UKÁZKA: Juraj Červenák, Sekera z bronzu, rouno ze zlata

IX.

Drtivé sevření

"Kalógeros!" vykřikl bojovník, přehmátl zářící kost do levačky a pravačkou si bleskově sáhl nad rameno. Nacvičeným pohybem vyškubl z koženého oka na zádech labrys, nadhodil si ho a pevně sevřel topůrko – to vše svižně a zlehka, jako by byla masivní sekera vyřezána z lipového dřeva.

Jeskyni naplnilo nenávistné syčení. Z toho zvuku tuhla krev v žilách a drkotaly zuby. Obrovské černé tělo se rychle sunulo z díry. Otírání tvrdých šupin o skalní stěny vyvolalo chvění, v němž kosti rozházené po zemi nadskakovaly a lebky se s chrastěním kutálely z obrovské hromady. Astériovi blesklo hlavou, že není možné, aby se obluda připlazila tak nenápadně. Takže tam na ně číhala od začátku. Trpělivě je pozorovala a čekala na příležitost.

"Kudy?" křikl ostrovan na Sýkorku.

Černé oči bez bělma vzhlédly na Černoplaza, který právě vztyčil hlavu na impozantní vlně téměř sáh tlustého šupinatého těla. Sýkorka – nebo spíše ta, jež na chvíli posedla její tělesnou schránku – a příšerný strážce podsvětí si na okamžik pohlédli do očí.

Vzápětí se dívka otočila na patě a rozběhla se k nejbližší skalní stěně. Astérios bez zaváhání vyrazil za ní.

Obrovitý had se vrhl vpřed a dolů. Jeskyni naplnilo krupobití kostí, kamenů a ostrých ledových úlomků.

Únikovou cestou byla úzká trhlina. Sýkorka do ní bez obtíží vklouzla. Ramenatý bojovník se musel natočit bokem. Černoplaz vrazil tlamou do okraje pukliny – pro jeho hlavu byla příliš těsná. Jedové zuby zaskřípaly na skále, rozeklaný jazyk švihl Astéria do ruky jako vlhký karabáč a skoro mu vyrazil zbraň z prstů. Hromotluk zaklel a ohnal se labrysem. Bronzové ostří škráblo hada mezi nozdry. Démon sebou škubl, stáhl se, zavlnil obrovským tělem – síň pod obětní šachtou naplnila hotová kostěná smršť – a znovu veškerou silou zaútočil na puklinu. Astérios na nic nečekal a soukal se za Sýkorkou, která se mezitím ztratila v temnotě. Chodba se však zúžila ještě víc. Pancíř se znamením býka na hrudi se vzpříčil mezi skalními stěnami.

Bojovník opět hrubě zanadával. S vypětím všech sil se pokusil protáhnout zúžením, ale jen se ještě více zasekl. Přitom od ústí pukliny do velké jeskyně ho pořád dělily ani ne dva sáhy. Černoplaz si všiml, že uprchlík uvázl v pasti, a znovu vší silou praštil do okraje díry. Létalo rozdrcené kamení. V hlubinách skal to varovně zadunělo, po vlhkých stěnách se do všech stran rozběhly praskliny.

"Kalógeros!" zařval Astérios a tentokrát už mu v hlase vibrovala panika.

Místo odpovědi přišel jen další hadův zuřivý útok. Narazil do okraje trhliny tak prudce, že Astéria potřísnila krev z jeho rozbité tlamy. Sypaly se kameny, vířil prach. Astérios se rozkašlal. Měl pocit, že se stěny pohnuly a pancíř se prohýbá a drtí mu hrudník.

Černoplaz se ve velké jeskyni zase divoce zavlnil. Chystal se k rozhodujícímu útoku. I kdyby na toho lidského červa zachyceného v puklině nedosáhl, aspoň ho rozdrtí praskajícími skalami.

V tom okamžiku se vlevo od Astéria vznesla ze země stříbřitě zářící kost, kterou už před chvílí nechal upadnout. Bojovník překvapeně obrátil pohled za světlem.

A skoro se vyděsil. Sýkorka měla pořád černé oči a její obličej byl v přízračném svitu kosti mrtvolně bledý. Vypadala jako podzemní démon, který přišel hodovat na krvi nešťastného zbloudilce. Přesto k ní Astérios natáhl ruku.

"Pomoz mi, děvče!"

Tvářila se, jako by ho vůbec neslyšela. Obrátila tvář k rozechvělé skalní stěně a položila na ni dlaň.

"Velká Matko," promluvila monotónním hlasem, v němž nebylo ani stopy po zoufalství, které už lomcovalo Astériem. "Půda je tvým masem, voda tvou krví, skály tvými kostmi…"

Černoplaz zřejmě ucítil probouzející se moc bohyně, protože právě v tu chvíli vyrazil do rozhodujícího útoku. Obrovské tělo se šupinami tvrdými jako bronzové pláty celou silou udeřilo do skalní stěny.

Dunivý náraz roztřásl zemské útroby. A v tom okamžiku jako by se skály milosrdně rozestoupily – jen o kousíček, možná o palec, ale stačilo to, aby se Astériův pancíř uvolnil z drtivého sevření. Bojovník se zhroutil Sýkorce k nohám a vykřikl úlevou. Před puklinou zazářilo Černoplazovo velké zlaté oko. Astérios se ohlédl a nepříčetně se na démona zasmál. Had zlostně zasyčel a zuřivě zavlnil smyčkami těla, jako by ho někdo rozsekl v půli.

"Pojďme," řekla Sýkorka stále tímtéž nevzrušeným hlasem, otočila se a zamířila hlouběji do útrob skaliska.

Astérios se rychle vzpamatoval. Teď nebyl čas hloubat nad tím, zda ho osvobodil Černoplazův prudký náraz, nebo moc zemské bohyně, která skutečně přinutila skály, aby se rozestoupily. Obrovitý plaz vyváděl v lebkové síni a jeho pohyby rozechvívaly podzemí, až si Astérios vzpomněl na zemětřesení, která na jeho rodný ostrov často sesílal rozzlobený Poseidón.

Bojovník a věštkyně se rychle potáceli pryč. Za nimi se sypaly praskající balvany. Průchod se uzavřel. Zvuky hadího hněvu pozvolna utichaly v hlubině.

Trhlina se naštěstí rozšiřovala, takže Astérios se už nebyl nucen soukat bokem. Dno však bylo členité a musel si dávat pozor, kam šlape. Alespoň že se chodba zvedala. To do něj vlévalo určitou naději.

"Kalógeros!" zavolal, když mu dívka i se zdrojem světla zmizela z dohledu. Odpověď nedostal. Chvíli se potácel v téměř úplné tmě.

Našel ji za ohybem chodby. Ležela na zemi, stočená jako plod v matčině těle, křečovitě se chvěla a trhaný dech jí vyrážel z hrdla tiché vzlyky. Zářící kost ležela pohozená mezi černými balvany.

"Děvče," sklonil se k ní Astérios. S námahou vzhlédla. Zpod popelavých vlasů padajících do obličeje vyhlédly obyčejné lidské oči. Duch bohyně ji už propustil ze své moci. Dolehla na ni slabost po velkém výdeji síly a hrůze uplynulých okamžiků. Jinak se ale zdála být v pořádku.

"A ty tvrdíš, že jsi jen vědma, jen hadačka budoucnosti?" ušklíbl se černovlasý ostrovan. "Myslíš, že bez skutečných čarodějných schopností bys něco takového dokázala? Zachránila jsi mi život."

"To byla Velká Matka," namítla Sýkorka chraplavě a stejně jako při jejich prvním setkání natáhla ruku a přejela konečky prstů po jeho prsním pancíři. Reliéf býčí hlavy byl ošklivě poškrábaný.

Náhle Astérios zvedl hlavu a zaposlouchal se. Ne však do zvuků z hlubin. Dunění v podzemí pozvolna utichalo – Černoplaz se už zřejmě vyzuřil do sytosti. Zato odněkud shora, z výše položených jeskyní, sem doléhaly ozvěny vystrašeného pokřikování, nejasného lomozu, a dokonce dupotu pobíhajících nohou.

"Hadozubové," hlesla Sýkorka a nadzvedla se na rukou.

Astérios přikývl. "Divoši zaslechli běsnění svého božstva. Lomcuje jimi strach, že se démon pokouší dostat na povrch. Alespoň doufám, že tomu tak je. Vychutnejte si to, psi." Vsunul dívce ruku pod paži a pomohl jí vstát. "Takže jsi nás tam nakonec opravdu dovedla. Do sídel těch, kteří pobili mé i tvé lidi."

"Jenže co teď? Co uděláme?"

"Tak to zatím netuším. Nejdříve se důkladně porozhlédneme po tom jejich smradlavém brlohu. Pojďme."

"Hlavně opatrně. Jestli o nás někdy složí píseň, asi by se v ní kdovíjak nevyjímalo, kdyby nás po cestě podsvětím a souboji s démonickým hadem zajala nějaká všivá lidožroutská sběř."

Astérios se tlumeně zachechtal, zvedl ze země kost božského hada a dal se do stoupání čím dál strmější zemskou trhlinou. Sýkorka, přestože byla na pokraji sil, se snažila příliš nezaostávat.

*

V podzemí dočista ztratili pojem o čase, takže je zaskočilo zjištění, že venku už je den. Astérios a Sýkorka s přimhouřenýma očima a oddechujíce námahou šplhali za světlem. Mělo prapodivně zelený nádech, protože procházelo střapatým kapradím, částečně zakrývajícím ústí příkré skalní trhliny.

Nejstrmější úsek těsně pod vrcholem stoupání pokrývala vlhká, mazlavá hlína, takže bojovník musel často mocnou dlaní poskytnout oporu dívčinu klouzajícímu chodidlu. Horko těžko se doplazili na okraj podzemního světa, vysoukali se ven, svalili se do mechu a kapradí v jámě pod vyvráceným stromem a toužebně hltali čerstvý vzduch.

Chvíli trvalo, než si jejich oči konečně zvykly na denní světlo. Sklon a síla slunečního jasu, pronikajícího korunami vzrostlých borovic, naznačovaly, že Sluncovladův zlatý vůz se už pohybuje vysoko na nebeské klenbě. Astérios se nadzvedl a vyhlédl přes padlý, houbami porostlý kmen.

"Kde jsme?" zeptala se Sýkorka, stále ještě lapající po dechu.

"Blízko," procedil skrz zuby.

Posbírala síly a přisunula se k němu. Oba byli uválení a páchli, jako by vylezli z hnojiště.

Vývrat, za kterým se skrývali, ležel vysoko ve strmém svahu. Úbočí pod nimi bylo kamenité a porostlé jen keříky a křivými zakrslými borovicemi, takže se jim naskytl dobrý výhled na horské údolí pod kopcem. Kotlinu z jedné strany chránily hustě zalesněné vrchy, z druhé se na ni mračil ponurý skalní útes. Na úpatí skaliska se černal široký vstup do jeskyně. Mohutný převis, který jako by se snažil chránit otvor před pohledem z oblohy, částečně vrhal stín i na osadu, dřepící v údolí.

Hnízdo Hadozubů bylo velmi prosté, ba primitivní. Hrstku chýší z proutí, bláta a zvířecích kožešin nechránila ani obyčejná palisáda, natož příkop nebo val. Divoši si zřejmě zvykli, že sem do hor, protkaných strašidelnými děrami do podzemí a propastmi plnými vyjících duchů, se nikdo neodváží. Osadu střežily jen zvířecí lebky, naražené na vysoké kůly a zírající k lesu. I to však byla ochrana spíše před zlými lesními běsy než před smrtelnými vetřelci.

Astérios ohrnul rty. Na daleké pouti k nalezištím jantaru viděl podél severních řek bezpočet lidských sídel, od kamenem opevněných hradišť až po obyčejné rolnické nebo rybářské vesničky. Tohle však byla rozhodně ta nejzaostalejší a nejšpinavější díra, jakou kdy navštívil. Jistě, jeho pohrdavý postoj posílila i vrozená pýcha obyvatel Ostrova býků, kteří se povýšenecky dívali dokonce i na vznešené Egypťany, ale především jím zalomcovala touha pomstít zabité družiníky. Měl chuť vypálit ten brloh a popel spláchnout krví.

"Kde jsou všichni?" přerušila Sýkorka jeho vnitřní soptění.

Astérios se zarazil. Hněv mu tak zastřel zrak, že si to v první chvíli ani neuvědomil. Mezi chatrčemi bylo prázdno. Nikde ani noha. Dokonce ani z větracích otvorů na střechách se nekouřilo. Jen psi se potulovali osadou a v ohradě poblíž jeskyně mečely kozy.

"Ale jasně jsme je slyšeli," zabručel. "Tam dole v jeskyních. Zřejmě všichni zalezli do děr."

"Zřejmě," přikývla Sýkorka, ale očividně to nerozehnalo její pochybnosti a nedobré předtuchy. "Ale proč? Že by se shromáždili k rituálu na utišení rozzuřeného Černoplaza?"

"Doufám, že si ho usmíří lidskými oběťmi," procedil Astérios skrz zuby. "Že mu hodí své děti. Aspoň nebudu mít tolik práce s vyhubením jejich prokletého rodu."

Sýkorka na něj pohlédla. Zase se z něj ozýval krvelačný démon.

Najednou se nad údolím rozeznělo troubení rohu. Znělo odněkud ze zalesněných kopců naproti skalisku. Příkrá úbočí tam svírala širokou lesní stezku, která se zdála být jedinou přístupovou cestou. Astérios se zadíval oním směrem, ale Sýkorka se ho dotkla a ukázala zpátky k osadě a jeskyni.

"Podívej!"

Astériovo husté černé obočí, do této chvíle stažené k vrásčitému kořeni nosu, vyskočilo vysoko do čela.

Z černého chřtánu podzemí se hrnuli muži. I na tuhle vzdálenost se však zřetelně lišili od polonahých, rozcuchaných, pomalovaných, v kůži a oškubaném plátně oděných Hadozubů. Hrdé držení těl, a především záblesky slunce na pancířích a přilbicích vzbuzovaly dojem, že divošskou osadu navštívili bohové.

"Kdo je to?" zasyčel Astérios.

"Hadozubové určitě ne," mračila se Sýkorka a vystrkovala hlavu možná víc, než bylo bezpečné – jejich úkryt se nenacházel zase tak vysoko, aby pozorné oko z osady nemohlo zahlédnout pohyb na kamenitém úbočí vedle skaliska.

"Rozeznáš symboly na jejich štítech a pancířích?"

"Ne. Ale podle kožešinových plášťů hádám, že jsou to Vlci. Jenže kde se, u bohů, vzali v těchto končinách? Tak daleko od svých rovin, a hlavně tak hluboko na cizím území? Vlčí řeka je hranicí jejich panství. Za ni se odváží jen zřídkakdy. Leda že by chtěli vyvolat válku se Sokoly…"

Ozbrojencům velel robustní vousatý muž v honosné, zlatavě se lesknoucí zbroji. Až k úkrytu bojovníka a mladé věštkyně vysoko na úbočí doléhal jeho hlas, štěkající rozkazy. Pod převisem nastal rozruch. Kotlinou se rozléhaly vzrušené hlasy a řinčení kovu. Z jeskyně se hrnuli další a další v bronzu zakutí ozbrojenci. Někteří z nich za sebou vyvedli osedlané koně a hned na ně nasedli. Velitel vyštěkl několik dalších rozkazů. Tucet jezdců odcválal k lesu na jižním konci kotliny. Pěší bojovníci se mezitím rychle rozptýlili po osadě a hledali si dobře hájitelné pozice. Někteří napínali tětivy do luků, jiní potěžkávali v rukou oštěpy, meče a válečné sekery na dlouhých toporech. Štíty s bronzovými puklicemi nebo celé zhotovené z tepaného plechu se blýskaly na slunci.

"Chystají přepad," užasla Sýkorka.

"O tom není pochyb," zabručel Astérios a zaskřípal zuby, až Sýkorce po zádech přeběhl mráz. "Do prdele. Do božské prdele posvátného býka! Ti bastardi chtějí ukrást můj jantar!"

Název: Sekera z bronzu, rouno ze zlata
Autor: Juraj Červenák
Překlad: Robert Pilch
Jazyková redakce:
Odpovědná redakce:
Obálka: Michal Ivan
Počet stran: 303
ISBN/EAN: 978-80-86309-25-5
Předpokládaná cena: 238,- Kč
Připravujeme na: březen 2009