Asi tu edici budete znát: začalo to Děsivými dějinami, pokračovalo Drahými zesnulými, následně Děsivou vědou a pak už bylo "děsivé" kdeco. Knížečky pro děti, vyznačující se pestrými obálkami, spoustou obrázků v textu a snahou podat zvolené téma s poutavě a s humorem; úroveň obrázků, poutavosti i humoru kolísá podle jednotlivých autorů. Našinec (rozuměj: dospělec) to čte, protože semo tamo tam narazí na něco, co nevěděl, ať už detail nebo celé téma... A třeba svazek o Einsteinovi byl první dílo, které mi jasně a srozumitelně (tedy tak, aby to pochopilo nejen dítě, ale i já) vysvětlilo, o čemže vlastně pojednává ta slavná teorie relativity a jak funguje. Zkrátka užitečná záležitost, za niž bychom měli být původnímu nakladateli, britskému Scholastic Ltd., vděčni. Českému Egmontu už tolik ne, a to ze dvou důvodů - jednak si pro speciální, ryze české svazky vybrali autora, který sice umí dějiny, ale humor mu zoufale nejde, a druhou příčinou je to, co mne přinutilo pustit se do tohohle článku: nejnovější řada, nazvaná u nás Děsivá literatura, a zvláště pak její druhý svazek, stručně nadepsaný Hororové příběhy...

Ono to začíná už na obálkách. Soudě podle tiráže, anglický originál žádný nadpisek o děsivé (potažmo jakékoli jiné) literatuře neměl; jmenoval se zkrátka a dobře Top Ten Horror Stories a s tím si vystačil. V Egmontu z toho udělali supermarketovou přílipku ve stylu Pozor! Akce!!! ve tvaru žlutého kolečka s nápisem TOP DESET - doopravdy takhle. Já vím, že už se nám v češtině zahnízdila taková slova, jako je třeba topmodelka, ale tam se to ještě dá snést. Top deset? To je k blití... No a pak to pokračuje uvnitř.

První svazeček téhle řady se týkal řeckých bájí a vzpomínám si, že už tam jsem místy nad překladem stříhal ušima; Hororové příběhy nicméně dostaly na řiť zvláště žalostným způsobem. Překladatelka Ivana Mičínová (a následně i Marcela Wimmerová, jež redigovala, a s ní odpovědný redaktor Stanislav Kadlec) totiž zanedbala první a nejzákladnější pravidlo při převodu jakéhokoliv odborného textu - když už překladatel danou problematiku nezná, musí si každý detail ověřovat. A jestli si myslíte, že na knížečce, která je v podstatě stručným převyprávěním deseti (plus - v doprovodných kapitolkách - několika dalších) beletristických příběhů, není co zprasit, šeredně se mýlíte.

Začíná to nevinně - v kapitole věnované Psu baskervillskému je zmínka o místě nazývaném "Grimpen Mire". Nic proti tomu, až na to, že v Čechách je dávno obecně zažitý Gelův překlad, ve kterém to je "Grimpenská bařina". No ale aspoň že paní (či slečna) Mičínová znala slovo blata... Poté ovšem přicházejí pasáže o několika dalších slavných příbězích s nebezpečnými zvířaty, z nichž hned první je nadepsána Balaú - Ďábelský pavián. A to už je kámen úrazu.

Tak za prvé, nejsem si jistý, zda Balaoo by mělo být do češtiny přepsáno jako Balaú - ono to totiž nepochází z angličtiny, ale z franštiny (a v dalším textu je to výslovně uvedeno). Co já vím, je špatně i ten pavián, nicméně to může být renonc původního autora Michaela Coxe - jeho převyprávění vychází z filmové verze, zatímco já znám knižní předlohu, a v té je řeč o blíže neurčeném lidoopovi odkudsi ze Sund, tedy nejspíše orangutanovi. Soudě podle Coxem uváděného obsahu, dost se liší jak obě verze příběhu, tak jeho závěr (knižní "Balaoo" je jakýsi Tarzan naruby, vyúsťující poklidným návratem opice do divočiny, přičemž ji doprovází několik jejích lidských přátel, aby se poopičtili)... Kdo ví, třeba to v tom filmu byl opravdu pavián; to tedy nechme být. Co však padá zcela na hlavu překladatelky, je závěrečný odstavec oné sekvence. Cituji: "Kde ho můžete vidět: Ve filmu Balaoo ou des pas au Plafond (1913) na motivy novinového seriálu v Gaston Laroux." A to mi vyrazilo dech.

Proč? Protože Gaston Leroux (Le-, nikoli La-!) není žádný časopis, ale francouzský spisovatel (mimo jiné i autor slavného Fantoma Opery). Kromě toho Balaoo není žádný seriál, nýbrž regulérní román (byť možná původně vycházel na pokračování). Máte-li zájem si jej přečíst, česky vyšel u Kotíka v roce 1929 pod názvem Balaoo, král lesů... Pravda, dnes už jej moc knihkupců na skladě nemá.

A jedeme dál. Krysy ve zdech: jistě netřeba představovat. Vcelku v pohodě, až na to, že podle této příručky se o nich dočteme v knížce "Krysy ve zdi" (1923) od H. P. Lovecrafta. Překladatelka nejenže nerozezná množné číslo od jednotného, ale ani povídku od knihy...

A dál. Věc; opět netřeba představovat. O té se údajně dočteme v povídce Kdo je to tam? od J. W. Campbella; chybička je v tom, že česky ji pod tímhle názvem nedohledáte. Nakolik je mi známo, vyšla před lety v Poutníku jako Věc (i když se originální anglický název skutečně takto přeložit dá) a jiný český titul nemá...

Několik dalších příběhů a citací jsou záležitosti u nás neznámé, věřme tudíž, že jsou správně; jenom si nejsem tak docela jist, zda bylo na místě převádět Banshie jako Plačka (když už dávno zlidověla pod původním jménem, eventuálně coby bánší) a psát Kurupira s "a" na konci, když se v Čechách běžně uvádí jako Kurupiru. Co by se ale o pár stránek dál jistě líbilo J. Pavlovskému (jakož i celé té smečce z Rigor Mortis), je půvabný překlad klasického "teenage werewolfa" slovy Byl jsem pubertální vlkodlak (přičemž mám pocit, že v daném případě nešlo o puberťáky, ale adolescenty; ono to není tak docela totéž).

No a pak tu máme duo Jekyll & Hyde. Jak známo, Podivný případ dr. Jekylla a pana Hydea má všehovšudy čtyři jednající postavy; kromě titulní dvojky ještě advokáta Uttersona a lékaře Lanyona. Zde je ovšem ten poslední důsledně nazýván Lanyson - což zabolí o to víc, že vedle je to na obrázku správně... V připojeném přehledu šílených vědců se pak dozvíte, že "Velký bůh Pan" je film(!) natočený Arthurem Machenem v roce 1894 a že jeden z nejslavnějších filmů němé éry se jmenuje Skříňka dr. Caligariho (jak to má být správně neuvádím, protože předpokládám, že mezi čtenáři těchto stránek se takoví ignoranti jako pí Mičínová nenacházejí)... V kapitole o Frankensteinovi jsem zato žádný kiks nenalezl, s výjimkou běžného zaměnění nestvůra/tvůrce nestvůry, ale to může být i převzato z originálu.

A pak tu máme obzvlášť šťavnatou pasáž: kapitolu věnovanou H. P. Lovecraftovi. Překladatelka nejenže jaksi nepostřehla, že Lovecraft dávno vyšel celý česky a leckteré povídky i několikrát; ona toho neví víc. Tudíž se tu postupně objeví Hrůza v Dunwich (obvykle: Hrůza v Dunwichi), Arabské noci (česky odjakživa Příběhy/Pohádky/Kniha tisíce a jedné noci), Lovecraftův dědeček Whipple Vab Buren Phillips (Van Buren je celkem běžné jméno, ale Vab?), Volání Cthulha, Stín nad Innsmouth a Honba ve snu za neznámým Kadathem (pro ty, kdo nevědí: Cthulhu se normálně neskloňuje, Innsmouth naopak ano, a ta třetí povídka u nás vešla ve známost jako Snové putování k neznámému Kadathu). K tomu ještě připočtěmež, že překladatelka, která neváhala počeštit banshie, nepíše "ghúl" ani "ghůl", nýbrž ghoul.

Vydržte, blížíme se do finiše. V češtině máme takovou zvláštnost: některá vlastní jména, stanou-li se obecným pojmenováním, píší se jinak. Tak píšeme kolt, mluvíme-li o revolveru všeobecně, ale nikdo soudný nenapíše Samuel Kolt; zrovnatak se vžil pravopis Drákula, je-li řeč o upírech obecně a posměšně, avšak věhlasný Stokerův román je zkrátka Dracula a basta. To je pravidlo, potvrzené výjimkou: pí překladatelka Mičínová trvá na Drákulovi. Což chápu tak, že možná četla Švandrlíkova Drákulova švagra, ale dál se v hororech nedostala... Ostatně Vlad Tépes je u ní Vlado(!) a krvežraví netopýři rodu Desmodontinae, obecně známí pod názvem vampýři či upíři, pro lepší rozlišení od upírů lidských nazývá upířími netopýry... Slovo vampýr nepoužila vůbec, ale ještěže tak: podezřívám ji, že kdyby tak učinila, přiřadila by se k oněm stále početnějším negramotům, kteří je píší s měkkým "í"...

Takže takhle. Coxovy Hororové příběhy jsou kniha bezesporu záslužná a osvětu přinášející, ale překladatelka a zodpovídající činitelé v Egmontu by ji zasloužili omlátit o hlavu (celý náklad, samozřejmě; jediným exemplářem by to nemělo smysl)...

Na shledanou.