Článek o tom, jakým směrem by se měla vydat Akademie SFFH, jsem původně koncipoval jako mnohem delší, ale po rozhovoru se Zdeňkem Rampasem a Martinem Šustem na Dinoconu jsem pochopil, že mnohé z mnou kritizovaných věcí se mění a vyvíjejí způsobem navýsost pozitivním a že tedy se svou vizí přicházím tak trochu s křížkem po funuse. Proto bych tento článek pojal spíš jako jeden z hlasů, které po změně v Akademii volají - a vysvětlím, proč si myslím, že je tato změna nutná.

Pro koho tu ceny Akademie SFFH vlastně jsou?

Dávno pryč je doba, kdy se většina fanů - nebo lépe čtenářů sci-fi a fantasy - rekrutovala z prostředí SF klubů. Zároveň je dávno pryč doba, kdy všichni všechny znali a fandom byl hermeticky uzavřenou skupinkou lidí postižených stejným koníčkem - čtením fantastiky. Ceny Akademie by proto nadále neměly být interní záležitostí "nás hochů, co spolu mluvíme", ale měly by se stát transparentní, a hlavně prestižní cenou, jejíž výsledky budou zajímat co nejširší čtenářskou základnu fantastiky. Netvrdím, že by tato čtenářská základna měla výsledky jakkoli ovlivňovat. To vůbec ne. Jen by se o ně měla zajímat. Základním předpokladem, jak toho dosáhnout, by kromě masivní propagace cen ve všech dostupných médiích - a nejen těch zabývajících se fantastikou prioritně - měl být zcela průhledný systém hlasování a důvěryhodná sestava akademiků.

Kdo by měl být akademikem?

Především někdo známý, vyprofilovaný, a tedy publicisticky činný. Rozumím tomu, že někde v zapadlém antikvariátu v malém pohraničním městě může být člověk, který fantastice rozumí lépe než my všichni dohromady. Jenže takovýto člověk nesplňuje základní podmínku pro to, aby se mohl stát akademikem - není na očích, nikdo ho nezná. Pokud mají být ceny Akademie prestižní, musí v nich hlasovat lidé, s jejichž názory se čtenář, zajímající se o fantastiku, pravidelně setkává v tisku nebo na internetu a je se s nimi schopen ztotožnit. Nebo člověk, který se pohybuje přímo na trhu s fantastikou. Ceny Akademie by se tak měly stát především cenami odbornými. Konkrétně? Jeden hlas každý recenzent či publicista, který napsal za poslední rok - dejme tomu - víc než tři čtyři recenze - a jeho recenze splňují aspoň základní podmínku erudovanosti. Jeden hlas za každé nakladatelství, které pravidelně fantastiku vydává. Jeden hlas pro každého obecně známého spisovatele. Jeden hlas pro každého překladatele. A jeden hlas možná také pro každého ve fantastice činného výtvarníka. Tady si nejsem tak úplně jist, nakolik jsou výtvarníci se žánrem spjati a čtou jej, proto slůvko možná. Hranice, za níž už je někdo "obecně známý", je pochopitelně velice vágní pojem. A je na osobní zodpovědnosti těch, kteří budou seznam akademiků tvořit, kam tuto hranici umístí.

Co udělat se čtenáři? Vytvořit čtenářskou cenu.

Někdo může namítnout: ano, ceny Akademie budou cenami odbornými, pokud možno odhlížejícími od čtenářského zájmu. Není to málo? Je. Zároveň s odbornými cenami Akademie by měla paralelně existovat - tak jako v angloamerickém světě mají vedle sebe Huga a Nebulu - čtenářská cena. Abychom byli styloví, nazvěme ji třeba Newtonův mozek. Hlasovat by se dalo ve všech dostupných médiích tištěných - Pevnosti, Interkomu, Ikarii, třeba také v Dechu draka nebo dalších nejrozšířenějších fanzinech - i internetových. Fantasyplanet a Sarden je základ, dalšímu rozšíření by se nikdo nebránil. Samotný systém hlasování by byl výrazně jednodušší, jednokolový, a kategorie bych zpočátku omezil na Nejlepší překladové fantasy a horor, Nejlepší překladovou sci-fi a Nejlepší domácí knihu. Aby se hlasy netříštily, bylo by předem určeno, do které kategorie je kniha zařazena. To bych ostatně doporučil i u Mloků - případ Miéville, kde Jizva v Akademii sice nevyhrála ani sci-fi, ani fantasy, ale nejlepší knihu roku ano, je varující. Po domluvě s nakladateli bych čtenářské ceny zároveň udělal cenami motivačními - určitý počet vylosovaných přispěvatelů by dostal nějaké ty knižní novinky, a rozhodně by to mělo být něco hodnotnějšího než za Deset čtenářů doporučuje, Dvanáct čtenářů varuje. Čtenářské ceny by se pak vyhlašovaly na nějakém pokud možno nejnavštěvovanějším conu - a byly by patřičně propagovány předem.

Toto je samozřejmě první, velice předběžný návrh něčeho, co stoprocentně hodlám osobně zrealizovat. Jakýkoli dobrý nápad jsem proto ochoten akceptovat, počet kategorií bych do budoucna rád modifikoval, nebo i rozšířil - a je mi jasné, že základní vlastností, kterou musím při vytváření čtenářských cen mít, je trpělivost. Prestižní cena se prestižní nestane tak, že to o ní někdo řekne. Ta si podobné adjektivum - stejně jako JFK svůj svět - musí zasloužit.

Jak naložit se spornými kategoriemi Mloka?

Jednoznačně bych určil, do které kategorie kniha patří - i za cenu určité paušalizace a zjednodušení. Kniha, která bude v kolonce sci-fi, nemůže být v kolonce fantasy. Tečka.

Spojil bych fantasy a horor do jediné kategorie. Zase je to zjednodušující varianta, ale kolik hororů ročně u nás vlastně vychází? K hororu bývají knihy zařazeny spíš podle jména autora. Barker, King. To, že Temná věž není horor ani zdaleka, už je pak jedno. Chápu, že je jednodušší určit rozdíl mezi sci-fi a fantasy, protože atributy zde užité jsou jaksi... hmatatelnější - magie na straně jedné, věda, vesmír, technologie - ano, opět zjednodušuji - na straně druhé. S hororem je ale ta potíž, že sice má svá klasická témata - třeba upíry, zombie - ale hlavní prvek, s nímž pracuje, je emoce - strach, a tu lze pregnantně určit jen stěží. Proto bych horor jako samostatnou kategorii vyřadil.

Má smysl rozlišovat mezi angloamerickým a neangloamerickým překladem? Překladová kniha je překladová kniha vždycky, a to, že se v poslední době do nominací daleko více prosazují knihy autorů z východu, svědčí o tom, že neangloamerický překlad není žádná popelka, vyžadující samostatnou kategorii.

Určitě bych rozšířil kategorii Nejlepší časopis na Nejlepší médium. Vybírat stabilně mezi třemi, maximálně čtyřmi možnostmi, značně ubírá ceně na kreditu. Ke svaté trojici Pevnost, Ikarie, Interkom bych tak přidal Fantasyplanet, Sarden a možná i některé jiné weby, a hned by tato kategorie dostala nový impuls a vyhlašování by provázelo větší napětí.

Problémové povídky

České povídky, které z cen vymizely a patrně se tam opět vrátí, jsem si nechal na konec. Netvrdím, že jsem odborník na českou fantastickou povídku, loni jsem jich přečetl zhruba padesát. Přesto si - možná trochu troufale - dovolím tvrdit dvě věci:

Kvalita české fantastické povídkové tvorby není dobrá. Plácat se po ramenou, jací jsme pašáci, a vzájemně se ujišťovat o tom, kolik kdo má vlastně vysokoškolských titulů, je sice kamarádské a hezké, ale o kvalitě povídek samotných to nic nevypovídá. Podle mého soukromého názoru nechybí českým autorům ani tak nápady jako spíš základní řemeslné dovednosti a schopnost oslovovat čtenáře napříč literárními žánry. Toto samozřejmě neplatí o několikaprocentní špičce ledovce, z níž raději nebudu jmenovat, abych na nikoho nezapomněl, ale mám tím na mysli především vypsané autory střední generace, která začínala psát fantastiku pod vlivem někoho jiného, než je Jiří Kulhánek.

A druhá věc: Česká fantastická povídka nutně shrnující cenu, jako je Mlok, potřebuje. Už proto, aby byli autoři motivováni řemeslně se zdokonalovat. Aby výsledkem jejich činnosti nebylo jen to, že je někdo otiskne - o finančním ohodnocení v našich podmínkách příliš hovořit nejde - ale také určitá prestiž, již lze po napsání kvalitního dílka a následném vítězství v kategorii Povídka roku získat.

Můj nápad, jak z přehršle povídek, které během roku vyjdou, vybrat určité omezené množství a to předložit akademikům, spočíval v tom, že každé médium, jež české autory prezentuje, samo určí zhruba deset procent svých povídek, které se dostanou do výsledné nominace. Knižně vydané povídky by se v nominaci samozřejmě objevily automaticky.

Myslím si ale, že současné vedení Akademie vymyslelo způsob ještě daleko pružnější, který já zde z pochopitelných důvodů představit nemohu.

Kam kráčíš, Akademie...

Jak už jsem naznačil, pokud na své cestě někam nezahne, kráčí Akademie správným směrem. Zvažoval jsem, zda má vůbec podobný článek smysl, a došel jsem k závěru, že ano. Čím víc podobných hlasů se ozve, tím víc bude patrnější, že změny, které se v Akademii chystají, nejsou samoúčelným výmyslem několika izolovaných jedinců, ale povinnou rekonstrukcí, jež byla vynucena i tlakem zezdola.

Neboť sám za sebe tvrdím, že když už se něčeho účastním, mám zájem na tom, aby výsledek mého snažení měl odpovídající - tedy pokud možno co nejvyšší hodnotu.

(převzato z Interkomu 6/2006)