ŽAMBOCH, ČILI ZIEMIAŃSKI

Vydavatel na obálce "Seržanta" autora Miroslava Žambocha nazývá českým Sapkowským. Obávám se, že je to marketingový tah, stejně jako je každá epická fantasy přirovnávaná k Tolkienovi. Žamboch nemá se Sapkowským nic společného, zato má hodně společného se Ziemiańským.

Román je směsí klasické military sf (zákopy, pušky, tanky) a fantasy (meče, kouzla, boj řádu s chaosem). Očima titulního seržanta Lancelota z průzkumné jednotky sledujeme závěr střetu s prastarými nekromanty. Vojácký humor, rychlá akce, nekomplikované postavy, bitvy, střílení, souboje na pěsti i bílou zbraní, předpisová milostná zápletka - čte se to rychle a bezbolestně. K příliš dlouhé reflexi ale nedochází: Žamboch nijak nevysvětluje ekletičnost světa, důležité je tempo akce. Podobnost se Ziemiańským můžeme najít i v podrobnostech, např. stejně nucené užití parních motorů bylo v "Autobahn nach Poznań" vysvětleno racionálně, zde zavedenými pravidly magie.

Překlady vojenské sf byly doposud specialitou nakladatelství ISA. Fabryka Słów se zřejmě rozhodla vsadit na neanglojazyčné autory, ale kromě jednověté zmínky o české vlajce jsem v "Seržantovi" žádné kulturní specifikum neobjevil. Vůbec to ale není čtivo horší než ta západní.

Jacek Dukaj
Nowa Fantastyka č. 5(272), květen 2005

Dukaj hned na začátku uhodil hřebíček do hlavičky, účelem marketingových sloganů je přilákat pozornost a nikoliv pravdivě vypovědět o podstatě; ani on, ani my nebereme tedy tuto záležitost jako vlastnost Mirkovy knihy. Závěrečná věta prvního odstavce je konstatováním faktu a jevu; necelých třináct set znaků přeloženého textu (v podstatě téměř stejný rozsah jako je pro tento útvar vyhrazený v Ikarii) nedává prostor pro nějaké rozbory, zdůvodnění a tak podobně.

Hned v úvodu druhého odstavce je vidět, jak Jacek Dukaj klouže po jevové stránce žánru. Předpokládám, že hlavním důvodem je potřeba stručnosti - hned za tím totiž vynikající zkratkou více než plasticky charakterizoval příběh a autorský styl Mirka Žambocha. Zde citovanou povídku Autobahn nach Poznaň známe z antologie Polská ruleta, a myslím, že dává pádné argumenty na podporu Dukajova tvrzení.

Poslední věta recenze je určitě potěšující; jak z pohledu Mirka Žambocha, tak i nás, i když hnidopich by asi podotkl něco o tom, že Dukaj nám neříká nic nového. No a to (české) kulturní specifikum... nedovedu si představit, co by mohlo tak fungovat, snad kromě pití piva a pojídání olomouckých tvarůžků. I když ono to kulturní specifikum je v něčem trochu jiném, než je zmínka o české vlajce (ze své četby Seržanta si ji nepamatuji, ale to nic neznamená) či o konzumaci místních specialit či nošení čepice poděbradky nebo hole valašky. Je ve způsobu myšlení, v přístupu k řešení problémů, v tom, jak lidé reagují na situace. V tom Mirek Žamboch Seržanta víceméně posunul do zcela všeobecné a nespecifické polohy. Jacek Dukaj si zřejmě neuvědomil, že tato absence kulturního specifika sama o sobě je kulturním specifikem. Ale to si zkuste rozkódovat sami jako domácí úkol.

Omezený rozsah Dukajovy recenze - jev vlastní víceméně všem tištěným médiím - vytváří řadu omezení, kterými se autor musel při jejím psaní řídit. Obdivoval jsem schopnost zkratky a charakterizace, která u recenzentů a kritiků často chybí a je nahrazována záplavou slov. Ještě jednou děkuji Jirkovi Pilchovi za zprostředkování zajímavého pohledu Poláka na tuto knihu.

(Další polské recenze najdete tady nebo tady.)