5.7.2022 | Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje






UKÁZKA: Alexandra Pavelková, Písek ve větru

22.2.2006

Písek ve větruÚvod
   
   Slyšte mladí, střední, staří
   píseň o králi Avalbarim.
   Zanechejte práce, radosti i hádky,
   usaďte se s námi do zahrádky.
   K ruce koláč sladký, pohár vína,
   A tiše buďte – zpěv začíná.
   
   Moře omývá severní stranu
   země Maréš, zlatem protkávanou.
   Na jižní zase pouštní vítr věje,
   nemá co uzmout ruka zloděje.
   Východní stranu děti Dévů střeží,
   z vrcholků hor – srázných věží.
   
   Ač vojsko touží bránit udatně,
   bez nepřátel Maréš bohatne.
   
   Asso z Bakry: Píseň o králi Avalbarim
   
   Zinda otevřela dveře do synovy komnaty tak prudce, až zacinkaly ozdoby na stěnách. „Všichni ven!“ vykřikla.
   Tanečnice a sluhové se po špičkách protáhli kolem ní, dělajíce vše pro to, aby zrak paní nepadl zrovna na ně.
   „Ty ne, chlapče,“ zaúpěla královna, když se i Rorob, zhypnotizovaný jejím hněvem, zvedl k odchodu. „Potřebuji si s tebou promluvit.“
   Její krásná tvář byla zohyzděná starostmi, což nevěstilo nic dobrého. Rorob už mnohokrát zalitoval, že se dál zlákat královskou mocí. Jaké těžkosti mu nové postavení přináší tentokrát?
   „Mluvila jsem s Ním.“
   Krátký úvod stačil k tomu, aby se Rorob otřásl. Vždycky měl strach z matčiny moci. Ten strach v něm přetrvával i poté, co ho přestala nutit, aby byl svědkem jejích styků s Plamenem. Děsil ho a raději by byl druhým princem, jen kdyby byl ušetřen matky a jejích kouzel.
   „Co… ti řekl?“
   „Špatné zprávy. Vyjevil mi nějakou věštbu, ale sama se v ní nevyznám.“
   Mladého krále jako by se dotkla smrt. Pokud je matka zmatená, nemůže to znamenat nic dobrého. „Jakou věštbu?“
   Zinda ve zlostném šklebu nakrčila obočí, ale vzápětí čelo narovnala a začala si ho masírovat konečky prstů, aby se jí nezačaly předčasně vytvářet vrásky.
   „Je to tak podivné. Prý máme čekat příchod cizinky. Paní plamene mi řekla: Jestli půjde s Ádelovým synem, přinese mu štěstí. Jestli půjde proti němu, způsobí mu neštěstí.“
   Rorob se znovu zachvěl. „Týká se to mě, matko?“
   „Víš, koho nazývají Ádelovým synem,“ řekla ledově. „Ale i ty ses zrodil z jeho sémě. Tvůj bratr měl jen to štěstí, že se narodil o pár hodin dřív. Proč jsi víc nespěchal na svět? Jak dlouho ještě budu trpět za takovou maličkost?“
   Rorob se neodvážil nic namítat. Za ty roky už toho o své vině slyšel tolik, že jí sám uvěřil.
   „Kdybys ho alespoň dokázal zabít! Ale i to se ti příčilo!“
   Mladík sklonil hlavu. Nalil matce víno, aby si ji trochu udobřil. Zinda si vzala pohár a trpce se ušklíbla do zčeřeného moku. Napila se, naučeným způsobem zkoumajíc chuť nápoje. Nebylo v něm nic navíc. Je to špatný svět, když člověk nemůže důvěřovat ani vlastnímu synovi, pomyslela si.
   „Tak co je s tou ženou?“
   Zinda zadumaně zakroužila vínem. „Počkáme. Zjistíme, co je zač, a pak uvidíme.“ Nejlepší zatím bude držet ji stranou od obou Ádelových synů.
   
   1. kapitola
   
   Kdysi vládl tu všemocný král,
   i když mladý, moudrostí oplýval,
   Jméno Spravedlivý bylo jeho pláštěm.
   Břitká mysl nepoznala záště.
   Nalezl si ženu sobě rovnou,
   a pouště dceru učinil královnou.
   
   Asso z Bakry: Píseň o králi Avalbarim
   
   Hlavní ulicí si beze spěchu vykračoval vysoký muž. Na čele se mu perlil pot, který si dlouhán co chvíli utíral rukávem. Na levém boku se mu houpal meč. Drahokamy vykládaná pochva a umělecky tepaný jílec svědčily o mužově dobré finanční situaci.
   Dlouhán však svou zbraň určitě nepoužíval jen pro okrasu. Meč byl dobře vyvážený a jistě skvěle padl do dlaně. Četné záseky na záštitě byly důkazem mnohých potyček, kterých se meč se svým pánem zúčastnil.
   Téměř stejné množství jizev nesla i mužova tvář. Nevypadal na nějakého rváče, ale obyčejní lidé mu s úctou uhýbali z cesty. Hlavu nesl vysoko – na Hlavní ulici se nemusel dívat pod nohy a strachovat se, do čeho šlápne.
   Na ulici bylo rušno. Vozy tažené osly se míjely s jezdci na koních. Občas jste mohli zahlédnout kočovníka, mistrně vedoucího v tlačenici svého vznešeně kráčejícího velblouda. Kolem zdí domů hrdě kráčely ženy, které se se svými otroky vracely z tržiště a házely žebrákům drobné, jež jim zbyly z nákupů. Sluhové spěchali za svými povinnostmi. Nosiči, kolébající se s těžkými náklady na zádech, se obratně vyhýbali každému, šetříce si krok i cestu. Mezi všemi se proplétaly děti – zametači. Jejich úkolem bylo sbírat do kožených vědérek koňský a velbloudí trus, který pak prodávali zahradníkům.
   Navzdory všem těm lidem nebyl hluk na ulici velký. Zásluhou bývalého krále, který vyčlenil obchodníkům Hlavní tržiště, se všichni prodavači každé ráno vydávali vychvalovat své zboží do ohrazeného prostoru nedaleko Severní brány. Na Hlavní ulici měli právo prodávat jen cechovní mistři. Jejich vyvolávači směli pouze nenápadně stát ve dveřích pánova obchodu a nevtíravým hlasem lákat kolemjdoucí. Proto ruch ze staveniště zaslechl muž s mečem už zdálky.
   „Hej, Jakabe!“
   Malý chlapík, důrazně něco vysvětlující stavebním dělníkům, se otočil. Když poznal příchozího, ve tváři se mu rozlil široký úsměv.
   „Sarkisi! Co tu děláš?“
   Voják se od srdce zasmál. Přešel k Jakabovi a bratrsky ho objal. „Copak já. Ale ty, kde ses tu vzal? Myslel jsem si, že Ka-iru nikdy neopustíš. Kdo tě sem přitáhl?“
   Stavitel mu objetí vrátil a poplácal ho po zádech. „Od doby, kdy jsi odešel do Bakry, se leccos změnilo. I ty jsi nějak zmužněl. Jakou máš hodnost, příteli mého dětství?“
   „Jsem velitel městské stráže.“
   „Ale! A máš přístup i do paláce?“
   „Samozřejmě. Tedy… občas, abych nepřeháněl. Ale co ty? Jak ses sem dostal? To musí být pořádně velký pán, kterému stavíš tenhle dům!“
   Jakab ostražitým pohledem přelétl staveniště. Přikázal něco poopravit zedníkům, ale z rozhovoru se starým přítelem se vyrušit nenechal. „Jo, to je. Dělníkům platí denár na den a mě dva. Jenže to není pán, ale paní.“
   Sarkis nadzvedl obočí. „Hm? Nějaká bohatá vdova? Stará, nabručená ženská, co vyprovodila svého mužíčka na onen svět?“
   „Ale kdeže. Je mladá a svobodná. A k tomu i krásná.“
   „Aha, chápu. Musí být tedy opravdu dobrá, když jí řemeslo tak vynáší. Majetní muži se mají na co těšit, že?“
   Jakab při té představě zamrkal. „Kdepak! Moje zákaznice není kurtizána! I když, řeknu ti, nejeden boháč by ji rád přivítal ve svém loži. Prý jí králové nabízeli zlata, kolik sama váží, za jedinou noc! Nesměj se, až ji uvidíš, sám bys obětoval majetek.“
   „A co ty? Pokusil ses o ni?“
   Stavitel obrátil oči vsloup. „Na něco takového nemůžeš ani pomyslet, člověče! Já pro ni pracuju, nemůžu si dovolit zaplétat se s klienty. Hej, ty tam, jak kladeš ty cihly?!“
   Poslední slova adresoval jednomu z dělníků. Ale když viděl, že se velitel nedal zmást jeho uhýbáním, povzdechl si: „No, abych ti řekl pravdu, jednou jsem se pokusil. Nešlo o nic, jen jsem se nahnul, že si alespoň čichnu k její šíji, víš, má tak božsky bledou pokožku, člověka to přímo nutí vyzkoušet, jestli je tak jemná jak vypadá, tak jsem se k ní zezadu naklonil. A ona se otočila a dala mi takovou přes hubu, až jsem sebou praštil o stěnu. A pak ke mně přešla a s takovým milým úsměvem mi říká, ach promiňte, staviteli Jakabe, měla jsem pocit, že za mnou stojí někdo s nekalými úmysly, ale spletla jsem se! No, ta si tedy dokáže bránit čest. I když, slyšel jsem, že pár chlapů k sobě pustila. Ale prý ani jeden nedopadl dobře. Říká se, že kdo s ní stráví noc, je jako očarovaný a už se nikdy nemůže podívat na jinou ženu. Ale já žádného z jejích milenců neznám. Znám tu paní už více než rok, opravoval jsem pro ni dům v Ka-iře, i když to byla hrozná práce, člověče, ta ti má požadavky, vodovod, koupelna… Víš, co mě stálo, než jsem v tom jejím posraném městě vybudoval odtok špinavé vody? Co jsem to chtěl říct… Nikdy jsem nepotkal žádného chlapa, který by s ní spal. Možná ji nakonec pomlouvají zhrzení nápadníci, kdo ví. Anebo žárlivé ženské. Cha!“
   Hovorný mistr potřeboval chvíli, aby nabral dech. Sarkis toho neváhal využít. „Ty mě čím dál víc napínáš, příteli mého dětství. Tak už mi konečně pověz, kdo je ta tajemná žena?“
   Stavitel se praštil do čela. „Ale, já jsem ti to ještě neřekl? Paní Filen je lékařka, ale ne ranhojička nebo bylinkářka. Je to skutečná tabíb. Člověče, pokud by ji někdo rád vyvážil zlatem za její krásu, pak za její lékařské umění by dal nevím co. Ta ti dokáže věci! Jednou jsme opravovali dům vedle jejího domu v Ka-iře a jeden z mých dělníků přišel o prst. Tihle mladí jsou pitomí jako slepé myši, strčil ukazovák mezi lopatky čerpadla. Hned jsme běželi k paní Filen. Víš, co udělala? Vynadala nám a poslala nás hledat ten prst. Taky jsme ho našli, plaval tam ve vodě. A ona mu ho přišila zpátky, celý ukazováček, rozumíš, chlapík se s ním teď vrtá v nose. Chtěl jsem jí zaplatit, víš, ten mladý byl jinak docela dovedný, ale ona řekla, že to bylo jen tak, z přátelství.“
   „Zajímavá osoba. Ale nevybrala si nejlepší dobu na stěhování.“
   Jakab zvážněl. Na poďobaném čele se mu vytvořil vějíř vrásek. Ohlédl se a když se ujistil, že je nikdo neposlouchá, nahnul se k příteli. „Slyšel jsem, že Svátek věrnosti pořád odkládají. Sarkisi, je to pravda, že Avalbari ještě žije?“ zašeptal mu do ucha.
   „Nevyslovuj to jméno,“ zasykl velitel stráže. „Ani se na to nikoho neptej. Říkám ti mezi námi, že Pouštní vítr trest přežil. Někam zmizel a král ho dal hledat. Vždyť víš, jestli se o něj postarali kočovníci z kmene jeho matky, jen tak lehce ho nenajdou. Ale zapřísahám tě při Vládkyni plamene, nikomu to neříkej. Ani ve snu nevyslovuj jeho jméno. V tomhle prokletém městě mají i zdi uši. Raději mi ještě vyprávěj o té své paní. Podle toho, co jsi mi vyprávěl, není náhodou čarodějnice?“
   Jakab rozhodil rukama v odevzdaném gestu. „To vědí jen bohové.“
   
   2. kapitola
   
   Ona nezná chlad kamenného města,
   co vzkvétá též v duších lidí.
   Netuší, že se stmívá nad sluncem,
   co mohlo rozehřát naše pochybnosti.
   Neví, že nezůstane cizinkou
   léčící rány těla a duše,
   ale hlubiny jejích vlastních ran
   jí navždy zůstanou ukryty.
   
   Asso z Bakry: Poznámky pro Filen
   
   Když se poprvé zastavila před svým domem, srdce se jí naplnilo radostí a očekáváním. „Nevěřila bych, že se něco takového dá postavit za obyčejné stříbro.“
   „Jsou to tvé peníze. Poctivě sis je vydělala.“
   Nevšímala si zvědavých diváků. Věděla, že Jakab její příchod už dávno rozhlásil, a možná mu za to byla i trochu vděčná. Opřela se o bratra.
   „Ach, jsem tak ráda, že jsi za mnou přijel zrovna teď. Kdyby ses opozdil o pár dní, už bys mě v Ka-iře nezastihl.“
   „No a co? Stačila sis vybudovat takovou pověst, že bych tě musel najít, i kdybych nechtěl. Matka by na tebe byla hrdá.“
   Filenino čelo se nakrčilo vráskami. „Nemluv o ní. Pojď, raději si dopřejeme teplou koupel. Až si trochu odpočineme, povečeříme spolu. Souhlasíš, Hafe?“
   „Samozřejmě. Ale jen pokud vaří tvůj šikmooký sluha. Jídlo z tvých rukou bych neriskoval,“ popíchl ji Arkin a šikovně se vyhnul letícímu sandálu.
   Neklid, způsobený stěhováním do hlavního města a tíhou odpovědnosti za sebe, Salsabíl a dědečka, teď potlačila radost z bratrova příchodu. Neviděla ho už víc než rok, od chvíle, kdy opustila Pir. Arkinova přítomnost jí pomáhala překonat jeden z nepříjemných okamžiků v životě. Byla za to vděčná, takový přepych si nemohla dovolit často.
   Začátky v neznámé zemi nebyly lehké, hlavně pro Filen rozmazlenou pohodlím u rodičů. Až pak si uvědomila, že voda v domě není samozřejmostí a čistou postel si musí vydobýt. Nejdřív se usadila v rybářské osadě na pobřeží. Rychle si osvojila jazyk tamějších obyvatel a získala si jejich důvěru svým lékařským uměním. Pověsti o ní se začaly šířit dál.
   Za pár měsíců získala dostatečný majetek, aby se mohla přestěhovat do Ka-iry. Dala opravit starší dům ve slušné ulici a začala žít jako nezávislá lékařka. Konkurence se nebála. I když ranhojičů bylo ve městě dost, žádný z nich nedokázal vyléčit zaječí pysk nebo přišít useknuté ucho. A navíc, žádný z nich neměřil šest stop, neměl zelené oči, kaštanové vlasy a bledou pokožku. I když zpočátku k ní lidé chodili jen ze zvědavosti, Filen si rychle získala pravidelné zákazníky. Stejně rychle si však všimla, že její pomoc nejvíc potřebují lidé, kteří by si nikdy nemohli dovolit zaplatit. Proto se často vydávala do chudých čtvrtí. Učila se poznávat a léčit nemoci chudáků, i když nejlepším lékem by bylo alespoň jedno pořádné jídlo denně. Léčila zadarmo a zřídkakdy přišla s prázdnou taškou, proto ji ti nuzáci považovali téměř za božské vtělení.
   Neměla čas si hledat nové přátele a namlouvala si, že je ani nepotřebuje. Nejraději měla dědečka. Jednou ho objevila na tržišti. Byl zubožený a špinavý, venkovští otrokáři si nedali tu práci, aby se o své zboží postarali. Ale v jeho šikmých, pobledlých očích sídlil božský klid a paměť mnohých pokolení. Filen se zželelo starce, kterého by otrokář utratil, aby nemusel živit darmožrouta. Ještě v tentýž den, kdy za něj zaplatila, mu darovala listinu o svobodě. Ukázalo se, že dědeček, kterého nikdo nechtěl, byl nejlepší koupí jejího života. Stařík svobodu přijal, ale rozhodl se zůstat. A dobře udělal. Nejen, že vařil tak, jak by to ona nedokázala ani ve snu. Ve své šedivé hlavě nashromáždil od doby, kdy ho jako malé dítě ukradli z kruhového stanu někde v širé stepi na Dálném východě, úžasné množství vědomostí. Filen si postupně zvykla, že jí dědeček Jéje pomáhá řešit různé nepříjemnosti, ba dokonce je schopným pomocníkem při vykonávání jejího povolání. Byl zázračně tichý a neviditelný, když potřebovala být sama, a stejně zázračně se objevil, když zatoužila po vlídném slovu.
   „A proč jsi vlastně odešla z Ka-iry?“
   Filen zvedla oči ke stropu. Posloužila bratrovi chlebovou plackou, protože dědeček se podle svého zvyku někam vypařil a Salsabíl dostala volno na procházku po městě.
   „Chceš slyšet pravdu?“
   „Rád bych.“
   Pokrčila rameny. „Ka-ira je blízko pobřeží. I když lodní doprava mezi naším a maréšským pobřežím je zřídkavá, čím dál častěji se mi podařilo potkat někoho, koho velice zajímalo, jestli nemám něco společného s tou Filen, Pirskou. Za druhé, Ka-ira už pro mne byla příliš malá, hlavně kdybych tam chtěla založit lékařskou školu.“
   „Školu? Máš vysoké ambice, sestřičko. Jsem zvědavý, kam půjdeš, jestli ti bude příliš malá i Bakra. Ale stejně, nemrzí tě, že jsi odešla? Ani ses se mnou nerozloučila. Kdyby otec s matkou nevěděli, že se v cizím světě neztratíš, dělali by si starosti.“
   „To určitě,“ řekla trpce. „Hlavně matka. A otec, ten měl oči jen pro ni.“
   „Tak proto jsi odešla?“
   „Přestaň. Už mě unavovalo pořád poslouchat o hrdinských činech naší úžasné matky. Unavovalo mě dřít a cvičit a pořád se snažit se jí podobat. Nemohla jsem žít v jejím stínu. Nikdy se jí nevyrovnám, ale už mě nebavilo pořád to poslouchat od druhých.“
   „Přestaň. I ty toho dokážeš dost.“
   „Dokážu? Nezdědila jsem její zázračné schopnosti. To, co vím, jsem se musela tvrdě naučit. Trochu mi pomáhá vnímavost, ale to je všechno. A jsem tomu ráda. Nikdy nechci být taková, jako matka.“
   „Co tím myslíš?“
   Filen praštila nožem o stůl. „Taková… taková necitlivá. Nikdy si se mnou nehrála, nikdy mě nevzala na ruce, pořád mi jenom něco zakazovala nebo přikazovala. Chtěla ze mne udělat dokonalou bytost. Jako je ona. Ale já taková nejsem a nikdy nebudu!“
   Bratr se na ni podíval pohledem plným lásky i pobavení. Natáhl se k ní a pohladil jí ruku. „Motýlku. Jsi nespravedlivá. Já si dobře pamatuji, jak ti zpívala, až jsem na tebe žárlil. Ještě dnes vidím její tvář, když nás konečně našli po tom, co jsme podnikli tu soukromou plavbu, pamatuješ? U mořského bahna, tobě byly tehdy čtyři a mně šest, štípli jsme rybářskou loď. Určitě bychom dostali jako hadi, kdyby nebyla tak šťastná, že jsme živí a zdraví. Opravdu si na to nepamatuješ?“
   Vzdorovitě zavrtěla hlavou. „Nemluvme už o ní. Jak žiješ? Máš už nějakou nevěstu?“
   Arkin se sebevědomě zasmál, ale neodpověděl. Dolila mu do poháru drahé sukumské víno. Měla ho od kupce, kterému zachránila dceru sérem proti hadímu jedu. Pohlédla bratrovi do očí a na chvíli se cítila tak, jako tehdy, kdy se proháněli po píscích pirského pobřeží. Ale Arkin už nebyl ten rozcuchaný, neposedný chlapec, který nad ní vždycky zvítězil, dokud ho výškou i výcvikem nezačala dohánět. Proti ní teď seděl vysoký, silný muž. Pod rovnými černými vlasy mu svítily téměř nepřirozeně modré oči, jako když ranní slunce prozáří mořskou vodu až na vápencové dno. Pevná brada a šibalský úsměv, který prý zdědil po otci. Měl krásné ruce s nezvykle štíhlými prsty, jež dokázaly stejně zručně zacházet s mečem, dřevorubeckou sekerou, jehlou a nití, i vydrnkat citlivé tóny na strunách loutny.
   „Je z tebe pěkný muž, Hafane.“
   Opět se zasmál a upil vína. „Už dlouho mi tak nikdo neřekl.“
   „Ani mně už nikdo neříká Motýlku.“
   Arkin přikývl a pobavený úsměv se mu vytratil z tváře. „Dáváš si pozor na ty věci, Motýlku?“
   „Ano. A ty?“
   Přikývl a na chvíli se odmlčel, aby ochutnal kořeněný zákusek. „Tohle taky pekl ten tvůj Jéje? Šikovný člověk.“
   „Dědeček umí hodně věcí. Jsem ráda, že ho mám vedle sebe.“
   „Ano, musí mi ukázat něco ze svého bojového umění, o kterém jsi mi vyprávěla. Říkáš, že je podobné matčinu?“
   „Nemluv s plnými ústy,“ zachvěla se odporem, když o ní zase promluvil. „Trochu se mu podobá, ale některé věci jsou promyšlenější. Než se vydáš dál, určitě budete mít dost času.“
   Arkin si vzal ještě jeden zákusek a zamyšleně přežvykoval. „Víš, všechno to tu vypadá moc pěkně, ale kvůli těm sporům o zdejší královský trůn mám strach. Neškleb se, nepřišel jsem tě přemlouvat, aby ses vrátila do Piru, než se to přežene. I když bych rád. Ale nelíbí se mi, že tu žiješ jenom s dědou a služkou. Bakra je velké město, jednoduše si nemůžeš dovolit chodit ven bez ochrany. Vím, vím,“ zašermoval rukama, když se už už nadechovala k rozhořčené odpovědi. „Přeprala bys dva, možná tři průměrné lupiče. Ale může se stát cokoli. A kromě toho, máš nějaké povinnosti. Jsi vážená žena, lékařka, tabíb, nebo jak tady tomu říkají. Takové si nemůžou dovolit chodit po městě samy.“
   Filen se zamračila. „Už mi to naznačili. Ale uznej, Arkine. To bych si přece musela koupit otroka! Stačilo mi, když jsem kupovala dědečka Jéje. Salsabíl je svobodná služka a dostává ode mne týdenní plat. Ale jak bych mohla někoho vlastnit? Mně se to oškliví. Lidé nemají nikomu patřit.“
   „A pak že nejsi jako matka,“ zabručel si pod nosem. „Rozmysli si to. Ale uvidíš, že tohle není Pir, ani Ka-ira. Tady je žena, která se osaměle toulá ulicemi, společensky neúnosným jevem.“
   „Však já je přesvědčím.“
   Arkin pokrčil rameny. Věděl, jak je jeho sestra tvrdohlavá.
   „Pořád mluvíme jen o mně. Jak to, že tak dobře znáš poměry v maréšském královském městě, co? Co jsi vlastně ten rok dělal ty, Hafane?“
   
   *
   
   Filen dokončila zařizování domu a začala přijímat první zákazníky. Podle svého zvyku i zde dělala pochůzky po odlehlejších čtvrtích města. Její pověst ji předcházela, takže o práci neměla nouzi už od samého počátku. Finančně výhodnou nabídku majitele trhu s otroky Muskaty však odmítla. Viděla už leccos, ale dělat zdravotní prohlídky mužům a ženám určeným k dražbě se jí protivilo.
   Vrátila se od rodičky a vešla do svého pokoje, aby se převlékla. Sáhla do truhlice, ale vzápětí s bušícím srdcem stáhla ruku zpět. „Arkine! Neblázni, doufala jsem, že tě to už přešlo.“
   „Mňau!“ ozvalo se pruhované koťátko, které vyskočilo z truhlice.
   „No tak, Arkine. Na takové věci už jsi vážně velký.“
   Koťátko však s důvěrou přešlo k ní a s ocasem nataženým do výšky se jí začalo otírat o nohy. Filen musela vyprsknout. Klekla si a pohladila kotě po zádech. Prohnulo se jako luk a dalo se do předení neškoleným, chraptivým hlasem.
   „Tedy Arkine, ty mě překvapuješ.“
   „To rád slyším,“ ozvalo se ode dveří.
   „To nejsi ty?“ zeptala se ho překvapeně, ukazujíc na koťátko.
   Arkin se zasmál. „Něco tak drobného a přítulného bych nedokázal. Tohle je skutečná kočka, vlastně kocour. Je tvůj. Jak ho pojmenuješ?“
   „Kocour? K čemu je mi kocour?“
   „Pro lásku. Kolik mu jí dáš, tolik ti vrátí. Můžeš na něm začít cvičit.“
   „Ach, ty!“ Chystala se po bratrovi něčím hodit, ale pak si uvědomila, jak to myslel. „No dobrá.“ Sklonila se a vzala kocourka na ruce. „Nejsi hladový, Mourku?“
   
   *
   
   Byly to radostné dny. Arkin ji doprovázel na pochůzkách a pomáhal jí i při zařizování účtů. Večery zase trávili v zahradě, kde je Jéje zaučoval do tajemství svého bojového stylu, zatímco Mourek seděl na některém ze stromů. Ale nic netrvá věčně a den, který si bratr stanovil, přišel dřív, než se nadáli.
   „Jsem rád, že jsem tě viděl, sestřičko. Aspoň můžu říct, že ti nic nechybí.“
   Oči se jí naplnily slzami. V rozpacích otočila hlavu k Bráně krále Martuše.
   „Doufám, že teď nezačneš litovat, že jsem vůbec chodil,“ objal ji. „Vždyť se neloučíme navždy. Jednou tě zase vyhledám.“
   „Moře nechť tě chrání,“ zašeptala.
   Vítr, vanoucí z pouště, si jim pohrával s dlouhými vlasy a splétal je dohromady. Jéje, který stál nedaleko a držel Filenina koně, vrtěl hlavou nad tím symbolem sourozenecké lásky.
   Bratr ji naposledy pohladil po vlasech a nasedl na svého koně. „Drž se, Motýlku, a když se dívají, nelítej!“
   „Drž se, Hafane, a když se dívají, neštěkej!“
   Zasmál se. Když pobídl koně do cvalu a ujel několik kroků, vylétlo jí z úst: „A pozdravuj…“
   Ale nejspíš ji už neslyšel.

Písek ve větru (Piesok vo vetre)
Pavelková, Alexandra
Nakladatel: Wales
Překladatel: Robert Pilch
Obálka: Michal Ivan
Redakce: -
Rok vydání: 2005
Počet stran: 256
Provedení: paperback<>
cena 199.00 Kč

Alexandra Pavelková














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...