Co je to science fiction? Á, už je to tady, říká si ostražitý* čtenář, teď přijde trik s definicí. Ano, lidé jsou posedlí definicemi, jenže právě definice často působí zmatek. Jestli po nich opravdu toužíte, vyhledejte si jich pár v příručce Ondřeje Neffa Jak blufovat o sci-fi. Ovšem nejvýstižnější bude asi prohlášení tří odborníků z devadesátých let: „Vskutku není žádný dobrý důvod k očekávání, že někdy bude stanovena užitečná definice SF.“ Autoři B. Stableford, J. Clute a P. Nicholls.

Souhlasím. Potíž je v tom, že fanoušci sci-fi** jsou stejní jako fanoušci jiných oborů, kupříkladu sportu - jsou nesnášenliví. Z nich se rodí odborníci a ti se málokdy na něčem shodnou. Začněme třeba širokým pojmem fantastická literatura. Ten v sobě zahrnuje veškerou literaturu, která není realistická (řecky fantasía znamená představu, snovou vidinu). Science fiction je zde jenom jedním odvětvím. Zdá se to jasné, ale bohužel to tak jednoduché není, horliví teoretici přicházejí s užším vymezením fantastické literatury: v tomto pojetí jde o fantastiku, nepatřící do kategorií science fiction a fantasy. Zatím jediná česká Encyklopedie literatury science fiction z roku 1995 poctivě přiznává: „Fantastická literatura však nemá dostatečně ustálené pojmosloví, význam termínů je často různě chápán akademickou literární kritikou, obyčejnými čtenáři a příslušníky fandomu a v různých zemích jsou navíc různé terminologické zvyklosti.“ Encyklopedie na dalších stránkách přináší slovníček pojmů, který tady ale nehodlám vypisovat a raději se ještě jednou přikloním k citaci z Neffovy příručky na téma, o čem je science fiction: „V laické představě pojednává science fiction o robotech vypalujících z raket paprsky na nepřátelské mimozemšťany. V zásadě je to představa správná, protože ve skrytu duše srdce ryzího scifisty bije pro přesně tento druh příběhů. Psychoanalytik vám vysvětlí, že právě proto se takové příběhy dnes téměř nepíší a nečtou.“ Dále následuje výčet asi patnácti podžánrů, z nichž některé jsou v současné době mnohonásobně žádanější než klasická sci-fi. Takže co s tím? Zkusme na to jít jinak.

Italský spisovatel Italo Calvino ve svých Amerických přednáškách (připravil je na pozvání Harvardovy univerzity, ale už neproslovil, poněvadž zemřel) hledal vlastnosti, které by si měla literatura zachovat i v novém tisíciletí. Calvino měl jasno od počátku aspoň v tom, ke komu bude mluvit – k celkem úzkému kruhu posluchačů. Problém se science fiction je trochu jiný. Ačkoliv skupina jejích čtenářů není příliš početná, je zato neobyčejně pestrá – od (občas šťouravých) intelektuálů po (občas šťouravé) prosťáčky. A co vlastně všichni hledají v tomhle specifickém druhu literatury, na to se pokusím – alespoň zčásti – odpovědět.

*Čtenáři sci-fi jsou samozřejmě velmi různí, ale rozhodně je nemůžete označit za „laskavé čtenáře“. To nejsou nikdy.

**Pro stručnost budu užívat tuto zkratku, která má sice nádech lehkovážnosti, ale pro tenhle text se dobře hodí.