24.9.2022 | Svátek má Jaromír






UKÁZKA: Gav Thorpe, Destrukční četa

4.9.2007 0:05

Destrukční četa Warhammer 40000 Gav ThorpeTOPlist   Warpové sny. 

   Je to jen sen. Vlastně noční můra. Uvědomuji si to, protože si vzpomínám, že jsem se jako obvykle uložil ke spánku na svou pryčnu, zabalený do tenké šedivé deky, a nevím jak jinak by bylo možné, abych se najednou řítil po hlavě do toho ječícího pekla. Není to ale skutečná noční můra, protože mne to celé nechává úplně klidným. Měl bych být vyděšený: padám přece do planoucí propasti, prolétám oblaky dýmu. Pokožka mi hoří, pak se mi od kostí začne odlupovat maso, spálené na popel.
   Je to warpový sen, ve všech ohledech děsivě skutečný, živější než sám život. Všechno je ostřejší, jasnější a zřetelnější. Očima, které už dávno explodovaly a proměnily se v pouhou páru, sleduji trhliny a škvíry ve stěně propasti. Skrz mračna dýmu na mě odtamtud zírají rudá očka. V zuhelnatělých uších mi ječí ostrý vichr. Nemilosrdné plameny, které mě zespoda olizují, vyrážejí z řeky vřícího magmatu.
   Proč tedy necítím bolest? Proč nemám strach?
   Nezdá se mi, že bych umíral, jen se měním. Zbavil jsem se těžkopádné tělesné schránky, zmítané emocemi a sužované bolestí. Už mě nesvazuje a moje duše se může volně rozletět. Ze zad mi vyrážejí křídla, a já se náhle vznáším v proudech žhavého vzduchu, řítím se střemhlav mezi plameny.
   Směju se jako šílený, nic ale neslyším. Vychutnávám si svobodu a volnost pohybu. Stoupám vzhůru závojem dýmu, pak se prudce otočím a řítím se po hlavě rovnou do pekla. Žár mě laská jak jemné pohlazení, sálající výheň mi připomíná vřelý dotek milenky, která mě probouzí ze sna.
   Je to krásný pocit a i já si náhle připadám také krásný.
   Pak se ale hluboko ve mě cosi zachvěje. Něco mě odhazuje, stejně jako jsem se předtím já zbavil svého těla. Bere mi to křídla a prudce mizí z dohledu, zatímco já se řítím vstříc plamenům.
   Pak přichází děs. Stoupá až odněkud ze žaludku, až mi vyrazí z úst jako křik. Zatímco žár stravuje celou mou bytost, hrůza se zhmotňuje v němém jekotu. Zaplaví mě nepředstavitelná pulsující bolest; prostupuje mě až do morku kostí.
   Možná, že takhle vypadá zatracení. Možná, že je to propast Chaosu, do níž budu uvržen, až můj život skončí. Poznat radost, svobodu, a pak o ně přijít, být zatracen za své hříchy – to jsou skutečná muka.
   
   Probudil jsem se zmáčený potem. Zachvěl jsem se a zhluboka jsem se nadechl teplého, zatuchlého lodního vzduchu. Nenávidím warpové sny. Tenhle mě obtěžoval už několik týdnů, tentokrát jsem ale při něm poprvé cítil strach. Většinou to končívalo tím, že jsem se majestátně vynořil z propasti a ztratil se v prstenci čirého světla.
   Moje smysly se střetávaly s realitou; na okamžik jsem si připadal oddělený od všeho, co mě obklopovalo. Na zlomek vteřiny se mi zdálo, jako bych to vše sledoval odkudsi zpoza mých očí. Pak bylo zas všechno při starém.
   Pryčnou otřásaly vibrace, vycházející odkudsi z nitra lodi. Stále se ozýval nepřetržitý rachot strojů, které nás v tomhle nehostinném prostředí udržovaly při životě. S hukotem lodních systémů se mísilo chrápání a vzdechy ostatních z Poslední šance. Posadil jsem se, a snažil se zachytit nějakou zvláštnost, nějakou odchylku ve věčné harmonii, která mě mohla probudit. Všechno ale znělo jako obvykle. Napadlo mě, že jsme třeba vystoupili z psychoprostoru – musíme už přece být někde blízko našeho cíle.
   Jsme na cestě už skoro rok. Podnikáme jediný, dlouhý, virtuálně nemožný warpový skok. Nikdy jsem o něčem takovém neslyšel, netušil jsem ani, že je to možné. Většinou se loď ponoří do warpového prostoru na krátkou dobu, a pak se zas o týden, nanejvýš o měsíc později vrátí do skutečného vesmíru. Lodě, které podnikaly delší skoky, se obvykle ztratily nebo byly zničeny. Slyšel jsem historky o lodích, které se dostaly do warpových bouří, aby se objevily po pěti stech let, zatímco jejich posádka zestárla jen o pár měsíců. Nebo o lodích, které zmizely na jeden nebo dva týdny, a pak byly objeveny, jak bezcílně křižují vesmírem. Z jejich posádek zbyl jen prach a podle lodních záznamů se zjistilo, že zemřeli stářím.
   Kdybych měl na výběr, raději bych warpový skok nepodnikal. I když pominu ty podivné sny, je to jedna z nejnebezpečnějších věcí, do které se může člověk pustit.
   Já ale na vybranou nemám. Jsem voják z jednotky Poslední šance, obecně známé jako Třináctá trestná legie. Všichni jsme tady protože si tu být zasloužíme. Každý z těch třiceti lidí, co se mnou sdílejí kabinu, podstupuje trest za svoje zločiny. Já jsem zabil svého seržanta kvůli ženské. Topasz, která leží nalevo ode mne, je zlodějka, kradla v důstojnické kantýně své jednotky. Keiger, vousatý chlapík napravo ode mne, obvinil celou svou četu z nekázně a dal je všechny pověsit. Tady končí drancíři, kacíři, masoví vrazi, násilníci, zloději a podobná verbež z celé imperiální gardy. Jsou odsouzení strávit zbytek svých krátkých životů v boji, dokud je na bitevním poli nezastihne strašná smrt.
   No, alespoň většina. My jsme trochu jiný případ. Jsme Poslední šance. Náš velitel, nemilosrdný plukovník Schaeffer, má s námi jiné plány. Jsme na výpravě. Určitě sebevražedné, to je jisté, a než to bude za námi, najdou se určitě tací, co budou litovat, že si raději nevybrali popravčí četu nebo společnost kata. To, že zemřeme, je skoro stejně jisté, jako bychom byli na seznamu popravčího.
   Jsme tu ale proto, že jsme příliš dobří, aby se s námi jen tak plýtvalo. Představujeme prvotřídní maso do mlýnku imperiálních válek. Jsme zkušení, už máme něco za sebou. Ve svém oboru jsme opravdu experti, proto se Plukovník rozhodl dát nám Poslední šanci. Pokud úkol splníme, můžeme jít. Zločiny nám budou odpouštěny a naše duše budou zproštěny hříchů, takže se budeme moci vrátit do náruče božského Impéria nesmrtelného Císaře z Terry.
   Až na mě, samozřejmě. Já jsem zvláštní případ i mezi těmihle bídáky a šílenými vyvrheli lidství.
   Jsem jediný z Poslední šance, který se pryč nikdy nedostane. Jsem příálš tvrdohlavý, než abych se nechal zabít, ale také příliš zkažený, takže se vždycky zase dostanu do problémů. Pro plukovníka jsem jistě užitečný, i když jsem mu svého času dělával ze života peklo. Ale myslím, že to už mám za sebou. Neliším se příliš od ostatních odsouzenců na doživotí v trestných legiích, snad jen se s plukovníkem dostanu do těžších bojů, čelím většímu nebezpečí a znám víc způsobů, jak skončit na prkně, než kterýkoliv ostřílený veterán v jiné jednotce. Dostal jsem Poslední šanci a promrhal jsem jí. Teď s tím musím žít.
   Zablikaly zářivky, na lodi začal denní cyklus. Tenhle koloběh byl umělý, to je jasné, a vsadil bych se, že plukovník dny stále protahuje, abychom se ještě víc nadřeli. Já se namakal až až, když mě pověřil výcvikem poslední čety. Nedopadlo to nejlépe, a přestože jsem stále poručík Kage, je to víc než kdy jindy jen čistě formální hodnost.
   Už se probouzí i ostatní. Místnost se rozléhá sténání a zívání, všichni se protahují a pouští větry. Je tu další den.
   
   Den začal jako obvykle závodem v chlemtání šlichty, který tu nazývali snídani, a povinnou rvačkou mezi Keinem a Glaberandem o místo u topení. Cestou z jídelny jsem spočítal příbory, včetně lžic, abych se ujistil, že se nikdo nepokouší pronést nic, co by šlo použít jako zbraň. Stačí, že nám dávají zbraně při výcviku. Kdo ví, co by se mohlo seběhnout, kdyby nás tu nechali pobíhat s vidličkou.
   Poté, co jsme se všichni nějak vypořádali s překážkovou dráhu v umývárně, zamířili jsme zpátky do ubikací, abychom zjistili, kdo co během uplynulé noci ukradl. Topasz se podařilo získat půlku polního přídělu – k němuž se nikdo nehlásil, protože jsme už žádné mít neměli – podpatek, dva balíčky karet a klubko motouzu. Po roce už každý spal se svým skrovným bohatstvím – s nějakou tou broží, řetězem nebo prstenem – přímo na těle, nebo ukládal cennosti pod polštář. Během prohlídky se do sebe pustili Goran s Venskinem a Goran snadno zvítězil, protože je to pořádný kus chlapa. Poslal jsem Venskina na ošetřovnu, aby se poptal, jestli stojí za to nechat si ucho přišít zpátky.
   Strhlo se ještě několik menších šarvátek – tu a tam se někdo pohádal nebo vedl pomlouvačné řečí – až jsem četu odvedl do malého skladiště, abychom se připravili na výcvik. Dveře do zbrojnice hlídali dva probošti komisariátu, ještě nepříjemnější, než muži od námořnictva. Sledovali nás skrz černé hledí svých přileb, na hrudích v krunýřích si drželi brokovnice. Až by si mohl člověk pomyslet, že jsme banda kriminálníků, kteří se každou chvíli pokusí zmocnit lodi. To ale poté, co tihle dva před šesti měsíci ustřelili Walkenovi hlavu, nikoho ani nenapadlo. Zamával jsem na ně. Nereagovali.
   Za omšelou přepážkou seděl Erasmus. Zíral na nás obrýlenýma očima přes skladovou knihu, nad levým ramenem se mu vznášela servolebka. Nebyl to zrovna ten nejtlustší chlap, kterého jsem kdy viděl, ale měl v sobě cosi měkkého, jako máslo, které jste nechali moc dlouho venku a začíná se rozpouštět. Malýma, rozklepanýma rukama si začal pohrávat s knihou. Všiml jsem si, jak se mu nehty mastně lesknou a také jeho prstů, umazaných červeným inkoustem. Když jsem vstoupil, zašklebil se na mě.
   „Poručíku Kagei, jak se daří?“ řekl svým slabým, zadrhávajícím hlasem. „C-Co to dneska bude? Boj zblízka? Nože a bajonety? Nebo snad střelecký výcvik? Těžké zbraně? Mám tu pro vás pořád ten fázový granátomet, kdybyste si ho chtěl vyzkoušet. To vás ale asi nezajímá, co?“
   Erasmus, oficiálně písař-zbrojíř Munitoria Spooge, měl zvláštní zvyk dělat z každé věty otázku. Netuším, jak to dokázal, nebo jestli si to vůbec uvědomoval, jinak se ale zkrátka vyjadřovat nedokázal.
   „Granáty a výbušniny, ale jenom slepé,“ řekl jsem a jeho úsměv se změnil v úšklebek.
   „Slepé?“ zeptal se. „Žádné skutečné nálože? Jak se to mají vaši muži naučit, když jim dáváte jen náhražky? Vím o té nepříjemnosti, co se minulý týden přihodila Morganovi, myslíte si ale, že ostatní přestanou být takový lajdáci, když budou mít jen slepé?“
   Tou ‚nepříjemností‘ o které se zmínil, byl předčasný výbuch vadného granátu, který nám vydal. Stephan Morgan byl podle mě prvotřídní voják, až na savou zvláštní schopnost nacházet všude kolem sebe alkohol, kterým se pak opíjel na hlídce. Granát z něho ale nadělal kaši – čtyři servitoři museli to svinstvo uklízet. Jako památku na jeho krvavý skon mám na už tak dost rozervané tváři další jizvu. Jedinou další připomínkou té příhody byl krátký záznam ve skladové knize. Číst moc neumím, jak ale znám Department Munitoria stálo tam zřejmě něco jako: ‚Tříštivý granát, Mk32, vadný, položka není k dispozici ke kontrole.’
   „Slepé nálože a cvičné granáty,“ opakoval jsem. Pohlédl na mě, přikývl, a pak cosi zašeptal servolebce. Vznášela se mu nad ramenem a z bzučících útrob jí trčelo namočené pero. Leštěná kost se blyštěla v nažloutlém světle skladiště. Povídalo se, že ta lebka patřila Spoogově otci, který zemřel ve službách Departmentu, a Erasmus tak prý zdědil jeho místo. Spolu s otcovou lebkou, teď pochopitelně upravenou na automatického písaře. Když jí Erasmus pobídl, začala cosi zapisovat do knihy a od pera jí odkapávaly kaňky. Z očnic, vyplněných všemožnou mechanikou, jí vystupovaly obláčky dýmu. Když skončila, Erasmus jí láskyplně poplácal, pak se vrátila na své místo a dál se vznášela nad zbrojířovým ramenem.
   „Počkáte chvíli, než vám připravíme munici?“ řekl Spooge.
   Jeden z proboštů otevřel dveře do zbrojnice a já zahlédl servitora, potácejícího se mezi policemi na šesti kostlivých, umělých nohách. místo rukou měl voperované zvedáky. S řinčením se šoural podél regálů a nabíral bedny a kanistry, ty pak nakládal na plošinu na zádech dalšího servitora, který se prohýbal pod tíží kovového plátu. Místo nohou měl pásy a pomalu se šinul po mřížované podlaze. Přes ochablé prsy měl složené svrasklé paže, z hrudního koše mu vedly hadice, které ho udržovaly při životě. Kolem se šířil monotónní sykot umělých plic. Z pootevřených úst mu vytékal pramínek slin. Servitor se vyvalil ze dveří, zastavil se přímo přede mnou a jeho prázdné oči tupě zíraly kamsi skrz nás.
   „Nakládat,“ řekl jsem četě, a snažil jsem se neuvažovat, kým mohla být, než jí takhle změnili, nebo jakého rouhání proti Strojovému bohu se musela dopustit, že si vysloužila takový hněv technokněží.
   Když jsme převzali výzbroj, zamířili jsme vlhkými chodbami plnými trubek, které se táhly nad strojovnou, na výcvikovou palubu. Kdysi to býval nákladový prostor, protože je to ale největší místnost na téhle přeplněné lodi, přeměnili jí k užitečnějším účelům. Měla sedmdesát pět metrů na délku a dvacet pět na šířku, takže byla akorát tak velká, aby šla použít jako střelnice i cvičiště. Odstranili jsme většinu jeřábů a ostatního zařízení, abychom získali víc místa a vyhodili jsme to všechno ven ještě než jsme vstoupili do warpového prostoru. Dva jeřáby jsme tu nechali a s pomocí technokněží jsme je upravil, abychom mohli manipulovat s těžšími předměty. Někdy se hodily, jako třeba právě dnes.
   „Připravte tank,“ přikázal jsem a jednotka se rozeběhla splnit úkol. Ve warpu jsme byli už rok a dřeli jsme každý den, takže už to museli dělat nejméně padesátkrát. Voják nicméně nedokáže být šťastný, když na něj nikdo neřve, a tak jim seržanti Blurse, Candelrick a Fiakir vyšli vstříc. Ječeli na mužstvo, které klusalo k protější stěně místnosti, spílali jim, že jsou líní a pomalí.
   ‚Tank‘ vymyslel plukovník. Byla to hranatá, mohutná napodobenina skutečného tanku, svařená z beden a kusů všelijakého starého strojního zařízení. Měl dokonce i věž a dělo ze staré kabelové trubky. Přesunuli jsme kolejnice, které původně vedly do jedné z postraních místností, takže teď pokrývaly tři čtvrtiny délky výcvikové haly. Když jsme tank táhli po kolejích nakládacím navijákem, získal zhruba na dvacet metrů poměrně slušnou rychlost. Měli jsme také model letadla ze dřeva, zavěšený na sloupech ve výšce přibližně třiceti metrů, takže jsme mohli simulovat nepřátelský hloubkový nálet.
   Místnost byla prosycená pachem potu a oleje. Četa se po chvíli pustila do práce. Vojáci zvedli tank na koleje a zapřáhli ho k navijáku. Skoro polovina vzduchových filtrů na lodi byla mimo provoz, takže vzduch byl tak zatuchlý, že jsme začínali mít problémy s dýcháním. Schaeffer to jako obvykle uvítal jako součást výcviku. „Alespoň si zvyknete na práci ve větších nadmořských výškách,“ prohlásil. Mě to ale vůbec nevadilo; vlastně mi to bylo skoro příjemné. Připomínalo mi to řídkou atmosféru v úlových továrnách na mé domovské planetě Olympos. Celé své mládí jsem dýchal jen olej a pot. Když byl tank připravený, četa se znovu seřadila. Prošel jsem kolem nich; stáli v pozoru, seřazení podle hodností.
   „První četa se postará o tank,“ zavelel jsem. „Druhá četa má zvláštní demoliční úkol v horských podmínkách.“
   Dvě zmíněné čety se rozeběhly na svá místa, zatímco třetí přešla ke zdi, aby sledovala, co se bude dít. Podlahu pokrytou pletivem jsme rozdělili čarami na různá prostředí – červeně byla vyznačená tříproudá křižovatka ve městě, zeleně mýtina v lese a žlutě horská soutěska. Všechno ideální místa, kde může pěchota přepadnout tank.
   Seržant Candlerick stál u navijáku a čekal, až mu dám povel, zatímco seržant Blurse připravoval svou četu na cvičný útok. Umísťoval muže za naznačené obrysy kamenů a do rozsedlin ve stěnách ‚údolí‘. Blurseho jsem měl rád, byl to muž s hrudí jak sud a hustým knírem, a byl to velký tradicionalista. I tak jsem mu ale občas působil potíže, protože podle jeho představ fungovala imperiální garda jen díky poddůstojníkům, jako byl on, zatímco vyšší šarže tu byly jen proto, aby to celé vypadalo hezky. U své jednotky, Třicátého osmého pluku corodianské lehké pěchoty, byl zvyklý na to, že na něho důstojníci prostě jen kývli, a očekávali, že všechno zařídí. Pak to ale zašlo příliš daleko, a on to jednou s předvídáním kapitánových rozkazů trochu přehnal. Vedl zrovna útok proti táboru zrádců. Což by bylo v pořádku, kdyby kapitán už před chvílí nepožádal o dělostřeleckou podporu, takže polovina Blurseho čety byla rozstřílena na mraky vlastním dělostřelectvem. Blurse skončil v táboře. Přes celou hruď se mu táhla jizva od šrapnelu. I tak si ale uchoval pevně vštípenou úctu k důstojníkům. A já se do tohohle modelu zrovna nehodil. Byl jsem krutý, sprostý a vychytralý chlap, na to se můžete spolehnout. U Poslední šance jsem sloužil už pět let. Blurse byl přesvědčený, že jsem ideální materiál na seržanta, moje poručická čapka ho pořád trochu mátla.
   Dal jsem povel, naviják zachrčel, pak naskočil a trhl tankem kupředu. Candlerick zvýšil výkon a tank se začal o něco rychleji sunout do ‚soutěsky‘, kde měl být přepaden. Blurse pokynul svému chlapíkovi přes výbušniny, který se vrhl před tank se slepou náloží přitisknutou k hrudi. Počkal si, až nad ním tank přejede. Pak mu na spodní stanu přicvakl magnetickou nálož. Odpočítal jsem pět sekund.
   „Výbuch,“ křikl jsem a Candlerick vypnul naviják, takže se tank zastavil. V mžiku oka vyběhla přepadová jednotka z úkrytu a naskákala na znehybněný tank. Než znovu seskočili, podařilo se jim otevřít napodobeninu poklopu a hodit do útrob tanku slepé granáty.
   „Co to má znamenat, u Císařových zubů?“ zařval jsem a vyrazil halou směrem k četě. Překročil jsem řetěz navijáku a přistoupil k Blursemu. „Seřaďte je, seržante!“
   Blurse je pokřikem shromáždil do řady, a tak jich tu stálo všech deset, zírali přímo před sebe a uhýbali mému pohledu. Cítil jsem, jak se druhé dvě čety za mými zády pošklebují. Je mnohem příjemnější dívat se, jak někoho seřve důstojník, než to sám zažít. S tím si na mě ale nepřijdou. Otočil jsem se k Fiakirově četě, která si hověla u zdi.
   „Vojáku Cardinale, co udělala druhá četa špatně?“ zeptal jsem se. Zíral na mě, jako bych ho měl v zaměřovači; úšklebek nahradil vyděšený výraz, v řídnoucích vlasech mu vyskočily kapky potu.
   „Pane?“ zakoktal a rozhlížel se kolem sebe, doufaje snad, že ho něco napadne.
   „Určitě jsi si všiml, že vojín Dunnmore vyrazil příliš brzy,“ řekl jsem mu. Myslel jsem tím gardistu, který umístil nálož.
   „Ano, pane!“ odpověděl Cardinal a nervózně si olízl rty. „Řidič ho mohl zahlédnout a mohl stihnout zareagovat, pane!“
   „Nežvaň mi tady, Cardinale!“ zařval jsem a vyrazil k němu. „Vojín Dunnmore načasoval svůj útok bezchybně. Dneska budeš bez přídělu, vojíne Cardinale. To zbytek čety moc spěchal. Na co zapomněli, Fleschene?“
   „Nevím, pane!“ vyrazil ze sebe urostlý desátník s pohledem upřeným přímo před sebe.
   „Blbý, tlustý…“ ozval se kdosi, když jsem ale přejel nastoupeno jednotku očima, hned zas zmlknul.
   „Tohle je tank, u Císaře, obsahuje motor a munici,“ řekl jsem a viděl, jak to desátníkovi dochází.
   „Druhotné exploze, pane,“ ozval se desátník. „Druhá četa měla počkat a přesvědčit se, že nálož odpálila všechno ostatní, pane.“
   „Přesně tak,“ řekl jsem. Pak jsem se otočil a kývl prstem na Blurse. „První četa k navijáku, třetí četa útočí ve městě. Seržante Fiakire, dejte vojínovi Cardinalovi nálož. Chci vědět, jestli je to takový expert.“

Warhammer 40 000 - Destrukční četa
/Warhammer 40 000 - Annihilation Squad/
Thorpe, Gav 

Nakladatel: Polaris
Překladatel: Štěpán Hlavsa
Obálka: Kenson Low
Redakce: -
Rok vydání: 2007
Počet stran: 304
Rozměr: 105 x 175
Provedení: paperback
Třetí kniha cyklu Poslední šance odehrávající se v temném světě vzdálené budoucnosti Warhammeru 40 000.

Gav Thorpe














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...