Transport třírozměrných objektů je staré známé téma SF. Pravda, začalo to úplně někde jinde. John von Neumann, zakladatel kybernetiky, kdysi uvažoval nahlas o tom, že každý předmět - včetně člověka - jde popsat jakýmsi souborem informací, a pokud tento soubor je dostatečně obsažný, může posloužit k vytvoření repliky.

Nevím, jestli autoři SF brali inspiraci právě z tohoto zdroje, spíš asi ne. Nejpopulárnější transportér si vymyslel Gene Roddenberry pro svůj Star Trek, a ten přenášel hmotu, získal potřebnou informaci jejím dokonalým rozkladem, takže nevznikla druhá kopie. Tedy: ona kopie vznikla a byla identická se vzorem, ale protože přitom byl originál rozebrán, přistoupili jsme na uměleckou fikci a považujeme ji za originál. Přestože Jean-Luc je vlastně už bůhvíkolikátá kopie z kopie, je to pro nás táž osobnost, týž člověk, který kdysi poprvé vstoupil na plato transportéru. Zestárnul (kdyby to šlo, napsal bych, že přišel o vlasy), ale je stále týž, stále svůj, pouze posunutý v čase.

Tohle udělátko se postupně vnutilo i mnohým dalším autorům, někteří (možná díky znalosti původní ideje, možná kvůli potřebě vybudovat zápletku se dvojníky, možná z pohodlnosti) nelikvidovali původní originál. Ale stále a pořád to bylo jen a jen SF, science fiction, fikce založená na nějakém (možná) vědeckém základě. Jenže pomaloučku se tahle science fiction posouvá směrem k realitě.

Můžete mi namítnout, že už od poloviny devatenáctého století byla na tom samém principu založena sériová výroba (a dávno předtím se pomocí pantografu kopírovaly sochy...). Dílenský výkres je nějakým informačním souborem, a dělník a později NC stroj tuto informaci převáděli do hmotné podoby. Jenže tahle praxe byla založena na principu obrábění, z velkého masivu hmoty byly oddělovány kousky tak dlouho, až výsledek odpovídal zadanému vzoru.

Dramatický rozvoj technologií zpracování plastů v poslední třetině minulého století ale vedl k realizaci úplně jiného postupu. Původně to byly ohromné a k uzoufání ekonomů drahé mašiny, ale už ty fungovaly. Do nich se vkládal zásobník s práškovým plastem a k tomu se přihrál soubor s popisem výrobku. Pak už se jen (k uzoufání dlouho) čekalo, až mašinka navaří prášek do kýžené podoby. Průkopníky a odběrateli těchto technologií byly zpočátku především projekční a vývojové kanceláře, produkty byly modýlky nových aut či letadel, ale také prototypové díly ve skutečné velikosti.

Vývoj téhle legrácky má podobnou, byť pomalejší, historii jako mobilní telefony. Od obřích mašin s cenou k nezaplacení určených pro zákazníka, který to potřeboval za (téměř) každou cenu přes velké drahé mašiny až po něco, co je tak malé, že to v kapse skoro nenahmatáte a můžete si to kupovat každý rok i několikrát. Pravda, u replikátorů jsme někde těsně před zlomem první třetiny. Ještě nedávno takové mašiny stály k pěti milionům (ne dolarů, ale korun), dneska si je, pokud víte kde, můžete koupit tak za půlmilión. A výrobci slibují, že brzy, za pouhý rok dva, je budou dodávat v ceně okolo sto tisíc ká čé.

Já vím, ještě to má hodně daleko k replikování kovových předmětů a ještě déle to bude fungovat pouze na úrovni součástek či dílů z homogenního materiálu, nikoliv montáži celků. O kopírování takových věcí, jako jsou procesory a paměti, se raději ještě nikdo ani náznakem nezmiňuje. O „mrtvých“ biologických produktech, jako je třeba dřevo nebo mouka (hned by bylo po potravinové krizi) nebo dokonce o živých rostlinách a živočiších (a v jejich rámci o lidech) se nikdo nezmiňuje. Na toto téma totiž uvažují technologové, kteří jsou realisty a jejichž hlavním úkolem je posouvat existující zařízení k jednoduchosti a nižší výrobní ceně.

Dnes je tedy velmi reálná představa o tom, že si někde - nejspíš na webu - najdete soubor s popisem něčeho, co potřebujete, třeba nového úžasného designu pouzdra vašeho mobilního telefonu, stáhnete si ho a necháte si mašinku vyrobit příslušnou repliku, kterou pak ohromíte své přátele. To, proč se kdysi transportéry objevily v SF - totiž přesuny lidí - ale zůstává stále doménou SF. A ještě hodně dlouho zůstane. Že mám pravdu, Scotty?

Tohle povídání bylo inspirováno článkem Saula Hansella Beam It Down From the Web, Scotty, zveřejněném na webové verzi The New York Times - tento server vyžaduje registraci. Ale je tam také zajímavý odkaz na projekt Fab@Home neboli Vyrob si doma. Na přehledové stránce, která se vám otevře, je zajímavé povídání o důvodech, proč tento projekt vznikl, můžete si tam stáhnout podklady a také návody na konstrukci vlastního zařízení, které vám umožní doma vyrábět různé i docela složité součástky.