Poplach se ozval z jihu. Lon si stáhl obličejový kryt, přijal příchozí signál čidla a na obrazovce sledoval, jak se k parku blíží nepřátelští vojáci. Nedokázal ani odhadnout, kolik jich je – viděl pouze dvě pochodové řady, které mířily přímo na jeho dvě čety.

To k přerušení elektronického ticha stačilo. Lon navolil celojednotkovou frekvenci, aby vyslal varování. „Z jihu se k nám blíží nepřátelská jednotka. Nehýbejte se. Čekejte na můj rozkaz, než něco podniknete.“

Ve svém úzkém okopu se otočil, aby ležel tváří k nepříteli. Sáhl po pojistce, umístěné vedle spouště a komory pušky, aby se ujistil, že má zbraň odjištěnu. Otočte se! pomyslel si, jak se snažil silou vůle přinutit nepřátele k odchodu. Kdyby zabočili na východ nebo západ, unikli by jeho muži odhalení, ale pokud půjdou stále stejným směrem, vkročí přímo mezi Lonovy muže. A Lon nemohl nechat nepřítele přijít takhle blízko.

„Weile, ty jsi nejblíž,“ řekl, když přepnul vysílačku na frekvenci, která ho spojovala s veliteli čet a družstev. „Jestli se dostanou na šedesát metrů od okraje parku, dej mi okamžitě vědět. Pak zahájíme palbu.“ Pokud budeme muset, dodal v duchu.

Jorgen potvrdil přijetí rozkazu.

„Pokud půjdou na nás, chci, aby na ně zahájili palbu jen muži na patřičné straně parku – ale chci, aby se do toho opřeli puškami i granáty. Musíme je sejmout rychle, dřív, než se stačí dát dohromady.“

Lon už plánoval další krok, ale ten bude samozřejmě z větší části záviset na tom, jak zareaguje nepřítel – pokud vůbec – na jejich palbu, a proti kolika mužům pak budou stát. Jestli jim dokážeme pořádně zatopit a odpoutat se, máme to v kapse, pomyslel si a snažil se vypudit z hlavy nepříjemnou obavu, že by mohli zaútočit na příliš silnou jednotku. Vypaříme se a uvidíme, jak to půjde, až sem dorazí další naše jednotky.

Jediná věc na celé situaci byla pozitivní: jakmile začne boj, bude se moci spojit s kapitánem Orlisem a říct mu, co se děje.

„Šedesát metrů, poručíku,“ ozval se Jorgen.

Lon neváhal ani okamžik. „Zahajte palbu.“

Rozkaz dostala pouze dvě družstva. Jako první vypálili muži s granátomety, a ve chvíli, kdy se rozlehly parkem výbuchy granátů, se do boje zapojily i pušky. Několik sekund byli Lonovi muži jedinými, kdo se účastnil boje. Pak začal nepřítel palbu oplácet – zprvu sporadicky a neúčinně, ale záhy se samostatné výstřely slily v soustředěnou a hromadnou palbu.

„Je jich tam vepředu nejmíň celá rota, poručíku,“ hlásil Jorgen. „Těžko říct, jestli sem už nemají namířeno další.“

„Zatím nás neobcházejí po křídle,“ ozval se Dendrow na stejné frekvenci. „Máme po stranách umístit další družstva?“

„Ano – vysuňte je na obě křídla,“ odpověděl Lon. „A když už u toho budou, ať si také párkrát vystřelí. Ale chci, aby se všichni pohybovali pěkně rychle. Jestli dostaneme možnost, okamžitě se stahujeme.“ Na sekundu se odmlčel. „Pokud s námi nebude mít kapitán Orlis jiné plány. Hned se s ním spojím.“

Lon přepnul frekvenci. Když se mu Orlis ozval, podal zhuštěné hlášení o celkové situaci.

„Nejdřív zjistěte, proti kolika mužům stojíte,“ řekl Orlis. „Pokud byste je zvládli sami, zůstaňte a bojujte. Ale pokud byste měli bojovat s rotou nebo větší jednotkou, koukej se svými muži zmizet, než stačí přivolat posily.“

„Rozumím, pane,“ potvrdil Lon. „Všechno ostatní probíhá podle plánu?“

„O žádných změnách zatím nevím,“ odpověděl kapitán. „Raketoplány jsou na cestě s ostatními. Potřebuješ něco přednostně?“

„Nic, co by nemohlo počkat,“ řekl Lon. Bylo mu jasné, že kapitán má nejspíš plné ruce práce – s vlastním bojem.

Lon zůstal ležet ve svém okopu. Nepřátelská palba nešla příliš vysoko a několik kulek se už zarylo do kmene nedalekého stromu. Občas zahlédl úsťové záblesky, jasné zášlehy plamene, které při palbě nikdo nedokázal úplně eliminovat. Pach kouře a korditu se k němu nesl pomalu. Slabý vánek, který se parkem proháněl, přicházel ze západu.

Dva granáty vybuchly téměř uprostřed oblasti, kterou se snažila Lonova družstva ubránit, příliš daleko od okrajů, aby některého z nájemných vojáků, kteří leželi ve svých okopech, zranily nebo zabily. Lon sledoval, jak se jeho muži stáhli dál, ale udržovali stále předsunuté pozice.

„Poručíku, máme tady venku asi dvě roty, a stahují se mimo náš dostřel,“ hlásil desátník Girana. „Zaútočili jsme na ně a přesunuli se. To je zpomalilo – aspoň na pár minut.“

„Vraťte se zpátky, Tebbo,“ odpověděl Lon. „Zpátky a kolem nás. Stahujeme se.“ Lon přepnul frekvenci, aby tuto zprávu předal všem svým poddůstojníkům a vydal jim instrukce, jakými se bude ústup řídit.

Na nějaké rozsáhlé plánování nebyl čas. Lon se rozhodl a vydal rozkazy rychle. Muži na severní straně obranného okruhu, kteří se nacházeli nejdál od nepřítele, se měli obrátit k jihu. Dvě družstva, která původně vyslal nepříteli na křídla, se stahovala, muži na jižní straně obranného okruhu je následovali a ustupovali k severní části parku. Šlo to strašlivě pomalu. Museli se celou cestu plížit a navíc se jim nad hlavami křížila palba nepřátel a jejich spolubojovníků.

Lon konečně dostal příležitost, aby se také zapojil do boje. Největší starosti si dělal s tím, aby nezasáhl nikoho z vlastních mužů. To ovšem znamenalo, že většina jeho výstřelů – stejně jako výstřelů všech ostatních – mířila příliš vysoko na to, aby způsobila nepříteli vážnější škody. Ale pokud dokázaly kulky udržet belletienské vojáky v uctivé vzdálenosti, mohl být jen spokojený.

První muži se proplížili k severní části obvodu. Lon a tři další družstva se najednou ocitli v první palebné linii a nejblíž nepříteli, zatímco zbytek jeho vojáků zaujal nová obranná postavení na druhé straně ulice, která vedla kolem parku po severní straně – pronikli do budov a zaklekli u oken.

„Jsme připravení,“ hlásil Weil Jorgen deset minut poté, co minul místo, na němž ležel Lon. „Mám chlapy dost vysoko na to, aby vám poskytli účinné krytí, až budete mizet z parku.“

„Uděláme to hned, jak se budeme moci pohnout,“ řekl Lon. „Nepřítel se k nám přibližuje.“ Granát, který vybuchl necelých dvacet metrů před Lonem, skoro přehlušil jeho poslední slova. Lon sklonil hlavu a přitáhl si ruce k tělu – skoro jako želva, která se chce schovat do krunýře. Ucítil otřes, tlaková vlna se mu opřela do přilby jako rána kladivem, otřásla jím a omráčila ho. Téměř necítil hlínu a střepiny, které ho zasypávaly. A už vůbec nevnímal drobná zranění, která utrpěl na pažích.

Nebyl nijak vážně zraněný, ale otřes ho nějakou dobu držel na pokraji bezvědomí. Zvonilo mu v uších a skoro neslyšel. Neuvědomil si ani, že poblíž vybuchlo několik dalších granátů, i když ani jeden tak blízko jako předtím. Pouze instinkt – zostřený dlouhým tréninkem – ho nutil k nepřetržitému ústupu od jeho úzkého okopu do bezpečí.

Jen vzdáleně si uvědomoval, že vedle něho někdo zalehl a přitlačil ho k zemi.

„Poručíku?“ křičel Ivar Dendrow Lonovi do ucha. Podíval se na zobrazení jeho životních funkcí a zjistil, že poručík žije. Pátral po zraněních, což vzhledem k tomu, že se musel sám držet při zemi, šlo dost obtížně.

Lon zasténal tak tiše, že ho ani Dendrow nezaslechl. Jen pomalu si uvědomoval, že s ním někdo je. „Jsem v pořádku,“ zamumlal ještě dřív, než si mohl být sám jist tím, že je to pravda.

„Máte na pažích spoustu řezných ran, pane,“ řekl Dendrow do vysílačky.

To Lona probralo. Zatnul ruce do pěstí a znovu je uvolnil. „Budu v pořádku, Ivare. Jen mě to trochu omráčilo.“ Na chvilku se odmlčel. „No, ještě jsem se tak úplně neprobral. Jak si vedeme?“

„Už jsme tu zůstali jen my dva a jedno družstvo, pane – a raději bychom se měli co nejrychleji stáhnout. Nepřítel se blíží.“

Poručík
/Lieutenant/
Shelley, Rick
Nakladatel: Triton
Překladatel: Robert Čapek
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Jolana Čermáková
Rok vydání: březen 2009
Počet stran: 320
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
Cena: 219 Kč