Bickel dokončil zapojení G–20, narovnal se a podrbal se v kříži. Třásly se mu ruce. Vypětí a soustředění, s nímž dokončoval práci, pominuly.
   „Zapneme to,“ navrhl. „Prue, budeš sledovat diagnostický panel.“ Pokynul rukou k panelu plnému měřicích přístrojů a kruhových stupnic, které se leskly a třpytily jako složené oko obrovské mouchy. „Do každého cyklu generování náhodného čísla pustím na pětinu vteřiny elektrický šok z generátoru.“ Obešel navržené bloky. Opatrně překračoval změti vláken.
   Aktivoval řadu spínačů, aby mohl spustit zdrojový program.
   „Připraven,“ oznámil jí.
   „Připravená,“ odpověděla poté, co ručičky na cifernících vylétly tam a zase zpátky.
   „Dej mi prahovou hodnotu synapsí, zakončení a reakční interval každé sítě.“ Bickel stlačil současně tři spínače. „Aktivováno.“
   Čekal, cítil jak v něm roste napětí a tlak v žaludku se zvětšuje.
   „Aktivace nevyvolala žádné pulzy,“ hlásila mu.
   „Síť jedna,“ zahlásil a pustil první šok.
   „Uzel na páté úrovni, souběh,“ řekla nahlas. Soustředila se na spoje na páté úrovni, jako kdyby je mohla aktivovat silou myšlenky, ale ručička stále ukazovala nulu.
   „Žádný impulz neprošel.“
   „Zkusím vyřadit generování náhodného čísla,“ oznámil jí Bickel.
   Otočil spínačem.
   „Nic.“
   Bickel vypnul spínače a přehodil konektory doleva. „Tady, zkusíme trigonometricky oscilovat potenciál smyček. Potřebuji nové údaje o každé síti.“
   „Nelineární reakce přes všechny sítě,“ vydechla. „Linearita se blíží nule.“
   „To není možné! Nezáleží na tom, jak to nazveme, ale stále jsou to otevřené okruhy.“ Stlačil další spínač. „Další sítě.“
   Prudence potlačila příliv zklamání a přiměla se pohledem přelétnout další stupnice.
   „Nelineární.“
   Bickel o krok ustoupil a zadíval se na vstupní panel. „To je blbost! V zásadě je to měnič. Tomu by měli odpovídat i výstupy.“
   Prudence znovu zkontrolovala stupnice. „Výsledek stále nula.“
   „Žádné teplo?“ zeptal se Bickel.
   „Nic.“
   Bickel sevřel rty a zamyslel se. „Nějakým záhadným způsobem jsme vytvořili unitární ortogonální systém pro každou síť a celkovou sestavu,“ prohlásil. „A v tom je rozpor. Může to znamenat pouze jediné. V každé z těchto oddělených sítí je víc než jeden systém.“
   „A cosi neznámého nám žere energii.“ Z Prudencina hlasu zaznívalo rozrušení. „Nepočítá tvoje definice…“
   „Není to vědomé,“ zchladil ji Bickel. „Ať už je ten neznámý systém jakýkoli, nemůže se jednat o vědomou reakci… ještě ne. Sestava je příliš jednoduchá, navíc nemá dostatek vstupních dat…“
   „Pak muselo dojít k chybě při přenosu,“ řekla Prudence.
   Bickel svěsil ramena. Zhluboka a unaveně se nadechl.
   „Jasně. Jinak to není možné.“
   „Kams dal schema soustavy a výsledky zkoušek?“ zeptala se.
   „Izoloval jsem jednu záložní paměťovou banku,“ odpověděl. Mávl rukou doleva. „Tu červeně označenou. Je tam všechno… včetně tohohle.“ Máchl paží směrem k diagnostickému panelu.
   „Dej si něco k jídlu a odpočiň si,“ pobídla ho. „Zkontroluju okruhy.“
   „Souběh,“ upozornil ji Bickel. „Takhle se otevřený okruh nechová. A k tomu ještě ta nula, aniž by to kdekoli hlásilo ztrátu. Ten krám nasává jako houba.“
   „Bude to nějaká blbost,“ chlácholila ho. „Vzbuď Tima a pošli mi ho sem. Už odpočívá víc než čtyři hodiny.“
   „Jsem unavený,“ připustil Bickel. Zamyslel se nad tím, jak dlouho už neodpočíval. Přinejmenším tři celé hlídky.
   Neměl jsem se tolik vyčerpat, pomyslel si. Měl jsem být opatrnější. Tahle práce vyžaduje naprosté soustředění. Pracovat dlouho a bez přestávky je nejspolehlivější způsob, jak začít dělat chyby.
   „Bude to nějaká blbina,“ řekl nahlas, ale jen ta slovo vypustil z úst, uvědomil si, že tomu nevěří. Spát. Potřeboval se vyspat.
   Zamířil ke kójím a znovu a znovu v duchu probíral celý postup a snažil se přijít na to, kde udělal chybu. Neočekávaná, nelogická reakce. Nemohla to být žádná blbost, co způsobilo, že se systém zachoval úplně jinak, než měl.
   Za jeho zády Prudence aktivovala monitory a červeně označenou část panelu. Přemohl ji zvláštní pocit. Věděla, že když nastanou potíže s počítače, je možné intuitivně vycítit, v čem je zádrhel a ušetřit si hodiny a hodiny úmorné práce. Cítila, že je něco špatně nastavené.
   Připojil se k ní Timberlake. Zíval. „Bick už mi všechno řekl. Potíže.“
   „Podivné potíže.“
   „Musím se probrat.“ Zívl. „Co se vlastně stalo?“
   Pověděla mu o nepodařené zkoušce, o souběhu na páté úrovni a následné disproporci mezi vstupem a výstupem.
   „Linearita nula?“ zeptal se nevěřícně.
   „Skoro.“
   „A žádné teplo?“
   „Senzory nic nezaznamenaly.“
   Timberlake se podíval na monitor a důkladně zkontroloval panel.
   „Tahle zálohovací banka je izolovaná. Prošli jste pořádně celý proces?“
   „Zrovna jsem začala, když jsi přišel.“
   „Ten krám musí fungovat,“ prohlásil. „Je to velice jednoduchá a čistá sestava. Nic komplikovaného. Přísahal bych, že z toho vyleze integrovaný záznam, odstraní se nedůležitá data a že bude moci pokračovat s…“
   Odmlčel se a pokračoval až po chvíli: „Neočekávaná zpětná vazba by mohla vysvětlovat, proč se to zachovalo právě takhle.“
   „Nerozumím.“
   „Oscilace. Zpětný ráz, se kterým jsme nepočítali.“
   „To by mohlo být,“ připustila, „vysvětluje se tím pouze souběh, ale ne další reakce. V případě, že by šlo o počítač, potom samozřejmě ano… ale tohle je jednosměrné… ne?“
   „Hlídané na všech místech diodami. Náš přístroj dostává vybraná data z počítače, ale nic z něho nemůže odejít do něj. Je to jako… Ne…nejde mi z hlavy ta zálohovací banka.“ Kývl k panelu před Prudence.
   Nechápavě se otočila. „Vždyť to není nic jiného než… složitější nahrávací přístroj. Jediné, co dokáže, je řídit se krok za krokem našimi pokyny. Je izolovaný od počítače, že ano?“
   „A co kdyby izolovaný nebyl?“ odpověděl jí Timberlake otázkou.
   „Ale Bickel mě ujišťoval, že…“
   „Jasně,“ odfrkl si Timberlake, „a nejspíš tomu taky sám věřil. Kontroloval jsem to. Pokud máme správná schemata, tak izolovaný je. Ale co když schemata nesedí?“
   „Proč bychom měli mít nesprávná?“
   „Netuším, ale co kdyby?“
   Timberlake odsunul panel doleva a po něčem pátral. Zastavil se u hlavy převaděče. „To není nic složitého. Máme hromadu algoritmů. Potřebuju zjistit, jestli některý ze zkoušených najížděcích okruhů není spojený s hlavním počítačem.“
   „I kdyby byl, tak to ještě o ničem nevypovídá,“ namítla.
   „Ne nezbytně,“ opáčil Timberlake. Dal se do střihání pásky a začal dolovat z počítače potřebná data. Navolil automatický tisk a začal pročítat výjezd z tiskárny.
   „Je příšerně rychlý,“ vyhrkla Prudence.
   Timberlake si jí nevšímal, a očima visel na pásce, která lezla z tiskárny.
   „Probohaživýho!“ vykřikl.
   „Co se stalo?“ zeptala se a musela potlačit nával nevysvětlitelného strachu.
   „Vzbuď Bickela,“ křikl Timberlake. „Ten krám tiskne seřízenou verzi rovnou tady.“
   „Cože?“
   „Výstup, který se měl objevit na monitoru, pokud by zkouška dopadla dobře,“ vyhrkl Timberlake. „Prostě ho rovnou tiskne!“
   „To ne ní možné!“
   „Na to vezmi jed, že je. Pomáhalas tu věc naprogramovat, podívej se sama!“
   Otočil se na patě, prosmekl se kolem ní a spěchal za Bickelem
   Prudence se sklonila nad výjezdem, studovala vytištěné sekvence a rozeznávala v nich části algoritmu, který dělala pro Bickelův program
   Úžas jí vyrazil dech, když si uvědomila, že tam opravdu nejsou chybné sekvence. Zůstalo jen to nosné.
   Mezitím už se vrátil Timberlake s Bickelem. „Ukaž!“ vyhrkl a odstrčil Prudence stranou. „Proboha! Je to tak!“
   „Jak?“ domáhal se vysvětlení Timberlake.
   „Time,“ zavelel Bickel, „sundej panel ze zálohovací banky. Prověř úplně všechno. Musí tam být nějaké spojení s hlavním počítačem… kontakt, který není na schematech.“
   „Proč by ta věc měla začít fungovat právě teď?“ tázala se znepokojená Prudence.
   „Co?“ Bickel odbyl její dotaz mávnutím ruky. „Program se spustil podle algoritmu tak, jak jsme chtěli. Každou jeho část ale zpracoval hlavní počítač. Nám by se to nikdy nepodařilo. Je pořád funkční… chová se jako filtr. Odfiltrovává všechno, kromě požadovaného optima. Nic jiného nepustí.“
   „Ne tak rychle,“ zarazila ho, rozrušená náhlým vnuknutím. „Co tady vlastně máme?“ Upírala pohled na sestavu, již Bickel neuctivě nazval Bovisem. Trčela z plochého panelu jako surrealistická plastika.
   „Tvrdils, že je to svým způsobem… jen měnič,“ obvinila ho. „Co to znamená? Ta věc, co tady máme, se skládá z bloků simulátorů nervové sítě, které jsou uspořádané tak, aby integrovaly tři toky energie. Nazvěme je pracovně simulátory nervové sítě.“
   Je příliš rozrušená a taky mluví příliš, pomyslel si Bickel. Uvědomoval si, že jeho úsudek zamlžuje únava, ale cítil se svěží, vzpružený nutností rychle najít chybu. Chtěl přerušit kontakt s hlavním počítačem a zopakovat pokus.
   Timberlake již sundaval panel, aby se dostal do banky. Panel přistál na podlaze poté, co ho odhodil.
   „Jo, simulátory nervové sítě,“ zopakoval po ní Bickel. Všechnu pozornost soustředil na Timberlakea, obdivoval jeho přesné, účelné a úsporné pohyby. Tohle Timberlake umí.
   Prudence si Bickelovu odpověď špatně vyložila. „A co jiného je nervová síť než jen ukotvený prostor? Zachycuje energii… stejně, jako se na pavučině zachytí kapičky rozstříknutého inkoustu. Síť zachycuje všechny čtyři dimenze energie, která je proti ní vržená.“
   „Hezký příměr,“ odtušil Bickel. „Našel jsi něco, Time?“
   „Ještě ne,“ ozvalo se. Timberlake ležel na zádech s hlavou, rameny a pažemi pod první vrstvou drátů.
   Uvědomil si, co Timberlake hledá. „Myslím, že na to jdeš správně, Time. S největší pravděpodobností to bude někde ve svazku primárních kontaktů.“
   Prudence v duchu sledovala tok vlastních myšlenek. „Takže tu máme násobek ukotveného prostoru, čtyřdimenzionální lapač energie. Zkušební najížděcí program prošel prostorem jako průchozí impulzy ve čtyřech rozměrech a přefiltroval se přes blokovací systémy generování náhodného čísla v…“
   „Zopakuj to!“ vybídl ji Bickel.
   „Ale co?“ zeptala se.
   „To o těch průtočných impulzech.“
   „Řekla jsem, že zkušební program prošel prostorem jako průchozí impulzy ve čtyřech rozměrech a přefiltroval se přes blokovací systémy generování náhodného čísla…“
   „Sakra, máš pravdu,“ skočil jí znovu do řeči Bickel. „Generování náhodného čísla funguje jako filtr. To mě nikdy nenapadlo. Dostaneš hromadu pulzů v náhodně vybraných uzlech v různých vrstvách sítě. Najížděcí program tak musí najít způsob, jak se přes ně dostat, někde je vyruší, ale tam, kde narazí na vyšší potenciál, je zesílí.“
   „A tenhle filtr ochrání program před náhodnými chybami,“ doplnila Prudence. „Takže jsi neměl pravdu v tom, jak generuje výstupy. Program, který si našel cestu až do počítače, nemůže být ani v nejmenším týž, který jsi nacpal do zkušebního okruhu. Nicméně máme tu správnou odpověď.“
   „Probereme to znovu a pomalu,“ navrhl Bickel. „Máme tady okruh, Bovise plus počítač, který by měl propojovat bod–události v časoprostoru. Správně?“
   „Správně. To je ten tvůj ukotvený prostor ve čtyřech rozměrech.“
   „Potom jím vyšleme pulzy. A ty…“
   „Jó!“ vykřikl Timberlake. Jeho hlas zněl dutě. Zkreslil jej stísněný prostor banky.
   Bickel se ohlédl a uviděl z Timberlakea pouze nohy čnící do prostoru.
   „Mám to,“ jásal Timberlake. „Je to svazek s padesáti vlákny, jedna zástrčka. Mám to rozpojit?“
   „Kam vede?“ chtěl vědět Bickel.
   „Bodle barevného značení přímo do přístupové zálohovací banky,“ zněla odpověď. Nohy zmizely v bance. „Kontakty všech bank jsou takhle značené. Proč to sakra nebylo ve schematech?“
   Bickel klesl na všechny čtyři před bankou. „Je tam něco jako vyrovnávací paměť, stínění nebo nějaký záložní systém?“
   Ve stísněném prostoru se míhalo světlo baterky.
   „Je!“ vykřikl Timberlake. „Jak jsi to sakra věděl?“
   „Bez toho to nejde,“ opáčil Bickel. „Patří to k zabezpečení počítače. Nesahej na to.“
   Bickel se zhoupl zpátky na paty a bojoval marný boj s návalem znechucení.
   Ti hajzlové! Museli vědět, že to najdeme hned, jak se podíváme dovnitř. Svázali nám ruce.
   „Polez ven, Time,“ vybídl ho Bickel. „Není to vůbec k ničemu.“ Vstal a rozpojil okruh, který blokoval přístup banky k počítači.
   Zablokovat! Izolovat! Cha–cha!
   Stačilo pouze v jednom bodě změnit potenciál.
   Timberlake se vyškrábal z banky a narovnal se. „Dává ti to nějaký smysl?“ zeptal se a ukázal na zející díru.
   „Kéž by nedávalo,“ povzdechl si Bickel. „Tenhle počítač je vybaveným něčím, co připomíná systém náhodného přístupu, víc vědět nepotřebujeme. Obsahuje obrovské množství informací, které do něho někdo uložil bit po bitu, a jen počítač ví, kam. To proto nás vybavili tolika programy, subprogramy a subsubprogramy pro každou prkotinu. Algoritmy všech funkcí, o kterých víme.“
   „Mentální jádra musela vědět, kde ty informace jsou,“ namítla Prudence.
   „A jsou mrtvá,“ opáčil Bickel.
   Prudence postupně začínal docházet smysl toho, co Bickel právě řekl. V ústech měla náhle sucho. Některé z informací, které ta obluda tají, do ní museli vkládat na několikrát, mnohokrát… podle toho, s jakou silou je cpali dovnitř. Některé informace lze vložit pouze jednou, ale je možné, že se ztratí. Stačí, když o ně zavadí nějaký proton.
   „Zálohovací banky počítače jsou něco jako obrovský vnitřně vyvážený systém,“ začal Bickel.
   Prudence přikývla. V určitém smyslu se jednalo o obří lidskou paměť… dokonce to i podobně fungovalo… ale ve skutečnosti to byl velice, velice křehký přístroj se vším, co to obnáší.
   „Bóóže,“ zašeptal Timberlake. „A my do toho nacpali neznámý program.“
   „To by ještě nebylo to nejhorší,“ odtušil Bickel. „Protože propojení s počítačem nebylo ve schematech…“ Polkl a sám sebe se ptal, jestli už i ostatní pochopili celý rozsah katastrofy. Obrátil se a zachmuřeně se díval na hranaté tvary a svazky pseudobiologických nervových vláken, které tvořily jeho Bovise.
   Ostatní se poslušně otočili stejným směrem.
   „Tahle sestava, je ve skutečnosti přídavné zařízení počítače,“ pokračoval.
   „Náhodná chyba!“ vyjekla Prudence a rychle si dlaní zakryla ústa.
   „Zavlekli jsme do počítače princip náhodné chyby,“ upřesnil za ni Bickel, „což znamená v první řadě počet pravděpodobnosti… tedy neznámý počet záložních subprogramů. Algoritmus, který jsme právě vložili do počítače… povel přistát kdekoli, vygeneruje neznámé topografické údaje a nové subsítě v rámci celého systému.
   „A především v zálohovacích paměťových bankách,“ doplnil ho Timberlake.
   „Ale také v měničích,“ přidal Bickel.
   „Tahle paměťová jednotka vyhodila analýzu okruhů, když jsem zadala příslušný dotaz,“ ozvala se Prudence.
   „Jistě,“ opáčil Bickel, „jenomže tvůj požadavek odpovídal rutinnímu prográmku. Odkud tu analýzu vydoloval, ví Bůh. V první řadě tu máme padesát vláken, která vedou z této jednotky. Nezapomínejme, že vedou přes vyrovnávací paměť. Bity proudí ven, projdou vyrovnávací pamětí a rozdělí se do padesáti různých toků podle velikosti potenciálu. A to je jen první fáze. V další musíme počítat s padesátkrát padesáti cestami. Narůstají geometrickou řadou.“
   „Záložní banka je něco jako pletací stroj,“ poznamenala Prudence. „Splétá vstupní vlákna najížděcího programu s výstupy z ostatních zálohovacích bank počítačového systému… a provléká je neznámým počtem záchytných bodů.“
   „Proměnlivým neznámým počtem,“ upozornil ji Bickel. „Nezapomínej na to. A my máme k dispozici pouze jediný testovací algoritmus na úrovni rutinního prográmku. Pokud o něj přijdeme, ztratíme přístup k veškerým záznamům… pokud se nám nepodaří poskládat dohromady jeho kousíčky z jiných programů a znovu ho vložit do počítače.“
   „Nefunguje nějak podobně lidská paměť?“ zauvažovala nahlas Prudence. „A je tu ještě něco. Správná odpověď vyšla z převaděče. Správná!“
   Bickel se na ni zamyšleně zadíval, ponořený do úvah o tom, co právě řekla.
   Proboha, vždyť má pravdu! Proto vysypal správnou odpověď!
   Ta věc vygenerovala správné odpovědi i přes to, že do ní naprogramovali princip náhodné chyby a náhodného čísla. Něco tu nesedělo. Teorie nestandardního řešení problémů. Ta věc neměla za žádných okolností vygenerovat požadovaný výstup.
   Jenomže se tak stalo. Proč?
   Bickela zaplavilo nadšení, když ho to napadlo. Muselo to na něm být vidět, protože prožíval fyzickou radost. Všimli si toho ostatní?
   Průzračné a nádherné poznání, díky němuž náhle pochopil, co se v počítači stalo, na něho zapůsobilo jako stimulační droga.
   Copak jim to nedošlo?
   Klouzal pohledem z Prudence na Timberlakea a zpátky. Ten okamžik poznání trval jen zlomek vteřiny.
   „Pohyb plodí jen zase pohyb.“
   Ta slova mu vytanula na mysli a vyvolala v něm posvátnou bázeň. Z roztříštěných útržků informace, v daném případě verše, vzešel matematický vzorec, který jeho mysl využila k vygenerování správného výsledku.
   Prudence si správně vyložila Bickelův výraz a zašeptala: „Tys na něco přišel, Johne.“
   Přikývl. „Prudence, jsi matematik. Co je pí?“
   Zůstala na něho užasle zírat.
   „Mluvím vážně,“ ujistil ji.
   „Poměr obsahu čtverce o straně délky er k obsahu kruhu o poloměru stejné délky,“ odpověděla. „Přibližně dvacet dvě sedminy, přesněji tři sta padesát pět lomeno sto třinácti.“
   „Ve většině případů stačí zaokrouhlená hodnota pí?“
   „Vždyť to přece víš. Jistě.“
   „Fajn, a teď mi řekni, proč jsi mi neodpověděla, že pí je jedno z písmen řecké abecedy?“
   Vážný výraz v jeho tváři a způsob, jakým se na ni díval, ji přiměly s odpovědí vyčkat. Nějak to s tím muselo souviset. Sklouzla pohledem k Timberlakeovi, který si to vyložil jako prosbu o pomoc.
   „To je přece jasné,“ odpověděl za ni. „První otázka definovala charakter odpovědi. ‚Jsi matematik.‘ A teprve potom následovala otázka: ‚Co je to pí?‘ Neptal ses na ‚písmeno‘ pí.“

Název: Kristova epizoda
Orig. název: The Jesus Incident
Autoři: Herbert F., Ransom B.
Překlad: Košťál Miroslav
Cena: 239 Kč
Stran: 416
ISBN: 80-7214-852-3