UKÁZKA: A. C. Clarke, Světlo Země

1. KAPITOLA

Vůz visuté dráhy šplhal ze ztemnělých nížin a ztrácel rychlost. Sadlera napadlo, že každým okamžikem určitě dostihnou slunce. Hranice mezi světlem a stínem se zde pohybovala tak pomalu, že s vynaložením minimální námahy bylo snadné držet s ní krok a nutit slunce balancovat na obzoru tak dlouho, dokud člověk nemusel přestat, aby si odpočinul.

A dokonce i potom se ztrácelo tak neochotně, že uplynula dobrá hodina, než poslední oslnivý kousíček zmizel pod ostrou hranou Měsíce a začala dlouhá lunární noc. Stálou a dostačující rychlostí pěti set kilometrů v hodině ujížděl nocí napříč zemí, kterou přede dvěma stoletími zpřístupnili první průkopníci. Kromě znuděného průvodčího, který zřejmě neměl na práci nic jiného než na požádání roznášet šálky kávy, byli jedinými cestujícími čtyři astronomové z Observatoře. Když nastoupil, přívětivě kývli na pozdrav, ale vzápětí zabředli do technických debat a od té chvíle Sadlera ignorovali. Trochu se ho to přehlížení dotklo, ale utěšoval se myšlenkou, že ho nejspíš považují za aklimatizovaného usedlíka, a ne za nováčka, který se poprvé seznamuje s Měsícem.

Světla ve voze znemožňovala pozorování temné krajiny, kterou v téměř naprostém tichu uháněli. Pojem „temná“ byl ovšem pouze relativní. Slunce zapadlo, ale nedaleko zenitu stála Země, dorůstající do první čtvrti. Bude pozvolna a nezadržitelně narůstat až do měsíční půlnoci, která nastane za týden, a pak bude na jejím místě oslepující kotouč takového jasu, že na něj nechráněné oko nebude moci pohlédnout.

Sadler opustil své sedadlo, prošel kolem astronomů, kteří se ještě stále o něčem přeli, a zmizel za závěsem oddělujícím malý výklenek na přídí vozu. Dosud si nezvykl, že má jen šestinu normální hmotnosti a úzkou chodbičkou mezi toaletami a velínem se pohyboval s přehnanou opatrností.

Nyní mohl vyhlížet ven nerušeně. Průzory sice nebyly tak velké, jak by si přál – určitě kvůli nějakým bezpečnostním předpisům – ale nebylo tam vnitřní osvětlení, které by rozptylovalo jeho oči, a tak se konečně mohl kochat studenou nádherou té dávné, pusté země.

Chlad – ano; bylo snadné uvěřit, že za průzory je již dvě stě stupňů pod nulou, přestože slunce zapadlo teprve před několika hodinami. Tento dojem podporoval svit, který se linul ze vzdálených moří a mraků Země. Bylo to světlo nespočetných odstínů zelené a modré, polární zář zbavená veškerého tepla. Je to paradoxní, uvažoval, když ten svit přichází ze světa tepla a světla.

Jediná kolej, podpíraná až nepříjemně vzdálenými sloupy, ubíhala před vozem jako šipka k východu. Další paradox – tento svět jich byl plný. Proč se slunce nesklání k západu, jak to dělá na Zemi? Určitě pro to bylo nějaké jednoduché astronomické vysvětlení, ale v té chvíli na ně nedokázal přijít. Napadlo ho, jak snadno asi mohlo docházet k omylům, když byl tento nový svět mapován.

Stále pomalu stoupali a na pravé straně omezila výhled skalní stěna. Nalevo – moment, to znamená na jihu, ne? – klesal rozlámaný terén v řadě vrstev, jako by se před miliardou let vyřinula z roztaveného měsíčního jádra láva a ztuhla v podobě zmenšujících se vln. Byl to pohled, při němž mrazilo na duši, přestože i na Zemi se dala najít místa stejně bezútěšná. Badlands v Arizoně byly stejně pusté a horní svahy Everestu ještě mnohem nehostinnější. Zde aspoň chyběl ten věčný, hltavý vítr.

Vzápětí Sadler málem vykřikl, neboť skála napravo náhle skončila, jakoby odseknutá obrovským dlátem. Přestala bránit ve výhledu a on mohl pohlédnout k severu. Umělecká improvizace přírody tam připravila natolik fascinující divadlo, že se nechtělo věřit, že jde o pouhou náhodu v místě a čase.

V planoucí nádheře tam na obloze stály štíty Apenin, doběla rozžhavené posledními paprsky skrytého slunce. Náhlý výbuch světla Sadlera téměř oslepil; zaclonil si oči před tou září a počkal, až se opět bude moci podívat. Když pak oči odkryl, proměna byla dokonalá. Hvězdy, které ještě před chvílí vyplňovaly oblohu, zmizely. Jeho zúžené zřítelnice je nedokázaly spatřit; dokonce i zářící Země teď vypadala jako bledá, nazelenale světélkující skvrna. Jas sluncem zalitých hor, sto kilometrů vzdálených, zastínil všechny ostatní zdroje světla.

Štíty se vznášely na obloze jako fantastické pyramidy ohně. Na pohled neměly s okolním terénem větší spojení, než mají mraky, které se kupí nad obzorem při západu slunce na Zemi. Hranice světla a stínu byla tak ostrá, že pouze planoucí vrcholky budily zdání opravdové existence. Mělo trvat ještě hodiny, než se poslední z těchto hrdých velikánů ponoří do měsíčního stínu a vzdá se noci.

Závěs za Sadlerem se pohnul, do výklenku vstoupil jeden ze spolucestujících a zaujal místo u okna. Sadler byl na vážkách, zda má navázat rozhovor. Dosud se cítil být trochu dotčený tím, jakým způsobem byl ignorován. Ale neznámý vyřešil problém za něj.

„Stojí za to přijet se na to ze Země podívat, ne?“ ozval se vedle něj hlas ze tmy.

„Určitě,“ odpověděl Sadler. Pak, pokoušeje se zůstat nezúčastněný, dodal: „Ale vy jste si na to určitě časem zvykli.“

Ze tmy se ozval kuckavý smích.

„Ani bych neřekl. Na některé věci si nezvyknete nikdy, i kdybyste tu žil nevím jak dlouho. Právě jste přijel?“

„Ano. Včera v noci jsem přistál v Tycho Brahe. Zatím jsem moc vidět nestihl.“

Snad zapůsobily podvědomé mimikry, každopádně se Sadler přistihl, že používá stejně strohé věty jako jeho společník. Napadlo ho, jestli tak mluví všichni lidé na Měsíci. Třeba mají pocit, že si tím šetří vzduch.

„Budete pracovat v Observatoři?“

„Do jisté míry, ale ne natrvalo. Jsem účetní revizor. Čekají mě rozbory nákladů vašich výzkumů.“

Následovalo zamyšlené mlčení, které bylo konečně po chvíli zlomeno.

„Bylo to ode mne nevychované – měl jsem se představit. Robert Molton, vedoucí oddělení spektrografie. Může se to hodit, znát někoho, kdo nám pomůže objasnit, jak se počítá naše daň z příjmů.“

„Obával jsem se, že na to dojde,“ prohlásil Sadler trpce. „Jmenuji se Bertrand Sadler. Jsem z revizní komise.“

„Hm. Myslíte si, že tady rozhazujeme peníze?“

„O tom ať rozhodne někdo jiný. Já mám jenom zjistit, jak je utrácíte, ne proč.“

„Fajn. Tak to si užijete legraci. Každý vám tady vyjmenuje spoustu důvodů pro utracení dvojnásobku toho, co dostává. A mě by celkem zajímalo, který ďábel vám bude našeptávat, jakou cenu napsat na visačku základnímu výzkumu.“

Sadler se na okamžik zamyslel a usoudil, že by nebylo nejlepší pouštět se do dalšího vysvětlování. Jeho verze byla přijata bez otázek; kdyby se snažil dodat jí víc věrohodnosti, mohl by se prozradit. Nebyl dobrý lhář, ale doufal, že se to praxí zlepší.

Na druhou stranu to, co Moltonovi řekl, byla naprostá pravda. Jen si přál, aby to byla pravda celá, nikoli pouhých pět procent z ní.

„Přemýšlel jsem, jak se dostaneme přes ty hory,“ změnil téma a ukázal na planoucí štíty před nimi. „Pojedeme přes, nebo pod?“

„Přes,“ řekl Molton. „Vypadají majestátní, ale ve skutečnosti tak velké nejsou. Počkejte, až uvidíte Oberthův hřeben nebo Leibnizovy hory. Ty jsou dvakrát vyšší.“

Tyhle pro začátek úplně stačí, pomyslel si Sadler. Nízko zavěšený vůz visuté dráhy, objímající jedinou kolej, provrtával stíny a pomalu stoupal. Nezřetelné útesy a srázy se s úžasnou rychlostí nořily z okolní tmy a vzápětí mizely za vozem. Uvědomil si, že nikde jinde není možné cestovat takovou rychlostí tak blízko povrchu. Ani v tryskovém letadle letícím na Zemi vysoko nad mraky nemohl vzniknout tak bezprostřední dojem rychlosti jako tady.

Kdyby byl den, mohl by spatřit technické zázraky, které přenášely dráhu přes předhůří Apenin. Ale tma zahalila pavučinové mosty a oblouky na hranách kaňonů; viděl pouze blížící se štíty, magicky plující nad mořem noci, v níž se utápělo okolí.

A pak, daleko na východě, vykoukl nad obzor planoucí oblouk. Vyjeli ze stínu, splynuli s horami v jejich kráse, předstihli slunce. Uhnul očima před tou oslnivou září, která zaplavila i kabinu, a vůbec poprvé zřetelně uviděl muže stojícího vedle něj.

Doktor (nebo snad profesor?) Molton mohl mít něco málo přes padesát, ale vlasy měl dosud husté a černé. Nosil jeden z těch nápadně ošklivých obličejů, z nichž na člověka bůhvíproč dýchne spolehlivost. Chtělo by se říci: To je ten světaznalý filozof se smyslem pro humor, moderní Sokrates, dostatečně objektivní, aby mohl bez předsudků dát radu všem, a přitom nevyhýbající se kontaktu s lidmi. Zlaté srdce pod nevzhlednou skořápkou, pomyslel si Sadler a rozhodl se upustit od otřepaných frází.

Jejich oči se setkaly ve vzájemném oceňování dvou mužů, kteří vědí, že je jejich práce v budoucnu nutně spojí. Potom se Molton usmál a jeho obličej se svraštil tak, že vypadal skoro stejně rozeklaně jako okolní měsíční krajina.

„Asi je to vaše první svítání na Měsíci. Jestli se to dá nazvat svítáním…východ slunce je to každopádně. Škoda, že to bude trvat jen deset minut. Pak se přehoupneme přes vrchol, zpátky do náruče noci. Budete si muset dva týdny počkat, než opět uvidíte slunce.“

„Není to hloupé – nudné – být čtrnáct dní zavřený jako v kurníku?“ zeptal se Sadler. Až když ta slova byla venku, uvědomil si, že ze sebe nejspíš udělal hlupáka. Ale Molton ho pokáral šetrně.

„Den nebo noc, v podzemí se to skoro nepozná,“ řekl. „A ven můžete jít, kdykoli se vám zachce. Někteří mají dokonce noc raději. Svit Země jim připadá romantický.“

Vůz právě dosáhl vrcholu své dráhy přes hory. Oba ztichli, když se štíty na obou stranách vztyčily do maximální výše a vzápětí začaly ubíhat dozadu. Překážka byla překonána, začali sjíždět po mnohem příkřejším svahu nad Mare Imbrium. Jak klesali, slunce, které předtím jejich rychlost jakoby kouzlem vytrhla z náruče noci, se z oblouku scvrklo v pouhou nitku, z nitky na jediný bod a pak v mžiku zmizelo docela. V posledním záblesku falešného západu, pár sekund před tím, než se ponořili do stínu, nastal kouzelný okamžik, na který Sadler nikdy nezapomene. Pohybovali se pod úrovní horského hřebenu, kam slunce již nesvítilo, ale na kolejnici probíhající sotva o metr výš ještě dopadaly poslední paprsky. Vypadalo to, jako by se řítili po ničím nepodpírané stuze světla, po ohnivém vláknu, které natáhl spíš čaroděj než člověk-technik. Pak definitivně padla noc a kouzlo se ztratilo. Jak Sadlerovy oči opět přivykaly tmě, hvězdy se začaly vkrádat zpátky na oblohu.

„Měl jste štěstí,“ řekl Molton. „Jel jsem tudy snad stokrát, ale něco takového jsem ještě neviděl. Teď ale bude lepší vrátit se do vozu, zanedlouho se bude podávat svačina. Stejně už není nic vidět.“

To přeci vůbec není pravda, řekl si Sadler. Svit Země, jenž se teď, když slunce zapadlo, vrátil v plné síle, zaplavoval rozlehlou planinu, kterou starověcí astronomové tak nepříhodně pokřtili na Moře dešťů. Ve srovnání s horami, které zůstaly vzadu, nebyla tak okázalá, ale stále ještě vyzařovala něco, co bralo dech.

„Ještě chvíli počkám,“ odpověděl Sadler. „Víte, pro mě je to všechno úplně nové a nechci si nechat nic ujít.“

Molton se chápavě usmál. „Nemůžu říct, že bych vám to měl za zlé. Myslím, že spoustu věcí bereme jako samozřejmé.“

Vůz teď sjížděl dolů pod tak závratným úhlem, jaký by byl na Zemi sebevražedný. Chladná, zeleným svitem zalitá pláň se pomalu přibližovala, obzor před nimi se zvlnil hřebenem nízkých pahorků, trpaslíků ve srovnání s horami, které nechali za sebou. Zlověstně blízký horizont tohoto malého světa je začal opět svírat. Ocitli se opět na úrovni moře…

Sadler rozhrnul závěs a následoval Moltona do hlavní kabiny, kde právě číšník roznášel malé společnosti tácy.

„Pokaždé máte tak málo cestujících jako dnes?“ zeptal se Sadler. „Nepřipadá mi to jako příliš ekonomický provoz.“

„Záleží na tom, co považujete za ekonomické,“ odpověděl mu Molton. „Mnoho zdejších věcí vám

bude ve vašich výkazech připadat podivných. Ale tento provoz drahý není. Zařízení vydrží věčně – není tu rez, žádné vlivy počasí.“

To Sadlera vůbec nenapadlo. Ještě se musel mnoho věcí naučit – a některé učení možná nebude lehké.

Jídlo bylo chutné, ale nedefinovatelné. Jako veškerá strava na Měsíci pocházelo z velkých hydroponických plantáží, jejichž přetlakové skleníky se rozkládaly na mnoha čtverečních kilometrech podél rovníku. Maso bylo pravděpodobně syntetické. Chutnalo jako hovězí, ale Sadler náhodou věděl, že jediná kráva na Měsíci si žije v přepychu v hipparšské zoo. Byla to jedna z těch zbytečných informací, jaké jeho po čertech dobrá paměť neustále někde zachycovala a pak je odmítala zapomenout.

Jídlo zřejmě naladilo astronomy do přívětivější polohy, neboť když je Molton představoval, tvářili se přátelsky, a dokonce na pár minut přestali mluvit v odborných termínech. Ale bylo znát, že se k jeho poslání staví zdrženlivě. Pozoroval, jak všichni v duchu probírají přidělené finanční částky a uvažují, jakým způsobem dostat přidáno, kdyby se naskytla šance. Nepochyboval, že každý z nich by měl připravené velmi přesvědčivé argumenty a že by se ho každý snažil oslnit vědou, kdyby se snad pokusil jim finance přiškrtit. Už to všechno absolvoval mnohokrát, třebaže ne v takovýchto podmínkách.

Vůz měl před sebou poslední úsek cesty, k Observatoři mu zbývalo něco málo přes hodinu. Na téměř šesti stech kilometrech přes Mare Imbrium byla dráha vedena prakticky po přímce, bez velkých výškových rozdílů, pouze z východu se vyhýbala pahorkům ohraničujícím planinu kráteru Archimedes. Sadler se pohodlně posadil, vytáhl své instrukce a začal se jimi probírat.

Organizační schéma, které před sebou rozložil, zabralo téměř celý stůl. Bylo vytištěno v několika barvách, podle jednotlivých oddělení Observatoře, a Sadler si je prohlížel s jistou nechutí. Vzpomněl si, že pravěký člověk bývá někdy označován jako tvor vyrábějící nástroje. Často míval pocit, že nejvýstižnější popis moderního člověka zněl: „tvor plýtvající papírem“.

Pod kolonkami „Ředitel“ a „Zástupce ředitele“ se schéma rozdělovalo do tří větví označených SPRÁ- VA, TECHNICKÉ SLUŽBY a OBSERVATOŘ. Našel doktora Moltona; ano, tady, v části nadepsané Observatoř, přímo pod vedoucím výzkumu, ale nad krátkým sloupkem jmen označených nadpisem „Spektroskopie“. Měl zřejmě šest asistentů. Dva z nich, Jamieson a Wheeler, byli mezi těmi, kteří se Sadlerovi představovali. Dále zjistil, že zbývající cestující vůbec není vědec. Měl na kartě svůj samostatný obdélníček a nebyl odpovědný nikomu jinému než řediteli. Usoudil, že tajemník Wagnall má s největší pravděpodobností velké pravomoci, a tak nebude na škodu s ním dobře vycházet.

Studoval schéma již půl hodiny a úplně se v té spleti ztratil, když tu kdosi pustil rádio. Proti tiché hudbě, která vyplnila vůz, neměl Sadler námitky; jeho schopnost soustředění si dokázala poradit i s rušivějšími vlivy. Potom hudba utichla. Následovala krátká pauza, šest pípnutí časového signálu a příjemný hlas spustil:

„Tady Země, Druhý kanál, Meziplanetární síť. Časové znamení ohlásilo jednadvacet hodin světového času. Poslechněte si zprávy.“

Po nějakém zkreslení ani stopa. Slova byla zřetelná, jako kdyby je vysílala některá místní stanice. Ale Sadler si všiml k nebi namířeného anténního systému na střeše vozu a věděl, že poslouchá přímé vysílání. Slova, která slyšel, opustila Zemi téměř před půldruhou sekundou a proletěla kolem na pouti ke vzdálenějším světům. Tam někde jsou lidé, kteří je neuslyší ještě celé minuty, možná i hodiny, pokud poslouchají i lodě, které má Federace až za Saturnem. A ten hlas ze Země bude dál pokračovat, šířit se a slábnout, daleko za nejzazší hranice, kterých kdy člověk dosáhl, až ho někde na cestě k Alfě Centauri konečně přehluší ustavičný rádiový šum samotných hvězd.

„Poslechněte si zprávy. Jak bylo právě oznámeno z Haagu, konference o planetárních zdrojích byla rozpuštěna. Delegáti Federace opustí Zemi zítra. Prezidentská kancelář vydala následující prohlášení…“

Nic, co by Sadler neočekával. Ale když se obava, byť dlouho očekávaná, stane skutečností, u srdce přeci jen vždycky zamrazí. Přeletěl pohledem své spolucestující. Uvědomili si vážnost situace?

Ano, uvědomili. Tajemník Wagnall zabořil hlavu do dlaní, doktor Molton zapadl do křesla a oči měl zavřené. Jamieson a Wheeler civěli v ponurém soustředění na stůl. Ano, pochopili. Jejich práce a jejich vzdálenost od Země je nemohly oddělit od hlavních proudů světového dění.

Neosobní hlas vypočítávající vzájemné spory, osočování a hrozby, jen stěží zastírané diplomatickou mluvou, jako by zavál krutý chlad měsíční noci až dovnitř vozu. Bylo těžké postavit se té hořké pravdě, a miliony lidí budou stejně dál žít v rajském obluzení. Pokrčí rameny a řeknou s nuceným veselím: „Nebojte se, to přejde.“

Sadler tomu nevěřil. Jak seděl v tom malém, jasně osvětleném válci uhánějícím přes Moře dešťů na sever, věděl, že po přinejmenším dvou stoletích hrozí lidstvu válka.

2. KAPITOLA

Kdyby nastala válka, byla by to tragédie způsobená spíš okolnostmi než cílenou politikou, uvažoval Sadler. Neoddiskutovatelný fakt, který přivedl Zemi do konfliktu s jejími vesmírnými koloniemi, mu občas připadal jako špatný vtip ze strany Přírody.

Ještě předtím, než dostal ten nevítaný a neočekávaný úkol, si byl dobře vědom nejzávažnějších skutečností, které tuto krizi vyvolaly. Vyvíjela se po dobu delší než jedna generace a její příčinou bylo výsadní postavení planety Země.

Lidstvo se zrodilo ve světě, který je ve Sluneční soustavě ojedinělý, ve světě překypujícím nerostným bohatstvím, jaké se jinde nenajde. Tato osudná náhoda umožnila raketový start lidské techniky, ale když člověk pronikl na jiné planety, ke svému překvapení a znepokojení zjistil, že pokud jde o mnoho nejzákladnějších potřeb, zůstává na domovské planetě závislý.

Země má nejvyšší hustotu ze všech planet, pouze Venuše se jí v tomto směru blíží. Jenže Venuše nemá oběžnici, zatímco soustava Země-Měsíc tvoří dvojplanetu, jaká není nikde jinde mezi planetami k nalezení. Způsob vzniku této soustavy zůstává zahalen tajemstvím, ale je známo, že když byla Země ještě roztavená, obíhal ji Měsíc ve vzdálenosti rovné pouze zlomku té dnešní a vyvolával tak v tvárné hmotě obrovské slapové proudění.

V důsledku těchto vnitřních proudů je zemská kůra bohatá na těžké kovy – mnohem bohatší než kterákoli jiná planeta. Ty si své bohatství uložily daleko hlouběji, do nedosažitelných jader, a zabezpečily je tlaky a teplotami, které je chrání před loupeživým lidstvem. A tak, jak lidská civilizace pronikala dál od Země, drancování tenčících se zásob mateřského světa se stupňovalo.

Lehké prvky existovaly na ostatních planetách v neomezeném množství, ale tak důležité kovy, jako jsou rtuť, olovo, uran, platina, thorium a wolfram, téměř nebyly k nalezení. Většina z nich se nedá nahradit a jejich syntéza ve velkém zůstávala i po dvousetletém snažení nepraktická – a moderní technologie se bez nich nedokázaly obejít.

Pro nezávislé republiky na Marsu, Venuši a větších satelitech, které se nyní spojily a vytvořily Federaci, to byla nešťastná, velice trpká situace. Připoutávala je k Zemi a bránila jejich pronikání směrem k hranicím Sluneční soustavy. Průzkum asteroidů a měsíců, smetí, které zbylo, když se formovaly planety, odhalil jen o málo víc než kamení a led. S nastavenou čepicí musely přijít k mateřské planetě pro prakticky každý gram některého z tuctu kovů, které byly vzácnější než zlato.

To samo o sobě by nebylo tak vážné, kdyby Země během těch dvou století od úsvitu kosmonautiky nesledovala své potomstvo s rostoucí žárlivostí. Byla to stará, prastará situace a jako klasický příklad mohla posloužit Anglie a její americké kolonie. Jak bylo správně řečeno, historie se nevrací, ale historické situace se opakují. Lidé, kteří vládli Zemi, byli daleko chytřejší než Jiří III., ale začínali se chovat stejně jako ten nešťastný monarcha.

Každá strana měla své výmluvy, tak to bývá vždycky. Země byla unavená. Vyčerpala se, když svou nejlepší krev vyslala ke hvězdám. Viděla, jak jí otěže moci prokluzují mezi prsty, a věděla, že svou budoucnost již ztratila. Proč by měla proces urychlovat a dávat svým nástupcům prostředky, které potřebují?

Na druhé straně Federace shlížela na svět, z něhož vzešla, s laskavým pohrdáním. Přilákala na Mars, Venuši a satelity velkých planet nejznamenitější mozky a nejodvážnější duchy lidstva. Zde se nacházela nová hranice, která se bude navždy posouvat ke hvězdám. Byla to největší reálná výzva, před jakou bylo kdy lidstvo postaveno, výzva, které se dalo čelit jen neústupným odhodláním a vrcholnou vědou. Na Zemi již o takové ctnosti nikdo nestál a fakt, že Země si to uvědomovala, situaci nijak neusnadňoval.

To vše mohlo vést k neshodám a meziplanetárnímu osočování, ne však k použití síly. Musel přijít nějaký jiný faktor, aby vzešla ta poslední jiskra, která odpálí výbuch, jehož ozvěna obletí celou sluneční soustavu.

Ta jiskra již byla vykřesána. Svět o tom dosud nevěděl a samotný Sadler byl před necelým půlrokem stejně nevědomý. Zpravodajská služba Central Intelligence, stínová organizace, jejímž neochotným členem se stal, pracovala ve dne v noci, aby zahladila škody. Matematická práce pojmenovaná „Kvantitativní teorie utváření měsíčního povrchu“ nevypadala jako něco, co by mohlo odstartovat válku, ale stejně teoretická práce jakéhosi Alberta Einsteina kdysi jednu válku skončila.

Tu práci napsal asi tak před dvěma lety profesor Ronald Phillips, mírumilovný kosmolog z Oxfordu, který se o politiku nikdy nezajímal. Předložil ji Královské astronomické společnosti a teď bylo čím dál obtížnější hledat věrohodná vysvětlení pro tak dlouhé otálení s jejím publikováním.

Naneštěstí, a to byl hlavní důvod, který CI tak znepokojoval, profesor Phillips poslal bez jakéhokoli zlého úmyslu kopie svým kolegům na Marsu a na Venuši. Byly podniknuty zoufalé pokusy o jejich zadržení, ale marně. V tuto chvíli již Federace jistě ví, že Měsíc není tak chudým světem, za jaký byl dvě stě let považován.

Dostat zpátky informace, které již unikly, nebylo možné, ale Měsíce se týkaly i další skutečnosti a bylo neméně důležité, aby se o nich Federace nedověděla. A ona se o nich přesto dovídala; informace nějakým způsobem pronikaly kosmickým prostorem ze Země na Měsíc a odtamtud dál na jiné planety.

Když má člověk ve střeše díru, pozve si klempíře. Ale jak si poradit s trhlinou, která vidět není a která může být kdekoli na ploše světa velkého jako Afrika?

Zatím toho věděl o velikosti, metodách a působnosti Central Intelligence jen velice málo, a přestože to bylo marné, stále se mu protivil způsob, jakým byl pošlapán jeho soukromý život. Vzděláním byl přesně to, za co se vydával – účetní revizor. Před šesti měsíci, z důvodů, které mu nikdo nevysvětlil a které se pravděpodobně nikdy nedoví, byl předvolán a byla mu nabídnuta blíže neurčená práce. Přijal vcelku dobrovolně: vždyť mu také bylo dáno najevo, že udělá lépe, když neodmítne. Pak strávil spoustu času v hypnóze, zatímco do něj pumpovali nejrůznější druhy informací, a žil jako mnich v jakémsi zapadlém koutě Kanady. (Aspoň se domníval, že je to Kanada, ale stejně tak to mohlo být Grónsko nebo Sibiř.) Teď byl na Měsíci, maličký pěšák na meziplanetární šachovnici. Nejraději by to měl všechno už za sebou. Připadalo mu neuvěřitelné, že se někdo může dobrovolně stát tajným agentem. Jen velice nezralá a nevyrovnaná individua mohou v tak očividně necivilizovaném chování nacházet uspokojení.

Našlo se i pár protizávaží. Za běžných okolností by nikdy nedostal příležitost letět na Měsíc a zkušenosti, které již teď získával, se mu možná někdy budou hodit. Vždycky se snažil myslet dopředu, obzvlášť tehdy, když na něj doléhal vývoj událostí. Současná situace, a to jak osobní, tak meziplanetární, byla skličující dost.

Starost o bezpečnost Země byla zavazující, ale zároveň byla příliš velká na to, aby se jí trápil jediný člověk. Rozum mohl říkat cokoli, ale veškerá nezměrnost planetární politiky představovala menší závaží než starosti všedního života. Vesmírnému pozorovateli by možná připadalo velmi podivné, že Sadlerovy největší obavy se týkaly jediné osamělé lidské bytosti. Odpustí mu Jeanette, že byl pryč v den výročí jejích svatby? honilo se mu hlavou. Určitě čekala, že aspoň zavolá, ale právě to si netroufal. Pro jeho ženu a přátele byl stále na Zemi. A způsob, jak zavolat z Měsíce a neprozradit se, neexistoval, neboť zpoždění dvou a půl vteřiny by okamžitě odhalilo, odkud volá.

Zpravodajská služba mohla zařídit spoustu věcí, ale stěží mohla urychlit rádiové vlny. Mohla doručit včas výroční dárek, což slíbila – ale nemohla Jeanette prozradit, kdy bude zpátky doma.

A nemohla změnit skutečnost, že aby zatajil, kde je, musel své ženě v posvátném jménu Bezpečnosti lhát.

3. KAPITOLA

Když Conrad Wheeler dokončil porovnávání pásků, vstal ze židle a třikrát obešel místnost. Podle toho, jak se pohyboval, by starý mazák snadno poznal, že není na Měsíci dlouho. Pracoval v Observatoři šest měsíců a na zlomkovou gravitaci, v níž teď žil, dosud reagoval přehnaně. Jeho pohyby byly trhavé a kontrastovaly s plynulou, téměř jakoby zpomalenou chůzi kolegů. Část této prudkosti připadala na vrub jeho temperamentu, nedostatečné kázně a unáhleného rozhodování. A právě svůj temperament se teď snažil udržet na uzdě.

Již se párkrát zmýlil, ale tentokrát si byl jistý, neměl o čem pochybovat. Fakta zněla nesporně, výpočty jednoduše a výsledek vyrážel dech. Daleko v hlubinách vesmíru vybuchla s nepředstavitelnou prudkostí hvězda. Podíval se na čísla, která načmáral, podesáté překontroloval výpočet a sáhl po telefonu.

Sid Jamieson nebyl vyrušením nijak nadšený. „Je to vážně tak důležité?“ zeptal se. „Jsem právě v temné komoře a vyvolávám cosi pro starého Molyho. Rozhodně budu muset počkat, než se tyhle desky properou.“

„Jak dlouho to bude trvat?“

„Snad pět minut. Pak jich musím udělat ještě pár.“

„Ale ono je to vážně důležité. Bude to chvilka. Jsem v laboratoři 5.“

Když Jamieson vstoupil, ještě si z rukou stíral vývojku. Za více než tři staletí se určité aspekty fotografování vůbec nezměnily. Wheeler, který zastával názor, že vše se dá vyřešit elektronikou, pohlížel na řadu úkonů svého staršího přítele jako na přežitky z dob alchymie.

„Tak co?“ promluvil Jamieson, který jako obvykle slovy neplýtval.

Wheeler ukázal na děrnou pásku na stole.

„Dělal jsem pravidelnou kontrolu integrátoru magnitud. Něco našel.“

„To dělá pořád,“ zabručel Jamieson. „Pokaždé, když v Observatoři někdo kýchne, integrátor si myslí, že objevil novou planetu.“

Jamiesonova skepse byla oprávněná. Integrátor byl pochybný přístroj, často se mýlil a mnoho astronomů tvrdilo, že starostí s ním je víc než užitku. Náhodou to ale byl jeden z projektů, které si ředitel hýčkal, takže se s tím nedalo nic dělat přinejmenším do doby, než dojde ke změně vedení. Maclaurin jej sám sestrojil, kdysi dávno, když měl ještě čas se věnovat praktické astronomii. Automatický hlídací pes oblohy měl celé roky trpělivě čekat, dokud na obloze nevzplane nová hvězda – „nova“. Pak měl začít vyzvánět na poplach, aby se dovolal pozornosti.

„Podívej,“ řekl Wheeler. „Tady je záznam. Mně věřit nemusíš.“

Jamieson nechal pásku proběhnout převodníkem, opsal si čísla a provedl rychlý výpočet. Wheeler se s uspokojením a s úlevou usmál, když viděl, jak jeho příteli poklesla brada.

„Třicet hvězdných velikostí za čtyřiadvacet hodin! Paráda!“

„Mně vyšlo 30.4, ale to je v pořádku. Vsadím se o všechny prachy, že je to supernova! A blízko!“

Oba mladí astronomové na sebe pohlédli v tichém zamyšlení. Pak Jamieson poznamenal:

„Je to moc krásné, než aby to byla pravda. Ne abys to někomu vyzvonil, dokud nebudeme mít jistotu. Nejdřív si uděláme její spektrum. Do té doby ji budeme brát jako obyčejnou novu.“

Světlo Země (recenze)
/Earthlight/
Clarke, Arthur C.
Nakladatel: Baronet
Překladatel: Petr Kotrle
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Jiří Podzimek
Rok vydání: 2008
Počet stran: 200
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback
Stav: nové vydání
Cena: 209 Kč