Znovu zatáhl za šňůrku. Smích se ozval opět. Potřetí, počtvrté se Rad přesvědčil, že pytlík se směje, když se zatáhne za šňůrku. Provázek pak leze pomalu dovnitř jako hádek, a když už čouhá jen kousek, pytlík zmlkne.

"Ať se propadnu, jestli tohle není ta nejlepší Památka, jakou kdo kdy našel," řekl Rad svému daimonovi. Jenže v tu chvíli Terr zařval a vrhl se kamsi stranou.

Rad pustil pytlík na zem a pudově uskočil. Z lesa se k nim hnal veliký barrok.

Byla to šelma v nejlepším věku. Široké jizvy na čenichu svědčily o zkušenostech z bojů a podle rychlosti, jakou se barrok pohyboval, se dalo soudit, že z toho mohutného těla dosud nevyprchala mladická svěžest.

Rad Haager bleskurychle sáhl po meči, ale jeho ruka nahmátla jenom vzduch. Meč! Nechal ho nahoře v té kovové rybě... ale ne! Opřel jsem ho vzadu o stěnu, když jsem na tu rybu lezl. Nebo jsem snad hodil meč na zem?

Daimon a barrok se srazili uprostřed pláně. Terrova zuřivost šelmu vyvedla z míry, ale ne na dlouho. Barrok zařval a sevřel Terra do drtivého objetí. Bez dlouhého rozmýšlení se Rad Haager rozběhl a skočil barrokovi na záda, zaťal prsty do jeho nozder a rval je ze všech sil. Huňáč zoufale zavyl a pustil daimona z pracek. Obrátil se k Radovi a švihl po něm tlapou. Lovec uskočil a dokázal se vyhnout i druhému úderu. Daimon se zakousl barrokovi do zadní nohy plnou silou, jenže teď šelma nedbala na bolest a vedla ji už jenom nenávist. Vlekla Terra za sebou, jako by to bylo štěně. Další výpad, Rad uskočil, avšak klopýtl a ztratil rovnováhu.

To je konec, blesklo mu hlavou. Smrdutý dech masožravé šelmy mu vnikl do chřípí. Koutkem oka zahlédl, že na kraji lesa se cosi zatřpytilo. Udeřil se bolestivě do zátylí. Zavřel oči a čekal poslední ránu.

Po chvilce oči otevřel a posadil se.

U jeho nohou ležel obrovitý barrok, ale místo hlavy měl neurčitou zčernalou masu. Terr ležel opodál, ale žil. Bolestně na svého pána hleděl a sípavě oddychoval.

"Co to... bylo...," zašeptal Rad Haager nechápavě. Nedaleko něco zaharašilo. Ohlédl se z pouhé zvědavosti, kdo na něho útočí tentokrát.

Po planině k němu kráčela štíhlá rusovlasá dívka. Rad si nikdy dívek příliš nevšímal a v určitém smyslu se jich bál. Důvod jeho strachu byl zřejmý. Bylo mu bezmála dvacet let a to byl věk, v němž většina jeho vrstevníků měla už dávno rodinu s kupou dětí. Přestože ještě nepatřil k slavným a váženým bojovníkům, klan se k němu choval uctivě, neboť trojnásobný náhrdelník ze zubů a drápů barroka nebylo možno přehlédnout a zřetelně napovídal každému, kdo měl oči v hlavě, že mladý muž takto ozdobený má před sebou skvělou budoucnost. Rad Haager proto přitahoval pohledy nejedné dívky kmene a doneslo se k jeho sluchu, že i v kmenech spřátelených, jako jsou například Ryby a Muži řeky, se o něm hovoří jako o nadějném mladíkovi, který už má načase usadit se a založit hnízdo. Naneštěstí pro dívky klanu Volných lovců, Ryb a Mužů řeky toužil Rad Haager po rodinném štěstí tak málo jako po žluté zimnici. Dívkám se proto vyhýbal, a když se snad některá odvážila navázat s ním hovor, po několika větách volil obranu pro muže sice nedůstojnou, zato účinnou, totiž kvapný ústup, ne nepodobný útěku.

Zjev této dívky na něho však zapůsobil tak, že zůstal sedět zcela zkoprnělý, neschopen pohybu ani slova.

Nemohlo jí být více než dvacet let. Blížila se k němu volným, plavným krokem. Pružnost její chůze mu připomněla lvici. Terr vstal a mátožně jí šel vstříc. Pohlédla na daimona zvědavě, ale nezvolnila krok. Buď o daimonech nic nevěděla, anebo neznala strach. Teprve když k šelmě došla, uvědomil si Rad Haager, jak je vysoká. Položila ruku daimonovi na šíji a k Radově úžasu Terr nejenže neprotestoval, nýbrž slastně zavrčel a přátelsky zamáchal huňatým ohonem.

Teprve teď se Rad vzchopil a vstal.

Rusé vlasy měla ta dívka přistřiženy do přiléhavé přilbice. Hlavu zdobila zlatá čelenka. Barva kovu se ve vlasech téměř ztrácela. Přes ramena jí visel krátký pláštík. Trup měla krytý bohatě zlaceným krunýřem. Byl víc pro ozdobu než k užitku, jak si Rad hned všiml. Nechránil totiž ani dívčino hrdlo, ani břicho, a navíc měl na ramenou ozdoby důmyslně tvarované, ale nesmyslné. Kdo by totiž v takové zbroji šel do bitvy, přišel by brzy o ruce. Ozdoby přímo lákají meč nepřítele: pojď a sekni.

Kalhoty měla dívka tak krátké, že sahaly do poloviny stehen. Vypadaly jako z kovu, ale byly zhotoveny z látky zřejmě měkké a poddajné. Holeně jí kryly ocelové chrániče se stejnými zlatými ozdobami, jaké byly vytepány do krunýře.

V ruce držela nevelký předmět, hranatý, opatřený tlustou průsvitnou trubicí.

"Kdo jsi?" zeptala se přísně.

Lovec postoupil o několik kroků. Daimon se pobaveně šklíbil.

"Kdo zabil barroka?" zeptal se Rad. Teď si uvědomil, že dívka vlastně není hezká. Měla příliš malý nos a velká ústa a také její tmavé oči poněkud vystupovaly z jamek. Zdálo se však, že skutečně nezná strach a že by dokázala i bojovat, kdyby toho bylo třeba, a takových lidí si Rad vážil.

Dívka, jako na vysvětlenou, pokývala tím zvláštním předmětem.

"Dobrá rána na tu dálku, nebo snad ne? Kdo jsi?"

Jádro pudla
Neff, Ondřej
Nakladatel: Wolf Publishing
Obálka: Grigory Vyatkin
Redakce: Jiří Vlček, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2006
Počet stran: 256
Rozměr: 110 x 165
Provedení: paperback
cena 99.00 Kč