Publikováno se svolením JFK Fans.

John Kovář, toho času nový agent Divize pro potírání interrealitního pašování Jack Denning, za sebou zabouchl dveře služebního bytu a dlouze vydechl. Dnešní den byl opravdu náročný. Nejprve úprava vzhledu s Andreou, při které se komtesa bavila podstatně víc než on, a pak první návštěva oddělení po skoro osmi měsících. Když procházel kontrolou, při pohledu na zamračené strážce mu zatrnulo. Nepochyboval, že mají jeho tvář hned na první straně seznamu, ale Lucius Treneport dodržel slovo, dovnitř se dostal bez problémů.

Odložil kabát a začal vyjímat speciální kontaktní čočky měnící jeho sítnicový obraz, druhou nejméně pohodlnou část převleku. Tou první byly tampony v koutcích úst, ale ty naštěstí musel nosit jen při vstupu, kvůli oklamání biometrických senzorů. Odepnul i falešné břicho – tahle část Andreu pobavila nejvíc – se kterým vypadal málem stejně jako Whittacker, ten byl z oddělení ostatně jediný, kdo ho v převleku nepoznal. Skoro pak padl do mdlob a totéž se později stalo Vincentu Vegovi, jenže tomu smíchy. Usmál se. Zprvu si to neuvědomil, ale bylo příjemné je všechny znovu vidět, kráčet známými chodbami. Jako by se vrátil domů, i přes trpkou pachuť, že se tam vetřel potají jako zloděj.

Odložil maskovací propriety, sáhl po klice do obývacího pokoje – a uvědomil si, že tam někdo je.

Malý muž seděl nehybně u stolu, před sebou šálek. Nerozsvítil, kromě světla pronikajícího dveřmi z předsíně vládlo v místnosti šero, ve kterém se rýsoval bledý obličej bez vrásek, i když oči měl staré. John Kovář vydechl, tu tvář znal.

„Dlouho jsme se neviděli,“ zavrčel. „Proč pro změnu nezkusíte zaklepat – nebo se zas neomezíte na lístek do kapsy kabátu?“

„Bohužel,“ odvětil Noel Dwaken suše. „Tentokrát s vámi chci mluvit osobně a nerad čekám přede dveřmi.“ Krátce upil ze šálku.

„Doufám, že na vás Lucius Treneport udělal dojem.“

„Proč se lidé vůbec obtěžují s tajnými schůzkami, když si o nich beztak štěbetají vrabci?“ ušklíbl se Kovář. Zapírat nemělo smysl, vlastně ho to ani nepřekvapilo. Rozsah Dwakenových schopností před časem sám poznal a znal i pověst, co ho provázela, v Agentuře se někteří lidé báli i jeho stínu. Johnově poznámce se lehce usmál.

„Jistě. Přede mnou je těžké něco utajit, ale o to nejde. Je mi jedno, jaké laskavosti si s Treneportem prokazujete vy nebo Ljuba Bytewská. Chci si ale promluvit o jeho akci proti Sayed-Nefer.“

„Ano?“ otázal se Kovář opatrně. „Co je s ní?“

„Nic. Jen to, že vím, že její součástí má být i hlava jednoho údajného zrádce. O tom zpackaném útoku Military divize vám plukovník jistě řekl.“ „Copak? Bojíte se, že vám vlezu do zelí a dostanu ho dřív než vy?“

Kovář se usmál, ale Dwakenův výraz zůstal chladný.

„Ne. Je to omyl nebo úmyslná lež. To si ještě zjistím, ale i kdyby někdo vážně zradil, ona to nebyla.“

„Ona?“ John se překvapeně zarazil. „Snad ne přítelkyně?“

„Po tom vám nic není. Pokud se té akce zúčastníte, tak bez ohledu na to, co chce Lucius Treneport, jí nezkřivíte ani vlas a nedopustíte, aby to udělal někdo jiný. Rozumíte?“

Kovář zůstal zaraženě stát. „Proč? A proč já?“

„Protože to chci, protože tam budete, protože věřím, že jste z nich nejrozumnější. Vyberte si. Říkejte si klidně, že to není fér, ale když zklamete, najdu si všechny, co se na tom podíleli – a vás především.“

„To má být výhrůžka?“ otázal se Kovář tiše.

„Výhrůžka?“ Noel Dwaken se usmál podruhé, tentokrát však lehce vycenil zuby. „Ne, agente Denningu, pouhé konstatování. Mimochodem, zřejmě nevíte, že jsem už nějaký čas pověřen vypátráním a odstraněním jistého renegáta Johna Francise Kováře. Naneštěstí jsem při plnění toho úkolu zatím žalostně zklamal…“

John sebou trhl, Dwaken náhle stál těsně u něj a studenými prsty svíral jeho rameno. Kovář ten pohyb vůbec nepostřehl. Neviděl, kdy vstal od stolu, prostě tam seděl a pak se mu najednou díval zblízka do očí. John reflexivně hmátl po zbrani na opasku – ale ta zmizela. Noel ji držel v druhé ruce, hlaveň se jemně dotýkala Kovářova boku. Vzápětí ho pustil, pažbou napřed mu ji podal a klidně dokončil větu.

„…nebo jsem jen nebyl dostatečně pilný, agente Denningu?“

John Kovář mlčel. Vrátil pistoli do pouzdra a při tom zkoumal Noelovu tvář, nehybnou, klidnou.

„O co tady jde?“ zavrtěl hlavou. „Nechcete mi radši říct na rovinu, co se děje?“

„Ne, nechci. Už tak žijete krátce a některé znalosti by se na délce toho času mohly zle podepsat. Navíc zastávám názor, že každý se má poučit sám, tak se učte – a doufám, že jste mi rozuměl,“ vyrazil Dwaken beze spěchu ke dveřím.

„Velice dobře,“ přikývl Kovář a sledoval ho pohledem, otevřel, ale s rukou na klice se zastavil.

„Mimochodem, účast v akci proti Sayed-Nefer byla před časem nabídnuta i mně, ale nerad plavu na větší hloubku, než zvládnu. Hodně štěstí, pane Denningu, budete ho potřebovat!“

Stiskl kliku a potichu za sebou zavřel. Kovář neslyšel kroky ani zvuk druhých dveří, a když vyhlédl z okna, večerní ulice byla prázdná, jako by se rozplynul ve vzduchu.

Došel ke stolu a zadíval se na Dwakenův šálek. Nebyla v něm káva, ale ani to, čeho se obával, jen zbytek horké čokolády. John překvapeně zavrtěl hlavou.

Upíři mají poslední dobou divné chutě.

Agent JFK 19: Odplata 1 - Země prokletých
Hlávka, Jan
Nakladatel: Triton, E.F.
Obálka: Tomáš Jedno
Redakce: Milena Matějková, Zuzana Kupková
Rok vydání: 2009
Počet stran: 192
Rozměr: 125 x 185
Provedení: paperback
Cena: 139 Kč