Literární zručnost Sergeje Lukjaněnka jsem už několikrát chválil, tady bych se jen opakoval. O jeho blízkosti pracem bratří Strugackých jsem už také psal, na čase je všimnout si rozdílů.

Ten nejdůležitější asi je v symbolice a v symbolismu, který Strugačtí umisťovali do prvního plánu svých příběhů a který se asi v nejčiřejší podobě objevil v románu Piknik na okraji cesty neboli Stalker. Jejich příběhy byly podřízeny určitému obecnému všelidskému symbolu, vestavěny do obsáhlého oblouku, který na závěr nutil čtenáře zamyslet se nad oním obecným symbolem - otázkou, kterou autoři nadhodili a vytvořili situaci, která staví dramatický otazník nad správností rozhodnutí jejich postav a zpravidla zároveň ukazuje, že jiné rozhodnutí by nebylo o nic „lepší“ nebo „správnější“.

Ničivá vlna, jakýsi prekurzor Pikniku, končí planetární katastrofou vyvolanou vědeckým pokusem. Strugačtí tu obnažují problém morálky vědců, ptají se, zda vědci mohou do rizik svých pokusů zatáhnout i nezúčastněné lidí. Strugačtí to však stavějí mnohem obecněji, než jak bylo formulováno „pouhé“ oppenheimerovské a tellerovské dilema o oprávněnosti vývoje atomové bomby a hlavně jejího použití. Ve Stalkerovi spojují motiv nemožnosti porozumět jiné rase a civilizaci, která se vyvíjela nezávisle na nás, a touhy člověka po obecné spravedlnosti - a také ceny, kterou je za to nezbytné zaplatit, byť to je jediný lidský život, navíc život člověka, který patří spíše k temné straně síly. V Je těžké být bohem zase ukazují dilema všemocného - alespoň na měřítka dané planety - hrdiny, rozpor mezi obecným imperativem „nezasahovat“ a pocity odpovědnosti za jednotlivce.

Sergej Lukjaněnko zůstává jaksi na půl cesty k tomuto mistrovství Strugackých. Jeho obecný motiv je obvykle druhým (nebo rovnocenným) plánem příběhu a - především - mu chybí ono výrazné výrazné morální dilema, které dává románům jeho velkých učitelů sílu udržet se vysoko nad průměrem žánru. Ve Spektru hledá jeho hrdina odpověď, ale výsledný pocit, který ve mně závěr příběhu zanechal, má daleko k otisku, jaký mi zůstal po přečtení Ničivé vlny, o dalších příbězích Strugackých nemluvě. Stejně tak dvojromán Hranice snů - Vládcové iluzí, který má pointu sice do jisté míry otevřenou, ale nestaví čtenáře do role Buridanova osla, váhajícího, zda některá z možných variant příběhu a jeho pokračování má lepší kombinaci kladů a záporů než jiná.

Asi nejvíc se tomuto charakteristickému rysu románů Strugackých Lukjaněnko přiblížil v trilogii o Hlídkách. Ale i tam je zakončení v porovnání s etalonem málo konfliktní. Spíše než dilema to je překvapivé odhalení o podstatě Jiných a Hlídek, byť vytěžené do posledního zrnka. Hlídky - tady si dovolím trochu odbočku od hlavního tématu - jsou velmi zajímavě mnohovrstevné, čímž zase pro změnu Lukjaněnko minimálně dostihl Strugacké. Ti mnohovrstevnost příběhu sice také mají, ale vytvořili ji na mnohonásobně větším prostoru celého progresorského cyklu, a to ještě spíše zpětně než rozvrženou od počátku jejich tvorby.

Sergej Lukjaněnko se ve svých románech sice dotýká obecných motivů - ale na rozdíl od Strugackých to není otázka týkající se lidstva - nás tady a teď a nás ještě hodně dlouho do budoucnosti. Jeho etické motivy jsou uzavřeny do jeho příběhů, jsou postaveny na jejich premisách, místo - aby jako u Strugackých - stály nad zápletkou a dotýkaly se čtenářů a jejich vnímání světa okolo nich. V hlídkové trilogii to je etická otázka o vztahu Jiných a ostatních lidí - nikoliv ale nás, ve Vládcích iluzí to zas je vztah hrdiny k jeho světu - nikoliv k našemu, a podobně tomu je i ve Spektru.

Na závěr bych mohl dodat volnou parafrázi ze sebe sama - doba se změnila, čtenáři i autoři také. Ano, je to pravda. Ale nezměnily se základní etické principy a tím se nezměnila možnost a potřeba je neustále přezkušovat, ukazovat nám, že to jsou principy a ne zákony, že jejich aplikace není vůbec jednoduchá a že si v sobě musíme nosit neustálou potřebu vážit svá rozhodnutí i rozhodnutí jiných, jakkoliv se tato rozhodnutí odvolávají na ony obecné etické principy.

Ale protože se doba změnila a změnili se čtenáři i autoři, domnívám se, že Sergej Lukjaněnko se - přestože by nejspíš mohl - neposune v tomto ke Strugackým, rozhodně ne v nejbližších letech. Na rozdíl od Strugackých je totiž více spjat se svými čtenáři. Arkadij a Boris dlouho psali proto, že chtěli psát, více jim záleželo na výpovědi, kterou do svých románů umisťovali, než na reakci redaktorů a čtenářů. Ačkoliv u většiny autorů je takováto zpětná vazba nezbytná, aby vyfiltrovala brak a nepovedenosti, v jejich případě jim její nedostatek dával tvůrčí volnost. A později již čtenáři jejich styl přijali.

Sergej Lukjaněnko je v jiné situaci. Redaktoři a čtenáři mu svými reakcemi vytvářejí koridor, ne sice nepřekonatelný, ale přece jenom vymezující prostor pro jeho tvorbu. Dokud bude Lukjaněnko spokojený v této poloze, bude takto psát i nadále. Pokud by změnil svůj styl - a tím míním změnil směrem ke Strugackým - asi by měl problémy u redaktorů a následně i u řady čtenářů. Ti mají své Strugacké a nepotřebují další - a kdo by pak psal jako Lukjaněnko, kdyby Lukjaněnko začal psát jako Strugačtí? (A, last but not the least, proč znepokojovat čtenáře otázkami o nich samých?)

Přesto doufám (přestože v to moc nevěřím), že Sergej Lukjaněnko zkusí alespoň zaexperimentovat tímto směrem, že zkusí napsat nějaký román s trochu jinou strukturou, než je jeho zažité schéma. A pokud ne, bude to škoda, ale na tom, že Lukjaněnko je špičkou současné ruské fantastiky, to nic nezmění.