Kapitola 15

Dlouhé oceánské vlny houpaly plachetnicí kapitána Bílého Mrože. Loď byla vystrojena na předních dvou stěžních velkými obdélníkovými ráhnovými plachtami, na besanu, menším zadním stěžni, se otáčela trojúhelníkovitá latinská plachta. Tato třístěžňová plachetnice se jmenovala nápaditě „Bílý Mrož“, takže nemohlo dojít k mýlce, kdo je jejím pánem.
Nejprve to vypadalo, že se Mark s Rayem z přístavu Nissy vůbec nedostanou. Trn z paty jim pomohl nakonec vytrhnout hostinský Ladný Kýval, vlastně souručenství nisských hospodských. Pivovar, který souručenství spoluvlastnilo, totiž právě hodlal rozšířit výstav piva, ale měl málo sladu. Slad by se mohl přivést z Isery, jenže hospodští měli k financování výpravy málo prostředků. Ne že by jejich živnost neprosperovala, měli ale potíže s Královským Dveřníkem, který jim vnucoval fíkové víno, o který nebyl největší zájem. V normální situaci by s dealerem této komodity vyběhli, ale protože Dveřník zároveň udílel koncese - nebo je mohl odejmout, případně zkrátit otvírací dobu - nechtěli si ho rozhněvat. Fíkové víno samo o sobě nebyl špatný kauf, ale kvalit datlového vína nedosahovalo. Také ho nesmělo být přespříliš, a pak - nemělo by pocházet od Dveřníka. Jenže odběr právě jeho vína se obecně bral jako určitý způsob nezbytného úplatku. Hospodští tedy trochu zdražili pivo i datlové víno, fíkové víno pak křížově dotovali. Šlo vlastně o jistý druh sociální výpomoci - z kapes živnostníků. Nabízeli ho za tak směšnou částku, že si ho mohl dovolit i ten nejposlednější žebrák. Poslední dobou se však nucený přísun nechtěného pitiva poněkud zvýšil, a tak se peněz nedostávalo. Jenže právě po audienci Marka a Raye u krále Zdobného Rampoucha se rozhodl Dveřník svoje obchodní aktivity snížit, což dal všem hospodským na vědomí. Prý přehodnotí svoje priority, možná, že se dá na obchodování se sladem...
Takže hospodští mohli trochu vydechnout a také investovat. A Kýval přidal i několik mincí na dopravu dvou osob na severní kontinent. Nakonec - jednalo se o přátele. Ve skutečnosti šenkýř nerad viděl, jak se Vysoká Palma ochomýtá kolem Raye a něco čul i ve vztahu mezi Markem a svou neteří Chytrou Žábou.
A tak se jednoho dne všichni rozloučili. Mark s Rayem se nalodili na Bílého Mrože. Nikdo jim nekladl žádné překážky. Všichni věděli, že král dal svolení, aby cizinci pluli na sever. Od jejich audience se už o oba pozemšťany nikdo ani neotřel. Jejich izolace byla někdy až nepříjemná.
Po prvním dnu plavby, ve kterém jim do plachet dul příhodný jižní větřík, opustili hluboký záliv, ve kterém byla Nissa ukryta. Pobřeží, které je míjelo na levoboku náhle uskočilo na západ a jejich plachetnice se ocitla na širém moři. A právě tehdy se začal měnit směr větru na východní. Teprve nyní mohli Mark s Rayem ocenit výkon námořníků. V době, kdy vál stálý vítr a loď měla vyvážené plachty, se dal Bílý Mrož „řídit jedním prstem“, jak se pochvalně vyjadřoval jeho kapitán. Zato v době změny směru větru nebo směru plavby, kdy bylo potřeba plachtoví přestavět, mělo všech deset lodníků práce až nad hlavu. Mark i Ray jim raději ani nevypomáhali, aby nekazili soulad secvičeného orchestru. Za pouhou půlhodinu byly všechny plachty přestavěny, lana napnuta a trojstěžník pokračoval dále k severu, tentokrát s větrem na pravoboku.
Týden plavby uplynul v klidu až nudě, kterou rozptylovali jenom delfíni, vyskakující z vlny před přídí. Hrající si vodní zvířata se stala natolik součástí jejich cesty, že si Ray okamžitě všiml, když pojednou zmizela. Než se však se svým poznatkem mohl svěřit Markovi, zazněl z vraního hnízda hlavního stěžně výkřik hlídkujícího námořníka.
„Piráti na pravoboku!“
Nejdříve byly vidět jen plachty, ale jak se loď vynořovala zpoza blízkého horizontu malé Alwogiry, objevil se pod nimi i bachratý trup. Neznámá plachetnice k nim směřovala s větrem v zádech. Ray svým elektronickým ostrozrakem rozeznal další podrobnosti. Černou kosou vratiplachtu na hlavním stěžni vytočenou na pravobok, trojúhelníkovou latinskou plachtu na besanu, skloněnou nad levobokem. Její rychlost ještě zvyšovaly plně rozvinuté kosatky, vzpínající se nad čelenem. Ray nahlédl do svých databank a prohlásil znalecky a mentálně:
„Na Zemi by tomuto typu plachtoví a trupu odpovídal holandský boier ze šestnáctého století. Mají proti naší lodi technologický náskok.“
„A co by odpovídalo Bílému Mrožovi?“ zajímal se Mark, jako by je v nejbližší době nečekaly jiné podstatnější zajímavosti.
„Nejspíš pobaltský hulk ze století patnáctého. No jo, podívej, mají jen dva stěžně, ale ty kosatky, to je krása.“
Pirátská loď mířila přímo k nim s větrem v zádi, s plachtami rozepjatými jako křídla ptáka v letu. Byla to krása, ale smrtonosná krása.
„U prokletého Rýče!“ zaklel kapitán Bílý Mrož. „Všichni na palubu! Popusťte úvazky!“
Po provazových žebřících se rozeběhly postavy. Dolní okraje plachet se prodloužily o skasané části. Námořníci obratně napínali lana, snažíce se co nejvíce využít čerstvého větru, který teď nakláněl stěžně, úpějící až k prasknutí. Přesto se vzdálenost mezi oběma loďmi pomalu zmenšovala.
Mrož začal vydávat další rozkazy. „Večerní hlídko, připravte bidla na odstrčení, aby nás nezahákovali. Ranní hlídko, připravte si kuše a pořádnou zásobu šipek. Miřte na piráty v lanoví. Nikdo živý nesmí seskočit na naši palubu!“
I Mark s Rayem si připravili kuše. Mark si ještě zkusil svoji mačetu, jestli mu pohodlně vyklouzává z pochvy na zádech.
Mrož láteřil. „Mizerové! Pěkně si nás vyčíhli. Vypadá to, že na nás čekali. Ale co po nás mohou chtít? Žádný náklad nevezeme, jen peníze na nákup sladu. Kdyby si na nás počkali minule, když jsme vezli královské zlato... Ale na královský náklad Mořský národ obvykle neútočí.“
Náhle se nad přídí boieru objevil bílý obláček, který byl po chvíli následován hřmotným burácením dělového výstřelu. Do vody mezi oběma přibližujícími se loďmi neškodně pleskl kartáč olověných broků.
„To vypadá jako výzva »zastavte, nic se vám nestane«. Zdá se, že se zajímají o někoho na palubě. Ale to se přepočítali.“
A kapitán se rozeběhl organizovat obranu.
„Nejspíš nám nemohou odpustit zkázu výpravy Černého Gibona,“ ozval se v Markově mysli neslyšně Ray.
„To by se musel někdo z těch jezdců zachránit, pak nás sledovat a v Nisse zjistit, kam plánujeme vyplout. Potom se vrátit do domovského přístavu, připravit loď a vyplout dříve, než my. Ne že by to nebylo možné, ale nějak se mi to nezdá,“ oponoval mu Mark.
„Ať je to jak chce, myslím, že se mi právě zasekává natáčení. Marku, asi si nezašermuješ. Proti dělu nemáme šanci. Tady laser stačit nebude, aktivuju dezintegrátor“ oznámil android. „A ty si připrav nějakou historku o blížícím se konci tohohle boieru. Něco o zásahu Stvořitele, blesku z čisté oblohy nebo samovznícení prachárny.“
A Ray si začal masírovat levý loket. Jenže než mohl sundat krytku ilegální zbraně, stalo se to, o čem před chvílí mluvil. Zásah Stvořitele, blesk z čisté oblohy nebo samovznícení prachárny. Pod zadním kastelem boieru se zablesklo a vyvalil se z něj černý dým. Jeho oba stěžně se zakymácely a začaly se kácet na palubu. Ale dříve, než dopadly, rozmetal další výbuch pirátskou plachetnici na třísky. Když se rozplynul oblak dýmu, nebylo po boieru ani stopy. Z oblohy začal pršet déšť drobných trosek.
„Tyhle moderní vynálezy,“ ozval se Mrož pohrdlivě. „Nikdy nevěř černému prachu! Vybuchla jim prachárna. Díky Stvořiteli, který zasáhl jako blesk z čistého nebe.“
„Anebo někdo použil dezintegrátor,“ podotkl k Markovi Ray.

Jan Kovanic,
MST-05/33, Zlato Alwogiry,
vydává nakladatelství Ivo Železný,
obálka Petr Bauer,
brož. 128 str.,
doporučená cena 84,- Kč,
pro předplatitele 69,- Kč
Právě vyšlo