Věnování
   
   Agamónu IV., viditelnému synu Úranovu, oblíbenci vyšších i menších Bohů, Pánu světa, Pontifikovi, Azuru jezdectva, štítu Athénadinu, palmové ratolesti míru, zakladateli třetího impéria, Svrchovanému, Vítěznému, Dobrotivému, králi země Ita, prvnímu z Rúmijců, ochránci Sichelu, pánu velkých i menších provincií, vládci Dvou moří, následníku Illidů,
   
   věnuje
   
   Ptah Hotep, božské dvojče Císařovo, Hórijec, král Sichelu, dědičný vévoda hamský, miláček Frodity, chráněnec mudrců, původní patricij rúmijský, Lucinid, triumfátor z natenborgské pláně, Vznešený. 
    
    Jak jsi mne byl žádal, milovaný Bratře svého Bratra, nabízím ti své vyprávění o hlavních událostech, jež mě přiměly opustit vlast, zanechat můj kraj Ham v rukou zrádcových, opustit hrobku otcovu v rukou znesvětitele.
   Nechť Thót, tebou uctívaný, milovaný Bratře svého Bratra, je mi přízniv. Nechť Athénada osvítí mou mysl, jako osvětluje za pomoci Thany list, na nějž črtám tyto řádky, a jako svítila na hry mého dětství. 
    
   Předmluva
   
   Podle gnostiků je naše odpudivá planeta napodobeninou, karikaturou, ba parodií. Bráno z tohoto zřetele je svět, v němž se pohybují postavy románu Ptah Hotep, podstatně skutečnější než ten, o němž nás informují noviny a televize: co víc, mnohem věrněji než obrazovka odráží nebeský kosmos, jenž jediný vládne plností existence.
   Ptah Hotep se tedy obrací především k osobám, jež se snaží osvobodit z ohavných iluzí, v nichž se lidstvo zmítá: je to iniciační text, radikální zpochybnění toho pojetí reality, jaké si vytváří filozofická a vědecká ortodoxie naší doby, a v důsledku pak i zpochybnění jazyka, žalostně polárního a neplodného, nadutě falešného jazyka, jímž se tato ortodoxie vyjadřuje. Jistě, je možné brát tuto knihu jako román, ba i jako fantastický román, v němž se dějiny a báje objevují v podobě dvou Lun, jež osvěcují dobrodružství vypravěče. Avšak jen nejpovrchnějšímu ze čtenářů hrozí, že spáchá podobný omyl: je naprosto očividné, že abychom se osvobodili od útlaku, musíme se osvobodit od jazyka útlaku, a že právě jazyk stojí u původu oněch betonových krychlí, jež jsou základním prvkem městské krajiny naší epochy.
   Dodejme, že se nepovažuji za autora Ptah Hotepa, ale jen za autorova tajemníka. Ani řádka z této knihy není moje: pouze jsem přepsal slova, jež mi diktoval světelný hlas, a popsal scény, které mi odhalovala neviditelná ruka.
   
   Charles Duits 
    
   KNIHA I.
   
   ASET 
    
   Učitelé z Velké školy v Hagaptahu učí, že kdysi, než byla zničena Města, než byly zničeny Archivy, jedna jediná Luna svítila na nebi a touto Lunou byl štít Thany Dlouhonohé. Učí, že jelikož za noci žádná rouška nezakrývala Bezpočtí, mohli lidé jasně vídat hvězdy a z jejich pohybů a konjunkcí číst svůj osud.
   Nuže, Uenon s krásnými stehny se ráda bavila s lidmi. Učila je laskání a dalším uměním Uenoniným, hudbě a tanci. Učila je však také tajemstvím Bohů. Pýcha lidí rostla, neboť znali zákony a taje, než byla zničena Města, než byly zničeny Archivy. A Thana Modrá a Dlouhonohá nenáviděla Froditu pro její smyslnost. Athénada s živým štítem ji nenáviděla, protože Uenon s krásnými stehny učila lidi tajemstvím Bohů.
   Vypukla válka mezi Bohy, protože někteří se postavili na strany Žárlících a někteří se přidali ke Smyslné a někteří k Uražené. Hekathont VII. vládl oběma částem říše tehdy, když vypukla válka mezi Bohy.
   A hle! Na nebi objevila se znamení a světla. Seth rozšířil chřípí, ryšavé vichry přispěchaly a hory se otevřely jako ústa a vyzvrátily plameny. Kusy nebesklonu padaly do moře a Posidon v hněvu vzdul své vlny. Pršely ohnivé hřeby, neboť vůz Abolonův se rozbil, a Země se rozpukla a odhalila útroby. Veliké knihy byly ztraceny. Monumenty Hórijců se zachvěly v základech. Oheň a voda je poničily a ony byly navštíveny Chimérou a Drakem.
   Lidé v těch stoletích žili v hrůze, zapomnění zaplavilo jména a skutky Illidů. Provincie, jež utrpěly nejméně, nedostávaly z Rúmu žádných zpráv, a tak si myslely, že Veliké město zmizelo a že následníci Illidů byli pohlceni Chimérou či pozřeni Drakem v jeskyních Posidonových.
   Konečně se Úranovi lidí zželelo. Vzal Žárlícím jejich štíty a zavěsil je na nebesa. Uspokojil Athénadu tím, že z jejího štítu utvořil druhou Lunu, aby záře této Luny, když připojí se k lesku Thanina štítu, bránila lidem pozorovat Bezpočtí.
   A Úran uspokojil také Uenon s krásnými stehny. Daroval jí Omblianu, což je překrásná provincie, a posílil v prsou lidí zálibu v kráse a chlípnosti, aby lidé milovali Froditu a klaněli se jí.
   
   Takové jsou ony zázraky, můj Pane, můj božský Bratře, jež mi vykládali moji učitelé, a takové jsou důvody, jimiž vysvětlovali ony katastrofy, jež daly nynější tvářnost Hagu, Ju*du a dalším zemím, jež lemují obě Moře, jež změnily podnebí a zničily Města a Archivy z dob prvního impéria a z dob předchozích. Popisuji ti tyto věci, neboť ve věci Tří kataklyzmat se názory liší a já za svých cest slyšel mnoho historek, jež jejich původ vysvětlovaly každá odlišně. A popisuji ti tyto věci, protože ona odlišnost názorů byla hlavní příčinou zmatků, jež zastiňovaly moje mládí a jejichž vinou jsem byl podoben hřebci Iskandrovu.
   Nuže, mým otcem byl Ptah Lucinius Vítězný a Miláček nebes. Znal jej dobře všechen lid Hamu a Jeho zázračnost, jíž tehdy byl emír Alexandr X. Hotep Marcellus, jej miloval.
   Vždy, když pomyslím na své dětství, znovu vidím zemi Ham a otcovský dům s bílými klenbami, jeho terasy s balustrádami ze dřeva vykládaného perletí, jeho zahrady s pěšinkami vysypanými růžovým pískem, jeho stromy osídlené vílami, jeho fontány, jeho pávy a ibisy, jeho trávníky z černých trav, jeho sochy z pálené hlíny, jeho sloupořadí pokrytá votivními nápisy a posvátnými obrazy.
   Když obě Luny stály v plnosti, bloudíval jsem po zahradě mezi růžovými keři ze Sichelu, jež kouzelně voněly. Anebo jsem polehával v černé trávě a pozoroval jsem roušku, kterou tkají Athénada se živým štítem a Thana Dlouhonohá, aby smrtelníkům zahalily Bezpočtí. Do pasu nahé hudebnice v průhledných kalhotách si ladily nástroje a tanečnice s namalovanými tvářemi, nalakovanými nehty a s přilbami z karneolu napodobovaly válku Bohů, zatímco dcery úst klečely na kobercích z Norlu a Bassanu a chystaly jídlo a dcery Uenoniny nabízely pohledům své nádherné tvary.
   Avšak názory mého otce, Ptaha Lucinia Vítězného a Miláčka nebes, se ve věci Tří kataklyzmat lišily od názorů mých učitelů. S úsměvem mi citoval to, v co věří kruciáni, kteří tvrdí, že Úran potrestal lidi, protože odmítli povalit obrazy všech bohů a klanět se místo všech ostatních jedině Bohům kruciánů, jimiž jsou Is a Miria; taková je podle nich příčina zkázy prvního impéria a Kataklyzmat.
   Můj otec se usmíval nad pýchou kruciánů a říkal mi, že bych měl trpělivě čekat s pokládáním těch otázek, jež nejsou zapsány v Rejstříku právoplatných, povolených a schvalovaných otázek, než mě mudrcové z Domu života uznají za hodného, abych z jejich rukou přijal zasvěcení Uzavřeného chrámu.
   Vracel jsem se do Hagaptahu stravovaný plameny pochyb, rozhněvaný a podoben hřebci Iskandrovu.
   Můj Pane, můj božský Bratře, dopřávali nám jednu noc volnosti každých sedm nocí, a říkalo se jí noc Bésova. Vyšel jsem z hradeb Otevřeného chrámu, abych obětoval Uenon v náručí jejích dívek, a zamířil jsem se spolužáky do Bésovy čtvrti. Anebo jsem se odebral do sídla, jež vlastnil v Hagaptahu Ptah Lucinius a jež stálo na březích Ju*dského moře s hravými vlnami. Uctil jsem Froditu s otrokyní, vykoupal jsem se s ní v neklidné a teplé vodě. Pak jsem dovolil snům, aby se mne zmocnily, a dívka zpívala žalozpěv v jazyce modrého plemene nebo šafránového plemene.
   Stěna z alabastru se čtvercovým prolamováním oddělovala zahradu od mořského břehu a světlo obou Lun si pohrávalo ve větvoví velkých cedrů, které vrhaly fialkový stín na trávník a písek. Vlny utíkaly ke břehu jako děti a se smíchem rvaly na kusy své krajkové závoje. A minulost, nezměrná minulost Země se v mé mysli mísila s touhami, jaké si jen může mladík vytvořit.
   Pozoroval jsem svou oblíbenkyni, Tii s jemnými prsty, s oválnou a vyholenou hlavou a vystouplými rty. Kolem nás poletovali velicí motýli se slonovinově bílými křídly, na konečcích listů trávy tančily jiskřičky. Tii měla kůži modrou jako švestky z Ombliany a její zuby se podobaly korunním plátkům lotosu. Opřela si o levé stehno podstavec lyry, v levici držela roh, který zdobil její rám, pravou rukou hladila struny a zvuk, jenž se ozýval, se dal porovnat s tím, který ve snových prostorách způsobují křídla Fénixova.
   A Tii, uhádajíc moje myšlenky, říkala: „V tobě je Min silný, milovaný synu svého otce, Ptahu Hotepe, a krása jeho tvaru, když jej touha tvé služebnice probudí, vždy vzbouří břicho tvé služebnice. Jenže laskání Uenon, podobné vážkám z jezera Ombo, to Tii nezná, jako nezná magická slova, jež zahánějí včely starostí. Vyholili mi vlasy a na rameno mi vyryli květ otroctví. A já nedokážu nabídnout hřebci Iskandrovu než trávu z této zahrady a polibky podobné čerstvé vodě.“
   Tehdy jsem vstával a líbal jsem jí podle zvyku kolena, neboť jsem ji miloval. Oblékal jsem se a šel jsem bloudit po Hagaptahu.
   A hle! Chrám, který jsem navštívil, dal zbudovat Illid Xiul, přeslavný syn Iskandrův, když přijel do země Hag pro slávu očí královny Hagu, Keleo Ba*t, nejkrásnější z žen, a ten chrám měl střechu z bronzu, podpíranou sloupy podobnými snopům obilí. Ten chrám byl plný soch, jež znázorňovaly Illidy oblečené do krátkých suknic se záhyby, s nahými stehny a pažemi, se zbrojí prohýbající se podle prohlubní a výčnělků trupu, císařská pláštěnka byla připevněna na jejich ramenou, zvedali velitelskou hůlku a věnčila je koruna z listů. Byli namalováni živými barvami a v očních důlcích měli zasazené diamanty či safíry či smaragdy. Někteří byli z mramoru a jejich oděv byl z bronzu, někteří měli paruky ze skutečných vlasů a v rukou drželi kytice čerstvých květů, které kleróni obnovovali každý večer či každé ráno, a do úst jim byly vloženy kousky perleti, jež zastupovaly zuby. Někteří byli z černého bazaltu a odění do šatu ze skla, jiní byli ze zlata a nesli na sobě obleky ze stříbra a v jejich očních důlcích svítily maličké lampy.
   Poznával jsem Xiula, přeslavného syna Iskandrova a prvního císaře, v postoji triumfátora, a také v postoji císaře umírajícího, s prsy a bokem proťatými ranami dýky. Z těchto ran vytékalo víno a kleróni je zachycovali a nabízeli návštěvníkům. A ještě i do našich časů, můj Pane, můj božský Bratře, v zemi Hag říkáme vínu Xiulova krev, abychom si připomněli Xiulovu vraždu.
   Poznával jsem druhého císaře, Oga s beraními rohy, který dal Hag svému synovi a který dal svému synovi za manželku nejkrásnější z žen, královnu Keleo Ba*t se zázračnýma očima, jíž Uenon dala dar vůbec nestárnout.
   Poznával jsem Nariona Hudebníka s měděným vousem; Diokletida Konstantina, který jako archisar Orientu založil město po způsobu Iskandru a který, když se stal ogem rúmijským, učinil z vojenského náboženství náboženství císařské a který potlačil pýchu kruciánů.
   Pak tam byl císař Oktavián, Diokletid, jenž pobil barbary a porazil kruciány, jenž je vyhnal z Rúmu; Hekathont a rod Hekathontidů, posledních vládců růmijských před Třemi kataklyzmaty. Dával jsem obětiny všem Illidům, Anthijcům, kteří přišli po nich, Dikoletidům, zachráncům říše, i sedmi Hekathontidům.
   Pak jsem si šel prohlédnout sloupořadí a oblouky a oblouky byly podobné slonům a na jejich mohutných nohou a bocích byly vytesané scény, jež zachycovaly rozličné etapy Druhého dobývání. Tyto scény byly vytesané na mramorových deskách, hlavy postav obklopovaly měděné kruhy a každá scéna byla uzavřena v rámu osázeném perlami a šaty postav byly lakované, rovněž tak i jejich zbraně.
   Chrám skrýval i další zázraky, jež přejdu mlčky, můj Pane, můj božský Bratře, z obav, abych tě nenudil. Sochy, dvakrát a třikrát větší člověka, scény vytesané na obloucích, nápisy na sloupech, stély a obelisky, nádhera těch míst, šero, pochodně, procesí a obřady, hlasy klerónů, gongy, trubky z lastur, ticho, věkovitost monumentů, ptáci, kteří hnízdili na jejich římsách a někdy s tlukotem křídel nalétali na obětinu, to vše mne v duchu mátlo, a když jsem z chrámu vycházel, živý štít Athénadin mi připadal zvětšený a jeho chvění mne děsilo. Zdál se mi potřísněn krví a páry se mu svíjely na tváři jako hadi na loži z řeřavého uhlí a záře z něj tryskala jako zuřivé pohledy.
   Ochránce Sichelu, pověst o tvých činech ještě nepřekonala Východní moře a jméno Shromážditele provincií nebylo ještě lidem z Hagu známo.
   
   Aset byla nejslavnější ze všech Uenoniných dcer, které tehdy v Hagaptahu žily, to k ní nejraději chodili původní patricijové, stejně jako šlechtici druhé třídy, jezdci s korunou z pozlaceného stříbra i bohatí neurození.
   A když jsem si prohlížel Aset, můj Pane, můj božský Bratře, byl jsem šťasten a byl jsem nešťasten. Zdálo se mi, že ji nedokážu vidět, i když můj zrak byl velmi dobrý a oddělovala nás všeho všudy délka dvou nebo tří paží. I podivoval jsem se a říkal jsem si: „Je tady! Ona sama!“, jako by bylo něco překvapivého na tom, že Aset je u sebe ve vlastním domě a že mne tu přijímá, ona, která je dcerou Uenoninou a jíž dávají zlato a která bývala Kůží oděnou a jíž dávali mince z bronzu a železa.
   Podivoval jsem se, že ji vidím a slyším, a když její zrak padl na mě, Aset se smála. Dělalo jí potěšení nosit šaty s rozparky, takže když vykročila, byla vidět podoba Bésova, a ani trochu nezakrývala květ otroctví, který jí poznačoval rameno, a dělalo jí potěšení nosit šaty na jedinou sponu, které vůbec nezakrývaly její rameno.
   Asetiny služebnice byly krásné a početné. To s nimi si hosté domu nejčastěji vyměňovali lilii a růži, i když si je přišli vyměnit s Aset, i když přišli s nadějí, že poznají v její náruči rozkoše Frodity a království Uenonino. Jenže Aset odmítala zlato a šperky od těch, kdo jí nabízeli veliké částky, protože je láska zbavovala rozumu a protože byli podobni býkům, jež v bažinách Iskandriany napadnou vosy. Těm, kdo se domnívali, že získají její přízně těmito prostředky, říkala: „Za tolik nestojím, můj pane,“ a dokonce ani vévoda z Amonu ji nepřiměl názor změnit. Těm, kdo nabízeli méně, říkala: „Chci víc,“ takže jste před ní stáli s otevřenými ústy a nevěděli, co dělat, abyste si ji získali. Pak Aset zatleskala a povolala jednu z mladičkých dívek, jež jí sloužily, a pravila: „Tahle, ta stojí za tolik,“ a protože cena byla správná a dívka byla hezká, muži přijímali ten obchod a vyměňovali si lilii a růži se služebnicí a vraceli se příštího večera v naději, že konečně se zalíbí paní domu.
   Ale nebylo tomu tak vždy a těm, kdo nabízeli zlato a klenoty, Aset někdy říkala: „Můj pane, tolik nechci,“ a říkala: „Chci jen tolik,“ a ta částka byla vždy nižší než ta, kterou požadovaly ostatní kurtizány, a ona přijímala tuto částku a brala si do lože muže, který jí ji dával. Anebo její pohled spočinul na někom z nás a ona jej vzala za ruku a pravila k němu: „Dokud nevyjde Rá!“ Tomu pak vzala všechny náhrdelníky a prsteny, ale oddávala se mu s vášní.
   Nuže, Aset byla prostá ve svých hovorech i postojích. Když byla šťastná, byla jako vlny Ju*dského moře. Když měla starosti, mlčela, krčila obočí, halila se do hedvábného šálu a vůbec neodpovídala na otázky, jen kouřila solymskou hliněnou dýmku a pozorovala nás, jako bychom byli zvířaty nebo hlupáky.
   Její vlasy byly modré, husté a těžké jako zralý hrozen vína, její kůže měla barvu pálené hlíny. Byla z hórijského plemene, jak dosvědčovala křivka nosu a oči, jejichž obrys byl obrysem vavřínového listu; často se říkalo, že ona a já jsme si podobní jako bratr a sestra.
   Pro Aset jsem opustil půvabnou Tii s vystupujícími rty a navykl jsem si za Bésových nocí docházet do domu kurtizány, protože jsem ji miloval, a také proto, že včely starostí mě trýznily a Aset jediná mne uměla upokojit.
   Přicházel jsem k ní a nalézal jsem ji v hovoru s hosty, jak se směje a pohazuje hlavou. A hle, její oči vyšly vstříc mým a ona mne nazvala mým jménem. Nic víc jsem nežádal a stačilo mi, když mi krásná Aset říkala: „Ptahu Hotepe!“, a už mne myšlenky víc netrýznily.
   Nikdy se mi nevysmívala, ale odváděla si mne stranou a vyptávala se na novinky o Ptahu Luciniovi Vítězném a Miláčku nebes, vyptávala se na jeho studia a na vědce, se kterými si dopisuje, a také na chrámy v Hagaptahu. Vyptávala se, zda znám toho a onoho, a někdy se zmínila i o někom, koho jsem ještě neznal, protože Hagaptah je velmi veliké město a jeho obyvatel je jako vousů na bradě Nobově. Nikdy se mne však neptala, proč si tolik přeji poznat pravdu o válce Bohů a o Třech kataklyzmatech. Zdálo se, že jí moje zvědavost připadá přirozená, zatímco většina lidí se tomu divila nebo vysmívala.

Duits, Charles
Ptah hotep
Nakladatelství Triton
ISBN 80-7254-665-1 (brož.)