14.8.2022 | Svátek má Alan






UKÁZKA: Lucie Lukačovičová, Vládci času - Teki no shujin

16.7.2007

Vládci času Teki No Shujin Lucie LukačovičováTOPlist   Zrak marně pátral
   mezi vršky borovic
   v dalekých horách.
   Pak tě, sakuro, zradil
   před celým světem.

Yorimasa Minamoto
   
   
   Sotva minulo poledne, hodina koně, Ario se pomalu vyvlekl z hostince. Město žilo čilým ruchem, ale mladík měl pocit, jakoby se ho už nic netýkalo. Začínal si zoufat. Z Vnitřního paláce nepronikaly žádné zprávy, které by mu pomohly. V ulicích a v čajovnách se kdokoli bál říct křivé slovo proti rodu Taira, císařské město se hemžilo udavači. Jak tady asi mám něco zjistit? uvažoval rozmrzele. A nevrátit se ke svému pánovi s prázdnou?
   „Pozor! Výrostci z Rokuhary!“ vykřikl náhle někdo. Ario se, stejně jako všichni ostatní, stáhl ke zdi. Středem ulice se prohnalo několik patnáctiletých chlapců se zastřiženými vlasy, všichni oblečení v rudém.
   Koho asi označí za pomluvače a obviní ho z urážky rodu Taira? Koho asi odvlečou z jeho vlastního domu do paláce Rokuhary, aby se Tairové dneska nenudili? pomyslel si Ario znechuceně. Shledal, že už nemá ani soucitu nazbyt.
   Pokračoval v chůzi, bez cíle a bez myšlenky. Všechny způsoby, jimiž dřív získával čerstvé zprávy, teď byly k ničemu. Opustil ulici Rudého vrabce Suzaku a užšími uličkami zamířil k okraji města, do blízkosti zábavní čtvrti.
   Zpoza rohu náhle dolehly výkřiky a dusot nohou. V první chvíli si myslel, že je to jen hádka obchodníků nebo další řádění rokuharských špehů. Ale vycvičený sluch a instinkt tvrdily něco jiného. Příliš mnoho lidí – a příliš rozvášněných, vydrážděných k zuřivosti…
   Přitiskl se zády ke stěně a opatrně vyhlédl za roh. Na hlavní ulici se sbíhali lidé, všichni povykovali a slova letěla od úst k ústům.
   „Démonka! Démonka!“
   „Čarodějnice!“
   „Zavolejte kněze!“
   „Zabijte ji, než někoho uhrane!“
   Arioa obešel mrazivý pocit bezmoci. Nikdo se nepostaví davu. Tak už to chodí. Přes několik složených beden vylezl na plochou střechu přístěnku. Shora měl možnost sledovat, co se děje, aniž by se připletl do nebezpečné blízkosti. Na zlomek okamžiku zahlédl obličej dívky, kterou se dav chystal zřejmě na místě ubít. Její tvář připomínala masku. Byla smrtelně bledá, beze stop po slzách. Možná jen pohlédla k nebi v němé prosbě k bohům milosrdenství – ale Ario měl pocit, že se jejich oči setkaly, že hleděla přímo na něj. Ty netečné, bezcitné oči snad opravdu nebyly lidské.
   „Ustupte z cesty!“ překřičel kdosi běsnění davu. „Ustupte – přijíždí vznešený Shigemori Taira!“
   Shromáždění se rozprchli jako když do vrabců střelí. Ario se přitiskl ke střeše a přál si s ní srůst. Taira…
   Na ulici zůstala jen malá vyděšená skupinka, jejíž rozhorlení prudce ochladlo. Dva muži drželi mezi sebou bezvládnou dívku, jakýsi tlouštík – oblečený jako bohatý kupec – lomil rukama a šedovlasý stařec, postávající vedle něj, padl na kolena.
   „Můj pán chce vědět, co se tady děje!“ dožadoval se mluvčí družiny.
   „Slitování, pane… Neudělali jsme nic špatného… To tady ta! Je to démonka! Dotkla se zde toho muže a jeho vlasy zbělely jak sníh!“ vykládal kupčík roztřeseně a ukazoval střídavě na dívku a na zhrouceného starce.
   Mluvčí se vrátil ke krytému vozu, Ario marně napínal uši, aby zaslechl alespoň jediné Shigemoriho slovo.
   „Čí je to děvče? Z které rodiny?“ obrátil se Tairův sluha zpět.
   „Je… Je to kurtizána…“ zablekotal neochotně kupec. Tak je to – ona je tvoje kurtizána, mizero! uvědomil si Ario. Prodával jsi její tělo a teď se bojíš k ní byť jen přihlásit!
   „Vznešený Shigemori Taira si žádá její okamžité vydání. Jeho služebníci ji zavedou do svatyně, kde z ní bude démon vymítán!“ oznámil mluvčí obchodníkovi.
   „Ale… Jistě… Jak zbožné a chvályhodné… Kéž vám Nebesa oplatí…“ zamumlal kupec.
   „Tumáš, jako odškodné. Polovic dej tomu starému chudákovi a ztraťte se mému pánovi z očí,“ zavrčel mluvčí a hodil obchodníkovi pod nohy šňůrku s mincemi.
   „Budiž velebena velkorysost vznešeného pána až navěky!“ vyjekl tlouštík, sebral mince a zmizel rychleji než lasička se zadávenou holubicí v tlamě. Jeho dva sluhové odtáhli stranou schouleného starce.
   Shigemoriho muži na konci průvodu vzali dívku mezi sebe. Šla po svých, prázdný pohled upřený do dálky. Nikdo se jí neodvážil dotknout.
   Krytý vůz i s doprovodem zmizel z dohledu, lidé se váhavě shlukovali do malých skupinek, bylo slyšet rozmluvy vedené přeskakujícím polohlasem.
   „Viděla jsem to…“
   „Na mou duši! Šel s ní ležet jako muž v plné síle…“
   „Slyšeli jsme křik, pak se vypotácel z pokoje – jako stařec!“
   „Jaká hrůza!“
   Ario se krčil na střeše, dokud se všichni nerozešli po svém. Pak bleskově seskočil na zem a rozběhl se k Jižní bráně. Odkud se ta bezejmenná dívka vzala? Co s ní Tairové udělají? Odpověď na druhou otázku vlastně znal. Jestli ví nebo umí něco zajímavého, může si být jista, že to z ní Tairové dostanou.
   
   *
   
   Dívka vstoupila do Rokuharského paláce s široce otevřenýma očima, zcela lhostejná ke svému osudu.
   „Umyjte ji, dejte jí najíst a odveďte ji do rodinného chrámu,“ přikázal Shigemori Taira dvěma služebným, které ho za bránou uvítaly hlubokými úklonami. Šlechtic se chystal ještě něco dodat, ale zarazil se. Na terasu vyšel rozložitý šedovlasý muž s ostře řezanými rysy. Byl to Kiyomori Taira, hlava rodu. Ačkoli používal titul „Zaslíbený“ a oficiálně vstoupil do mnišského stavu, dva meče za pasem usvědčovaly jeho skutek z krajního nedostatku upřímnosti.
   „Synu…?“ Nejvyšší ministr Kiyomori nechal otázku viset ve vzduchu.
   „Hned jdu, otče.“ Shigemori se přehnaně uklonil, aby dal najevo, že jeho slova nejsou určena uším služebnictva. Spěšně se zul, vystoupil na verandu a následoval Kiyomoriho do nitra domu.
   „Co je to děvče zač?“ udeřil vůdce rodu na svého nejstaršího syna.
   „Bývalá kurtizána, otče. Ve městě ji ale obvinili z posedlosti démonem a chtěli ji zabít.“
   „Proč jsi ji sem přivedl? Takhle otevřeně se zastat povětrné holky!“
   „Otče! Ona má zřejmě spontánní Dar. Velice silný. Mohla by našemu rodu poskytnout své schopnosti, nahradit tvou neteř Noriko…“
   „Mlč!“ okřikl Kiyomori syna, který poslušně ztichl. Mlčení se nepříjemně prodlužovalo, vůdce rodu upadl v zamyšlení.
   „Nemůžeme ji přijmout do rodiny, nelze ji adoptovat. Je to poběhlice kdoví odkud,“ řekl posléze poněkud nepřítomně.
   „Měli bychom ověřit, jestli není odloženým levobočkem někoho z Tairů nebo jestli své schopnosti nezdědila přeskokem přes generaci. Pak bychom určitě mohli…“
   „Řekl jsem, že máš mlčet!“ zařval Kiyomori. Shigemori poslechl, v jeho tváři se nehnul ani sval. Ani nejmenším zachvěním nedal najevo, že by měl strach z otce nebo obavy o dívčin osud.
   „Není z žádné slušné rodiny, je to jen městská děvka. Neadoptujeme ji. Dcer, které můžeme patřičně provdat, mají Tairové dost. Ale může posloužit našim plánům,“ navázal Kiyomori. „Bu¬de ti vděčná za svůj život. Ale nepoutej ji k sobě. V citu je velká sí¬la, ale i velká slabost. Dostane jméno Shikyaku – vražedkyně. A tu z ní taky chci mít. Prověř její minulost a postarej se, ať je vycvičena ve všem potřebném. Bude pracovat pro nás, ale pro pohled zvenčí ji s námi nic nebude spojovat.“
   Vládce Tairů se na chvíli odmlčel a pátravě pozoroval tvář svého syna, jako by se v ní snažil něco vyčíst, ale nenalezl nic.
   „Nejdřív,“ podal mu luk a tři dlouhé šípy, „ji podrob zkoušce.“
   „Stane se, jak říkáš, otče,“ uklonil se Shigemori a přijal zbraň.
   
   Ario hnal koně, jak nejrychleji se odvažoval – nechtěl zvíře uštvat. Cesta ho vedla do Východních hor Higashiyama. Tam, mezi skalisky, v těžko přístupném údolí zvaném Shishi-no-tani, se nacházelo sídlo mnicha Shunkana z Hosshoji. Špeh musel sesednout a vést koně krokem, aby si hřebec na křivolaké stezce nezlámal nohy. Kamenné stěny se tyčily do výšky a vytvářely přirozenou pevnost, která byla útočištěm Arioova pána.
   V chudém, špinavém přístřešku hlídkoval jediný sluha. Když mu Ario svěřoval koně, několikeré tlumené zaržání zpoza chýše zvědovi prozradilo, že ho přinejmenším tři lidé předešli.
   „Copak? Náš pán má návštěvu?“ zeptal se zdánlivě bez zájmu.
   „Přesně tak,“ ušklíbl se sluha.
   „Kdo by se vláčel až sem?“
   „To bys chtěl vědět, co? Nic pro uši takového tichošlápka jako jsi ty.“
   Ario zaťal zuby a potlačil touhu sluhovi jednu vrazit. Uprostřed hor bylo daleko k dvorské uhlazenosti. Shunkan svého špeha sice vychoval jako vlastního syna, ale kdykoli se obrátil zády, služebnictvo nikdy nezapomnělo dát Arioovi pocítit, že je jen nalezenec. Sice nadaný – ale to je vše.
   Mladík se beze slova odvrátil a vydal se k úzké soutězce, jíž musel projít pěšky. Od divoké jízdy mu trochu podklesávala kolena, proto neběžel. Po hodné chvíli nejisté chůze konečně opustil tísnivé sevření skal. Před ním se otevřelo Shishi-no-tani, Lví údolí. Na svazích se držely pokroucené borovice a mezi skalisky se hnal ledově chladný potok, který protékal zahradou rozlehlého příbytku mnicha Shunkana.
   Ario sestoupil až na dno údolí a pak se – jako už mnohokrát – vydal nahoru po protějším srázu, do nějž byl dům vestavěn. Pod nohama se mu drolily kamínky, chodidla podkluzovala. Shishi-no-tani bylo snadno bránitelné a pro armádu v podstatě nepřístupné místo.
   Špeh se trochu zadýchaně zastavil před vnější terasou.
   „Ohlas mě u mistra Shunkana. Nesu zprávy z císařského města,“ oznámil mladému mnichovi u vchodu.
   „Mistr… je zaneprázdněn,“ odtušil novic.
   „Nesu naléhavé zprávy,“ řekl Ario ledabyle a pokrčením ramen dal najevo, že trest za opožděné novinky nepadne na jeho hlavu.
   „Pokusím se,“ sykl mnich a zmizel uvnitř.
   Zvěd se zadíval do údolí. Jestlipak tenhle mladičký dveřník kdy zkřížil zbraň s Tairy? Jestlipak kdy viděl důsledky jejich konání? Nevědomost je jedna z nejhorších pohrom tohoto světa. Musel se ušklíbnout. Kolik mu asi je? Patnáct, šestnáct? Bude o rok nebo o dva mladší než já.
   Když se novic vrátil, jen mlčky pokynul Arioovi, že může vstoupit. Špeh se zul a odložil boty vedle několika párů, které už u terasy ležely. Dobře si všiml, že troje z nich jsou z příliš drahého materiálu, než aby patřily komukoli z Shunkanovy střídmé domácnosti. S kamenným výrazem prošel do vnitřní části domu.
   Svého mistra našel usazeného v nevelkém odlehlém pokoji, kde se obvykle setkávali. Na zástěnách byly namalovány výjevy zobrazující skutky různých bódhisattvů. Arioa nikdy nepřestala fascinovat jejich věrohodnost a živost. Uctivě poklekl a dotkl se čelem země.
   „Copak se přihodilo, synu?“ oslovil ho netrpělivě Shunkan. Už dávno nebyl nejmladší, oblékal se stroze a nenosil zbraň.
   „Císař je stále nakloněn Tairům, otče, a do paláce se mi nepodařilo proniknout. Ale viděl jsem, jak Shigemori zachránil a odvedl s sebou kurtizánu, kterou se chystali lidé zabít na ulici. Prý způsobila, že nějaký muž náhle zestárl snad o dvacet let.“
   „Tak mocný je leda sám Kiyomori. Určitě ne nikdo mimo jeho rod.“
   „Nemohla patřit k nim?“
   „Tairové jsou příliš hrdí, aby své dcery nechávali pracovat v nevěstincích. A nemají to zapotřebí.“
   „Kdo tedy byla ta dívka?“
   „Možností je víc. Řekl bych, že liščí čarodějka, ale ta by se nenechala chytit. Domnívám se, že onen nešťastník byl ztrestán bohy nebo proklet někým zcela jiným a velmi schopným – a děvče je jen nešťastný svědek. V horším případě dívku posedl pomstychtivý duch či démon. Doufám, že ho z ní Tairové svedou vymítat jinak než její smrtí.“
   „Takže se tím nebudeme zabývat?“ dokázal se Ario zeptat zcela klidně.
   „To jsem neřekl. Zajdu za svým známým, ať se zas on poptá svých známých. Lidí, kteří by dokázali seslat takovou kletbu, ve městě mnoho nebude. Je vždy dobré vědět, co se děje – ale musíme být opatrní. Není radno zahrávat si s čaroději a křížit jim plány. Navíc to nespěchá, mám pro tebe teď důležitější úkol.“ Mnich se zahleděl z okna do dálky, přes skály a větve borovic. Až po chvíli znovu promluvil:
   „Jdi a vyřiď mojí nešťastné dceři Ike, že má dnes důvod k radosti…“
   Ario zpozorněl. Ike…
   „Konečně může přispět svými silami v našem boji proti Tairům,“ pokračoval Shunkan, aniž se k mladíkovi obrátil. „Ty jsi velmi schopný, Ario, o tom nemůže být pochyb! Ale potřebujeme špeha uvnitř palácových zdí. Stane se jím Ike. Ať se připraví na cestu, zítra odjíždí. Pošleme ji Kiyomorimu.“
   Ario se hluboce uklonil, aby skryl svůj výraz. Pozpátku vycouval z místnosti. Seběhl ke vchodu, obul se a pak už jen utíkal. Až když byl v soutězce, dostatečně daleko od všech zvědavých uší, zastavil se. Vykřikl, jak nejhlasitěji dokázal. A znovu. Ario křičel, křičel, dokud neochraptěl.
   Pak zůstal sedět na kameni, hlavu složenou v dlaních. Stěží se udržel, aby neproklel jména všech bohů. Jak odvrátit takové poslání…? Jak? Musí být způsob… Jenže Shunkan by svou dceru nevyslal nebo přijal zpět jen tehdy, když by byl její úkol vyzrazen – ale pak by sotva vyvázla živá… Milosrdný Buddho, proč? Proč Ike?!
   Jako náměsíčný došel zpátky k chýši. Ani nepočkal, až mu sluha přivede koně. Sám obešel chatrč a odvázal otěže. Koutkem vědomí zaznamenal, že opodál jsou uvázaní tři další koně. Dva z nich měli rudý a třetí bílý postroj. Nikde sice nebylo vidět žádné rodové znaky, ale zvěd si byl instinktivně jistý, co to znamená – dva z rodu Taira, jeden Minamoto. Porada… Proto ty tajnosti… Jenže pyšní pánové se příliš schovávat neumějí. Není to všechno pro ně náhodou jen hra? Hra o hlavy – jejich vlastní, ale většinou o ty cizí.
   „Špicluješ ve vlastních řadách nebo spěcháš propít odměnu?“ vyjel na něj hlídač, který se teprve teď uráčil vyjít z přístřešku.
   Ario se tentokrát neobtěžoval. Z otočky kopl sluhu do obličeje, vytáhl se do sedla a vyrazil tryskem pryč. Bylo mu jedno, co hlídač napovídá Shunkanovi. Spousta věcí mu náhle přišla lhostejná a malicherná. Sluha zůstal ležet na zemi, držel se za obličej a skučel.
   Ještě nevyj, pse, pomyslel si Ario. Ještě vůbec nemáš proč!
   Prohnal se krátkou částí stezky, která byla sjízdná, pak musel opět po svých. Měl spoustu času přemýšlet a k tomu vědomí, že nic vymyslet nedokáže.
   Cesta se natahovala zdánlivě do nekonečna, jako utrpení v nesčetných převtěleních. Ario chvílemi spěchal, chvílemi se málem obrátil zpátky. A přitom si byl mučivě vědom každé vteřiny. Snažil se najít slova, kterými by své nevlastní sestře sdělil otcovo rozhodnutí. Snažil se představit si všechny její možné reakce včetně těch nejabsurdnějších. Nikdy Ike neřekl, jak je ve skutečnosti rád, že ona se nemusí skryté války s Tairy účastnit. Poprvé v živo¬tě si přál, aby mohl podlehnout iluzi, že čas plyne rychleji…
   Dům, kde žila Shunkanova rodina, nemohl nijak soupeřit se sídlem v Shishi-no-tani. Byl nenápadný, schoulený mezi několika nevýznamnými venkovskými sídly stranou od císařského města. Ario vjel do dvora. Když spatřil ženu sedící na terase, sklouzl ze sedla a běžel ji pozdravit.
   „Ario, vítej,“ usmála se Ikeina matka. Z domu doléhal hlasitý pláč Shunkanova nedávno narozeného syna.
   „Nesu zprávy z údolí, okaa-san,“ uklonil se Ario. „Pro Ike.“
   „Nejdřív se najez a vykoupej. Vždyť se sotva držíš na nohou,“ řekla rozhodně. Její starostlivost a vlídnost, s níž se nechávala oslovovat „matko“, neměla nic společného s Shunkanovou strohostí. Ale neklidný záblesk v očích prozradil, že paní domu přinejmenším tuší, jak malou radost má Ario ze svých zpráv.
   Když se konečně měl setkat se svou sestrou, dokázal se už přinutit ke klidu. Není úniku, alespoň v tuto chvíli ne. Pomalu se nadechl. Nesmím to dělat pro Ike ještě těžší… Snad jsme oba trestáni za hříchy v minulých životech. Kdo ví, jaké jsou záměry bohů?
   Matka mu krátce stiskla rameno a odsunula zdobenou zástěnu.
   Ike – ačkoli poněkud chlapecké postavy a na svou výšku příliš hubená – v sobě měla jistou zvláštní křehkost. Vypadala zranitelná, jako by ji bylo možné zlomit mezi prsty jako stéblo rákosu. Seděla na rohožích, oblečená v jednoduchém tmavém kimonu a kabátku s kolouším vzorem. Sklonila vějíř a tenké rty zkrášlily její tvář úsměvem.
   „Ike-dono,“ začal. Dívka zpozorněla, zaskočena jeho náhlou nesourozeneckou zdvořilostí. Na okamžik se zadrhl, než mohl pokračovat. „Ike-dono, jsi povolána do služby v paláci… k Nejvyššímu ministrovi Kiyomorimu z Tairů… Odjíždíš zítra.“
   Dívka chvíli seděla nepohnutě, jako by náhle zkameněla.
   „Chápu. Nezdědila jsem po otci Smysl. Tairové nepoznají, že patřím k vám, takže mohu prospět naší věci…“ zamumlala potom nepřítomně.
   „Ike…“
   Náhle se mu vrhla do náruče a dala se do přerývaného pláče.
   „Nesmím plakat,“ vzlykala, „nesmím… matka si bude zoufat – copak otec nemá trochu citu v těle? Zůstane tu sama… Chtěla mě vidět šťastně vdanou, chtěla mě vidět matkou nadaných dětí…“
   „Takhle nejspíš poviješ děti Kiyomorimu,“ ucedil Ario. Vzápětí toho zalitoval. Ike přestala plakat, jako když utne. Upřela na bratra zvláštní pohled. Divný. Snad zlý.
   „Jdi pryč. Matce to řeknu sama. Vrať se do Shishi-no-tani a vyřiď, že se zachovám podle otcovy vůle,“ řekla dosud roztřeseným hlasem.
   „Doprovodím tě do města,“ nabídl se nejistě.
   „Ne. Pojedu se služebnictvem. Nikdo mě nesmí vidět s tebou.“
   „Ike, odpusť mi… nechtěl jsem.“
   „Já vím, bratříčku. Nezlobím se na tebe. Jdi už. Budeme na sebe navzájem myslet a doufat v brzký konec války. A slib mi, že se za mnou nepokusíš přijít. Slib mi to…“

Lucie Lukačovičová: Vládci času - Teki no shujin
obálka: Jana Šouflová
KJV - Poutník, 2007
309 stran, 240 Kč, vázané
ISBN 80-85892-95-6

Lucie Lukačovičová


Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!













Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...