Rozhovor s Mílou Lincem

1. Proč právě fantasy, Mílo, čím tě tento žánr tak fascinuje?

Volnost ve vyprávění příběhů – protože zatímco reálný svět omezuje prostředím, ve fantasy se může vše podřídit příběhu, který chci vyprávět. Na druhou stranu, náš svět zase nabízí spoustu vodítek, které člověk nemusí ani popsat a čtenář stejně ví, že se neztratí; takže je to celé dvousečné a jedinou správnou odpovědí asi bude, že jsem prostě už od malinka měl rád pohádky, krále, rytíře a draky :-)

2. Pamatuješ si ještě, jak jsi se dostal k fantasy? A v kolika letech to bylo?

K žánru jako takovému určitě přes několik pohádek, které by šly do tohoto žánru zasadit (například si pamatuji hororové scény z Nekonečného příběhu apod.) a jednou z prvních knih, kterou pamatuji, je jistojistě Hobit a první zaklínačské povídky, co tehdy zrovna vyšly.

Co se týče samotného psaní, tak to si pamatuji naprosto přesně a jsem jedním z mála, kteří znají ten zlomový moment: bylo to v šesté třídě na základní škole, kde jeden z domácích úkolů zněl: „napište vypravování“. Tak se zrodila první pseudopovídka, na kterou navázaly další…

3. Kromě povídek jsi napsal dva odborné texty – Středověký svět, jaký je vlastně tvůj vztah k historii? A máš nějakou oblíbenou dobu, ve které bys chtěl žít?

Historii by měl znát podle mě každý, kdo se chce blíže věnovat fantasy – ať už proto, že z minulosti pochází většina inspirace (hrady, rytíři, města a vůbec drtivá většina kulis fantasy světa), anebo proto, že když se tuto inspiraci rozhodnu zavrhnout, měl bych vědět, co zavrhuji. Navíc dějiny nabízejí nekonečnou přehršli příběhů, dobrodružství, lásky i napětí…

Nejlepší dobu pro život prožíváme právě teď. V minulosti nebylo období, kdy bychom se měli tak dobře a měli tolik možností, jak si život uspořádat. Když nás to dneska fakt štve, můžeme někam utéct – třebas i do fantasy. To tehdy lidé neměli, protože by pošli hladem. My si na druhou stranu můžeme hrát na minulost a užívat si její romantiky, aniž bychom trpěli jejími zápory.

4. Jsi povoláním knihovník – proč ses rozhodl právě pro tuhle práci?

Peníze. Být nezaměstnaným by se mi nechtělo a psaním se neuživíš, pokud nemáš správné příjmení.

5. Rád bych se zeptal na tvou přezdívku Roggy. Jak vznikla a má nějaký význam?

To se musíš zeptat lidí, kteří mi tak začali říkat :-) Nepatřím k těm, kteří by hledali nějaké šílené fantasy přezdívky jenom proto, aby ji měli. Prostě jsem byl dlouho Míla a pak, ani nevím jak, mě ostatní překřtili na Roggyho. Tak jsem u toho zůstal.

6. V knihovně pořádáte malé sci-fi/fantasy cony. Kdo s tímto nápadem přišel?

Knihovna, přestože se zdá být institucí statickou, takovou není. O různých profilacích poboček se hovořilo již dlouho (nejenom Smíchov na scifi a fantasy, ale i jiné: jazyková pobočka, hudební pobočka atd.). Já jsem prostě do knihovny přišel ve správný čas a na správné místo a měl ty správné kontakty. Pak už to šlo samo. Snažíme se být knihovnou pro každého a nabídnout kvalitní služby a ještě něco navíc. To, že se někteří scifisté do knihovny vrací, je pro mě znamením, že jsme se vydali dobrou cestou.

7. Před několika týdny ti vyšel první román – Stín Černého hvozdu. Co o něm našim čtenářům prozradíš? Na co se mohou těšit?

Těšit se mohou na zajímavé čtení a očekávat mohou jenom to nejlepší. Nabízím jim svět ne nepodobný naší minulosti; střízlivý a přitom napínavý příběh, který je zamotaný stejně jako život sám. Jeho hrdinové jsou obyčejní lidé – se svými slabostmi a chybami, kteří se však dokážou rvát o život s vášnivostí, jaká nám už může být i cizí.

8. Jak dlouho jsi román psal? A jak se ti vůbec psal?

Napsat román není snadná věc – vyžaduje to mnohem víc odvahy a mnohem víc trpělivosti, než povídka. Povídka je běh na sto metrů, román je několikadenní marathón. V prvním případě už po pár vteřinách víš, že máš hotovo a víš, co na to říkají lidé okolo, víš, že jsi překonal světový rekord a slyšíš potlesk, fanfáry a pár minut na to můžeš držet v ruce zlatý pohár.

V druhém případě můžeš padnout v polovině vyčerpáním a nedozvíš se vůbec nic. Na druhou stranu, když doběhneš až do cíle, o to víc si ceníš potlesku, ceníš si víc sám sebe a nějakou chvíli si říkáš, že nezáleží na tom, kolikátý jsi doběhl, ale hlavně že jsi doběhl… Samozřejmě, jenom do té chvíle, než se pořádně vydýcháš. Pak už tě začne zajímat i tabulka výsledků a celkové pořadí – a padne rozhodnutí: příští závod poběžím zase a předběhnu ty ostatní!

9. Dokážeš ještě popsat, jaký jsi měl pocit, když jsi knihu držel poprvé v rukách. Co sis v duchu říkal?

Poprvé? Ani nevím – to bylo totiž zrovna během křtu a z toho si nepamatuji příliš, protože veškeré soustředění jsem věnoval tomu, aby se to podařilo… a když přišlo následně uvolnění, tak o zapomnění se zase postarala dobrá společnost u dobrého piva. Vzpomínám si, když jsem viděl poprvé vnitřní ilustrace od Ondřeje Jaovského – inspirované středověkými kresbami – a obálku od Jany Šouflové. v obou případech jsem byl nadšený.

10. Neplánuješ volné pokračování? Přeci jen postav je mnoho…

Volné pokračování bude, ale žádný z velkých hrdinů Stínu černého hvozdu se neobjeví – maximálně jako vzpomínka, nebo epizodní role v epizodní situaci. Prostor dostanou noví hrdinové, s nimiž se čtenář měl možnost setkat v některých dalších povídkách. Hrdinů tohoto světa je totiž mnohem víc, než těch, kteří se objevili ve Stínu Černého hvozdu.

11. Stín Černého hvozdu je součástí tvého univerza, z něhož už vyšla spousta povídek. Neuvažovali jste s nakladatelem o jejich jednotném vydání?

Ty povídky jsou zatím volně k sehnání a navíc jich není ani dost, aby to na sborník vydalo.

12. Na co dalšího se od tebe můžeme těšit?

Ve fázi přípravy je další příběh z tohoto světa – detektivní příběh z pyšné Stínavy na pozadí příprav výročního trhu spojeného s velkým karnevalem. Pracovní název (a snad i definitivní) je Sedm klíčů. V chystaném dračím sborníku od Strak na vrbě bude krátká povídka poodhalující roušku tajemství Černého hvozdu a v zásobě je ještě několik dalších kratších prací (nebo alespoň nápadů).

Kromě toho mě Vlado Ríša požádal o jeden díl Marka Stone. Protože jsem na téhle sérii kdysi vyrostl, řekl jsem si, že to zkusím… tak uvidíme :-)

13. Co všechno musíš znát před tím, než usedneš ke klávesnici a začneš psát?

No, asi abecedu…

14. Kolik hodin denně píšeš?

Záleží na situaci a na čase. Času je obecně zatraceně málo; v práci psát samozřejmě nemůžu a k počítači se doma dostanu třeba jen jednou, dvakrát za týden. Takže někdy na psaní celé týdny ani nesáhnu a jindy napíšu několik stránek za den. Také záleží na tom, ve které fázi je příběh. Ze začátku víc času zabere rozmýšlení, hledání motivů a upřesňování charakterů, takže na jeden odstavec připadne několik hodin civění do stropu. Ke konci, kdy už je všechno jasné, je tu jenom příběh, který se kupředu řítí závratnou rychlostí – někdy i rychleji, než stíhají prsty na klávesnici.

15. Co ti psaní dává?

Pochybný pocit slávy, pochybné částky mamonu… Ehm, co vlastně na psaní všichni máme? Nevím, asi je to nemoc, něco s grafama nebo tak něco :-)

16. A co ti naopak bere?

Nejsem si ničeho vědom…

17. Co je pro tebe největší studnicí nápadů? Máš pod postelí schovanou múzu, která tě každý večer před spaním líbá na čelo?

Múzu nemám pod postelí, to bych jí nepřál… jak už jsem psal, tak velkou inspirací je samotná historie. Například ve Stínu Černého hvozdu je takových příběhů několik: od zmínek bitvy u Brůdku až po životní osudy posledních Rožmberků.

18. Kromě toho, že píšeš povídky, přispíváš také knižními recenzemi na weby. Existuje nějaká kniha z poslední doby, která tě opravdu hodně zaujala?

Určitě jsem se stal věrným fanouškem Lukjaněnka, ale jinak rád sahám i po knížkách starších. Za poslední dobu mi největší radost udělala Nepokojná léta od Petera Englunda jako vánoční dárek; i když to není ani nová knížka, a ani to není beletrie.

19. Co děláš, když nepíšeš? Jak relaxuješ?

Psaní samo o sobě je relaxací. A pak je tu přehršel dalších věcí, z nichž poslední dobou nejvíce oceňuji spánek.

20. A na závěr otázka – na jaké sci-fi akci, tě mohou čtenáři zastihnout, pokud by chtěli získat podpis do Stínu Černého hvozdu?

To je těžká otázka. Jedinou jistotou jsou scifistické akce v Městské knihovně v Praze, které pořádám nebo pořádat pomáhám. Nejbližší bude na podzim třetí ročník CONiáše a pak až nejspíš první víkend v lednu Pevnostcon, neboli setkání s autory a redaktory časopisu Pevnost. Zřejmě nevynechám Minicon, který je spjat s Drakobijci, díky kterým jsem začal (a navíc je jednodenní a navíc je v Praze). A kromě toho… sám nevím.

Děkuji za odpovědi.