„Nejkrásnější pocity vyplývají ze záhad. Jsou to pocity, které stojí u kolébky skutečného umění a skutečné vědy. Člověk, který tento pocit nezná, člověk, který už se neumí divit a neumí žasnout, je prakticky mrtvý. Je jako zhasnutá svíce“, řekl jeden z moudrých tohoto světa, Albert Einstein. Byl si dobře vědom toho, jak důležitou veličinou v naší existenci je tajemství. Lidé mají sklon přeceňovat své vědomosti, jenže samotné vědomosti moudrost nezaručují; snad by se dalo říct, že moudrost je stav ducha.

Hledat moudrost ve sci-fi? To zní dost pošetile. V krásné literatuře prosím, ale v okrajovém žánru? Inu, většinou jde vskutku víc o pobavení. Jenže všude, kde se spekuluje o možnostech člověka, vystrčí nakonec růžky pramáti všech věd – filozofie. A za ní vykukují její dcery: etika, logika, dokonce poezie… Navíc, půvabem okrajových žánrů je jejich často nevědomé nalezení oživujícího východiska ze zkostnatělosti dosavadní konvence. To se potvrzuje i v současné tak zvané krásné literatuře, jejíž autoři stále častěji využívají prvky sci-fi a fantasy, dokonce do té míry , že někteří teoretici mluví o splývání žánrů a vzniku čehosi nového. Příkladem užití fantaskna mohou být třeba romány Salmana Rushdieho, Itala Calvina, Umberta Eca a dalších. Tento tlak funguje i obráceně, jak konstatuje Norman Spinrad ve své úvaze Nová hnutí v SF (Ikarie 8/2003). V jejím závěru formuluje Spinrad další vývoj žánru takto: (…) „literatura rozbíjející pouta science fiction i fantasy, literatura, která se stane charakteristickým žánrem pro jednadvacáté století. Byla to dlouhá a podivná cesta. A bude stále podivnější. Podivnější, než si dnes dokážeme představit.“ I velký fanoušek sci-fi totiž musí – byť nerad – přiznat, že schematičnost, málo propracovaná či zcela absentující psychologie postav, toporný literární styl, to jsou slabiny, které poznamenávaly a svazovaly valnou část tvorby tohoto žánru zejména v první polovině minulého století. Je zajímavé, že dokonce i náš kandidát na Nobelovu cenu za literaturu Karel Čapek byl (jak se ukázalo v nedávno publikovaných materiálech švédské komise) kritizován právě z tohoto hlediska za román Válka s mloky (Literární noviny 23/2004). Ovšem od šedesátých let dochází k proměně díky tak zvané Nové vlně, která rigiditu a schematičnost (a z nich často vyplývající naivitu) ruší odbouráváním řady tabu, jedním z nichž je například sex. Do středu zájmu se dostávají společenskovědní obory jako sociologie a psychologie i zcela nové oblasti stále podrobnějšího zkoumání, zejména genetika. A co víc – vybroušený literární styl se stává i zde ctižádostí autorů, zatímco dříve byl pokládán spíše za přitěžující překážku rychlého a snadného čtení.

A musíme na další vývoj opravdu teprve čekat? Myslím, že ne. Nekonvenční autoři, kteří dokážou klást překvapivé otázky a se znepokojující imaginací předestírat své vize tady přece už jsou: Ray Bradbury, Ursula Le Guinová, Cordwainer Smith a další a další. Moudří blázni, kteří nás učí chápat, že člověk nikdy nemůže obsáhnout všechna tajemství beze zbytku; pokora a obdiv ke kráse a složitosti života je tedy namístě. Ti všichni mají na co navazovat, ale protože literárněhistorické kořeny sci-fi byly popsány už mnohokrát, my se budeme i nadále věnovat spíš nedávné minulosti a přítomnosti.

Právě dílo Cordwainera Smithe je milníkem na cestě literatury sci-fi z „okovů žánru“. Jde o literární pseudonym Američana Paula M. A. Linebargera, jehož životopis by vydal na několik dobrodružných románů. Vyrůstal v Číně (jeho otec byl poradcem prvního čínského prezidenta), později pracoval ve zvláštních službách, stal se předním odborníkem na psychologickou válku, ale také vzdělaným lingvistou a znalcem Dálného východu. Zemřel v polovině šedesátých let jako věhlasná osobnost vojenských a diplomatických kruhů, ovšem jeho literární dílo bylo oceňováno jen užší skupinou čtenářů, především přátel a příznivců. A v čem je Smith tak jedinečný? Chtělo by se odpovědět – ve všem: v nápadech, řešeních, jazyce i atmosféře příběhů. Podařilo se mu vytvořit zvláštní, neopakovatelný svět příštích tisíciletí, jehož historii sledujeme z různých bodů časové osy. Z jednotlivých, často bizarních dějů se před námi postupně skládá podivuhodný kaleidoskopický obraz budoucích dějin lidstva, které sice opakuje své chyby, ale přesto klopotně stoupá po spirále vývoje. Od Zapomenutého Prvního kosmického věku a Prastarých válek přes vládu lordů Instrumentality a jejich Utopii, až po povstání podlidí a Znovuobjevení Člověka. Celá složitá stavba vytvářená jednotlivými příběhy však nevznikala chronologicky, nýbrž „napřeskáčku“ a jakoby mimovolně. Podle některých znalců má Smith svou tvorbou blíž k fantasy, poněvadž hojně a rád používá symboly, vytváří magická slova, jeho téměř snové příběhy mají k drtivé logice technické sci-fi vskutku daleko. A přece některé jeho nápady, které v padesátých letech musely působit bláznivě, jsou nejnovějšími vědeckými teoriemi ospravedlněny. Hrátky s časem v povídce Docela sám v Anachronu současní fyzikové neodmítají jako nemožné. Také nápad ovládat roboty pomocí upraveného ptačího nebo myšího mozku nepůsobí ve světle výzkumu lidského genomu (lidský genom se od myšího odlišuje mnohem méně, než se předpokládalo) vlastně vůbec směšně. Totéž platí pro podlidi, zvířata geneticky upravovaná tak, aby se podobala lidem a ti je mohli lépe využívat, či spíše zneužívat k otrocké službě. Přesto jsou zvířata v mnoha případech spolupracovníky a dokonce zachránci lidí. V povídce Hra na krysu a draka jsou to původní kočky domácí, upravené tak, aby mohly spojit své bleskové reflexy telepaticky s člověkem, dokázaly ho chápat a stát se jeho Partnery v boji s hrůzami nelítostného vesmíru. Ale tak blízká spolupráce a promísení myslí může být i nebezpečné. Mladík, jehož bojovým partnerem je perská kočka paní May, cítí, že to má i překvapivý háček: „Ona je přece kočka, pomyslel si. Nic víc – prostě kočka! Ale v mysli ji v té chvíli viděl úplně jinak – chytrou, pohotovou, dravou, neuvěřitelně elegantní, krásnou, nepostižitelnou a nedostižnou. Kde najde ženu, která by se jí mohla rovnat?“

Přestože většina Smithových prací vznikala v polovině minulého století, v žádném případě netrpí zastaráváním. Naopak. Některé jeho vize jsou téměř šílené, a přece jaksi možné. V příběhu Planeta jménem Shayol jsou na tuto planetu odesíláni zločinci, aby se tam stali živým materiálem pro pěstování náhradních lidských orgánů. Snad každý z nás mohl vidět v novinách slavný obrázek laboratorní myši, které ze zad vyrůstá lidské ucho. Ale Smith úlohy svým způsobem obrátil – o deformované lidské stádo obluzené drogou pečuje podčlověk, muž upravený ze zvířete. On jediný se také postaví na odpor a spustí poplach ve chvíli, kdy jsou na Shayol jako oběti politické hry dopraveny děti. Mučivé bolesti těla, stavy obluzené mysli, bizarní prostředí planety, to vše vytváří atmosféru, kterou kdosi přirovnal k náladě surrealistického obrazu.

Bolest – ne, víc než bolest; živoucí záškuby – mu vystřelovala od boku až do chodidla. Záškuby se mu rozletěly až do prsou a vyrazily mu dech. Upadl a uhodil se o zem. Nepodobalo se to ničemu, co zažil v nemocničním satelitu. Ležel venku, snažil se nedýchat, ale beztak dýchal. Ležel na zádech a díval se na slunce. Nakonec si všiml, že slunce má fialovobílou barvu. (…)

„To je mi ale krasavec,“ promluvila žena, „je tu novej.“

„Pojď,“ řekl muž.

Postavili ho na nohy. Neměl dost síly jim vzdorovat. Když na ně zkoušel promluvit, z úst mu vyrazilo drsné zakrákorání, jako když zaskřehotá nějaký ohavný pták.

Obratně ho kormidlovali. Viděl, že ho táhnou ke stádu růžových věcí.

Jak se blížili, zjistil, že to jsou lidé. Přesněji řečeno, zjistil, že to bývali lidé. Jeden muž se zobákem jako plameňák si oklovával tělo. Nějaká žena ležela na zemi; měla jedinou hlavu, ale z krku jí vedle toho, co bývalo jejím původním tělem, vyrůstalo nahé tělo chlapce. Chlapecké tělo bylo čisté, nové a bezvládné a kromě mírného dýchání se nehýbalo. Mercer se rozhlédl. Jediným člověkem z celé skupiny, který měl na sobě šaty, byl jakýsi muž, který měl z boku navlečený kabát. Mercer na něj vytřeštil oči a nakonec si uvědomil, že muži rostou z břicha dva – nebo tři? – žaludky. Kabát je přidržoval na místě. Průsvitná stěna pobřišnice nevypadala moc bytelně.

Obrazy z pekla, a přece si autor zachovává jistou uměřenost, odstup, ba smysl pro černý humor. Představitelka Instrumentality je informacemi o trýznivém experimentu na Shayolu upřímně zděšena, ale ani na okamžik v sobě nezapře političku: „Byli bychom na to přišli včas, ale mrzí mě, že jsme na to nepřišli ještě dřív.“ Diplomatická perlička.

Cordwainer Smith umí také něco, s čím se v žánru sci-fi často nesetkáme, a totiž vyprávět o lásce. S jemnou ironií, humorem, ale i nečekaně naléhavě. A také důrazněji než kdo jiný připomíná: člověk touží po příbuzné inteligenci ve vesmíru, tvoří si partnera v umělé inteligenci, ale přehlíží své přirozené partnery na Zemi, respektive se všemu, co ukazuje na příbuznost s tímto společenstvím, z kterého vyšel, urputně brání. „Jsme jedné krve, ty i já“, tato myšlenka Rudyarda Kiplinga září ve Smithově díle novým, překvapivým leskem. V příběhu Mrtvá paní z Města klaunů o psodívce Johance vyjdou podlidé z podzemí a obracejí se na pravé lidi s jediným poselstvím – poselstvím lásky a bratrství. Tato „vzpoura“ je ale vzápětí krutě potrestána.

Upálení P´johanky na Fomalhautu trvalo jen krátkou chvíli, přesto na ně budoucí věky nikdy neměly zapomenout.

Femtiosex učinil ten nejkrutější krok ze všech.

Telepatickou silou potlačil Johančinu lidskou mysl, takže v ní zůstalo jen její primitivní psí já.

Johanka v žádném případě nestála bez pohnutí jako nějaká mučednická královna.

Zmítala se v plamenech, které ji olizovaly a šplhaly jí po těle. Vyla a skučela jako raněný pes, jako zvíře, jehož mozek – jakkoli dobrý – není schopen pochopit nesmyslnost lidské krutosti.

Mělo to však přesně opačné účinky, než lord Femtiosex zamýšlel.

Dav přihlížejících postoupil blíže, nikoli ze zvědavosti, ale ze soucitu. (…) Elaine se náhle ocitla v první řadě diváků, štiplavý, neznámý zápach hořící nafty ji pálil v nose, skučení umírající psodívky se jí skrz bubínky zařezávalo do mozku. Johanka se teď v ohni kroutila a svíjela ze strany na stranu, aby se vyhnula plamenům, které ji už obepínaly těsněji než její vlastní šaty. K davu dospěl neznámý odpudivý pach. Jen málo z přítomných už někdy v životě ucítilo škvařící se maso.

Johanka zalapala po dechu.

V několika následujících vteřinách ticha potom Elaine zaslechla něco, co nikdy neočekávala, že uslyší – pláč dospělých lidí.

Málokdo tak pozorně zkoumá na všech možných úrovních, co je to být člověk. Dokáže spojovat vysoké a nízké, ohromit, rozesmát i zaskočit čtenáře. Že by vyspělá technologie byla ničím, kdyby člověk ztratil sám sebe? Jistě. Ovšem Smith není žádný prvoplánový moralista, jeho svět je neobyčejně pestrý, podivný a fascinující. A stále zůstává něco nedořečeného, znepokojivého.

Vlastně musím přiznat, že Smithovy příběhy často nezobrazují ani tak lidskou moudrost, jako spíše její opak: předsudky, rasismus, krutost a všechny tyhle věci. Přece je zde však naděje, možnost zmoudření – snad. Někteří spisovatelé jsou ale mnohem skeptičtější, předpokládají, že lidstvo bude své chyby opakovat. Tísnivě v tomto kontextu působí povídka českého autora Stanislava Ertla, lidsky silný příběh árijského otce a dcery „míšenky“. Ten je rámcován kolonizací Marsu „méněcennými“ českými dělníky pod dozorem Evropského souručenství, ovládaného duchem nacionálního socialismu. Smutné poznání – lidé si svoji nesvobodu přinášejí ze Země i na nové planety. A je vůbec možné se tomu vzepřít, může člověk obstát? Oslavou praktické moudrosti – a dobrého srdce, nezapomínejte – je povídka Císařovna Marsu autorky Kage Bakerové, která začíná takto:

Císařovny Marsu byly tři.

Za prvé bar toho jména v Osadě. Za druhé dáma, která ten bar vedla; i když její titul byl čistě neformální, věnovali jí ho pravidelní zákazníci a její říše nesahala dál než k příjemně zšeřelým stěnám onoho jediného podniku, v němž bylo na Tharsu k dostání pivo.

A konečně za třetí britská královna.

Jsou na Marsu peníze? Rozbor situace ukazoval, že se terraformace nemůže vyplatit, ale od čeho by tu pak byla manipulativní reklama? Tak vznikla Britská árésovská společnost, zkráceně BAS. Zpočátku šlo všechno docela dobře, společnost získala dost peněz od akcionářů, ale pak to začalo váznout. Práce zdaleka nešly tak, jak si vedení představovalo, vršily se překážky a nakonec se nafouklý projekt scvrkl na skupinu osadníků, kteří uvízli na Marsu bez peněz na cestu zpátky a kterým nezbývalo, než se snažit protloukat dál.

Mary Griffithovou, majitelku výčepu Císařovna Marsu, který skýtá útočiště nejen ledařským dělníkům, ale také jejím třem dcerám a personálu složenému z několika ztracených existencí, potkalo nečekaně štěstí i smůla zároveň. Na svém skromném pozemku našla velký červený diamant, ale BAS ji vzápětí o pozemek kličkou ve smlouvě připraví a snaží se ji donutit k návratu na Zemi. Odbojná máti Griffithová se rozhodne k riskantnímu kroku: přestěhovat celou hospodu na svah sopky Olympus Mons, vyvrtat tady geotermální studnu a zajistit si tak přísun vlastní bezplatné energie. Podařilo se jí totiž zavčas složit registrační poplatek a od té chvíle jí do toho společnost už nemá co mluvit. Opilí a rozjaření ledaři, během noci napájení pivem a přesvědčení, že celá věc je vlastně jejich nápad, zapřáhnou nad ránem tři tahače a vyrazí s Císařovnou Marsu, nadnášenou antigravitačními motory, vzhůru do svahu sopky.

Jenže o něco později mají všichni, kdo se přesunu účastní, zcela jiné starosti. Výpravu neuvěřitelně rychle dostihla „Jahoda“, obávaná písečná marsovská bouře, a přestože Císařovnu jen tak „olízla“, vypadá to na katastrofu. Několik lidí hlídkujících uvnitř Císařovny prožívá horké chvíle, jedna žena propadne trhlinou v podlaze.

Muži vykřikli a přimáčkli si masky k tváři, aby nasáli vzduch. Manco při pohledu dolů do smršti zvířeného písku zahlédl neogotickou čerpací stanici pana Mortona, v jejíž střeše vězel pevně zaražený axiometr a kolem štítu se obtáčelo několik smyček lana.

A stejně jako pan Morton spatřil Kacířku, kterou s vlajícími vlasy unášel vítr jako utržený list. Už byla bez masky a vítr z ní strhával i šaty, jež nahrazovala druhá kůže z písku a umrzající krve. Roztahovala ruce v marné reflexivní snaze něčeho se chytit, nebo se chystala někoho obejmout? Křičela její ústa plná červeného písku bolestí, nebo snad rozkoší?

Manco se jen ohromeně díval a viděl, co viděl, a pan Morton to viděl též, a později oba shodně odpřísáhli, že viděli toto: Kacířka k nim otočila hlavu, usmála se na ně a pak odletěla pryč do bouře.

Nakonec se jako zázrakem Císařovna usadila přesně tam, kde měla stát, pochroumaná, ale stále ještě držící pohromadě. A protože „zázraky báječně prospívají obchodům, a zrovna tak lákadlo teplé koupele v mrazivé pustině věčné špíny, už vůbec nemluvě o kvalitním světlém i tmavém pivu v jinak neradostném ráji proletářských zemědělců“, Mary Griffithové se dařilo. A nejen jí; ten napohled ztřeštěný kousek nečekaně oživil skomírající aktivity na Marsu, osidlování nabralo druhý dech.

Věda a zázraky se zde prolínají zcela přirozeně, tak jako se v osobě Mary Griffithové spojuje bystrá praktická mysl a vřelé srdce. Mary je tolerantní k víře nejrůznějších podivínů, které přijala pod svou střechu, ať už je to šerpa Čiring, původem z Kátmandú, Inka Manco, který je (tak trochu) křesťan a jeho idolem je Panna Guadelupská, nebo bláznivá Kacířka, jejímž prostřednictvím promlouvá starořecký bůh války Árés, předchůdce římského Marta. I sama Mary je členkou efezské církve a věří v Dobrotivou Matku. Dovede se však nekompromisně vzepřít, když chtějí řádové sestry využít jejího boje s BAS pro své cíle a omezit práva členů její domácnosti. Mary Griffithová zosobňuje zkrátka prototyp, či chcete-li fenomén lidské nezdolnosti, touhy přežít v těžkých podmínkách, a přece si uchovat cosi, co lze nazvat důstojnost.

Téma boží existence se objevuje v literatuře sci-fi poměrně často, od více méně vážných pokusů popsat božskou jedinečnost až po nejrůznější hříčky. Konfrontaci křesťanského pojetí Boha s tím, jak ho může chápat mimozemská civilizace, nabízí kultovní americký autor Philip K. Dick. O Dickovi toho bylo napsáno mnoho: že měl paranoidní sklony, experimentoval s drogami, trpěl různými fobiemi. Pro nás je však důležitější jeho tvorba, v níž dokázal rozrušovat hranice žánru, poukazovat na absurditu a křehkost života, na ohrožení jeho podstaty, jeho smyslu. Jeden z kritiků o něm řekl, že píše teologické detektivky. Dobrým příkladem může být nepříliš rozsáhlá povídka Případ Rautavaarová, která začíná pro zúčastněné pozemšťany špatně, ale vyvíjí se ještě hůř a stává se noční můrou. V kabině pozemské lodi zničené srážkou s meteoritem se tři lidé setkávají s postavou Ježíše Krista. Ta jim zvěstuje boží lásku, ale náhle se její chování šokujícím způsobem mění – počne požírat jednoho z kosmonautů. Jde skutečně o kulturní šok, přestože čtenář ví, že kosmonauti jsou mrtví a pouze v uměle oživeném mozku členky posádky Rautavaarové probíhá experiment mimozemské entity, která se dostala k havarované lodi první a testuje svoje chápání Spasitele. Pojetí pozemšťanů považuje ovšem za dětinské a vlastně nechutné. Vždyť pozemšťané pojídají tělo a pijí krev svého Boha, byť v zastoupení. Jaká hrůza! Dick nám v ironické zkratce ukazuje cosi hlubšího, zásadního, nebezpečného: člověk se v hloubi duše cítí být roven Bohu, ale z křivého zrcadla reality na něj hledí jen vlastní zrůzněná tvář. Mimochodem – jakpak by asi reagoval spisovatel na skutečnost, že jeden z řady japonských robotů ovládajících mimiku a schopnost odpovídat na lidské emoce dostal jeho obličejové rysy a označení PKD?

Problém jinakosti a tolerance sleduje již řadu let velmi osobitá, výrazná autorka Ursula K. Le Guinová; její dílo patří k tomu nejlepšímu, co bylo ve světové sci-fi napsáno. Má vybroušený styl, žánrové rozpětí zahrnuje sci-fi i fantasy. Ačkoliv jsou její světy od nás vzdáleny, jde jí – stejně jako je tomu například u Raye Bradburyho – především o poznání člověka. Dvakrát byla oceněna naráz oběma nejprestižnějšími cenami v oblasti sci-fi literatury Hugem a Nebulou, a to za romány Levá ruka tmy a Vyvlastněný. Oba pocházejí z tzv. hainského cyklu, v němž planeta Hain představuje kolébku inteligentního života, rozšiřovaného dále do vesmíru. V rozsáhlém časovém období se postupně vyvíjí jakýsi svaz světů a lidí pod společným názvem Ekumena. Jeho vyslanci navštěvují další planety, aby posoudili možnosti – jistěže dobrovolného – připojení (tak trochu to připomíná situaci uvnitř a vně Evropské unie). Poslové se setkávají nejen s odlišným životním prostředím, kulturou, náboženstvím a sexualitou, ale také s agresivním rasismem, revolucemi a občanskými válkami.

Jedinečná atmosféra příběhů vzniká mimo jiné kontrastem mezi autorčinou schopností přesného, téměř krutého pozorování a zároveň nezpochybnitelnou, nesentimentální humanitou. Vzájemné porozumění je ovšem nesnadné a někdy nemožné; vyznění próz Le Guinové nebývá jednoznačné a prvoplánové. A opět zde platí: vzdálené světy nám přibližují ten náš.

Je tedy možné v literatuře sci-fi hledat moudrost, kvalitu, která se tak obtížně definuje a která nám tak často uniká? Řekla bych, že ano.

Osobní poznámka: Z odpovědi indiánského náčelníka Seattlea Velkému náčelníkovi ve Washingtonu roku 1855: „…Bůh vám dal vládu nad zvířaty, lesy a rudým mužem z nějakého zvláštního důvodu, ale tento důvod je nám hádankou. Snad bychom tomu mohli porozumět, kdybychom věděli, o čem bílý muž sní, jaké naděje líčí svým dětem za dlouhých zimních večerů a jaká vidění vkládá do jejich snů, že stále touží po zítřku.“ Z celého dokumentu je jasné, že náčelník Seattle byl moudrý muž; zaujala mne ale právě tato část, kterou si nás zavazuje: jestliže máte schopnost uskutečnit něco víc než my, musíte to udělat, aby naše oběť nebyla zbytečná. A nebyla by cesta ke hvězdám tou odpovědí?