Prolog: Místo kostí

   V konžském deštném pralese se rozednilo.
   Bílé slunce spálilo ranní chlad a vlezlou vlhkou mlhu a odhalilo gigantický mlčenlivý svět. Obrovité stromy s kmeny o průměru dvanácti metrů se zvedaly do výšky šedesáti metrů, kde rozprostíraly svůj hustý listový baldachýn, který zastíral oblohu a neustále kropil zemi. Ze stromů visely jedna přes druhou záclony šedého mechu, popínavých rostlin a lián, z kmenů rašily parazitující orchideje. Na zemi rostly ohromné kapradiny vyšší než člověk, které se třpytily rosou a udržovaly přízemní mlhu. Sem tam se objevila barevná skvrna – červené prudce jedovaté krosandry a modré květy klerodendronu, které se otvíraly pouze časně ráno. Byl to ohromný, šedozelený svět – nepřátelské a nehostinné místo.
   Jan Kruger odložil pušku a protáhl si ztuhlé svaly. Na rovníku se rozednívalo rychle, brzy bylo docela vi-dět, i když opar zůstával. Pohlédl na tábořiště expedice, které hlídal: osm jasně oranžových nylonových stanů, modrý jídelní stan, nepromokavá plachta přehozená přes bedny s přístroji v marném pokusu ochránit je před vlhkem. Viděl druhého hlídače, Misulua, sedícího na kameni, který na něho ospale kývl. Opodál stálo vysílací zařízení – stříbrná talířová anténa, černý vysílač, koaxiální kabely plazící se k přenosné video-kameře připevněné na skládacím stativu. Američané užívali tuto aparaturu k vysílání denních hlášení přes satelit do své centrály v Houstonu.
   Kruger byl bwana mkubwa, velký pán, najatý, aby doprovázel expedici do Konga. Vedl už několik expedic: ropné společnosti, skupiny geografů, týmy dřevorubců a také geologické skupiny, jako je tato. Společnosti vysílající týmy do terénu chtěly někoho, kdo zná místní zvyky a místní dialekty natolik dobře, aby zvládl nosiče a zajistil trasu. Kruger se k této práci dobře hodil – ovládal kisvahilštinu, bantuské jazyky a trochu i jazyk bagindi a byl v Kongu mnohokrát, i když nikdy ve Virunze.
   Kruger si nedokázal představit, proč američtí geologové chtějí jít do této části Zairu, severovýchodního cípu konžského deštného pralesa.
   Zair je nejbohatší zemí černé Afriky na minerály – největší světový vývozce kobaltu a průmyslových diamantů, sedmý největší producent mědi. K tomu má ještě velká naleziště zlata, cínu, zinku, wolframu a uranu. Ale většina minerálů se nachází v provinciích Shaba a Kasaj, ne v pohoří Virungy.
   Kruger byl dost chytrý, aby se Američanů neptal, proč chtějí do Virungy, stejně to brzy zjistil. Jakmile expedice přešla kolem jezera Kivu a vstoupila do deštného pralesa, začali geologové pátrat v řekách a korytech potoků. Hledání rýžovišť znamenalo, že jim jde
   o zlato nebo diamanty. Ukázalo se, že to jsou diamanty.
   Ale ne jakékoliv diamanty. Geologové hledali diamanty typu IIb, jak tomu říkali. Každý nový vzorek podrobili okamžitě elektrickému testu. Následující rozhovory Kruger nechápal – řeči o dielektrickém pásu, mřížkových iontech, odporu. Ale pochopil, že elektrické vlastnosti jsou rozhodující. Jako drahokamy byly vzorky jistě bezcenné. Kruger jich několik prohlédl a zjistil, že jsou od nečistot celé modré.
   Deset dnů prozkoumávala expedice naplaveniny. To byl obvyklý postup – když se v korytě potoka najde zlato nebo diamanty, jde se proti toku k předpokládanému zdroji minerálů. Výprava stoupala po západním svahu sopečného řetězu Virungy. Všechno šlo obvyklou rutinou až do poledne, kdy nosiči rozhodně odmítli pokračovat v cestě.
   Tato část Virungy, prohlásili, se nazývá Kanyamagufa, což znamená „Místo kostí“. Nosiči trvali na tom, že všem lidem dost hloupým, aby šli dál, budou rozlámány kosti, především lebky. Pořád se dotýkali svých lícních kostí a opakovali, že jim něco rozdrtí lebky.
   Nosiči byli Arawaniové z nejbližšího velkého města Kisangani a mluvili jedním z bantuských jazyků. Jako většina domorodců žijících ve městě věřili různým pověrám o konžské džungli.
   „Jaké kmeny tady žijí?“ ptal se Kruger a ukázal do džungle před nimi.
   „Žádné kmeny,“ odvětil jejich předák.
   „Vůbec žádné kmeny? Dokonce ani Bambuti?“ ptal se Kruger a měl na mysli nejbližší skupinu Pygmejů.
   „Žádní lidé sem nechodit,“ řekl předák. „To je Kanyamagufa.“
   „Ta, co drtí lebky?“
   „Dawa,“ řekl předák zlověstně a použil bantuský výraz označující kouzelné síly. „Tady silné dawa. Lidé zůstávat pryč.“
   Kruger si povzdechl. Jako většině bílých mužů, tak i jemu šly ty řeči o dawa na nervy. Dawa byly všude, v rostlinách, kamenech, bouřích a v různých druzích nepřátel. Ale víra v tuto kouzelnou moc byla všudypřítomná ve většině Afriky a obzvláště silně v Kongu.
   Kruger byl nucen ztratit zbytek dne v únavném dohadování. Nakonec jim zdvojnásobil mzdy, slíbil jim pušky, až se vrátí do Kisangani, a oni souhlasili, že půjdou dál. Kruger považoval celý výstup za otravné spiknutí domorodců. Od nosičů se dalo obvykle čekat, že vyrukují s nějakou místní pověrou, aby dosáhli vyšší mzdy, jakmile byli dost daleko v terénu a expedice na nich byla závislá. V rozpočtu s touto možností počítal, a když s jejich požadavky souhlasil, pustil celou tu nepříjemnost z hlavy.
   I když narazili na několik míst posetých roztříštěnými úlomky kostí, která nosiče vyděsila, Kruger zůstával klidný. Při prohlídce kostí zjistil, že nejsou lidské. Byly to malé křehké kosti kočkodanů, krásných rozcuchaných černobílých tvorů, kteří žijí na stromech. Kostí tam byla sice spousta, a Kruger neměl potuchy, proč jsou roztříštěné, ale byl už v Africe dlouho a vi-děl za tu dobu mnoho nevysvětlitelných věcí.
   Nezapůsobily na něj ani obrovské opracované kameny, které naznačovaly, že v tomto místě kdysi stálo město. Už dříve narazil na neprobádané ruiny. V Zimbabwe, v Maniliwi, se nacházely zbytky měst a chrámů, které žádný vědec dvacátého století nespatřil a neprozkoumal.
   První noc se utábořili poblíž ruin.
   Nosičů se zmocnila panika, trvali na tom, že je v noci napadnou zlé síly. Jejich strach se přenesl na americké geology. Aby je uklidnil, postavil Kruger tu noc dvě hlídky, sebe a nejdůvěryhodnějšího nosiče, Misulua. Kruger to považoval za nesmyslné, ale zdálo se mu, že to ostatní upokojí.
   Přesně podle jeho očekávání prošla noc v tichosti. Kolem půlnoci se něco v křoví pohnulo a ozvaly se jakési tiché hvízdavé zvuky, které považoval za dech levharta. Velké kočky mají často dýchací potíže, obzvláště v džungli. Jinak bylo ticho a teď už svítalo. Noc skončila.
   Jeho pozornost přilákalo tiché pípání. Misulu ho slyšel také a zadíval se tázavě na Krugera. Na vysílacím zařízení začalo mrkat červené světélko. Kruger vstal a přešel táborem k přístroji. Věděl, jak se s ním zachází; Američané trvali na tom, aby se to naučil „pro případ nouze“. Sklonil se nad černou skříňkou vysílače s pravoúhlou zelenou luminiscenční diodou.
   Stiskl tlačítka a na obrazovce se objevila písmena TX HX, což znamenalo vysílání z Houstonu. Stiskl odpovědní kód a rozsvítilo se slovo CAMLOK. To znamenalo, že Houston žádá vysílání z videokamery. Pohlédl na kameru na stativu a spatřil, že se na ní rozsvítilo červené světélko. Stiskl tlačítko určující způsob přenosu a obrazovka vytiskla SATLOK, tedy oznámení, že se zapojuje přenos přes satelit. Teď dojde k šestiminutovému zpoždění, během něhož doletí signál odražený z družice.
   Měl bych raději vzbudit Driscolla, hlavního geologa, myslel si. Driscoll bude potřebovat několik minut, než se naváže spojení. Kruger považoval za zábavné, že Američané si vždy vezmou čistou košili a přičísnou si vlasy, než se postaví před kameru. Stejně jako televizní reportéři.
   Kočkodani nahoře ve stromech pištěli, křičeli a třásli větvemi. Kruger vzhlédl vzhůru a přemýšlel, co je vyplašilo, i když tyto opice se mezi sebou obvykle po ránu praly.
   Něco ho lehce udeřilo do prsou. Nejdříve si myslel, že je to nějaký hmyz, když se však mrkl na svou khaki košili, uviděl červenou skvrnu a masitý kousek červeného ovoce spadl na blátivou zem. Zatracené opice po něm házejí nějaké bobule. Sklonil se, aby to zvedl. A pak si uvědomil, že to vůbec není kousek ovoce. Bylo to lidské oko, rozmáčknuté a kluzké v jeho prstech, růžově bílé s cárem bílého optického nervu vzadu.
   Otočil se s napřaženou zbraní a podíval se tam, kde seděl na kameni Misulu. Ale ten tam nebyl.
   Kruger se vydal přes tábořiště. Kočkodani nahoře ztichli. Slyšel, jak mu boty čvachtají v blátě, když šel kolem stanů spících mužů. A pak opět zaslechl to sípání. Byl to podivný tichý zvuk rozléhající se vířícím ranním oparem. Kruger uvažoval, zda se nemýlil, když si myslel, že to je levhart.
   Spatřil Misulua. Ležel na zádech, kolem hlavy se mu rozlévala aureola krve. Měl z obou stran rozdrcenou lebku, lícní kosti roztříštěné, obličej zúžený a protáhlý, ústa otevřená v jakoby neslušném zívnutí, jedno zbývající oko vyboulené. Druhé oko vystřelilo pod silou úderu.
   Kruger cítil, jak mu buší srdce, když se sklonil, aby si prohlédl tělo. Uvažoval, co mohlo způsobit takové zranění. Pak uslyšel znovu sípavý zvuk, a tentokrát si byl docela jist, že to není levhart. Potom začali vřeštět kočkodani, Kruger se napřímil a zaječel.

   1. DEN: HOUSTON
   13. ČERVNA 1979

   1. ERTS Houston

   Šestnáct tisíc kilometrů daleko, v chladné místnosti bez oken, kde se soustřeďovaly hlavní údaje Služeb pro zužitkování zemských zdrojů, a.s., (Earth Resources Technology Services, Inc.) v Houstonu, seděla Karen Rossová skloněná nad šálkem kávy před terminálem počítače a prohlížela si nejnovější snímky z družice Landsat z Afriky. Rossová byla vedoucí projektu Kongo a při manipulaci s obrázky ze satelitu v umělých kontrastních barvách pohlédla netrpělivě na hodinky. Čekala na příští přenos z terénu z Afriky.
   Teď bylo 22.15 houstonského času, ale v místnosti nic neudávalo čas, ani neurčovalo místo. Ve dne v noci zůstávalo hlavní datové středisko ERTS stejné. Pod řadami speciálních zářivek s ideálním spektrem seděly v teplých svetrech u dlouhých řad tiše běžících počítačových terminálů týmy programátorů a zajišťovaly skupinám v terénu, které ERTS vysílaly do celého světa, vstupy v reálném čase. Tyto na čase nezávislé podmínky byly nutné kvůli počítačům, které vyžadovaly konstantní teplotu šestnáct stupňů, zvláštní elektrické vedení a speciální barevně korigovaná světla, která neinterferovala s obvody. Bylo to prostředí vytvořené pro stroje; potřeby lidí byly sekundární.
   Projektanti hlavního střediska byli také ovlivněni požadavkem ERTS, aby se programátoři v Houstonu ztotožnili se skupinami v terénu a pokud možno žili podle jejich časových rozvrhů. Sledování baseballu a dalších místních událostí se nedoporučovalo. Nebyly zde žádné hodiny, které by ukazovaly houstonský čas, ačkoliv na vzdálené stěně registrovalo osm velkých digitálních hodin místní časy pro různé skupiny v terénu.
   Hodiny označené PRŮZKUMNÁ SKUPINA V KONGU ukazovaly 06.15, když se z reproduktoru nad hlavou ozvalo: „Doktorko Rossová, odraz v CCR.“
   Vyťukala digitální heslo blokující kódy a opustila panel. Každý terminál v ERTS byl opatřen heslem. Byla to část složitého schématu, zabraňujícího nepovolaným, aby se dostali do jejich ohromné databanky. ERTS obchodovaly s informacemi, a jak rád říkal R.
   B. Travis, ředitel ERTS, nejsnadnější způsob, jak získat informace, je ukradnout je.
   Dlouhými kroky přešla místnost. Karen Rossová měla skoro metr osmdesát tři a byla to atraktivní, i když trochu neohrabaná dívka. Bylo jí jen čtyřiadvacet, byla mladší než většina programátorů, ale navzdory svému mládí udivovala sebeovládáním, které většina lidí považovala za mimořádné – dokonce poněkud znepokojující. Karen Rossová byla nesporný matematický génius.
   Ve dvou letech, když šla s matkou do samoobsluhy, vypočítala z hlavy, co je levnější, desetiuncová plechovka za 19 centů, nebo plechovka s obsahem osmadvacet uncí za 79 centů. Ve třech vylekala svého otce, když si povšimla, že nula se liší od ostatních čísel tím, že znamená na různých místech různé věci. V osmi zvládla algebru a geometrii; v deseti se naučila diferenciální a integrální počet; v třinácti začala studovat na M.I.T. – Massachusettském technologickém institutu – a udělala řadu brilantních objevů v abstraktní matematice, které vyvrcholily v práci „Topologické předpovědi v n-rozměrném prostoru“, jež byla užitečná pro rozhodovací matice, analýzy kritické cesty a mnohorozměrné mapování. Tato práce vyvolala pozornost ERTS, kde z Karen udělali nejmladšího dohlížitele terénní skupiny.
   Ne všichni ji měli rádi. Roky izolace, kdy byla nejmladší osobou na pracovišti, ji naučily zachovávat si odstup. Jeden spolupracovník ji popsal jako „logickou až téměř k absurditě“. Její chladné způsoby jí vynesly pojmenování „Rossův ledovec“ podle známého útvaru v Antarktidě.
   A její mládí jí stále bránilo v postupu – věk byl v každém případě Travisovou záminkou, když jí nedovolil vést expedici do Konga, přestože připravila celou databázi Konga a po právu měla stát v čele vyslaného týmu. „Lituji,“ prohlásil Travis, „ale tento kontrakt je příliš velký a já ti ho prostě nemůžu nechat.“ Naléhala, připomněla mu své úspěchy při vedení týmů před rokem do Pahangu a Zambie. Nakonec řekl: „Podívej, Karen, to místo je šestnáct tisíc kilometrů daleko, v terénu čtyři plus. Potřebujeme tam víc než počítačové eso.“
   To ji umlčelo – podle něj je tedy jen eso u počítače, s hbitými prsty na klávesnici, dobrá na hraní s Travisovými hračkami. Chtěla se prosadit v terénu obtížnosti čtyři plus. A rozhodla se, že příště Travise přinutí, aby ji nechal jet.
   Rossová stiskla knoflík výtahu do třetího podlaží označený nápisem „Přístup pouze pro CX.“ Postřehla závistivý pohled jednoho z programátorů, zatímco čekala na příjezd výtahu. Uvnitř ERTS se statut neměřil platem, titulem, velikostí vlastní kanceláře, nebo jinými obvyklými ukazateli moci v korporaci. Statut v ERTS byl ryze záležitostí přístupu k informacím – aKaren Rossová byla jednou z osmi lidí ve společnosti, kteří měli stálý přístup na třetí podlaží.
   Vkročila do příslušného výtahu a vzhlédla do čoček snímače zabudovaných nade dveřmi. V ERTS jezdily výtahy vždy pouze na jedno podlaží a všechny byly vybaveny pasivními snímači. Byl to jeden ze způsobů, jak si ERTS udržovaly přehled o pohybu zaměstnanců v budově. Řekla „Karen Rossová“ hlasovým monitorům a otočila se před snímači o celých tři sta šedesát stupňů. Ozvalo se tiché elektronické pípnutí a dveře na třetím podlaží se otevřely.
   Vystoupila do malé čtvercové místnosti s videomonitorem na stropě a stála před neoznačenými dveřmi do místnosti, kde sídlilo spojové centrum. Zopakovala své jméno, vsunula svou elektronickou identifikační kartu do štěrbiny a nechala prsty na kovové hraně karty, aby počítač zaznamenal galvanické potenciály pokožky. (To bylo vylepšení instalované před třemi měsíci, když Travis zjistil, že armádní pokusy s operacemi na hlasivkách změnily charakteristiky hlasu přesně tak, aby oklamaly program identifikace hlasu.) Po naprogramované přestávce se dveře se zabzučením otevřely. Vkročila dovnitř.
   Se svými červenými nočními světly působilo spojové centrum jako měkké, teplé lůno – dojem zvyšoval těsný, téměř klaustrofobický prostor místnosti napěchované elektronickým zařízením. Od podlahy ke stropu blikaly a zářily desítky videomonitorů a luminiscenčních diod, technici hovořili polohlasně, nastavovali stupnice a točili knoflíky. Spojové centrum (Communications Control Room), bylo elektronickým mozkem ERTS; všechny zprávy od výprav z terénu po celém světě směřovaly sem. Všechno v CCR se nahrávalo, nejen přicházející data, nýbrž i hlasové reakce v místnosti, takže konverzace z noci 13. června 1979 je známa.
   Jeden z techniků jí řekl: „Za chvilku budeme připraveni na příjem. Chceš kafe?“
   „Ne, nechci,“ odvětila Karen.
   „Ráda bys byla s nima, co?“
   „Zasloužila jsem si to,“ prohlásila. Zírala na obrazovky videa, na zmatené obrazy rotujících a posouvajících se tvarů, když technici začali s rutinou napojení na ptačí odraz, jak říkali vysílání ze satelitu na orbitální dráze 512 kilometrů nad jejich hlavami.
   „Signální klíč.“
   „Signální klíč. Heslo.“
   „Heslo.“
   „Zachycení nosiče.“
   „Zachycení nosiče. Jedeme.“
   Nevěnovala téměř žádnou pozornost známým frázím. Pozorovala obrazovky, které ukazovaly šedá pole prskající statiky. „Otevřeli jsme my, nebo oni?“ zeptala se.
   „My jsme vyzvali,“ odpověděl technik. „Měli jsme předepsáno kontrolovat je při úsvitu místního času. Takže když nedali výzvu, udělali jsme to my.“
   „Ráda bych věděla, proč nedali výzvu,“ prohlásila Rossová. „Je něco v nepořádku?“
   „Myslím, že ne. Poslali jsme signál výzvy a oni ho zachytili a během patnácti sekund se zapojili, se všemi příslušnými kódy. Aha, už jedeme.“
   V 6.22 konžského času přenos započal: objevil se poslední mrak šedého statického signálu, a pak se obrazovky vyjasnily. Pozorovali část tábora v Kongu, zjevně pohledem videokamery upevněné na stativu. Viděli dva stany, dohořívající kouřící oheň, chomáče mlhy vytrácející se při rozednění. Nebyla tam žádná známka činnosti, žádní lidé.
   Jeden technik se zasmál. „Zastihli jsme je ještě při spánku. Myslím, že tě tam potřebují.“ Rossová byla známa svým trváním na formalitách.
   „Zapni dálkové ovládání,“ řekla.
   Technik vyťukal příkaz dálkového ovládání. Kamera v terénu, vzdálená šestnáct tisíc kilometrů, se dostala pod jejich kontrolu v Houstonu.
   „Panoramatický švenk,“ řekla.
   Technik u režijního stolu použil pákový ovladač. Sledovali, jak se videoobrazy posunuly doleva, a spatřili větší část tábora. Byl zničen – stany rozbity a roztrhány, plachta z přístrojů odtažená, zařízení rozházeno v blátě. Jeden stan hořel a stoupala z něj oblaka černého kouře. Spatřili několik mrtvých těl.
   „Kristepane,“ řekl jeden technik.
   „Zpětný švenk,“ pravila Rossová. „Bodové rozlišení na šest-šest.“
   Na obrazovkách kamera přejížděla zpět přes tábor. Dívali se do džungle. Pořád žádná známka života.
   „Sklonit dolů. Přejet obráceně.“
   Na obrazovce se kamera sklopila a ukázala stříbrný talíř přenosné antény a černou skříňku vysílače. Poblíž se nacházelo další tělo, jeden geolog ležící na zádech.
   „Kristepane, to je Roger...“
   „Najet a zůstat,“ pravila Rossová. Na pásce zní její hlas klidně, téměř nezúčastněně.
   Kamera najela na obličej. Co viděli, bylo otřesné – hlava rozdrcená, krev prosakující z očí a nosu, ústa rozevřená k obloze.
   „Co tohleto udělalo?“
   V tom okamžiku padl na tvář mrtvého na obrazovce stín. Rossová vyskočila dopředu, uchopila pákový ovladač a najížděla s kamerou. Obraz se rychle rozšířil; mohli nyní vidět obrysy stínu. Byl to člověk. A pohyboval se.
   „Někdo tam je! Někdo je ještě živý!“
   „Kulhá. Vypadá, že je zraněný.“
   Rossová zírala na stín. Nezdálo se jí, že je to kulhající člověk; něco jí nehrálo, nedokázala si však uvědomit, co to je...
   „Projde před kamerou,“ řekla. Bylo příliš troufalé doufat v něco takového. „Co je to za zvukovou statiku?“
   Slyšeli podivný zvuk, jakoby syčení nebo vzdychání.
   „To není statika, to je v přenosu.“
   „Rozlište to,“ řekla Rossová. Technici mačkali tlačítka, měnili zvukové kmitočty, ale zvuk zůstával podivný a nezřetelný. A pak se stín pohnul a postava vkročila před kameru.
   „Dioptr,“ řekla Rossová, bylo však příliš pozdě. Obličej se již objevil, velice blízko kamery. Byl příliš blízko, aby se dal zaostřit bez dioptru. Viděli rozmazaný tmavý tvar, nic jiného. Než dokázali zapnout dioptr, byl pryč.
   „Domorodec?“
   „Tato oblast Konga je neobydlená,“ prohlásila Rossová.
   „Něco ji obývá.“
   „Panoramatický švenk,“ řekla Rossová. „Zkuste, dokážete-li ho ještě zabrat.“
   Kamera švenkovala. Dokázala si ji představit, jak je na stativu v džungli, motor bzučí a hlava s čočkami se otáčí. Pak se náhle obraz naklonil a spadl na stranu.
   „Porazil ji.“
   „Sakra!“
   Obraz videa se rozpadl na posunující se čáry statického signálu. Bylo velice obtížné něco rozeznat.
   „Rozlište to! Rozlište to!“
   Naposled letmo zahlédli velký obličej a tmavou ruku, a pak se stříbrná talířová anténa roztříštila. Obraz z Konga se zmenšil do bodu a zmizel.

Kongo /Congo/ Crichton, Michael
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Vladimír Hanák
Obálka: Ricardo
Redakce: -
Rok vydání: 2007
Počet stran: 360
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 259 Kč