moc nepřipouštěli, styděli se za to, nevědomě však divoce sublimovali a projikovali mimozemšťany nejroztodivnějších barev a tvarů. Radost pohledět a číst.

A potom se člověk na kraj volného vesmíru skutečně dostal. Na oběžnou dráhu, pak na Měsíc a prostřednictvím svých výtvorů až na nejbližší planety i kousek dál. Vesmír se ukázal být jiný. Krásný, ale jiný. A hlavně: měnilo se lidstvo. A dnes tedy vnímáme vesmír jinak. Protože jsme sami jiní. Tars Tarkas, divošský, leč šlechetný, byl vystřídán Vetřelcem a Predátorem. A pokud by se Vetřelec procházel po Marsu, nebyla by nad ním obloha martská, ale marsovská. Tak to cítím.

A proto se mí hrdinové budou procházet pod oblohou martskou a ve světle dvou martských měsíců budou si číst v Marťanské kronice, kterou si na cestu ze Země přibalili do rakety. A když už tam bude ten Macdonald (co se dá dělat, ostatně párkařský krám tam taky kdysi nepatřil), tak ať vejdou, či ho minou, bude to mekáč marsovský, ne martský. To by se museli jinak snažit!!!

Místo epilogu nabízím náhled na jazyková pravidla v jejich vývoji od nejmladších po starší:

Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice, Vladimír Šaur, Ottovo nakl. 2005 :

• Mars, -su m.; (planeta); Mars, Marta m.; příd j. Martovo, martovský (římský bůh)

Pravidla českého pravopisu, pravopisná komise Ústavu pro jazyk český ČSAV, kol. za vedení akad. B. Havránka a + akad. F. Trávníčka, Academia, Praha 1977 :

• Mars, Marta m. (římský bůh); Mars, Marsu i Marta m. planeta; marsovský i martovský

Slovník jazyka českého, prof. Váša, dr.Trávníček, nakl. Fr. Borový, Praha 1941:

• Mars, -se nebo –sa || (vedle toho – moje pozn. dle vysvětlivek:) podle lat. –rta, m., římský bůh války; planeta