„Vyprávěním vzniká nový svět, který je hodně odlišný od toho našeho, známého“, říká básník Jerome Rothemberg. Člověk se snaží pochopit realitu, ve které žije, ale ta sama mu k poznání nestačí. Nutkání vytvářet nové světy paradoxně pomáhá poznat lépe to, co nás bezprostředně obklopuje. A hnací silou je zvídavost.

Když jsem o tomhle tématu přemýšlela, vybavila se mi postava Alenky ze světově proslulých knih Lewise Carrolla Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem a co tam Alenka našla (Alice in Wonderland a Through the Looking-Glass and what Alice found there). Spisovatel Carroll - ostatně se tak nejmenoval* – vytvořil fantaskní, snový příběh, který se stal nejen oblíbenou dětskou četbou, ale i zdrojem nesčetných citátů pro všechny možné příležitosti. Ohánějí se jimi filosofové, vědci i politici (například americký prezident Thomas Woodrow Wilson v jednom projevu řekl, že musí jako Černá královna v Alence utíkat, co mu nohy stačí, jen aby vůbec zůstal na místě). Už vidím pohoršení odborníka: co tu má co dělat Alenka? Dobrá, není to žánrová sci-fi, ale jde o jakýsi univerzální model fantastické výpravy a lidského chování tváří v tvář neznámému, byť jde v tomhle případě o dítě; vždyť lidstvo je z hlediska vesmíru také jenom nedospělec. Zvědavost, či spíše zvídavost (v tom je určitý rozdíl) a hravost jsou vlastní nejen dětem, ale i lidskému druhu jako celku. Alenka se ve světě, který neodpovídá jejím dosavadním zkušenostem, snaží zorientovat a dobrat smyslu za pomoci řady otázek, avšak odpovědi, jež na ně dostává, jsou podivně matoucí. Výzva, v těchto hádankách obsažená, je zřejmě také důvodem, proč se někteří autoři sci-fi nechali postavami i situacemi z Carrollovy knížky inspirovat. Slavná povídka Američana Henryho Kuttnera Chrudošiví jsou borolové (spoluautorkou byla jeho žena C. L. Mooreová a povídku vydali pod pseudonymem Lewis Padgett) bývá řazena mezi deset vůbec nejlepších povídek žánru. Je zde mistrovsky využito faktu, kterého si byl tak dobře vědom starý mládenec Dodgson: děti nejsou zatíženy logikou dospělých, neříkají „to je nemožné“. Chápou skutečnost jako otevřenou, souvislosti je potřeba teprve nacházet, žádná není předem vyloučena. V příběhu najde chlapec pouzdro s neobvyklými hračkami a jak si s nimi on a jeho mladší sestra hrají, učí se nenásilně, metodou pokusů a omylů fyzikálním zákonitostem, jež jsou odlišné od těch pozemských:

Scott s mírnou lítostí podal přístroj otci. Paradine povytáhl obočí. Rozložené počitadlo měřilo přes čtyřicet centimetrů na každé straně a tvořily je tenké a pevné nitě, které se tu a tam křížily. Na nitích byly navlečeny barevné perličky. Dalo se jimi posunovat dopředu a dozadu z vlákna na vlákno, a to i na místech, kde se křižovala. Ale provrtaná perla přece nemůže projít zkřížením dvou vláken…

Paradina zaplavil pocit lehkého zmatku, když se pokusil pohybovat perlami. Úhly byly trochu nelogické. Jako hlavolam. Tahle červená perla se musí dostat sem, jestliže s ní člověk pohybuje směrem k tomu zkřížení – ale ona se octla jinde. Bylo to bludiště – podivné, ale bezpochyby poučné. Paradine cítil naprostou jistotu, že on sám by neměl trpělivost zabývat se tím předmětem.

To však neplatí pro děti. Zaujaté experimentování s podivnými hračkami utváří jejich mysl, odklání je od euklidovské logiky. Tato cesta je nakonec vyvede do jiného časoprostoru, jiného světa. „Návodem“ je podivuhodná Carrollova báseň Žvahlav:

Byla to stránka vytržená z knihy. Na okrajích a mezi řádky Emmino smyslu zbavené písmo. Jedna sloka veršíků byla tak proškrtána a nadita čmáranicemi, že byla téměř nečitelná, ale Paradine dobře znal Alenku a její cestu za zrcadlo. Paměť mu dodala slova…

Je smažno, lepě svihlí tlové
Se batoumají v dálnici,
Chrudošiví jsou borolové
Na mamné krsy žárnící

Řekl si, úplně popleten: Hupity Dupity to vysvětlil. Dálnice, to je pruh trávy okolo slunečních hodin. Sluneční hodiny. Čas…mělo to co dělat s časem. Jak je to dlouho, co se mě Scotty ptal, co je to dálnice? Symbolismus.

„Je smažno…“

Dokonalý matematický tvar, udávající všechny žádané podmínky v podobě symbolů, kterým děti nakonec porozuměly. Tlové musejí být svihlí – mastnota – a rozmístěni v určitém pořádku, tak aby se batoumali…Šílenství!

Ale ne…Pro Scottyho ani pro Emmu to šílené nebylo. Ti mysleli jinak. Uvažovali podle logiky x. Ty Emminy poznámky, nadrápané na stránce knihy…přeložila si slova Lewise Carrollla do řeči, které rozuměla jen ona a Scott.

Činitel Náhoda tedy pro děti něco znamenal. Splnily podmínky rovnice časoprostorového kontinua…

Na mamné krsy žárnící…

Děti jsou pro Kuttnera vůbec výsostně zajímavé bytosti, zcela odlišné od dospělých jedinců právě svou reflexí světa. Z této skutečnosti vycházejí i některé jeho povídky s hororovými prvky (Byl to démon, Až se ucho utrhne).

Ale nejde jen o dětské hrdiny. Moderní věda vyřešila úspěšně celou řadu otázek, kterými se lidé dlouho zabývali, přičemž otázek paradoxně neubývá, naopak se s přibývajícími vědními obory zmnožují. I my dospělí jsme stále častěji konfrontováni s něčím novým: objevy v genetice, biochemii, astrofyzice, kybernetice…jak se v tom všem má „obyčejný“ člověk, tedy neodborník, vyznat? Může číst populárně vědecké články, poslouchat přednášky – nebo si přečíst nějakou sci-fi. Bláznivé? Ale vůbec ne. Nejde přece o to, aby se z nás stali odborníci na určitou vědeckou problematiku, ale abychom spolu s autorem dokázali pochopit, jaké nové možnosti se před námi otevírají, jak to změní svět, který známe a zároveň si zkusili představit, jak se asi zachováme my jako druh – člověk, označovaný vědci termínem „nepřirozené zvíře“.

„Představme si“, začínala některé své úvahy s oblibou Carrollova Alenka. Je to magická formulka uvozující hypotézu, vzorec chování, nebo prostě začátek příběhu. Jistý politik, byv dotázán televizním komentátorem na svůj názor na jakýsi vládní návrh, vyštěkl: „To je zcela nepředstavitelné, to je sci-fi!“ Je celkem jasné, jak to dotyčný politik myslel, ale u skutečné sci-fi je tomu právě naopak. Základní myšlenka jakéhokoliv sci-fi příběhu musí být pro čtenáře (alespoň do jisté míry) představitelná, jinak interakce autor – čtenář nemůže fungovat; nenastane-li toto prvotní souznění, čtenář knížku odloží.

Cestování časem, paralelní světy, virtuální realita – každý z nás o těchto věcech už něco slyšel. Ovšem pro většinu lidí je i ten nejpopulárnější výklad na takové téma poněkud suchopárný. Spolu s autorem ale můžeme vstoupit do příběhu, v němž skrze hrdinu lze „zažít“, tedy představit si a snad i částečně pochopit obsah těchto pojmů. Jenže mnozí vědci jsou na literaturu sci-fi alergičtí, nejčastěji ji obviňují z vulgarizace vědeckých poznatků, z touhy po senzaci a snad taky z nevážnosti, prostě dělání si legrace. Proti tomu se dá namítnout, že popularizující výklad (a jiný při současném stavu vědy ani není možný) rovněž příliš zjednodušuje, a je tedy nepřesný, ba zavádějící. A humorná sci-fi? To je vůbec roztomilá kapitola sama pro sebe a taky se k ní dostaneme. Co se potom týče odbornosti a vědecké způsobilosti autorů sci-fi, je mnoho těch, kteří nejen vystudovali příslušné vědní obory, o nichž píší, ale stali se i kapacitami; zdaleka to neplatí jen o takových velikánech, jako jsou Arthur C. Clarke a Isaac Asimov.

I mezi vědci však existují výjimky. K nim patří například J. Richard Gott, profesor astrofyzikálních věd na Princetonské univerzitě. Je nejen skvělý popularizátor vědy, ale také rád užívá příklady právě z oblasti literatury science fiction. V roce 2002 u nás vyšla jeho kniha Cestování časem v Einsteinově vesmíru, v níž si při výkladu pomáhá citáty z H. G. Wellse, Roberta A. Heinleina a dalších klasiků žánru, ale také třeba myšlenkami ze seriálu Star Trek. První kapitolu nazvanou Snění o cestování časem uvádí citací z Wellsova Stroje času z roku 1895: „Člověk…může v balónu stoupat proti gravitaci – a proč by neměl doufat, že nakonec bude možná schopen zastavit nebo urychlit své unášení podél dimenze času, nebo je dokonce obrátit a cestovat opačným směrem.“ Wellsovo převratné pojetí času jako čtvrtého rozměru využil Einstein v roce 1905 ve své speciální teorii relativity, v níž jde o to, jak nehybní a pohybující se pozorovatelé měří různě čas. Novějším příkladem inspirace myšlenkami literatury sci-fi je kupříkladu román Carla Sagana Kontakt z roku 1985 (byl také zfilmován). Při práci na něm konzultoval autor svůj nápad – totiž přesun hrdinky z jednoho bodu vesmíru do druhého, značně vzdáleného – s fyzikem Kipem Thornem. Šlo vlastně o červí díru, tedy časoprostorový tunel a Thorna to natolik zaujalo, že on a jeho kolegové na toto téma dál bádali. Své výsledky zveřejnili a vzbudili tak nový zájem o cestování časem. „Jak vidíte, science fiction často přiměje vědce k přemýšlení“, poznamenává k tomu Gott.

Ale to, jestli nějaký příběh „je možný“, tedy uskutečnitelný z pohledu současné vědy (ať už jde o čirou teorii, nebo fungující praxi), není pro skutečného fanouška sci-fi rozhodující a prvořadé. Originalita nápadu, nový úhel pohledu, nečekaná souvislost, filosofická hádanka a občas i pěkné šibalství je to, co zrychlí tep milovníka žánru. Snaha dostat se za zrcadlo je někdy korunována úspěchem; když se to podaří, je to ta největší odměna pro autora i čtenáře.

Osobní poznámka: Poprvé jsem se pokoušela Alenku číst v sedmi letech. Od té doby jsem ji četla mnohokrát a vždycky znovu je to zážitek. A co mě zvlášť těší, to jsou odkazy na hrdinku této knížky z časů královny Viktorie v knihách a filmech současných autorů (jako příklad může sloužit třeba Smrtící gambit v Kraji divů od Jacka L. Chalkera, Město permutací Grega Egana nebo první díl filmu Matrix). Alenka a Bílý Králík probíhají labyrintem matrixu do jedenadvacátého století a dveře dalších světů se pootevírají. Nebude lehké vstoupit, ale stojí za to se o to pokusit.

*Lewis Carroll, vlastním jménem Charles Lutwidge Dodgson (1832 – 1898) byl anglický matematik a logik, který působil jako profesor v Oxfordu. Co se týče překladu Alenky, osobně dávám přednost Jaroslavu Císařovi, i když překlad Aloyse a Hany Skoumalových také není špatný.