PROLOG
   
   Skrytá země,
   na východě říše Prvních,
   6234. sluneční cyklus, konec zimy
   
   Vločky sněhu neklidně vířily vzduchem. Jako opilí tanečníci se snášely z oblohy dolů na Rudé hory. Jak se větru zamanulo, tak se usazovaly na svazích, kde jako jedna velká ledová společnost zahalovaly skály bílým závojem.
   Mraky setřepávaly svůj náklad k zemi již několik oběhů slunce. Množství, které se nashromáždilo na šikmých hranách skal, by stačilo na zasypání deseti na sobě stojících trpaslíků.
   Boëndal Páka z klanu Vrhačů seker z Druhého, Beroënova kmene stál na druhé nejvyšší ze všech devíti věží a díval se k východu. Před mrazem ho chránila tlustá vrstva kožešin na kroužkové košili.
   Před ním se rozprostíral Východní Železník, pevnost potomků Borengara, prvního kováře národa trpaslíků. Dvojité hradby před skalnatými stěnami hor připomínaly obrovské závory. Osm z devíti impozantních věží bylo zasazeno do hradeb a v závratné výši navzájem dodatečně propojeno mosty. Nejvyšší věž Železníka však stála osamoceně za druhou hradbou. Z ní vedl široký most k jedinému vstupu do nitra hory a do říše Prvních. Na západní straně Rudých hor se vypínal obdobně konstruovaný sesterský hrad Západní Železník, nepřekonatelná překážka pro všechny nestvůry, které se hrnuly do Skryté země.
   Proklaté čekání! Trpaslík, ubytovaný v pevnosti jako host, potlačil zívnutí. Přestože byl pohled na sníh, který se za jasných nocí v měsíčním světle všude leskl, více než překrásný, nepřinášel mu rozptýlení, a nadto v sobě skrýval netušená nebezpečí. Strážní věže, ochozy a mosty u vchodu do říše Prvních museli trpaslíci neustále zbavovat bílého nánosu. Sníh zatěžoval stavby, kterým hrozilo, že se pod několikatunovou tíhou zřítí. Stavitelé hradeb počítali se silou útočících trollů, s průrazností přilétajících kamenných koulí i s titánskými beranidly, ale že by někdy mohlo napadnout tolik sněhu, na to nepomysleli.
   „Žene se to ze západu,“ prohodil jeden z bdělých hlídajících trpaslíků a rozladěně se zahleděl na oblohu. Jeho dech se v chladu měnil na obláčky a hustý tmavohnědý knír mu pod nosem pokryla vrstva jinovatky. Odfrkl si, popadl džbán a ponořil ho do nezakrytého kotle s kořeněným pivem, pod kterým trpaslíci uhlím udržovali mírný oheň. Tímto způsobem pivo zahřívali tak, aby se z něho neodpařil alkohol.
   Trpaslík na jeden zátah vyprázdnil korbel a hlasitě si odříhl, pak džbán znovu naplnil a podal ho Boëndalovi. „A přitom ze západu taková slota ještě nikdy nepřišla. Vždycky chodí ze severu.“
   Boëndal nabídnutý pohár s radostí přijal, za takových nocí, jako byla ta dnešní, vyháněl silný zkvašený mok chlad z vnitřností. Kroužky v kroužkové košili, kterou měl přehozenou přes koženou halenu, na sebe s cinkáním narážely. Rány v zádech ho při každém pohybu pořád ještě bolely, i když se hojily dobře. Sevřel ústa.
   „Ujde to?“ otázal se druhý trpaslík ustaraně. „Slyšel jsem, že rány, které způsobí alfové a jejich šípy, zvlášť bolí.“
   „Ujde to,“ odpověděl Boëndal. „Bolesti mi neustále připomínají, jak blízko při mně stál náš bůh Vraccas, když mě ty dva šípy zasáhly.“ Pamatoval si to přesně. Po dlouhé cestě přes celou Skrytou zemi přijížděl se svými přáteli k Východnímu Železníku, když je nečekaně začali ostřelovat šípy alfové. On to odnesl nejhůř, okřídlené šípy mu prorazily zbroj a krev se z něho řinula proudem…
   „Za svůj život ale samozřejmě vděčím také vám, protože jste se nás ujali a postarali jste se o mě,“ dodal. „Ty jsi už někdy bojoval s nějakým alfem?“ zeptal se po chvilce.
   „Ne. Až doposud jsme museli průchod bránit jenom proti skřetům a obrům,“ odpověděl trpaslík. „Ti alfové prý vypadají stejně jako šikmouší, je to pravda?“
   Boëndal přikývl. „Na vlas stejně. Urostlí, štíhlí, rychlí, navíc ale ještě i zákeřní.“
   „Škoda, že jsme je nezabili. Oni těm tvým kamarádům jejich poslání nijak neulehčí.“ Trpaslík se podíval k severovýchodu, tam, kde ležela naděje Skryté země: Dračí dech – mimořádně žhavá výheň, v níž měla být vykována zbraň proti zlu ve Skryté zemi.
   „Však on to Tungdil zvládne,“ pronesl Boëndal s neochvějným přesvědčením. „Můj bratr Boëndil a ostatní trpaslíci vykovají spolu s ním čepel, která zlo úplně rozdrtí.“
   „O té legendární sekeře, o Ohnivé čepeli, kterou tam chtějí ukout, jsem už slyšel,“ dal se trpaslík znovu do řeči. „Myslíš si, že toho zrádce Nôd´onna opravdu připraví o život? Vždyť ten čaroděj vládne ohromnou kouzelnou mocí, ne?“ Ve strážcově hlasu zaznívaly pochybnosti, které nebylo možné přeslechnout.
   „Nedělej si starosti. V jednom starém spise stojí psáno, že ostří Ohnivé čepele projde masem a kostmi živého tvora a pak zasáhne a zničí démonickou bytost, která se skrývá v jeho nitru. Všechno, co ten dotyčný napáchal, se pak obrátí zpátky k dobrému. My úkol splníme.“ Boëndal upil kořeněného piva a dopřával si radost z tepla, které se mu šířilo tělem. „Přišly nějaké novinky od královny Xamtys?“ zeptal se nakonec, protože věčné čekání bylo prostě k nevydržení.
   Panovnice Prvních vyrazila s malou armádou trpaslíků tunely, které pod zemí navzájem spojovaly říše trpasličích kmenů. Vynalézaví inženýři v nich kdysi dávno položili koleje, po nichž jezdily důlní vozíky – důkladně promyšlený systém stoupání a příkrých klesání trpaslíkům umožňoval, aby se hbitě a plynule přemísťovali pod zemí z jednoho místa na druhé.
   „U Vraccase, co bych za to dal, kdybych věděl, kde je,“ zabručel trpaslík držící hlídku a pravou rukou si pohrával s pramínkem vousů. „Královna vyrazila k jednání a teď musí ostatním kmenům pomáhat v bitvě proti Nôd´onnovým hordám. Od té doby nikdo z nás neví, kam se s našimi bojovníky poděla.“ Levá ruka volně spočívala na hrazení věže. „Není nic horšího, než když musíme takhle čekat.“ Sklouzl pohledem na Boëndala. „Ale komu to povídám? Vždycky když jsem na stráži, vidím tě tady nahoře. Ve dne v noci. Copak ty nikdy nespíš?“
   Boëndal prolil zbytek piva hrdlem. „Jak můžu spát, když jsou moji společníci vystaveni takovému nebezpečí?“ Vrátil trpaslíkovi jeho džbán. „Děkuju ti za pití. Dodalo mi teplo i sílu.“
   Upravil si kožešinu na těle a znovu obrátil pohled k jednotvárné bílé krajině pod sebou. Upřeně sledoval soutěsku představující přístup k pevnosti Železník a tiše se modlil k bohu Vraccasovi, aby tam dole dohlížel na jeho bratra a všechny ostatní, kteří spolu s ním vytáhli porazit zlo.
   Je to to největší dobrodružství, jaké může trpaslík zažít, a já u něho nejsem, pomyslel si a cítil přitom nesmírnou lítost. Rány, které mu šípy způsobily, a ztráta krve ho na dlouho přinutily ležet na lůžku. Teď už bylo příliš pozdě na to, aby se za nimi vydal, nedokázal by je dohnat.
   On i jeho ničivá zbraň, vraní zobák, budou jeho přátelům v boji chybět. Vraccasi, ty jsi měl určitě něco za lubem, když jsi mě nechal u Prvních. Jeho široké ruce se sevřely v pěst. Ale stejně bych byl raději tam, kde je můj bratr.
   Boëndal přivřel víčka, aby si před očima vybavil tváře přátel.
   Objevil se tam Bavragor Perlík z kmene Druhých, zpívající a věčně popíjející kameník s páskou přes jedno oko, který se s nesmírnou drzostí vetřel do jejich skupinky, i Goëmgar Třpytovous, spíše útlý trpaslík z kmene Čtvrtých, ustrašený brusič diamantů, jehož kníry a vousy se neustále třpytily a zářily díky diamantovému prachu, který se v nich usadil během nesčetných cyklů, strávených nad brusnou lavicí. Viděl před sebou Tungdila, srdnatého hnědovlasého trpaslíka s krátkým vousem, který teprve musel prokázat, že je jejich opravdovým vůdcem. S ním ho spojovalo zvlášť pevné přátelství, s bratrem se považovali za Tungdilovy kmotry, protože Tungdil toho o skutečném světě trpaslíků věděl velice málo. Kovářku Balyndis Železný prst z kmene Prvních viděl jen velice krátce, o té nevěděl prakticky vůbec nic. A nakonec tu byl jeho bojovný, vznětlivý bratr, jeho dvojče Boëndil, kterému říkali Pruďas. Byl svalnatý a podsaditý, své černé vlasy si na bocích vyholoval a vzadu je splétal do hustého copu, který mu sahal až ke kolenům. Druzí trpaslíci si často mysleli, že je trochu šílený. Jeho horká krev a ohnivá výheň života byly pro něj prokletím, a zároveň i výhodou.
   Boëndal otevřel oči. Bratr je ochrání před všemi nepřáteli, kteří se jim postaví do cesty. Vraccasi, dopřej mu své požehnání.
   Přes hlasité šumění větru, který se zachytával o výklenky hradeb a výběžky skal a zpíval si přitom svou vlastní píseň, zaslechl řinčení kroužkové košile. Někdo se ve velkém spěchu blížil k jejich strážní věži.
   Boëndal otočil hlavu a uviděl, že k nim po ochozu přibíhá posel. Ztěžka dýchal, podle všeho nahoru po schodech přímo vyběhl, aby jim co nejrychleji oznámil nejnovější zprávu.
   „Dokázali jsme to!“ překřičel sněhovou vánici, v jeho slovech zaznívala radost i pýcha. „Právě jsme dostali zprávu: vojsko Prvních a Čtvrtých spolu s lidmi a elfy zvítězilo u Černého skaliska nad Nôd´onnem!“
   Strážní se rozčíleně shlukli kolem posla a samým nadšením nad tou dobrou zprávou opustili svá stanoviště. „Skrytá země se zbavila kouzla démona, který k nám přivedl Mrtvou zemi!“ Posel se pátravě rozhlédl kolem sebe a uviděl, že Boëndal stojí uprostřed jejich hloučku. „Mám ti vyřídit, že Tungdil a tvůj bratr jsou na cestě sem a chtějí si tě tady vyzvednout. Mají namířeno do říše Pátých, do které chtějí přivést nový život.“
   Boëndal se tomu nedokázal ubránit, oči se mu zalily slzami úlevy. Opřel se o zeď a vyslal tichou modlitbu k Vraccasovi, v níž mu celým srdcem poděkoval za úspěch jejich výpravy. Pak popošel ke kotli s kouřícím pivem, ze stojanu vedle ohniště si vzal jeden džbánek a naplnil ho.
   „Na zdar našeho národa!“ zvolal šťastně. Ostatní trpaslíci se připojili k jeho volání, načepovali si pivo a poslední strážce bujaře popadl celý těžký kotel, aby z něho dopil i ten poslední zbytek a aby ani kapka nepřišla nazmar. „My jsme děti kováře a rozdrtíme všechno, co Tion ve své podlosti vrhne proti Skryté zemi!“
   Na souhlas zabušili zbraněmi o kámen, navzájem si přiťukli a džbány vyprázdnili.
   Posel se ušklíbl. „Začínáte s oslavama hodně brzo. Královna prý prohlásila, že až se vrátí, nebudeme tři oběhy dělat nic jinýho než narážet sudy a chodit od hostiny k hostině.“
   „Tomu říkám pořádný slovo,“ zavýskl trpaslík, se kterým se Boëndal předtím bavil. „A ty se konečně budeš moct vyspat,“ dodal a mrkl na dvojče. „Tvůj bratr je v pořádku, jak jsi právě sám slyšel.“
   S tím, jak získal jistotu, přišla na Boëndala najednou únava. Náhle cítil, jak mu na ramenou leží celé centy tíhy, které ho tlačí k zemi a přímo nutí zalehnout na lože. „To ano,“ pousmál se. „Teď si můžu jít lehnout.“ Obrátil se a naposledy se podíval k východu, kde, jak tušil, někde je i jeho bratr. „Všechna ta námaha, bolesti a strádání, které musel Tungdil spolu s ostatními protrpět, se nakonec vyplatily.“ Zhluboka se nadechl chladného vzduchu, který najednou voněl ještě čistěji, ještě lépe než předtím. „Nedokážu to vůbec pochopit, přestože jsem nikdy nepochyboval o tom, že vyhrajeme.“
   Strážný kývl na souhlas. „Je to, jako když celé cykly bojuješ proti drakovi, abys ho vyhnal z hor, a pak se ti to povede. Jeden samým štěstím neví, co dělat.“ Opřel se o zeď a usmál se. „Kromě toho, že to pořádně oslaví, samozřejmě.“
   Boëndal chvíli mlčel. „Jak to bude ve Skryté zemi vypadat dál?“ zeptal se nakonec. „Zažijeme novou dobu přátelství mezi našimi národy? Když dokonce i elfové bojují na naší straně, nevypadá to s usmířením špatně. Spor mezi námi a jimi by pomalu mohl zmizet ze světa.“
   Strážný protáhl vousatý obličej a poškrábal se na nose. „To spíš sežerou zajíci lišku,“ prohodil s pramalou důvěrou.
   „Z přátelství vyrůstá ještě větší síla,“ trvalo dvojče s železnou vůlí na svém. „Abych řekl, co si doopravdy myslím, tak nevěřím, že se s tím Tion smíří. Zlo, které ohrožuje naši vlast, má více podob než jen Nôd´onna.“ Ušklíbl se na svého souseda. „Nikdo přece nechce, abys nechal šikmouchý bydlet u sebe. To bych neudělal ani já. Jde o to, abychom spolu mluvili, abychom se pravidelně setkávali. O nic víc.“
   Trpaslík si říhl a odplivl si podél zdi. Plivanec se ještě v letu proměnil v kus ledu a zmizel v nánosu sněhu na střeše věže, stojící pod zdí. „No jo,“ souhlasil, ovšem bez kapky přesvědčení v hlase. „To ať dělá velkokrál. Já si stejně myslím, že elfové jsou strašně…“
   „Namyšlení? Hezcí?“ napovídal mu Boëndal.
   „Zženštilí.“ Strážný přišel na to správné slovo, které hledal, a vypadal spokojeně. „Jsou zženštilí. A ani ta jejich kultura, který si lidi tak hrozně moc váží, ani jejich jemnocit je před alfama nedokázaly zachránit.“ Udeřil Boëndala po rameni. „Nás náš bůh vytesal z kamene a nejsme ani trochu zženštilí. Nejspíš jsme je v tý bitvě u Černýho skaliska zachránili před zánikem.“
   Boëndal mu chtěl odpovědět, ale právě v té chvíli cosi zahlédl. Mezi vločkami sněhu se mihla padající hvězda, v průměru nebyla větší než obyčejná mince. Její zářivá stopa se táhla od východu k západu a mířila přímo k nim.
   „Podívej se tam!“ upozornil druhého trpaslíka. Ohon hvězdy se měnil z bílé na červenou, čím více se k nim hvězda blížila. Najednou vzplála jasně rudou barvou a celá se rozprskla. Zůstaly po ní tmavě červené tečky, které zvolna pohasínaly.
   Boëndal maně pomyslel na kapky krve.
   „Bylo to dobrý, nebo špatný znamení?“ zeptal se ho strážný nejistě.
   „Nezasáhla nás,“ konstatoval Boëndal suše, „a proto bych řekl, že to bylo dobré znamení. Možná nějaká jiskřička z Vraccasovy výhně, který nám tím…“
   V tom se objevilo druhé padající nebeské těleso. I to vystřelilo se zasyčením k západu a zvolna klesalo k zemi, ale nepohasínalo.
   „U Vraccase,“ zakoktal Boëndalův soused a nevědomky uchopil pevněji svůj štít, jako kdyby mu ten tenký, železem pobitý kus dřeva mohl poskytnout ochranu proti nebeské síle. „Seš si jistý, že to je jiskra z Věčný kovárny, že to není nějaká Tionova pomsta?“
   „Vraccas ať je při nás! To je jedna z hvězd,“ zaslechli, jak rozčíleně křičí nějaký jiný trpaslík. „Vytrhla se ze svýho místa na obloze!“
   „Nebo je to spící slunko! Zřítilo se ze svý kolíbky, kde v noci spává, a ještě se neprobudilo!“ usuzoval další trpaslík ustaraně. „Probuďte ho, aby zase vystoupalo nahoru!“ Pevně udeřil do štítu, jen to zařinčelo.
   Jestli měla padající hvězda zpočátku velikost mince, brzy nabobtnala do rozměrů plně nacpaného koženého batohu a rostla dál a dál, až by k jejímu popisu nestačily ani hořící lopatky větrného mlýna.
   Hvězda s jekotem a řevem prorazila přikrývku mraků, táhla za sebou tmavě rudý ohon, který zahalil okolí – věže, tváře trpaslíků – prazvláštním pološerem. Žár, který z ní vycházel, proměnil vločky sněhu, které ještě před chvílí vesele tančily vzduchem, na kapky deště. Na místech, kam dopadly, se okamžitě proměnily v led.
   Během několika málo okamžiků byly ochozy, mosty a schodiště potaženy tlustým, průhledným pancířem.
   „Skryjte se!“ vykřikl Boëndal a vrhl se na kamennou podlahu věže. Ozvalo se zapraskání, protože led, který se mu vytvořil na helmě a dál se šířil po zádech, při trpaslíkově prudkém pohybu popraskal.
   Boëndal klouzal po břiše po zmrzlé podlaze a zachytil se o stojan na nádobí vedle ohniště. Rány v zádech se s bolestivými stahy vzpíraly proti všemu, co po nich požadoval, trpaslík však jen pevně stiskl zuby a vztekle zabručel.
   Trpaslíci na cimbuří i ti, kteří stáli poblíž, zčásti následovali jeho příkladu, zčásti je však nezvyklé dění upoutalo natolik, že nebyli schopni pohybu a strnulí děsem pouze sledovali s otevřenou pusou, co se na ně řítí. Někteří další zase bez ustání bušili do štítů a stále ještě doufali, že vidí spící slunce a že se jim je podaří vzbudit.
   Padající hvězda, ze které bez ustání odlétávaly jiskry, se jim s rachotem protáhla nad hlavami a její dunění trpaslíky úplně ohlušilo. Boëndalovy obavy, že by mohla dopadnout doprostřed jejich pevnosti, se naštěstí nenaplnily. Hvězda místo toho zmizela za vrcholky Rudých hor.
   Tím však nebylo nebezpečí zažehnáno.
   Ze zářícího ohonu pršely na zem rozžhavené úlomky, které by pod sebou hravě pohřbily lidské obydlí. Nejprve zazněl dlouhý, táhlý hvizd, po něm následovalo prásknutí a po každé ráně se země zatřásla jako trýzněné zvíře. Tu a tam vytryskl bílý sníh desítky kroků vysoko k černé noční obloze. Vzduch se rozechvěl neutuchajícím syčením. Sníh, který se v mžiku měnil v páru, vytvářel obrovité bubliny mlhy. Vlhké výpary zahalovaly trpaslíky do svého závoje a znemožňovaly jim výhled.
   „Zpátky!“ nařídil Boëndal, který pochopil, že věže a zdi neodolají střelám, které po nich příroda vrhá. „Utíkejte dovnitř do hory, tam budeme v bezpečí!“ S pomocí stojanu u ohniště se zvedal a okamžitě k němu přiběhl jeden trpaslík, aby mu pomohl vstát.
   Dvojče ztratilo v páchnoucí mlze orientaci. Jeho průvodce naštěstí věděl, kam mají zamířit. Na zmrzlé zemi nejednou uklouzli a spadli, až zůstali na všech čtyřech, zasekávali sekeru do ledu a pomocí topůrka se přitahovali o kus dál dopředu. „Musíme…“
   Pronikavý hvizd přímo nad jejich hlavami mohl znamenat pouze jediné: úlomky hvězdy dopadnou každým okamžikem přímo mezi věže a zdi.
   Boëndal neměl dokonce ani čas vydat nové rozkazy. Obloha se v mžiku rozzářila odpornou oranžovou barvou, hra světel se stupňovala až na špinavě rudou, to vše bylo doprovázené již známým ohlušujícím rachotem.
   Vraccasi, stůj při nás! Boëndal měl pocit, že z oblohy k zemi vystřelil rozžhavený kus železa. V příštím okamžiku roztříštil úlomek hvězdy masivní spojovací most, vedoucí k věži před nimi. Výkřiky nešťastníků, které strhl na smrt, skoro nebyly slyšet. Kvůli mlžnému oparu nebyli schopni zjistit, jakou škodu úlomek dole pod nimi napáchal.
   „Všichni dolů z věže!“ vykřikl Boëndal s pohledem upřeným na místo, kde se před nimi most rozlomil, a přál si, aby se mu vrátila jeho stará pohyblivost. Ty prokleté rány omezovaly jeho obratnost. „Běžte severní chodbou!“
   Kámen se jim pod nohama zatřásl, stavba, která se dlouhé cykly tyčila do výše, se zakymácela jako rákosí v bouři, žula sténala a skřípěla a místy se z ní odlamovaly malé úlomky, neboť zdivo již déle nedokázalo odolat vnitřnímu pnutí.
   Ostřelování dále pokračovalo. Trpaslíci se severní chodbou probojovávali na ochoz pozorovatelny u nejvyšší z devíti věží. Na něm klouzali podél stěny, až se dostali k širokému samonosnému obloukovému mostu, vetknutému do skalní stěny. Ten most představoval jediný přístup do bezpečí uvnitř hory.
   Napravo a nalevo od mostu je provázela hloubka dvou set kroků. Bičující poryvy větru odháněly cáry mlhy a umožňovaly jim pohled na spásné portály na druhé straně. Za nimi čekala velká hala.
   „Tam, podívejte se!“ upozornil je zděšeně jeden trpaslík na pohled, který před nimi odkryl ustupující mlžný závoj.
   Hrdá pevnost Železník ležela z větší části v troskách.
   Z devíti skvostných věží stály už jen čtyři, ty zbývající popraskaly a zřítily se, byly zčásti nebo úplně zničené zásahy a trčely vzhůru jako bídné pahýly kdysi zdravých zubů. V tlustých zdech a hradbách, které mistrovské ruce trpaslíků vyrazily ze skály, se objevily průrvy, kterými by bez potíží prošla smečka trollů.
   „Nestůjte!“ Boëndal je popoháněl vpřed. „Všechno zase znovu postavíme, ale nejdříve se musíme dostat do bezpečí, jinak nezůstane nikdo, kdo by se postaral o památku našich předků,“ napomínal je. „Hněte sebou!“
   Zrovna když došlápli těžkýma botama na most, zaslechli tupé dunění, jako kdyby někde v dálce zahřmělo. Hned poté se jim země pod nohama znovu zachvěla.
   Tentokrát to však nebyl onen známý otřes, který doprovázel dopady úlomků hvězdy na zem, ale hluboké zachvění, které zachvátilo úplně všechno, hradby včetně trpaslíků, věže, a dokonce i svahy, soutěsky a vrcholy Rudých hor.
   Této titánské síle nedokázalo odolat zhola nic.
   Většina trpaslíků ztratila pevnou půdu pod nohama a spadla. Kroužkové košile řinčely, sekery poskakovaly v úchytech nahoru dolů, helmy se s rámusem kutálely po zemi. Další dvě věže se s mohutným hřmotem zřítily dolů. Nad trosky se vznesla oblaka prachu.
   To byla ta padající hvězda! Dopadla na zem, usuzoval Boëndal s ohledem na tlakovou vlnu, která prošla jinak tak neotřesitelnými horami. Nedokázal si představit, jaké účinky měly tyto otřesy na příbytky Prvních, kolik bylo mezi trpaslíky obětí a kolik zraněných.
   Dunění doznělo, otřesy postupně slábly a nakonec zcela ustaly. Přesto se trpaslíci skoro neodvažovali dýchat a napjatě čekali, co bude následovat.
   Jejich hrdla dráždil sžíravý zápach, mísil se s prachem z poničených staveb a s kouřem z doutnajících ohňů, které začínaly plát mezi troskami.
   Jakmile umírající nebeské těleso zmizelo, zmizel i žár, začalo znovu sněžit, jako by se nic nestalo. Šířící se ticho předstíralo pokoj, byl to však klid po bouři. Smrt si odnesla bohatou žeň a zanechala za sebou hotovou spoušť.
   „U Vraccase,“ zanaříkal Boëndalův pomocník žalostně jako trpasličí dítě.
   Boëndal ho velice dobře chápal. Jeho lid se bez váhání vrhal do boje proti největší přesile a životy chránil průsmyky ve Skrytých horách. Jejich sekery a kladiva si to rozdávaly s těmi nejodpornějšími nestvůrami, jaké proti nim zlo vyslalo, ale s takovým protivníkem museli neodvratně prohrát. „Když spadne hvězda, nikdo ji nezadrží. Dokonce ani bohové, jak jsi právě viděl,“ utěšoval ho.
   Pohled přes okraj mostu Boëndalovi ukázal, že spodní část deváté věže je silně poškozena. Procházely jí trhliny o šířce natažené paže a s tichým praskáním se dále rozšiřovaly. „Rychle na druhou stranu, než se za námi ta věž zhroutí a strhne nás s sebou do hlubin!“ Co nejrychleji začal přecházet most a hrstka trpaslíků z kmene Prvních ho následovala.
   Když byl uprostřed mostu, udeřila ho do krku velká sněhová koule. Boëndal se otřásl, velice ho rozzlobilo, že se některý z trpaslíků právě teď chová jako malé děcko a chce se koulovat.
   Při druhém zásahu, při kterém mu levé rameno pokryl bílý prach, se podrážděně otočil. Řekne tomu vtipálkovi pěkně od plic, co si o tom myslí! „Kdo z vás…“
   Uprostřed věty ho noční obloha zasypala hustou bílou záplavou, a nejen jeho, i most a ostatní trpaslíky. Boëndal musel několikrát zamžikat očima, než si dokázal ty pořád větší sněhové koule a stále hlasitější hluk někam zařadit.
   Na nepřístojném sněhovém útoku nenesl vinu žádný z jeho průvodců. Sněhovými koulemi se do něho strefovaly Rudé hory!
   Když se Boëndal otočil ke skalní stěně, srdce mu zděšením poskočilo. Ačkoliv bylo místo dopadu hvězdy na zem od nich určitě hodně mil vzdálené, vyvolal její pád něco, co se mohlo přihodit jenom na povrchu. On takových případů zažil během hlídek v Šedých horách celé stovky: ze svahů se do údolí řítila Bílá smrt! Nahoře, těsně pod vrcholem, ji ta hvězda ledovým deštěm a otřesy posadila na koně. Teď se Bílá smrt hnala k nim po celé šířce skalní stěny a strhávala s sebou vše, co jí stálo v cestě.
   Rozvířené masy sněhu se valily dolů jako vodopád. Cokoliv se jim stavělo na odpor, ať už člověk nebo nějaká věc, se stalo jejich kořistí, sníh to rozdrtil, strhl, zatlačil dolů do údolí, udusil.
   „Utíkejte!“ Boëndalovy nohy se daly samy od sebe do pohybu. Znovu na ledě uklouzl, někdo ho lapil za cop a vytáhl nahoru. Dva trpaslíci ho popadli v podpaždí a táhli dopředu. Všichni spíš vrávorali a klouzali, než utíkali. Jejich statečných srdcí se zmocnil strach.
   Několik kroků před portálem, který někdo právě otevřel, je Bílá smrt dostihla.
   Triumfálně se vyřítila ze skalního převisu a vrhla se na ně jako hladová šelma. Se hřměním a burácením se jich zmocnila svým ledovým tělem a svrhla je z mostu dolů.
   Slova, která měl Boëndal na rtech, se v tom dunění ztratila. Jeho ústa se naplnila sněhem, bezmocně máchal rukama, až nahmatal jakýsi štít, kterého se chytil jako tonoucí kousku dřeva.
   Padal hluboko a rychle, to mu prozradil jeho žaludek, když se mu prudce stahoval. Bílá hradba kolem něho mu nedala sebemenší možnost orientovat se a objemný štít se choval jako lopata a stahoval ho níž a níž.
   Bílá smrt se jím brzy nasytila. Navršila kolem něho spoustu sněhu, který mu mocně stlačoval tělo a obíral ho o vzduch k dýchání.
   Trpaslík nakonec ztratil vědomí. Jeho rozum odplul do temnot a duše se připravovala na vstup do Vraccasovy Věčné kovárny, kde bude aspoň teplo.
   
Copyright © 2004 by Piper Verlag GmbH, München
Copyright © 2005 Czech edition by FANTOM Print

Válka trpaslíků
/Der Krieg der Zwerge/
Heitz, Markus

Nakladatel: Fantom Print
Překladatel: Zdeněk Sladovník
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Jiří Popiolek, Libor Marchlík
Rok vydání: 2005
Počet stran: 528
Rozměr: 170 x 240
Provedení: hardback

Druhá kniha série Trpaslíci.