To, že jsem si za téma parconské přednášky vybral právě alchymii jistě o něčem svědčí. Ano, odevzdal jsem do tisku rozsáhlou novelu Rudolfinské mystérium, která se kolem alchymie odvíjí a alchymie je její hlavní téma. Už jednou jsem se toho tématu dotknul v povídce Brána číslo 13, která vyšla ve sbírce Zepelín na Měsíci v roce 1990. Vracím se tedy k tématu po sedmnácti letech, to ovšem neznamená, že jsem se celou tu dobu o alchymii nezajímal.

Je na ní mnoho pozoruhodného, mimo jiné i to, že se nestala výrazným předmětem zájmu autorů sci-fi. Když jsem si hledal materiály pro tuto přednášku, nalezl jsem jen japonský produkt v žánru Manga pod názvem Full Metal Alchemist. V online sci-fi encyklopedii heslo alchymie docela chybí. Je to zvláštní nebo přirozené, že si autoři sci-fi tohoto tématu nevšímají?

Asi je to podobné, jako se záhadologickými tématy typu UFO. Jsou to témata sama o sobě zvláštní, takže žádné další ozvláštnění ani nepotřebují. Dělat zvláštní z obyčejného, to je ta správná metoda pravověrného scifisty. Ale psát příběh na téma alchymie, to asi většině z nás připadá jako pečení bábovky s těsta koupeného v krámě s polotovary.

Rozhodl jsem se tedy podělit se s vámi o poznatky a svěřit se vám s tím, jak jsem s alchymií zápasil já. Než se ale pustíme do výkladu některých aspektů díla Clarkové, podívejme se na několik obrázků ilustrujících alchymii.

Tento obrázek byl na deskách knihy Smaragdová deska aneb Alchymie pro osobní proměnu z roku 1781, tedy z doby, která předchází děj románu Clarkové o třicet let. Zobrazuje "Filosofický chaos", tedy základní suroviny pro kámen mudrců. Ve spodní části obrazu vidíme zelenou horu a na ní devět lapis lazuli vybroušených do osmistěnů. Tato podivuhodná hornina, v dávných dobách pokládaná za drahokam, hrála roli v posledních sedmi tisících létech v magii až do dneška. Není to minerál, je to vskutku hornina, protože se chemicky vzato skládá z lazulitu, který je v ní přítomen až ze 40% a dalších hornin, jako je pyrit nebo kalcit. Těží se v oblasti Badaškánu v Afghánistánu - a právě odsud pocházejí kusy, které zdobily koruny sumerských vládců a které nacházíme v hrobech egyptských faraonů. Je nápadný svou modrou barvou.

Toto uspořádání lapis lazuli tvoří Saturnův gagický čtverec, obsahující všechna znamení a numerické principy práce alchymisty. V každém z lazulitových oktagonů vidíme sedmicípou hvězdu, ta symbolizuje sedm kroků v transformaci hmoty. Jsou to: Calcinace, Dissoluce neboli rozpouštění, separace, konjunkce, fermentace, destilace a coagulace čili srážení. Na vrcholu hory stojí alchymická pícka athanor, tam začíná první krok díla, totiž kalcinace, očištění látek vstupujících do procesu, vytvoření výchozích slitin. Právě zde se hmota rozděluje na čtyři základní prvky stvoření, na čtyři elementy - vzduch, oheň, zemi a vodu. Na pícce je umístěna Retorta transformace, zde probíhá rozpouštění, dissoluce. Podstatné je, že pevné se zde rozpouští a odtéká. Proces separace je symbolizován vzlétajícím ptákem, poté co byl osvobozen křestem ohně a vody. Při konjunkci čili sblížení Krále a Královny spolupracují Slunce a Měsíc, aby pozvedli dítko do vyšší fáze transformace. Následuje fermentace čili kvašení, znázorněná pavím ocasem květů, po něm následuje destilace - z níž vzejde vyšší stádium existence a vědomí. Tento konečný krok je symbolizován korunou koagulace spojující materiální síly toho co je dole a spirituální síly toho co je nahoře.

Tento princip vyjádřený slovy "co je nahoře je dole" je základem magického myšlení. Jeho grafickým znázorněním je Ouroboros, had požírající vlastní ocas:

Tento ouroboros byl vykreslen ve středověké alchymické laboratoři v Heidelbergu (vlevo) a takto ho zobrazovali v Egyptě, v Alexandrii (vpravo):

Toto je čínský ouroboros z dynastie Čou, 1200 let před Kristem:

O nalezení a obnově tohoto umění

V tomto bodě všichni moudří souhlasí s tím, že tato znalost byla prvně udělena Adamovi, Duchem svatým. A On prorokuje, jak před, tak i po pádu, že svět musí být obnoven, nebo přesněji, očištěn vodou. Proto tedy nástupcové Adama vztyčili dvě kamenné desky, do kterých vyryli souhrn všech fyzických znalostí. Aby se tato tajemství mohlo dozvědět potomstvo. Po potopě, Noe nalezl jednu z techto kamenných desek na úpatí hory Ararat. Jiní říkají že znalost umění byla obnovená Hermem Trismegistem, jehož mysl byla pokladnicí veškerého umění a vědy. A alchymisté jsou stále nazýváni Hermovými syny.

Bernard z Treviza řekl, že Hermes přišel do údolí Hebron, a tam našel sedm kamenných desek, na kterých byl před potopou napsán souhrn sedmi svobodných Umění.. Protože stejný Hermés žil stejně před potopou tak i po ní, je ztotožněn s Noem. Tehdy toto umění našlo cestu do Persie, Egypta a Chaldeje. Židé ji nazývají kabalou, Peršané magií, Egypťané Sofií. A toto bylo vyučované ve školách zároveň s teologií. Bylo to známé Mojžíšovi, Abrahámovi, Šalamounovi a třem králum kteří přišli ke Kristu z východu. Magie odvozuje svůj původ z božské Trojice a Trojjediného Boha. Protože Bůh označil a zapečetil všechny stvořené věci tímto znakem Trojice, jako jakýmsi druhem psaného hieroglyfu, aby Jeho vlastní přirozenost mohla být poznána. Proto číslo 3 a magické číslo 4 tvoří dokonalý počet 7 a je dosazeno v mnoha mystériích. A protože Čtveřice spočívá v Trojici, je to počet který stojí na horizontu věcnosti a ukazuje všechen směr k Bohu v nás, tedy včetně Boha samotného, lidí a všech stvořených věcí, s veškerou jejich tajemnou mocí. Přidáním tří dostanete deset, které značí návrat k jednotě. V tomto tajemství jsou uzavřeny všechny znalosti skrytých věcí, které Bůh svým slovem učinil známým lidem z Jeho dobrého potěšení, aby o Něm mohli mít pravdivou představu. A toto je tvar který je nazvaný nebeskou sférou. Řečená sféra se skládá z kruhu, jehož kruh reprezentuje Trojici božství v Jednotě..Bůh s třemi hlavami a jednou korunou, převýšen trojúhelníkem obklopen duhou, a nahoře Slunce a Měsíc.

Takto bychom mohli pokračovat dlouho. Materiálu je nepřeberně, zachovaly se stovky alchymistických textů a mnohé jsou ilustrované, velmi často i krásně. Vraťme se ale k základní naší otázce a tou není problém - jak získat kámen mudrců, ale jak o těchto věcech psát. Když se vrátíme k tomu, co bylo řečeno před chvilkou, můžeme také použít sedmero kroků velkého díla, od kalcinace - spálíme obsah, disoluce - rozpustíme prvky na prvočinitele, provedeme jejich separaci a pak je poskládáme, to je konjunkce, a poté co je fermentujeme vlastním duchem a stejným prostředkem destilujeme dojdeme ke koneční koagulaci.

Takže především téma je to záhadné a tudíž zajímavé - všechny nás zajímá a láká neznámo.

Téma je to barvité - je plné obrazů, symbolů.
Obrazy jsou srozumitelné - každý ví, co je paví ocas, co je král a královna, co je duha a dovede si představit lapis lazuli. Ne každý ví, co je (Na,Ca)8(AlSiO4)6(S,SO4,Cl)1-2. a přitom jde o totéž. Podstatný prvek je tedy pochopitelnost nepochopitelného: musí v něm být vazby a kotvičky na naše vědomí. Musí to být neznámo, ve kterém máme nohu mezi dveřmi a máme aspoň iluzi, že je dokážeme otevřít. Další podstatný prvek je motiv ztraceného ráje, ztracené znalosti. Zdá se, že každé lidské bytosti je vrozena schopnost idealizace minulosti. Psycholog by to jistě dovedl vysvětlit, hlavně tím, že duševní hygiena nás naučila zbavovat se špatných vzpomínek, aby nás zbytečně netrápily a nesvazovaly a tak nám minulost, zbavena špatného, připadá mnohem příznivější, než byla, když jsme ji prožívali jako přítomnost. Edward Kelly a doslova všichni alchymičtí a magičtí učenci se odvolávají na ztracené vědomosti minulosti. A není to jen nějaká psychologická iluze. Velké civilizace minulosti, především egyptská a antická - a o sumerské víme velmi málo - jistě dospěly ke znalostem, které opravdu byly časem zapomenuty a byly pracně obnovovány, když se evropské lidstvo vyhrabávalo z temna, do něho ho uvrhl pád Říše římské.

Toto jsou předpoklady pro použití alchymie či magie jako literárního motivu.

Dovolte, abych se v druhé části svěřil s tím, jak se potýkám s tématem, tedy magií a alchymií, já.
Můj vůbec první kontakt se datuje do sedmdesátých let, kdy můj otec Vladimír Neff pracoval na rozsáhlém třídílném historickém cyklu o Petrovi Kukaňovi z Kukaně. První díl se jmenoval Královny nemají nohy. Hrdinův otec, pan Janek Kukaň, je zde alchymista na dvoře císaře Rudolfa II. a hned v úvodu románu objeví kámen mudrců, tedy hmotu, která je schopna přeměnit olovo na zlato. Jsem pyšný že jsem tehdy otci mohl pomoci v jednom technickém detailu. V dalším běhu děje, už po smrti otce alchymisty, mladý Kukaň vyrábí ze zachráněného zbytku zásob kamene mudrců zlato. Vypůjčí si kovářskou dílnu, pomocí měchu vyvolá ve výhni žár dostatečný k roztavení olova, dovnitř nasype kámen mudrců a olovo se promění ve zlato. Tehdy jsem poradil otci, a on to realizoval, že zlato má bod tání 1064 stupňů Celsia, kdežto olovo pouhých 327. Zlato je v okamžiku konverze tekuté, tudíž nutně musí mít aspoň na krátkou chvíli tepotu tání. Jde o fyzikální proces, takže musí podléhat přírodním zákonům: zlato musí v okamžiku svého vzniku odebrat teplotu z okolí. V dílně tedy zavládne mráz, kovové měchy zmrznou tak, že jsou křehké jako sklo a rozbijí se, puknou sudy s vodou, protože v nich okamžitě zmrzne voda.

Otci se ta myšlenka velmi líbila a realizoval ji, takže scéna je v jeho románu vylíčena zhruba tak, jak ji tu podávám. Hovořím teď o metodě, ne o stavbě románu nebo povídky, hovořím o pojetí alchymie jako motivu.

Je zde potlačen prvek nadpřirozena, prvek kouzla. Fantasy, to je literatura založená převážně na magii. Jistěže existují hraniční díla, přejímající prvky fantastické vědy, na níž stojí sci-fi. Nicméně magie je fantasy bližší i než fantastická věda. Ani Janek z Kukaně, ani Petr, jeho syn, nemávali kouzelnou hůlkou a neříkali abrakadabra.

Toto pojetí alchymie, přiznám bez mučení, je přejato od proslulé knihy dvou francouzských autorů Jacquese Bergiera a Louise Powellse Jitro kouzelníků. Tato kniha u nás vyšla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, zpočátku ležela na pultech bez povšimnutí, pak se chytla a zmizela a na dlouhou dobu se jen půjčovala z ruky do ruky. Naposledy vyšla v roce 2004, česky potřetí a je rozebraná a zase není k sehnání. Právě Bergier s Powellsem v ní rozvíjeli myšlenku zapomenutých technologií. Zaujala je představa, že alchymisté v podstatě dělali to, co současná věda, jenomže měli jiné pojetí času a metod. Asi tak, jako moderní metalurgie zná sycení povrchu ocelových výrobků dusíkem, kdežto damascénští mečíři kalili svoje čepele tak, že je vráželi rozžhavené do těla křesťanských zajatců: i to bylo sycení oceli dusíkem. Bergier s Powellsem vytvořili dílo s velkou básnivou silou. Inspirovali mimo jiné Ludvíka Součka, který až do té doby podléhal vlivu poněkud trapného šarlatána Dännikena a velmi ochotně a obratně přehodil kormidlo a zakotvil lodici své imaginace v kouzelné zátoce obou francouzských fyzikálních mágů.

Bergierova a Powellsova představa, že v minulosti lidé objevili principy a technologie, které je dokázaly dovést k záhadám přírody, jež jsou dnes zapomenuté a tudíž nedostupné, to je fascinující představa. Fascinující objektivně i subjektivně.

Subjektivně proto, že mýtus o zapomenutém zlatém věku dřímá asi v nejednom z nás. Objektivně proto, že jsme svědky technických výkonů, které nás udivují svou náročností a nedovedeme si představit prostředky, jimiž byly dosaženy. Jak byl vybudován Stonehenge? Čím si svítili malíři jeskynních obrazů před dvaceti tisíci lety, v jeskyních ukrytých kilometr v hlubinách skal? Je úplně vyloučené, že člověk měl nějaké schopnosti, které mu pomáhaly překonávat technické obtíže a že je ztratil vlivem civilizace, jako nám slábnou paže ve světě, kde i kartáček na zuby je na elektrický pohon? Necítím se dobře, když tohle všechno tady říkám. Snažím se dělat svoji práci poctivě. Když píšu fantastické příběhy, jasně říkám, toto je fikce, píšu to pro zábavu, nikoho nemystifikuju, netvrdím, že je možné, aby doktor Kurz mohl z mrtvého Dědka Čucháka udělat živého Dědka Čucháka. Posazení příběhu do budoucnosti je alibi. Říkám: třeba to jednou možné bude. Je to svatá lež, pia fraus.

Když se ale odvolávám na minulost a připouštím, že by Hermes Trismegistos nebo Paracelsus snad možná opravdu měli technologie, jimiž převádějí olovo na zlato, začínám si připadat nepříjemně jako podvodník, který mate lidem hlavy astrologií a podobnými šarlatánskými jevy.

Nicméně, čas od času si to dovolit můžu. Takže, abych se vrátil ke zmíněné Bráně číslo 13. Tam se motiv alchymie , dokonce motiv rudolfínské alchymie, vyskytuje zcela jasně. Hovořím zde o kosmické kladce, založené na parasingularitě. Kosmická kladka, to je zařízení, které umožňuje vykonávat intergalaktické cesty. Píšu o tom jako o nejdůležitějším vynálezu jednadvacátého století. Děj příběhu je vcelku jednoduchý - hrdina příběhu je fyzik Jan Havel, který se právě v důsledku jakési časoprostorové anomálie dostane do rudolfínské doby. Setká se tu s Janem Matoušem Vohrubkou, alchymistou - a zjistí, ke svému úžasu, že tento anonymní český alchymista dospěl už na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století k udivujícím objevům, ba dokonce k parasingularitě, která je pokládána za největší objev jednadvacátého století a celých lidských dějin.

Je to samozřejmě žert - a je to psáno v duchu bergier - powellsovském. Hrajeme si na to, že něco kdysi bylo a dotklo se to něčeho, co bude objeveno snad zítra, snad za padesát, snad za sto let.

V jistém smyslu jsem pojal i novelu Rudolfínská mystéria v podobném duchu. Novela má vyjít před vánoci ve sborníku Imperium Bohemorum, další novely tam napsali Vilma Kadlečková, František Novotný, Josef Pecinovský a snad svoji práci dopíše i Jiří Walker Procházka, cituji ty autory, o kterých vím, že se díla účastní. Nebudu prozrazovat, o čem novela je, ale nezatajím, že mě námět zaujal a že se jím budu dál zabývat a rozvinu ho do románu, který vyjde příští rok.

V přípravných pracích jsem narazil na příjemnou webovou stránku, která o alchymii pěkně a srozumitelně vypráví. Pokusím se reprodukovat něco z té stránky. Jedna její část se zabývá alchymistickým myšlením. Dejme tomu, že potkáte člověka, který nikdy neviděl citron. V alchymistickém myšlení lze každý objekt popsat jeho vlastnostmi. Vlastnosti citronu jsou:

Žlutost, měkkost, vlhkost, kyselost, hladkost, kyselost a ovocnost.
Podobně byste mohli přiřadit vlastnosti jakémukoli objektu kolem vás. Tak třeba zlato, jaké má vlastnosti?
Kovovost, třpyt, žlutost, kujnost, tíže, pevnost a trvalost.
V alchymistickém myšlení jakýkoli objekt, třeba zlato, se dá proměnit v jiný objekt tak, že změníme jeho vlastnosti. Například když ze rtuti odstraníme tekutost a nahradíme ji pevností, získáme stříbro.

Zaujme vás absurdnost této teze. Je zřejmé, že ke skutečné vědecky definované chemii nevede od alchymie přímá cesta. I na uvedeném příkladu vidíme, v čem spočívá ošidnost tohoto přístupu. Kategorie jako je hladkost nebo ovocnost jsou čistě lidské subjektivní kategorie, neodmyslitelně svázané s naším vnímáním. Co v našem pojetí vědy pokládáme za přirozené a základní, že přírodní jevy fungují nezávisle na pozorovateli a dokonce i ty jevy ze subatomárního světa, které závisí svým průběhem na přítomnosti pozorovatele, jsou ve skutečnosti jen popisem průběhu pozorování, kdy metoda je neoddělitelná od průběhu pokusu.

Nicméně, alchymie stanoví teze, s nimiž se někdy těžko diskutuje.

Ústřední tezí alchymie je jednota. Kosmos tvoří jednota vzájemně závislých částí. Člověk je takto propojen s kosmickými ději a pokud by se mu podařilo objevit povahu těchto vztahů, mohl by jich využít k prospěchu člověka.

To je zase teze těžko oddiskutovatelná. Jsou pojmy jako je jednota a vztahy něco fyzikálně či matematicky pojmutelného, nebo to jsou kategorie vnímání? Sbírka sci-fi knížek v knihovně je entita vzájemně propojená vztahy, kdežto hromada knih určená k makulatuře postrádá většinu vztahů, leda snad oplývá vlastnostmi, jako je váha a papírovost - ty hrají v danou chvíli roli. Není to ale člověk, jeho subjektivita, kdo položil mezi obě entity, tedy sbírku knih a hromadu knih, dělítko? Přestala by sbírka být sbírkou, kdyby byla vysypána na hromadu, a co by se stalo s makulaturními knihami, kdyby byly nacpány do knihovny? Ten řád zřetelně není v knihách, ale v člověku, který je pořádal.

Alchymisté si uvědomovali tuto ošidnost. Je to námitka, která asi napadne každého. Proto prohlásili, že vztahy mezi kosmickými entitami kteréhokoli řádu nejsou povahy fyzikální, ale mystické, že jsou podstaty sympatické a antipatické a že tyto sympatie a antipatie souvisejí s mystickým pozadím, které je za fyzikálním světem a před fyzikálním světem. Nicméně, tvrdí alchymisté, mezi fyzickým světem a mystickým pozadím existují vazby, takže manipulací s entitami fyzikálního světa se můžeme dopracovat mystickému pozadí.

Odtud pramení domněnka obecně sdílená, že mezi alchymií a chemií vede vazba. Tyto teorie se opírají o údajné objevy alchymistů. Asi nejslavnější je objev porcelánu, který zůstával dlouho tajemstvím čínských mistrů keramiků a nezávisle na nich byl objeven v roce 1708 v Míšni zásluhou lékárníka a alchymisty Jana Bedřicha Böttgera - příběh tohoto muže ztvárnil Gustav Meyrink v Alchymistických povídkách. Mystické pozadí, tvrdí alchymisté, nelítostně vymezuje běh fyzikálního světa. Můžeme se o jeho povaze učit, asi tak, jako lze pochopit vzezření budovy prozkoumáním jejích plánů. Jenže co je plán a co skutečná realita? Je fyzikální svět prvek nižšího řádu komplexnosti, jako je náčrt budovy vůči budově, nebo vyššího řádu komplexnosti?

Alchymisté zacházejí s tímto problémem značně svévolně. Každopádně chápou svoje zkoumání aktivně, nikoli pasivně. Je třeba s hmotným světem zacházet, je třeba ho měnit, ne jenom pozorovat. Vztah mezi hmotným světem a mystickým pozadím je dynamický a jen v akci, ve změně, se dostáváme k podstatě. Je to něco podobného, jako kdybychom při pátrání po plánech budovy rozebírali krovy a rozkládali nosné zdi na jednotlivé cihly.

Alchymii můžeme pojímat z různých hledisek. Je samozřejmě možné se alchymistou stát a mnoho lidí šlo a dodnes jde touto cestou. Je možno ji zkoumat historicky, zabývat se vznikem, vývojem a proměnami alchymie v čase - a jejími různými projevy, jak se vyskytovaly na různých místech zeměkoule. Lze ji interpretovat - touto cestou šel Carl Gustav Jung. Toho zaujala symbolika alchymistů, zejména ta část symboliky založená na mužském a ženském principu. Jung se ve své interpretaci pokusil dovodit, že alchymie byla v podstatě jakousi mystickou protopsychologií. Podle jeho pojetí se alchymisté zabývali fyzikální matérií, ale v jádře jim šlo o rozvinutí sebe samých, soustřeďovali se na psychický proces objevu a sebeuvědomění. A samozřejmě lze ji pojímat inspiračně, jako zdroj příběhu.

Touto cestou jdu teď já.

Alchymie má dlouhou historii. Alchymie má dva velké historické proudy. Je to čínská alchymie a západní alchymie, pokud to tak lze říci: vznikla v Egyptě, byla praktikována v Řecku a v Římě v nejširším slova smyslu a nakonec se usídlila v Evropě. Její záběr byl široký. Jedno měly obě větve společné - přesvědčení o základní jednotě velkého a malého, mikrokosmu a makrokosmu. Alchymisté byli přesvědčeni, že velké se promítá do malého a že malé je schopno odhalit tajemství velkého. Cítíme v tom touhu po proniknutí za hranici materiálního poznání ve smyslu praxe. Jsme obklopeni materiálním světem, žijeme v něm a aktivně na něj působíme. Jsme zároveň jeho zajatci. Svět nám diktuje, co a jak máme dělat. Alchymisté, ať byli v kterékoli zemi a kterémkoli věku, hledali prostředky, jak se z tohoto zajetí praxe hmotného světa vymanit. Velmi výstižně vystihuje tyto principy současný alchymista John Ried. Ten vidí v alchymii umění evoluce, přičemž sama alchymie stojí na pěti postulátech:

1. Celý vesmír je božského původu.
2. Všechny organismy, bez ohledu na to, jak jsou jemné nebo hrubé, obsahují uvnitř božskou jiskru života a jsou navzájem spojeny jeden s druhým.
3. Všechny organismy jsou ve stavu stálého vývoje a pokračují svou syntézu směrem k dokonalosti.
4. Lidé jsou částí vesmíru. Mají proto božský původ a mohou svou činností nebo nečinností ovlivnit všechny organismy ve všech sférách bytí.
5. Lidé se mohou tím, že porozumějí základním zákonům, které ovládají na jedné straně jejich bytosti a na druhé straně celý vesmír, naučit poznávat božskou jiskru životní energie ve všech organismech, izolovat ji, purifikovat ji a manipulovat s ní tak, aby se urychlil proces evoluce.

Všimněte si, že zde nebylo ani slovo o nějaké transformaci hmoty, o umělém člověku nebo o nesmrtelnosti. Hovoří se zde o bohu, o základním principu všehomíra, a o člověku jako jakémsi syntetizátoru všeho. Předpokládá se tu, že člověk je schopen ztotožnit se skrze poznání jakoby naráz, jakoby jediným násilným útokem poznání, ztotožnit se s principy všehomíra, s principy tvoření. Pak ovšem vše ostatní, jako je přeměna čehokoli v cokoli jiného, jako je nesmrtelnost, jsou jen malé důsledky tohoto velkého průniku. To samozřejmě vede k úvahám po vztahu alchymie a vědy. Jsme v pokušení jedno s druhým ztotožnit. Také alchymie zasahuje do přírodních dějů s cílem objevit principy. Totéž dělá věda.

Alchymie historicky šla v minulých dobách vědě po boku a prožívala podobné osudy. Nebývaly vždy ideální. V dobách silné ideologické nadvlády náboženských doktrín bylo doporučeno nahlížet svět skrze svatá písma, ať to byla bible anebo díla momentálně úředně schválených vykladačů. Navíc, hmotný svět byl pokládán za cosi podřadného a méněcenného, navíc za cosi dočasného, mimo hlavní proud zájmu: ten byl namířen k věčnému životu mimo hmotný svět, přičemž hmotný svět byl odsouzen ke zkáze v den posledního soudu, kdy hmotný svět v podobě jak ho známe skončí. Interpretace alchymie i vědy v jejím raném stádiu byla jiná. Alchymie připouštěla božský princip - ovšem jako princip ve smyslu prvotního plánu, který je průběžně realizován skrze vývoj. Něco podobného až drsně odporovalo náboženské doktríně. Vidíme tady i na první pohled zásadní rozdíl.

Věda v moderním slova smyslu se snažila skládat celkový pohled z dílčích pohledů - vědecké poznání je stále složitější mozaika partikulárních průniků do neznáma. Ten princip precizně popsal René Descartes, když ve své Rozpravě o metodě radil, aby badatel jsoucna rozdělil na jednoduché části a ty prozkoumal až za hranici pochybnosti. To vychází ze světa kolem nás, tam je začátek. Karteziánsky uvažující člověk neví, kam ho tato metoda dovede. Existují nějaké jednotící principy? Dospěli jsme tak daleko, že se ukazuje, že právě toto je fundamentální vědecká otázka. Existuje teorie všeho? Alchymista se takto neptá. On je přesvědčen, že ví, jak to je, že ví, jaký princip hýbe světem, jenom se chce k němu dostat. Svět chápe jako skřínku se zavřenými dveřmi. Hledá klíč, aby dveře otevřel a dostal se dovnitř, tam, kde ho nečeká překvapení. Vědec dává dohromady součásti a ani neví, zdali z toho povstane skříň nebo stůl nebo cokoli jiného. V této fázi úvahy stojím na rozcestí.

Dříve či později se mne posluchač zeptá: jak to tedy s alchymií je? Je to podvod? Je to dcera omylu, jak ji svého času charakterizoval náš profesor Karpenko? Nebo je to něco, čím se máme vážně zabývat?

Vraťme se ke srovnání alchymisty a vědce.

Alchymista hledá a nenalézá. Názorně to vyjádřil Martin Frič ve filmu Císařův pekař, kde alchymisté byli zobrazeni jako komické figury, anebo jako stoprocentní podvodníci.

Vědec hledá - a je si vědom, že hledáním se okruh neznáma rozšiřuje. Dnešní pohled na svět je mnohem složitější - a více plný neznámého, než býval v době, kdy jsem se začal jako mladý člověk vědou coby pozorovatel a entuziasta zabývat. Takže v tom jsou si podobní, oba stojí před neznámem. Rozdíl je samozřejmě v tom, že věda - a zdůrazněme, že jako svůj vedlejší produkt - přináší vymoženosti realizovatelné v praxi. Věda buduje civilizaci, staví a upevňuje materiální svět - a proto je také nenáviděna vyznavači náboženských i sekulárních ideologií všech barev duhy. Jako pozorovatel se mi zdá, že vidím jeden zajímavý princip činnosti alchymistů.

Samozřejmě, že ani alchymista nežil ve vzduchoprázdnu. Byl součástí společnosti a potřeboval materiální obživu, náležitosti nezbytné k životu. Byl si vědom nedosažitelnosti cíle, k němuž směřoval, ovšem to nebylo zboží, které se dá prodat. Zato se dá dobře prodat tajemství, zvláště je-li podpořeno ješitností. Po staletí tu fungoval princip císařových nových šatů - jen prosťáček a dítě se odvážilo zvolat, že je král nahý. Navíc tu funguje něco, čeho jsme svědky i v souvislosti se současnými mýty. Fenomén létajících talířů je starý padesát let. Ale právě proto, že se současní ufologové mohou odkazovat na ufology z padesátých a šedesátých let, dodávají své věci hodnověrnosti. Tradicí se smyšlenka materializuje. Goebels řekl, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou, a tím spíš se pravdou stává nesmysl opakovaný po padesát, po sto let.

Každý kdo se zabývá alchymií ať kriticky nebo apologeticky se nutně musí zabývat alegoričností alchymie. Patří k jejím principům. Už zmíněný Ried ve své stati hovoří o třech principech alchymie, jimiž jsou Tělo, Duše a Duch. A hned přechází k symbolům.

Jedním ze tří principů je Merkur, kosmické lůno, ze kterého se klube kříž čtyř elementů stvoření. Nad toto lůno se pozvedá částečná forma věcí, jejich rysy nejsou ještě určeny. Merkur je ztotožněn, nebo je spíš jí symbolizován, se rtutí. Vzpomenete na to, o čem byla řeč před chvílí, že objekty jsou charaketrizovány vlastnostmi? Rtuť je tekutá. Tekutost je ztotožňována s neuchopitelností, takže i světlo je neuchopitelné. V tomto smyslu je Merkur - rtuť představitelem pralátky, substance která vznikla při velkém třesku, řekli bychom soudobou hantýrkou.

Druhý princip je charakterizován Sírou. Ale i tato filosofická síra není totožná se známým prvkem z Mendělejovovy tabulky. Je příbuzná ohni. Opět ve své podstatě je energetické povahy, avšak zatímco energie Merkuru má povahu podněcovače, počátku, něčeho co je za věcmi, energie charakterizovaná sírou vstupuje do věcí a oživuje je.

Třetí princip je charakterizován Solí. Právě ten je tvůrce reality. Vstupuje do interakcí Merkuru a Síry jako dvou prvků na principu mužskosti a ženskosti.

Tyto tři principy se projevují skrze čtyři alchymické elementy. Ty jsou už pro nás uchopitelnější.

První element je ohnivý a je označován trojúhelníkem stojícím na své základně. V Bibli čteme "Budiž světlo" a teorie Velkého třesku nám říká, že exploze, následovaná oslepujícím světlem byla prvním fyzickým projevem ve vesmíru, upozorňuje Ried.

Trojúhelník stojící na špici označuje druhý element, vodu, přičemž jeden i druhý element jsou formy Merkuru. Ten Merkur, který je blíž ohni, je červený Merkur, ten který je blíž vodě je Bílý Merkur.

Trojúhelník na základě předělený v půli označuje element zvaný vzduch. Zrodil se z ohně a vody, má teplotu i vlhkost, vodní atributy. A konečně přepůlený trojúhelník na špici označuje zemi, tento čtvrtý element. Přichází na konec. Je dítkem těch předchozích: (1) element je vytvořen ze tří principů, (2) je fixní, protože vrchol trojúhelníka ukazuje dolů, (3) horizontální linie v jeho spodní třetin říká, že přichází ve dvou formách, prchavé a pevné, (4) umístění horizontální linie nám říká, že množství volatilní substance je menší, než množství substance pevné. A teď, kdy jsme dospěli na konec výkladu toho zcela základního a jsme umordováni vy i já, zdá se, že je jasnější, proč alchymie nehraje významnou roli v literární fantastice.

Fantastika nefantastika, každé vyprávění stojí na příběhu a příběh musí být sdělný a musí tedy stát na pojmech, na kterých se shodneme. Mohu vyprávět příběh Othella, protože vy víte co je žárlivost a já vím co je žárlivost a jsme schopni na tomto základě komunikovat. Zajímavý může být příběh jednoho konkrétního alchymisty, avšak kdybychom měli stavět příběh na alchymii jako takové, strávili bychom většinu času a energie nejdřív sjednocováním terminologie a jakmile bychom byli u konce, zjistili bychom, že jsme z široké sféry alchymie vytáhli jenom kousek a celou její matérii zmrzačili.

Vím o čem mluvím, prošel jsem touto cestou a proto jsem se soustředil na něco, co pokládám v celé alchymii za nejdělnější, což nemusí znamenat, že je správné: jsou to už zmíněné čtyři elementy, oheň, voda, vzduch a země. Tradiční myšlení věnovalo těmto elementům zásadní pozornost a v podstatě toto pojetí přechází i do moderního fyzikálního myšlení: hovoříme o skupenstvích kapalných, plynných a pevných, přičemž plasma je chápána jako čtvrté skupenství hmoty. Je to přesný popis? Odpovídá skutečnosti? Podstatné je, že mu rozumíme a dokážeme se na něm shodnout v terminologii i v našich představách. Odvozuji z toho tedy element pátý, možná nadřazený, možná spojující základní elementy alchymického myšlení.

Naše procházka magií a alchymií končí. Úplně závěrem bych rád podotkl, že jakkoli to tak nevypadá, zůstávám věrný racionálnímu pohledu na svět. Nevím ale, kde se dá vymezit hranice, kde začíná a kde končí racionalita. Nevím to a pátrat po tom nebudu, pro mě je podstatný výsledek, tedy román nebo povídka. S teoretickými problémy ať si lámou hlavu teoretici, a já jim k tomu popřeju šťastné motání.