23.10.2019 | Svátek má Teodor, Theodor






UKÁZKA: B. Herbert a K. J. Anderson, Předehra k Duně: Atreidové

18.9.2007 0:05

Předehra k Duně: Atreidové Herbert AndersonTOPlist Melanž je finanční úhelný kámen činnosti CHOAM. Bez tohoto koření by benegesseritské Ctihodné matky nemohly svým obdivuhodným způsobem sledovat a ovládat lidi, navigátoři Gildy by nedokázali vidět bezpečné cesty vesmírem a miliardy poddaných Impéria by zemřely na abstinenční syndrom po odepření drogy. Každý hlupák ví, že taková závislost na jediné látce vede ke zneužívání. Všichni jsme ohroženi.
   
   EKONOMICKÁ ANALÝZA MATERIÁLOVÝCH TOKŮ, VYPRACOVANÁ CHOAM
   
   Štíhlý a svalnatý baron Vladimir Harkonnen se nahýbal dopředu vedle pilota ornitoptéry. Inkoustově černýma očima se díval přes poškrábané plasklo, čichal všudypřítomný prach a písek.
   Obrněná toptéra se vznášela vysoko ve vzduchu, bílé slunce Arrakis se oslepivě odráželo od nekonečných ploch písku. Z pohledu na rozžhavené duny táhnoucí se od obzoru k obzoru ho bolely oči. Země i nebe byly bezbarvé. Lidské oko se v té bezútěšnosti nemělo čeho zachytit. Pekelné místo.
   Baron zatoužil po industrializované a civilizované složitosti Giedi Primy, hlavního světa rodu Harkonnenů. A i když musel trčet tady, měl lepší věci na práci aspoň v místním rodovém sídle v městě Kartágu; i tam by se našlo nějaké to rozptýlení, které by vyhovovalo jeho náročnému vkusu.
   Ale sklizeň koření musí mít přednost. Vždycky. Obzvlášť takové velké ložisko, jaké ohlásila jeho očka. V malém nepohodlném kokpitu se baron uvelebil s dobře vypočítanou sebejistotou a ignoroval nadskakování a houpání způsobené vzduchovými proudy. Mechanická křídla toptéry rytmicky pulzovala jako křídla vosy. Tmavá kůže jeho pancíře přesně padla na vytrénované prsní svaly. Ve svých pětatřiceti se mohl pochlubit zhýrale přitažlivým vzhledem: měděně zlaté vlasy byly ostříhány a učesány podle velmi přesných instrukcí tak, aby zdůrazňovaly výraznou špičku vlasů rostoucích do čela. Baronova pleť byla hladká, lícní kosti vysoko posazené a pěkně tvarované. Na krku a spodní čelisti vystupovaly provazce svalů, připravené zkřivit tvář podle okolností buď v úšklebek, nebo chladný úsměv.
   „Jak je to ještě daleko?“ Podíval se úkosem na pilota, na kterém byla znát nervozita.
   „To naleziště je hluboko v poušti, pane barone. Všechno naznačuje, že je to jedna z nejbohatších žil koření, jaká byla kdy těžena.“
   Letoun přelétal nad černými lávovými skalami a otřásla jím termika. Pilot těžce polkl a soustředil se na řízení toptéry.
   Baron se usadil pokud možno pohodlně a potlačil svou netrpělivost. Byl rád, že nová zásoba je daleko od zvědavých očí, v místech, kam nedohlédnou imperiální kontroloři ani úředníci CHOAM, kteří by si mohli dělat nepříjemné záznamy.
   Ten starý hlupák, imperátor Elrood IX., nemusí taky o harkonnenské těžbě koření na Arrakis vědět úplně všechno. Prostřednictvím pečlivě formulovaných zpráv a upravených účetních knih, nemluvě už o úplatcích, sděloval baron svým nadřízeným mimo planetu jen to, co chtěl, aby věděli.
   Pevnou rukou si setřel krůpěje potu, které se mu utvořily nad horním rtem, a pak nastavil klimatizaci v toptéře tak, aby vzduch byl chladnější a vlhčí.
   Pilot, nesvůj z toho, jak důležitého a výbušného cestujícího veze, popohnal své motory k vyšší rychlosti. Znovu nahlédl do mapy promítnuté na palubní desku a studoval strukturu pouštní krajiny, rozkládající se, kam až oko dohlédlo.
   Baron si kartografickou projekci prohlédl také, ale nepříjemně ho překvapilo, jak málo je v ní orientačních bodů. Jak může vůbec někdo najít cestu v takovéhle pustině? Jak může planeta tak životně důležitá pro ekonomickou stabilitu celého Impéria zůstávat v podstatě nezmapovaná? Další důkaz neschopnosti jeho slabého a naivního nevlastního bratra Abulurda.
   Ale Abulurd je pryč a velí tady baron. Když je teď Arrakis moje, udělám tu pořádek. Jen co se vrátí do Kartágu, pošle svoje lidi, aby provedli nové průzkumy a sestavili pořádné mapy, jestli ti zatracení fremeni zeměměřiče zase nezabijí nebo nezničí orientační body.
   Po čtyřicet let byl tento pouštní svět pololénem rodu Harkonnenů, politickou výhodou poskytnutou imperátorem s požehnáním nejsilnější komerční mocnosti CHOAM – Combine Honette Ober Advancer Mercantiles. I když byla Arrakis pustá a nevlídná, byla jedním z nejvzácnějších klenotů imperiální koruny díky cenné látce, kterou poskytovala.
   Ovšem po smrti baronova otce Dmitriho Harkonnena starý imperátor v nějakém pomatení mysli udělil výkonnou moc měkkosrdcatému Abulurdovi a s ní i kontrolu nad veškerým zařízením pro sklizeň koření. Abulurdovi se rodinné jmění podařilo doslova zdecimovat za pouhých sedm let. Zisky prudce klesly a vinou pašeráků a sabotáží nakonec Abulurd ztratil kontrolu nad produkcí koření docela. S ostudou byl ze své pozice sesazen a odsunut na jiný harkonnenský svět, na Lankiveil, kde nemohl nadělat mnoho škody, protože tamní průmysl velrybích kůží se o sebe docela dobře staral sám.
   Jakmile byla guvernérská pozice svěřena baronovi, začal Vladimir Harkonnen pracovat na tom, aby udělal na Arrakis pořádek. Hodlal se náležitě zapsat do historie a smazat dědictví chyb a špatných úsudků.
   V celém Impériu byla Arrakis – díra, kterou by někdo mohl považovat spíš za trest než odměnu – jediným známým zdrojem melanže, látky cennější než jakýkoli drahý kov. Tady na tomhle vyprahlém světě měla dokonce vyšší cenu než její váha ve vodě.
   Bez koření by nebylo možné efektivně cestovat vesmírem… a bez vesmírné dopravy by se zhroutilo samo Impérium. Koření prodlužovalo život, chránilo zdraví a dodávalo životní energii. Baron, který koření v mírných dávkách sám užíval, si velmi cenil pocitů, které mu přinášelo. Samozřejmě melanž byla také silně návyková, což udržovalo cenu na slušné výši…
   Obrněná toptéra přelétávala přes vyprahlé pohoří, které vypadalo jako přeražená čelist se zkaženými zuby. Daleko před sebou uviděl baron oblak prachu, který se v podobě kovadliny zdvihal k nebi.
   „Tamhle už se sklízí, pane barone.“
   Černé tečky na nebi se proměnily v útočné toptéry podobné dravcům a řítily se k nim. Komunikátor pípl, pilot vyslal identifikační signál. Placení obránci – žoldnéři, kteří měli rozkaz udržet nevítané pozorovatele v uctivé vzdálenosti – odkroužili pryč a zaujali svá dřívější postavení vysoko ve vzduchu. Jestliže se rodu Harkonnenů bude dařit udržovat zdání pokroku a zisku, kosmická gilda se o tomhle konkrétním nalezišti nemusí vůbec dozvědět. Ani Gilda, ani imperátor, ani galaktická obchodní korporace CHOAM. Baron si melanž nechá pro sebe a přidá ji ke svým už tak značným zásobám.
   Po letech Abulurdovy neschopnosti uvidí CHOAM a Impérium veliké zlepšení už tehdy, když Vladimir Harkonnen dokáže jen polovinu toho, čeho je schopen. A když je baron bude v této spokojené iluzi udržovat, nikdo si nevšimne, že si poměrně velkou část nechává pro sebe, nikdo nebude nic tušit o jeho obrovských tajných zásobách. Tato strategie by byla samozřejmě nebezpečná ve chvíli, kdy by byla odhalena…, ale baron si s příliš všetečnýma očima uměl poradit.
   Jak se blížili k prachovému sloupci, vytáhl baron dalekohled a zaostřil olejové čočky. Zvětšení bylo takové, že už viděl továrnu na koření v činnosti. Bylo to zařízení s obrovskýma nohama a ještě větším nákladním prostorem, neuvěřitelně drahá mechanická monstrozita – a každý solár na ni vydaný se bohatě vyplatil. Její bagry kolem sebe vyhazovaly skořicově červený prach, šedý písek a úštěpky křemene, jak se zahrabávaly stále níž, rvaly povrchovou vrstvu pouště a prosévaly ji, aby zachytily aromatické koření.
   Mobilní pozemní jednotky se pohybovaly kolem dokola továrny, zavrtávaly pod povrch sondy, sbíraly vzorky, mapovaly rozsah skryté melanžové žíly. Nad nimi kroužily a čekaly těžší stroje naložené na obřích ornitoptérách. Na obvodu toho všeho létalo nad pískem očko a bdělí strážci v něm pečlivě sledovali obzor, zda se někde neobjeví výmluvné vlnění červa.
   Jediný z obřích červů Arrakis by celou tuhle výbavu dokázal spolknout jedním soustem.
   „Pane barone,“ řekl pilot a podal mu komunikátor, „kapitán pracovního týmu si přeje s vámi mluvit.“
   „Hovoří baron.“ Dotkl se ucha, aby slyšel odpověď. „Informuj mě. Kolik jste toho našli?“
   Dole na písku mu kapitán týmu odpověděl hlasem značně nevrlým a z jeho tónu bylo zjevné, že na něj nedělá žádný dojem, s jak důležitým člověkem hovoří. „Deset let už dělám u melanžových týmů, ale takhle velké ložisko jsem ještě neviděl.
   Problém ale je, že je hluboko. Normálně bývají ložiska odkrytá působením počasí, víme? Tentokrát je značně koncentrované, ale…“ Baron čekal jen chvilku. „No co je s ním?“
   „Děje se tu něco divného, pane. Myslím chemicky. Zdola nám prosakuje kysličník uhličitý, pod námi je nějaká bublina. Těžební vozidlo se prohrabává vnějšími vrstvami písku ke koření, ale je tu taky vodní pára.“
   „Vodní pára!“ Něco takového byla na Arrakis neslýchaná věc – vlhkost vzduchu tu byla i v nejlepších dnech prakticky neměřitelná.
   „Možná jsme narazili na starý akvifer, pane. Třeba schovaný pod nějakým skalním převisem.“
   Barona nikdy nenapadlo, že by pod povrchem Arrakis mohla být voda. Rychle zvažoval, jaké možnosti by přineslo využití tekoucí vody, která by se dala prodávat obyvatelstvu. To by jistě rozčililo dosavadní obchodníky s vodou, kteří už tak si o sobě moc myslí.
   Zahřímal basovým hlasem: „Myslíš, že nějak kontaminuje koření?“
   „To nedokážu říct, pane,“ odpověděl kapitán týmu. „Koření je divná hmota, ale takovouhle kapsu jsem ještě nikdy neviděl.
   Nějak se mi to… nezdá.“
   Baron pohlédl na pilota toptéry. „Spoj se s očkem. Zjisti, jestli už zahlédli nějaké stopy po červech.“
   „Žádné, pane barone,“ odpověděl pilot, když očima prolétl odpověď. Baron si všiml, že se tomu člověku na čele perlí pot.
   „Jak dlouho už tam těžební vozidlo je?“ „Skoro dvě standardní hodiny, pane.“
   Teď se baron zamračil. Nějaký červ už tu měl rozhodně dávno být. Pilot nechal nechtě zapnutý komunikační systém a kapitán týmu mu zavrčením potvrdil jeho dojem. „Jo, ještě nikdy jsem neměl tolik času, pane. Červi vždycky přijdou. Vždycky.
   Ale tam dole se něco děje. Plynů je čím dál víc. Dají se doslova cítit ve vzduchu.“
   Baron se zhluboka nadechl recyklovaného vzduchu v kabině a ucítil v něm pižmově skořicovou vůni surové melanže, dobývané z pouště. Ornitoptéra se teď vznášela na místě, několik stovek metrů od hlavní továrny.
   „Také jsme zachytili podzemní vibrace, něco jako rezonanci.
   Nelíbí se mi to, pane.“
   „Neplatím tě za to, aby se ti to líbilo,“ odsekl baron. „Je to červ?“
   „Nemyslím, pane.“
   Prolétl očima odhady, které mu vyslali z továrny na koření. Čísla mu vyrazila dech. „Z tohohle jediného naleziště získáváme tolik jako ze všech mých ostatních těžebních operací za měsíc.“ Rytmicky bubnoval prsty pravé ruky o stehno.
   „Přesto, pane, doporučuji, abychom se sbalili a naleziště opustili. Mohli bychom přijít o –“
   „V žádném případě, kapitáne,“ přerušil ho baron. „Po červech ani stopy a továrna už má skoro naplněnou skladovací kapacitu. Můžeme poslat dolů karyol s prázdným těžebním vozidlem, jestli ho potřebuješ. Nenechám tady ležet takové bohatství jenom proto, že jsi nervózní…, že máš nepříjemný pocit. Nesmysl!“
   Když se dílovedoucí snažil argumentovat dál, baron prohlásil:
   „Kapitáne, jestli jsi nervózní zbabělec, tak jsi se minul povoláním a nejsi zaměstnaný u správného rodu. Pokračuj.“
   Vypnul komunikátor a v duchu si poznamenal, že toho člověka musí co nejdřív vyměnit.
   Karyoly čekaly ve výši, připraveny zdvihnout vozidlo i jeho posádku, jakmile by se objevil červ. Ale proč ještě žádný nepřišel? Červi vždycky chrání koření.
   Koření. Ochutnával to slovo v myšlenkách a v ústech. Tato látka, obestřená pověrami, byla moderním ekvivalentem rohu jednorožce. Její množství nebylo známo a Arrakis byla tak nehostinná, že se ještě nikomu nepovedlo odhalit původ melanže. Na obrovském území Impéria žádný výzkumník ani prospektor neobjevil melanž na jiné planetě, ani se nikomu nepovedlo vyrobit syntetickou náhražku, i když se o to řada vědců pokoušela několik staletí. Protože rodu Harkonnenů připadlo guvernérství na planetě, a tedy kontrola nad veškerou produkcí koření, baron nijak nestál o to, aby byla vyrobena náhražka nebo objeven nový zdroj.
   Zkušené pouštní týmy koření nalézaly a Impérium ho využívalo – ale víc detailů barona nezajímalo. Těžařům samozřejmě vždycky hrozilo nebezpečí, že červ zaútočí příliš brzo, že karyol bude mít poruchu, že továrna na koření nebude vyzvednuta včas. Také nečekané písečné bouře se mohly dostavit s ohromující rychlostí. Počet obětí a ztráty zařízení byly obrovské – ale melanž se vyplatila téměř za jakoukoli cenu v krvi i penězích.
   Jak ornitoptéra kroužila v pravidelném rytmu, baron studoval tu průmyslovou podívanou, která se odehrávala pod ním. Palčivé slunce se odráželo od zaprášených stěn továrny. Očka nadále kroužila ve vzduchu, zatímco pozemní vozidla projížděla pod nimi a sbírala vzorky.
   Po červu pořád ani památky, a každý okamžik umožňoval dělníkům získat víc koření. Dělníci dostanou bonus – až na toho kapitána – a rod Harkonnenů bude zase bohatší. Záznamy se dají později upravit.
   Baron se obrátil k pilotovi. „Zavolej naši nejbližší základnu. Ať pošlou další karyol a ještě jednu továrnu. Ta žíla se zdá být nevyčerpatelná.“ Odmlčel se. „Jestli se červ ještě neukázal, tak bude možná čas…“
   Znovu volal kapitán pozemních operací, a to na otevřené frekvenci, protože baron svůj komunikátor vypnul. „Pane, naše sondy hlásí prudké zvýšení teploty v hlubině! Něco se tam děje, nějaká chemická reakce. A jeden z našich pozemních průzkumných týmů zrovna narazil na velké hnízdo plné písečných pstruhů.“
   Baron zavrčel. Rozčililo ho, že kapitán klidně mluví na nekódované frekvenci. Co když ji poslouchají špioni CHOAM? Kromě toho píseční pstruzi nikoho nezajímali. Ta rosolovitá stvoření hluboko pod povrchem písku mu byla tak lhostejná jako mouchy rojící se kolem zahnívající mrtvoly.
   V duchu si umínil, že toho slabošského kapitána musí potrestat víc než jen tím, že ho odvolá z pozemních operací a zruší mu bonus. Toho zbabělce zatraceného si určitě vybral Abulurd osobně.
   Baron zahlédl drobné postavičky hledačů, jak se ženou po písku jako mravenci podráždění kyselinovými výpary.
   Hnali se zpátky k hlavní továrně. Jeden muž vyskočil ze svého špinavého vozu a klopýtal k otevřeným dveřím obrovského stroje.
   „Co to tam dělají? To opouštějí svá místa? Snes se níž, ať na to vidím.“
   Pilot naklonil ornitoptéru a snesl se jako hrozivý hmyz blíž k písku. Dole se muži svíjeli, kašlali, zvraceli a snažili se co nejrychleji stáhnout si filtry přes obličej. Dva upadli v písečných přesypech. Jiní co nejrychleji uzavírali továrnu.
   „Pošlete karyol! Pošlete karyol!“ křičel někdo.
   Všechna očka se ohlásila. „Žádného červa nevidím.“
   „Pořád nic.“
   „U mě to vypadá klidně.“
   „Proč evakuují?“ dožadoval se odpovědi baron, jako by to pilot mohl vědět.
   „Něco se děje!“ řval kapitán týmu. „Kde je ten karyol? Potřebujeme ho rychle!“
   Země se otřásla. Čtyři dělníci zakolísali a padli na tvář do písku, dřív než se dostali k přístupové rampě do továrny.
   „Podívejte, pane!“ Pilot ukázal dolů a v jeho hlase se ozvala hrůza. Když baron přestal sledovat ty zbabělce, všiml si, že všude kolem místa těžby se chvěje zem, jako když někdo tluče na buben.
   Těžební vozidlo zakolísalo a naklonilo se k jedné straně. V písku se otevřela puklina a celé okolí se začalo zvedat, nafukovat jako plynová bublina v bahenním jícnu na Saluse.
   „Pryč odtud!“ rozkřikl se baron. Pilot na zlomek vteřiny strnul a baron se rozehnal levou rukou. Jako šlehnutí biče dopadla jeho rána tvrdě na mužovu tvář. „Hni sebou!“
   Pilot chvatně uchopil ovládání toptéry a strhl je tak, že začala prudce stoupat. Článkovaná křídla divoce pleskala.
   Dole na zemi bublina dosáhla vrcholu – a pak praskla. Továrna, pozemní týmy a všechno ostatní vylétlo do vzduchu. Vzhůru vytryskl gigantický gejzír písku spolu s úlomky skály a těkavým oranžovým kořením. Obří továrna byla rozmetána na kousky, poletující jako cáry v Koriolisově bouři.
   „Co se to sakra stalo?“ Baronovy tmavé oči se rozšířily nevěřícným úžasem nad obrovitostí té katastrofy. Všechno to drahocenné koření bylo pryč, pohlceno v jediném okamžiku.
   Všechno vybavení zničené. Na ztráty na životech pomyslil jen letmo, jako na ztracené náklady na výcvik posádek.
   „Držte se, pane!“ vykřikl pilot. Klouby na rukou mu zbělely, jak pevně svíral ovládání.
   Tlaková vlna je zasáhla jako úder obrovské pěsti. Obrněná ornitoptéra se ve vzduchu roztočila, bezmocně mávala křídly.
   Motory sténaly a kvílely, jak se snažily udržet stabilitu. Prudce letící písek zasáhl plasklo v oknech. Motory toptéry se zahltily prachem a rozkašlaly se. Letoun ztratil výšku a padal k otevřené tlamě pouště.
   Pilot vykřikoval nějaká nesrozumitelná slova. Baron sevřel bezpečnostní pásy a sledoval, jak se k nim země prudce blíží, jako by viděl zrcadlový obraz podpatku chystajícího se zašlápnout hmyz.
   Vždycky si myslel, že jako hlava rodu Harkonnenů zahyne rukou zrádného assassina…, ale padnout za oběť nepředvídatelné přírodní katastrofě – to baronovi připadalo skoro k smíchu.
   Jak se řítili k zemi, viděl baron, jak se písek otevřel jako puklý vřed. Prach a surové koření mizelo v hlubinách, stahováno dostředivým proudem a chemickými reakcemi. Tam, kde ještě před několika okamžiky byla bohatá žíla koření, se teď otevřela příšerná ústa připravená je pohltit.
   Ale pilot, který se během letu zdál slabý a nesoustředěný, teď přímo ztuhl soustředěním a odhodláním. Prsty se mu rozlétly po ovladačích výškového kormidla a tahu motorů, využíval všech proudů, přepínal tah z jednoho motoru na druhý, aby je zbavil prachu, který je zahlcoval spolu se vzduchem. Konečně se ornitoptéra vyrovnala, uklidnila a letěla teď už pokojněji přes neporušené duny. Pilot si hlasitě oddechl úlevou.
   Tam, kde ve vrstvách písku vznikla obrovská trhlina, viděl baron blýskavé průsvitné tvorečky jako larvy na mršině: píseční pstruzi se hnali k místu výbuchu. Brzo se objeví i obří červi. Něčemu takovému ty příšery nemůžou odolat. Ať se baron snažil jak chtěl, koření prostě nerozuměl. Ani trochu.
   Toptéra nabrala výšku a začala se vracet k očkům a karyolům, které to zastihlo nepřipravené. Továrnu a její drahocenný náklad nestihli zachránit včas, a vinit z toho nemohl nikoho – nikoho než sebe. Baron jim dal výslovný rozkaz držet se mimo dosah.
   „Zachránil jsi mi život, pilote. Jak se jmenuješ?“
   „Kryubi, pane.“
   „Tak dobře, Kryubi – viděl jsi někdy něco takového? Jako to, co se tam dole stalo? Co ten výbuch způsobilo?“
   Pilot se zhluboka nadechl. „Slyšel jsem fremeny mluvit o něčem, čemu říkali… výbuch koření.“ Vypadal teď jako socha, jako kdyby z něj prožitá hrůza udělala mnohem silnějšího člověka. „Dochází k tomu hluboko v poušti, kde to jen málokdo vidí.“
   „Co je mi do fremenských povídaček?“ Pohrdlivě zkřivil rty při pomyšlení na ty špinavé kočovníky z pouště. „Všichni jsme slyšeli o výbuších koření, ale nikdo ho nikdy neviděl. Hloupé pověry.“
   „Ano, ale pověra má obvykle nějaký základ. Fremeni tam v poušti hodně vidí.“ Baron musel toho muže obdivovat za to, že se nebál vyslovit svůj názor, i když Kryubi musel vědět o jeho výbušnosti a pomstychtivosti. Možná by bylo dobře ho
   povýšit…
   „Říkají, že výbuch koření je chemická reakce,“ pokračoval Kryubi, „možná výsledek velké koncentrace předkoření pod pískem.“
   Baron o tom uvažoval; nemohl popřít něco, co viděl na vlastní oči. Jednoho dne možná někdo odhalí pravou podstatu melanže a bude schopen předejít takovýmto katastrofám. Zatím, protože množství koření se zdálo být nevyčerpatelné pro ty, kdo se trochu snažili, s detailním rozborem se nikdo neobtěžoval. Proč ztrácet čas testy, když se tu dalo vydělat obrovské bohatství? Baron měl na Arrakis monopol – ale byl to také monopol založený na nevědomosti.
   Zaťal zuby a uvědomil si, že po návratu do Kartágu si bude muset trochu ulevit, uvolnit nahromaděné napětí „zábavami“, možná ještě trochu divočeji, než jak to původně zamýšlel. Bude si tentokrát muset najít někoho nového – žádnou ze svých obvyklých lásek, ale někoho, koho už nikdy nebude potřebovat. To ho zbaví zábran.
   Při pohledu dolů si pomyslel: Teď už tohle naleziště nemusím před imperátorem tajit. Zaznamenají ho, zapíšou jako nález a zdokumentují zničení týmů i vybavení. Teď už se záznamy upravovat nemusejí. Starého Elrooda to těšit nebude a rod Harkonnenů se s touhle finanční ztrátou bude muset vyrovnat. Pilot kroužil nad místem, kde ti, kdo z týmu přežili, odhadovali škody na zemi a hlásili ztráty na lidech, vybavení a vytěženém koření. V baronovi se všechno vařilo vzteky.
   Zatracená Arrakis! pomyslel si. Zatracené koření i ta naše závislost na něm!
   
   Jsme generalisté. Kolem planetárních problémů se nedají vést žádné jasné hranice. Planetologie je věda pokusu a omylu.
   
   POJEDNÁNÍ PARDOTA KYNESE O OBNOVĚ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ NA SALUSE SECUNDUS PO TAMNÍM HOLOCAUSTU
   
   Na sídelní planetě Kaitan se k nebi vypínaly obrovské budovy. Nádherné sochy a bohatě zdobené fontány lemovaly ulice dlážděné křišťálem, že vypadaly jako snová vidina. Člověk by na ně vydržel hledět celé hodiny.
   Pardot Kynes zatím z té královské podívané zachytil jen zlomek, když ho stráže rychlým pochodem vedly k paláci. Neměly pochopení pro zvědavost nějakého obyčejného planetologa a divy města je zřejmě nezajímaly. Jejich úkolem bylo dopravit ho do obrovského klenutého trůnního sálu, a to bezodkladně. Nebylo možné nechat čekat imperátora Známého vesmíru kvůli něčí zvědavosti.
   Členové Kynesova doprovodu měli na sobě černošedé uniformy, dokonale čisté a ozdobené šňůrami a medailemi, každý knoflík a ozdůbka se blýskaly, každá stuha byla nažehlená a rovná. Patnáct imperátorových vybraných gardistů – sardaukarů – ho obklopovalo jako malá armáda. I tak ale Kynese především ohromovala nádhera hlavního města. Obrátil se k nejbližšímu strážci a řekl: „Obvykle bývám někde v terénu, hrabu se v prachu nebo se čvachtám v močálu na nějaké planetě, kam se nikdo jiný nehrne.“
   
   V těch drsných a zastrčených místech, která studoval, nikdy neviděl a ani si neuměl představit něco takového. Strážce neuznal za vhodné odpovídat tomuto vysokému, štíhlému cizinci. Sardaukaři byli vycvičeni jako válečné stroje, konverzovat k jejich povinnostem nepatřilo.
   „Tady mě vydrhli, div ze mě nesedřeli kůži, a oblékli mě jako šlechtice.“ Kynes popotáhl za tlustou, premovanou látku svého tmavomodrého saka, začichal mýdlo a vůni své vlastní kůže. Měl vysoké čelo s řídkými, pískově světlými vlasy sčesanými dozadu.
   Strážci spěchali po zdánlivě nekonečném schodišti z leštěného kamene, umně zdobeném zlatým filigránem a krémově třpytivými opajasy.
   Kynes se obrátil ke strážci po své levici. „Na Kaitanu jsem poprvé. Vy si nejspíš vší té nádhery už ani nevšímáte, když tady pracujete pořád?“ Ostýchavě se usmál, ale i tento strážce jako by byl hluchý.
   Kynes byl odborník, uznávaný a respektovaný ekolog, geolog a meteorolog, jeho další specializace byly botanika a mikrobiologie. Jeho tvůrčí nadšení dokázalo poznat a obsáhnout tajemství celých světů. Ale sami lidé mu často zůstávali naprostou záhadou – třeba jako tyhle stráže.
   „Kaitan je mnohem… pohodlnější než Salusa Secundus – víte, já jsem tam vyrůstal,“ pokračoval. „Taky jsem byl na Bela Tegeuse, a ta je skoro stejně hrozná, má dvě trpasličí slunce, takže je tam šero a bezútěšno.“
   Nakonec se Kynes opět obrátil dopředu a spokojil se s tím, že si pro sebe mumlal: „Padišáh imperátor mě dal zavolat z druhého konce vesmíru. To bych rád věděl proč.“ Ale žádný z okolojdoucích mužů se neobtěžoval s vysvětlením.
   Skupinka prošla pod zprohýbanou branou z karmínového lávového kamene, mohutnou a působící tísnivě, jak bývají věci velmi, velmi staré. Kynes vzhlédl a zkušeným zrakem geologa ten vzácný kámen poznal: stará brána ze zničeného světa Salusa Secundus.
   Podivil se, proč si někdo ponechává takový pozůstatek z nevlídné planety, kde Kynes strávil tolik let a která nebyla než izolovaným vězením se zničeným ekosystémem. Ale pak si uvědomil, že Salusa bývala kdysi, před tisíci lety, sídelní planetou…, než katastrofa všechno změnila. Připadal si jako hlupák, že na to zapomněl. Rod Corinnů sem tuhle bránu přivezl tak, jak byla, jako vzpomínku na svou minulost nebo jako trofej, která měla dokázat, že vládnoucí rod překoná i pohromu planetárních rozměrů.
   Když sardaukarská garda prošla branou, vstoupila do rozlehlých nádherných prostor samotného paláce. Ozvala se fanfára nějakých dechových nástrojů, které Kynes nepoznal. Nikdy příliš nestudoval hudbu ani jiná umění, dokonce ani jako dítě ne. Proč by se namáhal, když v přírodních vědách se toho dalo poznávat tolik?
   Těsně než vešli pod drahokamy vykládanou střechu obrovské královské stavby, Kynes vzhlédl, aby se ještě jednou zadíval na dokonale modrou oblohu.
   Cestou sem, v uzavřené sekci maxitrajleru Gildy, měl Kynes čas dozvědět se něco o sídelním světě, i když nikdy předtím své schopnosti porozumět planetám neuplatnil na tak civilizovaném místě. Kaitan byl výborně navržen i vybudován, byly tu široké třídy lemované stromy, nádherná architektura, dobře zavlažované zahrady, květinové ploty… a mnohem víc.
   Oficiální imperiální zprávy uváděly, že je tu neustále teplo, klima je věčně mírné. Bouře jsou neznámou věcí. Modř oblohy nekazí žádné mraky. Nejprve si myslel, že všechny tyhle údaje jsou jen propaganda pro turisty, ale když se zdobný transportér Gildy snášel k planetě, všiml si celé flotily satelitů řídících počasí, které brutální silou udržovaly na Kaitanu klidné a mírné podnebí.
   Klimatičtí inženýři samozřejmě mohli donutit počasí, aby se chovalo tak, jak to podle něčího pošetilého rozhodnutí bylo nejlepší – ale dělali to na vlastní nebezpečí, protože tak vytvářeli prostředí, které nakonec vedlo k ochabnutí mysli, těla a ducha. To ale imperátorský rod nikdy nepochopí. Budou dál odpočívat pod svým slunečným nebem a procházet se dobře zalévanými sady a ani si neuvědomí, že přímo před jejich zakrytýma očima čeká na svou příležitost obrovská katastrofa.
   Bylo by zajímavé zůstat na téhle planetě a studovat její účinky – ale Pardot Kynes pochyboval, že ho sem imperátor Elrood IX. zavolal z tohoto důvodu…
   
   Gardisté ho vedli dál do rozlehlého paláce, kolem soch a klasických obrazů. Veliká audienční síň mohla klidně být arénou pro dávné gladiátorské zápasy. Její podlaha se táhla do dáli jako pláň vyleštěných mnohobarevných kamenných čtverců – každý byl z jedné planety Impéria. Jak se Impérium rozrůstalo, dostávala síň nové a nové výklenky a křídla.
   Dvořané v oslnivém odění a zářivých špercích si vykračovali kolem a předváděli látky protkané drahými kovy. Obvykle s sebou nesli nějaké dokumenty a spěchali za svými záhadnými povinnostmi či na schůzku, šeptali si navzájem, jako by oni byli jediní, kdo chápe význam vlastních funkcí.
   Kynes byl v tomto politickém světě cizincem; byl by bez váhání dal přednost divočině. I když ho ta nádhera fascinovala, toužil po samotě, po neprozkoumané krajině a po záhadách neznámé flóry a fauny. Z tohohle uspěchaného místa by ho za chvíli bolela hlava.
   Sardaukarští strážci ho vedli dlouhou promenádou ozářenou barevnými světly, pochodovali rázným, dunivým krokem, který zněl spíš jako palba; jediným rušivým prvkem bylo Kynesovo klopýtání.
   Před ním, na vyvýšeném modrozeleném pódiu, stál průsvitný trůn Zlatého lva, vyřezaný z jediného kusu hagalského křišťálu. A na tomto oslnivém křesle seděl sám velký stařec – imperátor Elrood Corrino IX., vládce Známého vesmíru.
   Kynes se na něj zadíval. Imperátor byl nepříjemně vyhublý člověk, tak starý, že se podobal kostře s těžkopádnou velkou hlavou na tenkém krku. Stařičký vládce vypadal uprostřed všeho toho přepychu a okázalé nádhery jaksi nedůležitě. Ale pouhým pokynem svého kostnatého prstu mohl odsoudit celé planety k anihilaci a miliardy lidí k smrti. Elrood už seděl na Lvím trůně skoro jedno a půl století. Kolik planet vlastně Impérium má? Kolika lidem tento muž vládne? Kynese napadlo, jak vůbec někdo může posuzovat takové obrovské množství informací.
   Když Kynese vedli k pódiu, nejistě se usmál na Elrooda, pak těžce polkl, odvrátil zrak a hluboce se poklonil. Nikdo se neobtěžoval vysvětlit mu, jak tady vypadá správný protokol, a on sám ve svém dosavadním životě společenské chování a dvořanské kudrlinky potřeboval jen velmi málo. Přes nos mu přelétl slabý závan skořice ze sklenice melanžového piva, kterou měl imperátor stát na malém stolku vedle trůnu.
   Předstoupilo páže, kývlo na velitele sardaukarské gardy a pak zahřímalo galašsky, společným jazykem: „Planetolog Pardot Kynes!“
   Kynes se narovnal a snažil se nehrbit. Uvažoval, proč ho
   představili tak hlasitě a okázale, když imperátor zjevně věděl,
   kdo je – jinak by ho sem přece nepovolal. Kynese napadlo, že
   by snad měl pozdravit, ale rozhodl se raději čekat a nechat
   dvořany, aby průběh událostí určovali sami.
   „Kynesi,“ řekl starý imperátor ochraptělým, řezavým hlasem,
   poškozeným dlouhými lety vydávání přísných rozkazů,
   „dostal jsem na tebe nejlepší doporučení. Naši poradci zkoumali
   mnoho kandidátů a ze všech vybrali tebe. Co na to řekneš?“
   Starý imperátor se naklonil vpřed a zvedl obočí, že se mu čelo nakrabatilo až k temenu hlavy.
   Kynes zablekotal něco o tom, že je to pro něj čest a potěšení, pak si odkašlal a položil otázku, kterou skutečně položit chtěl. „Ale pane, k čemu mě vlastně vybrali?“
   Elrood se zachechtal a pohodlně se opřel. „Je to osvěžující, vidět zase jednou někoho, komu víc záleží na uspokojení vlastní zvědavosti než na tom, aby říkal, co se od něj čeká, nebo aby potěšil ty patolízaly a šašky tady všude kolem.“ Elrood se usmál a jeho obličej se teď podobal zteřelé gumě. Jeho kůže byla našedlá jako pergamen. „Podle hlášení jsi vyrostl na Saluse Secundus a psal jsi důkladné a vyčerpávající zprávy o ekologii té planety.“
   „Ano, pane, totiž Výsosti. Moji rodiče byli úředníci a byli tam vysláni pracovat ve vašem imperiálním vězení. Byl jsem ještě dítě a letěl jsem tedy s nimi.“
   Po pravdě řečeno slyšel Kynes pověsti, že jeho otec a matka nějak Elrooda rozčilili a že byli s hanbou odesláni na trestnou planetu. Ale pro malého Pardota Kynese byla ta pustina fascinující místo. Když s ním skončili učitelé, trávil celé dny zkoumáním zničené divočiny – dělal si poznámky, studoval hmyz, plevel a otužilá zvířata, kterým se podařilo dávný atomový holocaust přežít.
   „Ano, ano, to vím,“ řekl Elrood. „Po nějaké době byli tvoji rodiče přeloženi na jinou planetu.“
   
   Kynes kývl. „Ano, pane. Na Harmonthep.“
   Imperátor mávl rukou, že ho to nezajímá. „Ale ty jsi se později na Salusu vrátil z vlastní vůle?“
   „Ehm, no, na Saluse jsem se toho mohl ještě hodně dozvědět,“ odpověděl a potlačil rozpačité pokrčení rameny.
   Kynes strávil celý rok úplně sám v divočině a shromažďoval jednotlivé záhady klimatu a ekosystémů. Neměl to tam lehké a pohodlí si také mnoho neužil. Jednou ho dokonce pronásledovali lazánští tygři a přežil jen díky své vynalézavosti. Potom Kynes publikoval rozsáhlé pojednání o svém tamějším pobytu a značně přispěl k poznání této kdysi nádherné, dnes opuštěné imperiální sídelní planety.
   „Tamní divoká a zničená krajina podnítila můj zájem o planetologii. Je mnohem zajímavější studovat… poškozený svět. Je pro mě obtížné dozvědět se něco na místě, které je příliš civilizované.“
   Elrood se poznámce svého návštěvníka zasmál a rozhlédl se kolem, takže se ostatní dvořané začali hihňat také. „Myslíš například jako Kaitan?“
   „No, tady to jistě musí být také zajímavé, pane,“ odpověděl Pardot Kynes a jen doufal, že se nedopustil velkého faux pas. „Dobře řečeno!“ smál se dál Elrood. „Moji poradci tě vybrali moudře, Pardote Kynesi.“ Planetolog se neohrabaně poklonil, protože nevěděl, co jiného by měl říci nebo udělat.
   Po pobytu na Saluse Secundus odjel do močálovité džungle šeré Bela Tegeuse a pak na další místa, která ho zajímala. Mohl žít v divočině prakticky kdekoli; mnoho toho nepotřeboval. Pro něj bylo ze všeho nejdůležitější sbírat vědecké poznatky, obracet kameny a dívat se, jaká tajemství mu pod nimi přírodní procesy zanechaly.
   Ale jeho zvědavost už teď byla podnícena. Proč se mu dostalo takové pozornosti? „Pokud se mohu zeptat znova, Vaše Výsosti…, co přesně se mnou zamýšlíte?“ Pak rychle dodal: „Samozřejmě budu rád svému imperátorovi sloužit v jakékoli funkci, kterou mi určí.“
   „Ty, Kynesi, jsi byl označen za skutečného planetárního jasnovidce, za člověka schopného analyzovat složité ekosystémy, aby bylo možné podřídit je potřebám Impéria. Vybrali jsme tě, abys odletěl na pouštní planetu Arrakis a použil tam svých magických schopností.“
   „Arrakis!“ Kynes nedokázal skrýt své ohromení – a také potěšení, ano, potěšení – nad tou perspektivou. „Myslím, že tamní kočovní obyvatelé fremeni jí říkají Duna.“
   „Je jedno, jak se jmenuje,“ odpověděl dost ostře Elrood, „ale je to jeden z nejnepříjemnějších, ale také nejdůležitějších světů v Impériu. Samozřejmě víš, že Arrakis je jediným zdrojem melanže.“
   Kynes kývl. „Vždycky jsem se divil, proč nikdy nikdo nenašel koření na žádném jiném světě. A proč nikdo neví, jak se koření vytváří a ukládá.“
   „To pro nás zjistíš ty,“ odpověděl imperátor. „A máš pravdu, je už načase.“
   Kynes si náhle uvědomil, že se možná nechal příliš unést, a trochu se zarazil. Vždyť stojí v největším trůnním sále milionu světů a povídá si s imperátorem Elroodem IX. Dvořané na něj zírali, někteří nesouhlasně, jiní zděšeně a ještě další se škodolibou radostí, jako by očekávali, že bude každou vteřinou tvrdě potrestán.
   Ale Kynes už myslel na širou krajinu vyprahlého písku, na majestátní duny a obří písečné červy – na to, co zatím viděl jen ve fóliscích. Zapomněl na svůj drobný prohřešek proti dobrým mravům, zatajil dech a čekal na podrobnosti svého pověření.
   „Pro budoucnost Impéria je životně důležité, abychom pochopili tajemství melanže. Zatím nikdo nevěnoval odhalení jeho záhad dostatek času a úsilí. Lidé vidí v Arrakis nevyčerpatelný zdroj bohatství a detaily toho mechanismu je nezajímají. Krátkozraké myšlení.“ Odmlčel se. „Tahle výzva stojí před tebou, Pardote Kynesi. Jmenujeme tě naším oficiálním imperiálním planetologem na Arrakis.“
   Když Elrood vyslovil jmenování, shlédl dolů na ošlehaného muže středního věku a sám pro sebe ho odhadoval. Okamžitě viděl, že Kynes není složitý člověk: jeho city a přízně bylo možné jasně vyčíst z jeho tváře. Dvorní poradci naznačovali, že Pardot Kynes je člověk, který nemá absolutně žádné politické ambice ani závazky. Jediným jeho zájmem je jeho práce a pochopení přírodních zákonů vesmíru. Neprozkoumaná místa a divoká prostředí ho fascinovala jako dítě hračkářský krám. Pustí se do své práce s bezmezným nadšením a jeho odpovědi budou upřímné.
   Elrood strávil většinu svého politického života mezi ufňukanými patolízaly, tupými přitakávači, kteří říkali jen to, co se domnívali, že se od nich chce slyšet. Ale tento drsný muž, i přes svou společenskou neohrabanost, takový nebyl.
   Teď bylo ještě mnohem důležitější skutečně pochopit proces vzniku koření, aby bylo možné zefektivnit těžbu, tu životně důležitou těžbu. Po sedmi letech neschopného guvernérství Abulurda Harkonnena a po nedávných nehodách a chybách příliš ctižádostivého barona Vladimira Harkonnena měl imperátor strach, že v těžbě a distribuci koření dojde k potížím. Proud koření se nesmí zastavit.
   Kosmická gilda potřebovala velké množství melanže, kterou plnila uzavřené kontejnery svých mutovaných navigátorů. On sám a vlastně celá vládnoucí vrstva Impéria potřebovali každodenní (a čím dál větší) dávky melanže, aby si udrželi vitalitu a prodloužili život. Sesterstvo Bene Gesserit ho potřebovalo pro výcvik, aby mohlo vytvářet další Ctihodné matky. Mentati ho potřebovali k soustředění.
   Ale i když Elrood nesouhlasil s mnoha tvrdými opatřeními, která v poslední době při těžbě zavedl baron Vladimir Harkonnen, nemohl si prostě nechat Arrakis sám pro sebe. Po desítkách let politických manipulací byl rod Harkonnenů jmenován guvernéry místo zapuzeného rodu Riches.
   Už tisíc let bylo guvernérství na Arrakis imperiální poctou, poskytovanou vybranému rodu, který pak ždímal z písku bohatství po dobu nepřesahující jedno století. Kdykoli pololéno přešlo do nových rukou, snesla se na palác pravá bouře proseb a žádostí o laskavosti. Podpora landsraadu měla vždycky spoustu háčků, a některé se Elroodovi nepříjemně zasekávaly do těla.
   I když byl imperátorem, jeho moc spočívala na vratké a křehké rovnováze aliancí s nejrůznějšími mocnostmi, včetně velkoa malorodů z landsraadu, Kosmické gildy a všeobjímajících obchodních korporací, jako byl CHOAM. A ještě obtížnější bylo poradit si s dalšími silami, které raději zůstávaly za scénou.
   Musím tu rovnováhu porušit, pomyslel si Elrood. Ta záležitost s Arrakis se táhne už příliš dlouho.
   Imperátor se naklonil dopředu a všiml si, že Kynes přímo překypuje radostí a nadšením. On skutečně chtěl letět na ten pouštní svět – tím lépe! „Zjisti o Arrakis všechno, co se dá, a posílej mi pravidelné zprávy, planetologu. Rod Harkonnenů dostane instrukce, aby ti vyšel vstříc a podpořil tě ve všem, co budeš potřebovat.“ I když se jim nepochybně nebude líbit, že jim přes rameno kouká imperiální pozorovatel.
   Barona Harkonnena, který guvernérskou funkci na planetě převzal teprve nedávno, měl imperátor omotaného kolem prstu, aspoň zatím. „Poskytneme ti veškeré vybavení, které budeš na cestu potřebovat. Sestav si seznamy a předej je mému komořímu. Až dorazíš na Arrakis, budou mít už Harkonnenové
   instrukce, aby ti poskytli všechno, co budeš chtít.“
   „Moje potřeby jsou skromné,“ odpověděl Kynes. „Stačí mi mé oči a mysl.“
   „Ano, ale zkus z barona dostat i nějaké to vybavení navíc.“ Elrood se znova usmál a pak planetologa propustil. Imperátor si všiml, že Kynes odcházel z trůnního sálu krokem mnohem pružnějším, než tam vkročil.
   
   Nestvoříš stroj k obrazu mysli člověka.
   
   PRVNÍ PŘIKÁZÁNÍ, KTERÉ VYPLYNULO ZE SLUŽEBNICKÉHO DŽIHÁDU A BYLO ZAPSÁNO V ORAŇSKO-KATOLICKÉ BIBLI

Předehra k Duně: Atreidové
/Dune: House Atreides/
Herbert, Brian - Anderson, Kevin J.

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Veronika Volhejnová
Obálka: Karel Řepka
Redakce: Květuše Sajnerová
Rok vydání: 2000
Počet stran: 592
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
První kniha trilogie Předehra k Duně.
Cena: 299.00 Kč

Brian Herbert a Kevin J. Anderson














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...