UKÁZKA: Petra Neomillnerová, Dítě Skály
„Co nám udělají, paní Myro?“ Hubené děvče v šedých šatech bázlivě vyhlédne z ochozu.
„Nic, nejsme válečnice, jsme léčitelky,“ odpoví mu vysoká žena s větší jistotou, než opravdu cítí. Jistě, jsou léčitelky, ale žoldáci jejich špitál obléhají už tři dny. Snad opravdu neměly přijímat yarnské raněné. Možná… I ona se nakloní přes cimbuří. Dole pod nimi hoří ohně, to vojáci pečou skopové. Naše ovce, zatne zuby Myra. Jak ráda by ty muže odehnala, ale to ji v Brynu nikdo nenaučil. Zazní gong.
„Jdi za ostatními,“ postrčí léčitelka svou žačku, „mě volá představená.“
*
V sálku voní rozmarýn. „Zavři za sebou, Myro,“ stará žena, sedící v čele stolu, se obrátí k příchozí. „Zavři a posaď se. Je tu.“
„Kdo?“ Léčitelce se stáhl krk a náhle má pocit, že se už nenadechne.
„Kdo by? Ona… Alke ze Skály, nekromantka. Bryn padne.“
„Cože?“
„A co myslíš, že se stane? Brána je pevná, ale nevydrží další útok beranidlem, a já, copak já dokážu odolat válečné čarodějce? Nezastavím ji.“ Stařeniny líce dostaly barvu vápna. „Je dost zlé, že ji vůbec cítím. Je dole. Nebude čekat dlouho.“
Myra má pocit, jako by se jí do zátylku zaryly drápy šelmy.
„Co můžeme dělat, matko?“
Představená zvedne hlavu. „Vůbec nic. Nebo možná… rozhodnout se, jestli počkáme, než brynský špitál padne, nebo jestli skočíme z hradeb už teď.“
„Jsou tu děti,“ zděsí se jedna z vědem.
„A dole jsou muži. Pro ně třináctileté už dětmi nebudou. Odveďte adeptky na věž a pak…“
„Co když chtějí žít?“ Myra si přitiskne dlaň na ústa. Do klidného života Brynu vtrhly šelmy.
„I to je možné,“ zkřiví představená rty. „I to je možné, že chtějí žít jako děvky. Pak je tedy nechte.“
Ženy, shromážděné kolem stolu, na ni vyděšeně hledí. Čekaly radu, pomoc… jen stěží mohou uvěřit, že jediné, co je čeká, jsou kameny pod špitálem.
„Nemůžeme… bojovat?“ zeptá se tiše Myra.
Představená se s námahou postaví. „Bojovat? My léčíme.“
„Zabijí nás.“
„My léčíme.“
„Vyjednávat?“ zkusí to Myra znovu.
„S ní?“
V místnosti se zatáhne, jako by náhle padla noc.
„Přichází,“ vyjekne představená a zamává holí v ohlušivém rachotu padajícího kamení.
*
Zdi padly a po nářku padajících stěn zavládlo ticho. Myra se rozhlédne po ostatních. Pobledlé tváře, oči štvaných zvířat. Představená vstane.
„Tohle je špitál, nemohou sem jen tak vtrhnout.“
Drobná plavovlasá žena, která sedí po její pravici, zakašle.
„Mohou, už takhle vyplenili Reindanken. Prý to nikdo nepřežil.“
Myra si jazykem navlhčí rty. „Přežil,“ ozve se. „Pomáhala jsem jedné z nich od… útěžku.“
„Myro?!“ Představená se k vysoké obrátí a oči jí planou. „Porušila jsi naše zákony a budeš…“
„Znásilnilo ji třicet chlapů,“ pokračuje bezbarvě Myra, „ani nevěděla, se kterým čeká. Byla samý bolák a ruce se jí třásly. Nakazili ji něčím. Paní… ani teď nebudeme bojovat?“
Budova špitálu se znovu otřese jako raněné zvíře a zvenčí se ozve křik.
Plavovlasá se rozběhne ke dveřím. „Jsou tam děti a nemocní…“
A ona, pomyslí si Myra. Chce ven, chce se podívat do tváře žoldákům i té… Copak mockrát neošetřovala raněné? Jsou snad tihle jiní? Zatne zuby. Ne, nejsou jiní, jsou stejní. Opilí, unavení, vzteklí…
„Pojďme,“ otevře dveře.
„Počkej,“ představená jde pomalu za nimi, vrásčitou tvář zkřivenou čímsi, co může být zrovna tak odhodlání jako strach, „tohle je můj špitál. Vyřeším to sama.“
*
Copaté děvče zaječí a padne na kamennou podlahu. Jeden z mužů, kteří se s pochodněmi v rukou ženou špitálem, ji srazil k zemi a kleká si nad ni. Copatá se ho snaží odstrčit, ale pak ztuhne. Nad ní stojí útlá žena v černém a s úsměvem si ji měří.
„Léčitelky?“ pokývne spokojeně. „Jen se uč, dítě, i tahle činnost může zmírnit bolest.“
Dívka pod tělem žoldáka vykřikne.
„No, asi jak komu,“ dodá žena a špičkou boty odsune pohozený koš s bylinami.
*
Myslela si, že se tomu dokáže postavit, ale je to tak těžké. Špitál hoří, žoldáci vytáhli raněné na nádvoří a zkoušejí si na nich kuše. Vzduch těžkne kouřem a křikem umírajících. Myra se zastaví. Představená, která se za ní ztěžka belhá, pozvedne hůl a zazpívá. Nestane se nic. Poprvé po osmdesáti letech, co je představenou, jí špitál neodpoví, jen na dvoře se propadne střecha chléva.
„Marná práce, stařeno,“ konečně ji Brynské vidí, přichází v oblaku kouře, drobná a nebezpečná jako dýka ukrytá v záhybech pláště. „Bryn hoří. Nepůjdeš se podívat, jak se z vašich adeptek stávají ženské?“ Nekromantka ukáže bradou směrem ke schodům. „A co vy ostatní?“ přejíždí pohledem tváře shromážděných žen. „Vyberete si mládence, nebo necháte ta děcka, aby odvedla práci za vás? V Reindankenu skákaly z oken, ale já nevěřím, že na pavučinách ve svém lůně tak lpíte.“
„Přineslas utrpení, Alke ze Skály,“ Myra stěží dokáže vypravit hlas ze staženého hrdla.
„To je válka,“ zkřiví čarodějka rty, „nic než válka. Postavily jste se na špatnou stranu.“
„Nejsme na žádné straně,“ odpoví Myra a ví, že je to zbytečné. Bryn pohlcují plameny. Všechno je zbytečné.
„Lžeš,“ usměje se Alke, „lžeš, nebo jsi hloupá stejně jako ta bláznivá stařena,“ namíří prstem na představenou. „Je na čase se rozloučit, Brynská. Tak opilí, aby se potěšili i s tebou, přece jen nejsou.“
Představená mávne holí, majestátně, marně a naposledy. Dřevo praskne stejně jako srdce staré ženy a ta se sesune k zemi. Plavovlasá se k ní s pláčem skloní.
„Nekňuč,“ okřikne ji čarodějka, „na to teď není čas. Je tu spousta… chtivých a děti je na dlouho nezasytí.“
Noc k Brynu nepřichází útěšlivě, ale s naléhavostí zlého snu. Myra si jazykem přejede po rozbitých rtech. Někdo jistě přežije, pomyslí si, někdo jistě, ale já to nebudu. Cítí, jak se z jejího klína řine krev a smáčí stehna. Snad se s nimi neměla snažit dohodnout, snad měla jen mlčky ležet, tisknout víčka a čekat, až zmizí. Co do ní vrazili? Oštěp, násadu halapartny? Ano, byli stejní jako ti, které ošetřovala. Myra najednou pocítí palčivý smutek, že v životě už nic laskavějšího nepozná.
„Umíráš.“
Myra pomalu obrátí hlavu.
„To jsi ty, Alke ze Skály? Jsi mrchožrout.“
Nekromantka se tiše směje. „Ale ne. Jen se divím tomu, jak jste hloupé. Cos čekala?“
Co jsem čekala? Myra cítí, že za chvíli na tuhle otázku odpoví Hel, černé bohyni zásvětí.
„Pomáhaly jsme,“ léčitelka to neříká kvůli Alke, která ji pozoruje se zaujetím vědce, ale proto, aby odešla s těmi slovy na rtech. Pomáhaly… pomáhaly i takovým jako ti, kteří dneska podpálili Bryn.
„Právě,“ skloní se k ní Alke. „Vy jste je uzdravily, a oni zas podřezali jiné. Jsi vinná, ať už si to přiznáš, nebo ne. Jsi vinná, moje malá hloupá panenská léčitelko, i přes to, že ti mezi nohy vrazili násadu oštěpu. Řekni to té černé, až ji potkáš.“
„Já,“ nadechne se Myra a pak pochopí, že už je zbytečné se obhajovat před čarodějkou. Výdech z ní vyklouzne, jako když nepozorné adeptce padá z ruky ošatka, lehce, znenadání… a je konec.
*
Brynský špitál hoří, stejně jako před tím shořel reindankenský. Přijde ráno, potvrdí, že to, co se stalo, nebyl zlý sen, přijdou další rána… pro některé. Ve spálené trávě leží mrtvá těla, Alke sedlá koně. Sama… žoldnéři se k ní neodvažují přiblížit, tak jako pokaždé. Stín smrti na ní leží víc než na ostatních.
„Pojedeš s námi, paní?“ Velitel se na ženu ani nepodívá. Co na tom, že je pokrytý krví, co na tom, že opilý shodil z cimbuří křičící děvče, Alke ze Skály je ta, před kterou lidé křičí hrůzou. Jen ona.
„Nepojedu,“ zazebe ženin hlas, „navštívím tvého pána, krále Johanida. A pokud jde o špitál, nechte raněné, ať si olížou rány. Budou mluvit, a to je důležité. Strach je zbraň lepší než železo.“
Čarodějka pobídne svou klisnu a vyrazí. Hřeje ji strach, který vyvolala, hřeje ji nářek znásilňovaných ženských. Takový je život, pomyslí si, takový je můj život už léta.
3.
Tohle si snad můžeme ušetřit, Mistře Bogmire.“
Alke stojí uprostřed místnosti a zamračeně zírá na kouli z černého obsidiánu, která leží na stole. Muž zavrtí hlavou a čarodějka tedy pohne prsty. Koule zažhne a Alke odtáhne ruku. Jako adeptka jsem se vždycky popálila, pomyslí si, a zkoušeli mě takhle snad tisíckrát. Rane jí sevře zápěstí.
„Zpátky,“ řekne a tlačí ženinu ruku blíž ke kouli. Ta se k němu nevěřícně obrátí.
„Už nejsem dítě, Rane.“
Muže na okamžik zarazí Alčina vzpurnost, ale pak zlomyslně přitlačí její dlaň k rozpálenému obsidiánu. Bogmir stojí vedle ní, stejně jako před lety, a přihlíží. Baví se, uvědomí si žena.
„Mistře?“
Bogmir s úšklebkem zavrtí hlavou a v čarodějce se prudce vzedme hněv. Jistěže ji nepřišel zachránit.
„Dobrá,“ Alke prudce sevře ruku v pěst. Zazní ostrý zvuk, podobný prásknutí biče, a potom se obsidián rozprskne na malé černé střípky. Z Bogmirovy tváře teče krev.
„Jsi pošetilá, dcero,“ představený se ani neobtěžuje setřít si z tváře rudou stružku. S rozmyslem Alke uhodí.
„Dětinská.“
Alke se po ráně zapotácí, rukou se opře o zeď. Mlčky. I Bogmir mlčí. Mlčí, usmívá se, pak kývne na Raneho a ten mu podá vyřezávanou schránku. Na podušce v ní leží bič. Alke dýchá zhluboka a klidně, když ho Bogmir láskyplně vyndá z jeho útulku, pomalu rozvine…
„Zapomněla jsi na Skálu, maličká?“
Bič se mihne vzduchem, dopadne na ženino stehno a ta sykne bolestí, pak znovu. Rány prší, Alke se tiskne ke zdi a krvácí, překvapivě mnoho na to, že si připadá takřka mrtvá. Nakonec sklouzne na kolena, podepře se dlaněmi o zem a začne zvracet. Rane zadrží Bogmirovu ruku.
„Nech ji už, Mistře,“ řekne chladně. „Nevydrží mnoho.“
Alke polkne kyselé sliny a vzhlédne. Zarazil ji čarodějův panovačný tón. Když opouštěla Skálu, nevzepřel by se Rane Bogmirovi ani myšlenkou, neodvážil by se pomyslet na něco takového. Jeho hvězda stoupá rychle. Rane. První rytíř Skály.
Zabiják bez soucitu, bez slitování, bez moudrosti, ve všem lepší než ona, nástroj tak vražedný, jak jen si lze přát. Mrazivě si ji měří světlýma očima, ve kterých zbylo málo lidského. Ostatně, člověk to není a člověkem ve Skále konečně ani zůstat nelze. Já už člověkem nejsem, pokusí se Alke setřít krev z tváře cípem rukávu, a Rane jím nebyl nikdy. Skála miluje lov v kalných vodách, do jejích sítí upadají elfští míšenci všech stupňů, děti narozené černým vědmám, potomci rodin dědičně zatížených lykantropií a vampyrismem, zrozenci nešťastných astrologických konstelací a potom ti, kdo se zapletli se zákonem.
Takových je snadné se zmocnit, prohloubit jejich přirozené sklony, pokřivit to, co dosud pokřiveno nebylo… a pak je použít. Použít, nebo ubít. Alke se znovu obrátí žaludek a oči čarodějů se setkají nad její hlavou.
„Vstaň, dítě!“
Žena se potácivě zvedne, dlaň přitisknutou na ústech. Toporně se ukloní, každý pohyb jí ztěžují rozbitá záda.
„Mistře?“
Rane se omrzele ušklíbne.
„Ať se svleče,“ šeptne směrem k Bogmirovi.
„Slyšelas?“
Alke souhlasně pokývne hlavou, neobratně shodí z ramen krví nasáklý kaftan, bojuje se zapínáním přiléhavé blůzy a hedvábných kalhot. Šatstvo padne na zem a odhalí záda pokrytá spletí ran, křehká ramena s vystupujícími kostmi, hladké kyčle. Na hrdle jí visí odznak Skály, černý obsidiánový pentagram, ve změti jiných amuletů, které mění podle potřeby, a ploché bílé břicho svítí jako břicho ryby.
„Pořád stejně roztomilá, že?“ Bogmir udělá krok dopředu a nadzvedne ženě bradu. Jejich oči se na okamžik setkají, potom čaroděj Alke odstrčí.
„Je velmi vhodná.“
Rane souhlasně přikývne. „Jistě, Mistře.“
Vědma se skloní, jako by chtěla zvednout odhozené svršky.
„Pomalu, dítě. Na něco bychom málem zapomněli. Zavzpomínáme.“ Ze sedlové brašny, ležící na jednom z křesel, Bogmir vyndá půl stopy dlouhou adulárovou tyč vzdáleně připomínající mužský penis.
Alke znechuceně zkřiví rty. Bolest vsákla do svalů, není už drtivá, jen vysilující, ale sexuální hrátky ženu nelákají. Ve Skále vždycky bolí, čarodějce se Skála vrátí jako pach moči, jako chuť spermatu hluboko v hrdle, jako propocená přikrývka. Polkne a Rane s úsměvem zatočí adulárem v prstech.
„Líbí se ti to, malá?“
Žena se ovládne a chladně pohlédne na kamenný nástroj.
„Nezajímá mě to.“
Bogmir si ji prohlíží se zájmem, který téměř připomíná sympatii.
„Ne?“
„Ne. Přivykla jsem jiným hrám – za ta léta, co jsme se neviděli,“ zvedne k němu Alke oči.
„Vracíš se domů, má milá.“
„Ano, jak se zdá,“ pokrčí žena rameny. „Neprotahujme to tedy.“
Rane jí s výrazem vědce přitiskne adulárový penis na podbřišek tam, kde začínají tmavé kučeravé chloupky, a Alke ke svému překvapení vykřikne vysokým, v nitru zrozeným nářkem rodiček. Má pocit, jako by jí kámen prostoupil břichem a žhavě se dotkl vnitřností, že do ní pronikl tak, jak v bájích vstupují do žen démoni. Bolest běží po nervech, Alke křičí, ztuhlá křečí, zaskočená, a kámen mění barvu. Bledá žluť Luny přejde v rudou a kámen se vlhce leskne, jako by ho Rane omočil v krvi. Bogmir spokojeně pokývá hlavou.
„Jsi dokonale schopná rodit děti, má milá, to je dobrá zpráva… Všechno proběhne tak, jak má.“
Zabili by ji, kdyby zaútočila, připravili by jí opravdové peklo, neustále se obnovující, a tak Alke mlčí. S radostí by teď použila všechnu svou destruktivní magii a rozmetala by tuhle proklatou místnost, oba muže, celou budovu, celé město, ale oni to vědí a jsou připraveni. Mistři Skály, zvyklí mít proti sobě třídu žáků, kteří sami vládnou ničivými silami a nenávidí své učitele stejně jako šelmy, které krotitel ovládá ranami holí. Zatne zuby. Už ví, proč ten náhlý zájem, bojuje s vlnami paniky a čarodějové ji zálibně pozorují.
Je jen jediný rituál, který musí být odsloužen na těle plodné zasvěcené, „Květu“ Skály. Evokace Černé luny pozve na svět dítě, nadané schopnostmi, které s jistotou nemohou určit ani sami evokatéři, otevře dveře zrůdě, ukryté v malém děvčátku. Alke si pomalu přitiskne ruce k očím a pak se jí stane to, co už dlouhé roky ne. Ramena se jí třesou vzlyky, žena se schoulí do klubka a ustrne v bezhlasém pláči. Pohledy čarodějů se na chvíli setkají a Bogmir rozvážně sklidí své nástroje.
„Pojďme, synu,“ obrátí se k Ranemu, „Alke potřebuje trochu času, aby se rozpomněla.“
Vyjdou z místnosti a Bogmir nad zámkem dveří načrtne do vzduchu runu.
„Ženy jsou nestálé a pošetilé,“ řekne Ranemu.
Alke leží uvnitř na chladných dlaždicích a přeje si, aby ji Hel našla co nejdřív.
*
Znovu žije ve Skále, strnulá bolestí a pokrytá ranami, které zaklínadla nevyléčí. Alke hledá spojence, pozorně váží každé ohrnutí rtů, každé pohození ramen, záblesk vzdoru, naslouchá, větří a čeká.
Dítě skály
Petra Neomillnerová
Nakladatel: Brokilon
Žánr: Fantasy
Formát: 115 x 180
Vazba: brož.
Redakce: Robert Pilch
Obálka: Lubomír Kupčík
Počet stran: 315
ISBN/EAN: 978-80-86309-32-3
Předpokládaná cena: 238,- Kč
Připravujeme na: 17. 9. 2009