UKÁZKA: Jay Lake, Sliby: Příběh z Nehynoucího města
Srpnová Ikarie se alespoň pokud jde o zahraniční povídky nese ve znamení stylu "new weird". Setkáte se v ní hned se třemi autory, kteří jsou alespoň u nás vnímáni jako představitelé new weirdu - s Halem Duncanem, Jeffem VanderMeerem a Jayem Lakem. Ty první dva budete moci již brzy potkat na blížícím se Parconu / Euroconu 2008 (přihlásit se můžete na adrese http://parcon.fandom.cz). Ten třetí - Jay Lake - je u nás znám především jako autor románu Květinová zkouška. V Ikarii se setkáte s povídkou, která se vrací do ulic Nehynoucího města v příběhu dívky, která umí dodržovat sliby, i když jsou dané jí samotné. Následuje krátká ukázka z právě této povídky. (Martin Šust)
Jay Lake: Sliby: Příběh z Nehynoucího Města
Na střeše - či spíše na jedné ze střech - neboť Polední brána byla členitá a rozdělená na bezpočet hradeb - měl měsíční přísvit takřka fialový odstín. Těžký puch mastnoty a výkalů Poledních čtvrtí zůstal vířit kdesi pod nimi a mísil se s nočními výpary ze Saltu a ze všeho ostatního, co odtékalo z Heliografického kopce a Vápencového paláce. Sestra Ošetřovatelka postavila Dívku na zem; stanuly na úzké římse a ohlížely se přes Nehynoucí Město zpátky na severovýchod, zatímco jimi cloumal zvláštní, drsný vítr.
Mohutný, rozlehlý komplex Vápencového paláce nacházející se ve střední vzdálenosti byl tou nejnápadnější stavbou. V měsíčním světle se leskly zlacené a taškami pokryté kupole Templu. Severní obzor narušovala Tkalcova věž na Chůvině hřbetu, jejíž barevně pruhované zdi nyní tonuly v nerozlišitelných stínech. Po celém Nehynoucím Městě se tyčily komíny, továrny a paláce. Takhle blízko od vrcholku střech Polední brány byly skoro stejně vysoko jako ty nejvyšší budovy a vrchy.
Sestra Ošetřovatelka vyřkla jméno. Bylo to známé jméno, takové, jež nosí stovky dívek v Nehynoucím Městě. Bylo to jméno vetkané do rukojeti jejích důtek. Dívka nic neříkala, ani nemrkla, ani se za tím povědomým zvukem neotočila.
"Jsi vyšší než ten sloupek?" zeptala se Sestra Ošetřovatelka.
Nato už se Dívka otočila a podívala se. Délka nohou se jí za poslední dva dny nezměnila.
"Jsi vyšší než ten sloupek?"
Jako vždy se s touto otázkou nepojila jediná narážka, co by mohla znamenat. Sestra Ošetřovatelka zadávala úkoly, pokládala otázky, kladla nároky, vykonávala tresty. Dostatečnou odměnou bylo každodenní probuzení. Znamenalo to, že má budoucnost.
Bylo to víc, než měli někteří ostatní, v bočních uličkách, noclehárnách a špinavých podkrovích v její části města.
"Jsi vyšší než ten sloupek?"
Žádná otázka se nepokládala víc než třikrát.
"Jsem vyšší než Nehynoucí Město," odvětila Dívka.
Sestra Ošetřovatelka se usmála. "Pak jsi volná, dokážeš-li odletět."
To bylo něco zcela nového, něco mimo hranice bolesti a příslibu. Dívka shlédla na střešní tašky strmě se svažující od římsy pod jejíma nohama, v tak ostrém úhlu, že bylo sotva vidět chybějící kusy. Na chodník uličky to bylo sto i víc tělesných délek.
"Ale já jsem nedostala křídla," zašeptala.
"Tak to jsme tě zklamaly."
Dívce chvíli trvalo, než pochopila, co jí bylo právě řečeno. Ne že ona zklamala, ale že Sestra Ošetřovatelka a Tribadie zklamaly ji.
Já neustoupím, slíbila si. Roztáhla ruce, zadívala se na bledý měsíc, zašeptala jedno jméno a vrhla se do prázdného vzduchu a dlážděného chřtánu s vymlácenými zuby hluboko pod sebou.