(ukázka z knihy)

Artemis Entreri stál na kamenitém kopci nad širým, prašným městem a snažil se utřídit si záplavu pocitů, které v něm vířily. Zvedl ruku a setřel si prach a písek ze rtů a z nově narostlé bradky. Teprve ve chvíli, kdy to udělal, si uvědomil, že už si několik dní neoholil zbytek tváře, takže malý vous nyní splýval se střapatým porostem na lících.

Entreriho to nezajímalo.

Vítr mu vytahoval vlasy ze stuhy na temeni a neposlušné prameny ho švihaly do obličeje a tmavých očí.

Entreriho to nezajímalo.

Zíral dolů na Kalimport a snažil se nahlédnout do svého nitra. Prožil v rozlehlém městě na jižním pobřeží téměř dvě třetiny života, stal se tu z něj válečník a zabiják. Bylo to jediné místo, které mohl skutečně nazývat domovem. Nyní hleděl dolů na prašné hnědé ulice a neodbytné pouštní slunce se jasně odráželo od bílého mramoru velkých sídel. Ozařovalo rovněž řady chatrčí, přístřešků a potrhaných stanů podél silnic, které byly bahnité jen proto, že tu scházela pořádná kanalizace. Při pohledu na Kalimport zabiják nevěděl, co má cítit. Kdysi znal své místo ve světě. Proslul v hanebné profesi a jeho jméno vyslovovali s úctou a se strachem. Když si paša najal Artemise Entreriho, aby někoho zabil, byl jeho cíl mrtvý muž. Bez výjimek. A přestože si zabiják nadělal spoustu nepřátel, mohl se svobodně procházet ulicemi, nemusel se plížit stíny, nýbrž si sebevědomě vykračoval, protože věděl, že se nikdo neodváží proti němu zakročit.

Nikdo se neodvážil po Artemisi Entrerim vystřelit, protože každý věděl, že by šíp musel zasáhnout přesně, že by musel muže, kterého jako by se pravidla platící pro obyčejné smrtelníky netýkala, na místě zabít, jinak se vydá po jeho stopě. A najde ho a zabije.

Entreriho pozornost upoutal pohyb po straně, téměř neznatelné přesunutí stínu. Potřásl hlavou a povzdychl si, nijak ho ale nepřekvapilo, když zpoza balvanů asi dvacet stop před ním vyskočila postava v plášti, zastoupila mu cestu a založila si paže na statné hrudi.

„Míříte do Kalimportu?“ zeptal se muž se silným jižanským přízvukem.

Entreri neodpověděl, hlavu nechal natočenou dopředu, očima ale těkal po skalách okolo stezky.

„Musíte zaplatit mýtné,“ pokračoval tělnatý muž. „Jsem výběrčí.“ Uklonil se a bezzubě se zakřenil.

Entreri slyšel o tom, že podobné vydírání a zastrašování je docela běžné, ještě nikdy se ale nikdo neodvážil zastoupit cestu jemu. Ano, uvědomil si, byl jsem pryč opravdu dlouho. Stále neodpověděl a muž přešlápl, rozevřel plášť a odhalil meč za opaskem.

„Kolik nabídnete?“ zeptal se muž.

Entreri se mu chystal říct, ať táhne, ale pak si to rozmyslel a jen si znovu povzdychl.

„Jste hluchý?“ řekl muž, tasil a přistoupil o krok blíž. „Buďto zaplatíte, nebo vás s kamarády zabijeme a obereme o peníze vaši mrtvolu.“

Entreri neodpověděl, nepohnul se ani netasil drahokamy posázenou dýku, svoji jedinou zbraň. Prostě tam stál a jeho váhavost statného muže zlobila čím dál víc.

Muž pohlédl krátce do strany – nalevo od Entreriho – ale zabiják si toho dobře všiml. Zadíval se stejným směrem a objevil jednoho z lupičových společníků, který se ukrýval ve stínu mezi dvěma obrovskými balvany a mířil na něj kuší.

„Tak,“ prohlásil muž. „Máte poslední šanci.“

Entreri tiše vsunul špičku boty pod kámen, jinak se ale nepohnul. Čekal, hleděl na tělnatého chlapíka, zároveň ale koutkem oka sledoval muže s kuší. Měl oba muže dobře přečtené, všímal si i nejjemnějšího zacukání svalů a mrknutí oka, takže se nakonec pohnul jako první. Entreri se vrhl vpřed a trochu doleva, překulil se a vykopl pravou nohou. Mrštil kamenem po muži s kuší, ne aby ho zasáhl – něco takového by nedokázal ani Artemis Entreri – ale v naději, že ho rozptýlí. Při kotoulu rozhodil doširoka plášť, aby zachytil a zpomalil šíp.

Ale nemusel si dělat starosti, protože se střelec netrefil a minul by, i kdyby se Entreri vůbec nepohnul.

Entreri vyskočil na nohy a připravil se na útok. Vnímal přitom, že se k němu ze skal na opačné straně stezky řítí další dva muži.

Stále netasil. Znenadání zaútočil, v posledním okamžiku se sklonil pod protivníkův meč, zvedl se za čepelí, jednou rukou chytil útočníka pod bradou, druhou na temeni za vlasy. Trhl a praštil mužem o zem. Pak ho pustil a drapl po paži se zbraní, aby zastavil další útok. Muž dopadl těžce na záda a Entreri mu dupnul na krk. Muž uvolnil ruku na jílci, téměř jako by zbraň Entrerimu předával.

Zabiják uskočil, protože nechtěl zakopnout, a postavil se dalším dvěma mužům. Jeden na něj útočil zepředu, druhý zezadu. Entreriho meč se zableskl, levou rukou bodl přímo vpřed, pak podřepl a bleskurychle se vrhl do útoku. Muž snadno ustoupil z Entreriho dosahu, cílem ale nebylo nepřítele zasáhnout. Entreri si přehodil meč do pravé ruky, chytil jílec shora, pak naprosto nečekaně ustoupil a otočil jak ruku, tak hlavu. Pohnul mečem napříč a bodl za sebe. Zabiják cítil, jak hrot proniká muži do hrudi, a uslyšel, jak útočník zalapal po dechu, když mu propíchl plíci.

Instinkt přiměl Entreriho otočit se doprava i s útočníkem na meči. Použil ho jako štít proti střelci, který v ten okamžik znovu vypálil. Opět minul a tentokrát se šíp zabořil do země několik stop před Entrerim.

„Idiot,“ zabručel zabiják, trhl mečem, shodil oběť na zem a plynulým pohybem zvedl zbraň před sebe. Provedl manévr tak brilantně, že zbývající šermíř konečně pochopil, jak byl pošetilý, a dal se na útěk.

Entreri se znovu otočil, hodil mečem po muži s kuší a běžel se ukrýt.

Dlouhou dobu se nic nestalo.

„Kde je?“ zavolal střelec zděšeně a frustrovaně. „Merku, vidíš ho?“

Uběhla dlouhá doba.

„Kde je?“ vykřikl střelec znovu a jeho panika sílila. „Merku, kde je?“

„Přímo za tebou,“ ozvalo se šeptem. Drahokamy posázená dýka se zableskla, přeřízla tětivu, a než mohl šokovaný muž zareagovat, dotkla se jeho hrdla.

„Prosím,“ koktal muž a třásl se tak silně, že se o dýku pořezal. „Mám děti, ano. Spoustu, spoustu dětí. Sedmnáct…“

Jeho slova ukončilo bublání, jak mu Entreri podřízl krk od ucha k uchu, pak se mu zapřel nohou o záda a skopl ho tváří k zemi.

„Tak sis měl vybrat bezpečnější povolání,“ odpověděl Entreri, přestože už ho muž nemohl slyšet.

Zabiják vykoukl zpoza balvanů a zahlédl čtvrtého muže, jak se plíží stíny na opačné straně stezky. Očividně mířil do Kalimportu, byl ale příliš vyděšený, než aby vyskočil a dal se na útěk. Entreri věděl, že by muže snadno dohonil, nebo by mohl napnout do kuše novou tětivu a odstřelit ho z místa, kde stál. Ale neudělal to, protože ho nezajímal. Entreri se ani neobtěžoval obrat mrtvoly o majetek, jednoduše si otřel magickou dýku a vrátil se na stezku. Ano, opravdu byl velmi dlouho pryč.

Tichá čepel (Temné stezky 1)
Salvatore R. A.
žánr: fantasy
překlad: Kateřina Niklová
obálka: Todd Lockwood
provedení: brož.
formát 14,5×20,5cm
Cena: 239 Kč
Vydá nakladatelství Fantom Print 10 března 2010.