První listopadový víkend – týden po dušičkách – proběhlo v Radotínském gymnáziu Oty Pavla setkání příznivců hororu. Protože pro horory mám poslední dobou slabost, rozhodla jsem se s kamarádkou Janinou Dvořáčkovou, která obvykle tyhle reportáže píše, do Radotína vyrazit. Želbůh, Janina v pondělí onemocněla, což je také ten důvod, proč tuhle reportáž nenapsala ona. Úplně ,,osiřelá“ jsem ale nebyla, protože se mnou přislíbil na akci jet ještě Jirka Sedláček. Už páteční program nás z anotací zaujal, ale nakonec jsme se tam vypravili až v sobotu.

Útrapami z cesty autobusem tento článek nebudu zatěžovat, protože jsme jeli autem. V Radotíně jsme byli už v deset. Místo konání jsme bez problémů našli. Na stupíncích před gymplem hořely svíčky a lehce Halloweenskou atmosféru navozovaly prťavé žlutozelené dýně vedle. Uvnitř gymnázia se nacházela zavřená rakev, k níž se ještě dostanu. Na webových stránkách pořadatelů slibované odznáčky skutečně byly k dostání u registrace a opravdu stály za to. Koupila jsem si hned dva – jeden s netopýrem a druhý s hlubinnou rybou (Pamatujete na kresleného Nema, jak ho tam zrovna taková proháněla?).

Protože bylo přece jen brzo, gymnázium působilo mrtvě. Sotva jsme si vzali program, už jsme uháněli vzít útokem nejbližší cukrárnu, která byla v obležení místních důchodců. Zhltli jsme nějaký ten chlebíček, kopli do sebe trochu kofeinu a hurá na přednášky.

Gymnázium mezitím trochu ožilo, ale ne moc, ve srovnání s jinými akcemi. Komorní atmosféru celého setkání přičítám z velké části tomu, že con byl ohlášen příliš na poslední chvíli. Čas mezi jednotlivými přednáškami bylo možné vyplnit zdobením pochmurně laděných perníčků, kam jsem se bohužel nedostala nebo prohlídkou obrazů výtvarnice Dany Sahánkové, které na mě velice silně zapůsobily, ale nad pracovní stůl bych si je asi nevyvěstila.

První přednášku, z které jsme stihli jen závěr, měla dívka v bílých šatech s nickem Kla. Bylo to zaměřeno na Gothic style. Obrazy, které se promítaly, ve mně vyvolaly rozporuplné pocity. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Nakonec jsme se ,,usmívali“, i když ten úsměšek byl poněkud cynický, stejně jako většina nápisů, které zmíněné obrazy nesly. Potom přišla na řadu Darth Zira s blíže nerozvedeným tématem Kalendář. Všichni jsme se shodli, že jsme zvědaví, o čem vlastně přednáška bude. Já jsem se trochu bála, že o pojetí času, a jak se jeho vnímání v jednotlivých obdobích vyvíjelo, a to se také potvrdilo. I když k tomuto tématu mám od dob, co jsem se to musela povinně učit jako součást jisté zkoušky, respekt, přednáška mě příjemně překvapila.

Dozvěděla jsem se, v jaký jiný den než na Silvestra může člověk slavit a hlavně se regulérně opít, neboť tak činilo mnoho kultur před ním. Dále spoustu nových věcí z dob starých Římanů (původ saturnálií, který mi v antických dějinách jaksi unikl), ze středověku (zpočátku se rozlišovalo jen na léto a zimu, na venkově platil zemědělský rok a věžní hodiny v různých městech ukazovaly odlišný čas) z novověku (s nástupem železniční dopravy se to poprvé sjednotilo) a v neposlední řadě o původu rachejtlí, jimiž vynálezci střelného prachu – Číňané – původně zaháněli démony, kteří prý nesnášeli nic tak, jako velký humbuk. Jedině tak si bylo možné zajistit klidný průběh slavnosti či jiného obřadu.

Jirka pak utíkal na Regisovu přednášku o Timovi Burtonovi a já jsem se nechala vyfotit v rakvi, která už byla otevřená a čekala na svého nocležníka, respektivně nocležníky, neboť se nás tam postupně vyfotilo hodně a snímky by měly být na netu. Já osobně jsem si do ní lehla hned třikrát, ne protože by to bylo tak pohodlné (i když bylo) nebo že by se mi tam tak zalíbilo, ale z jednoduchého důvodu – můj fotoaparát se zatvrdil a nechtěl mě tam zvěčnit, až na potřetí se to povedlo, načež Jirka ne bez koňské dávky černého humoru poznamenal, že je to asi naposled, co se mi v životě poštěstí, tolikrát za den si takhle poležet.

Potom jsme si běželi dát toasty dolů do provizorní čajovny a pak rychle na Silverovo 100+1 způsobů, jak se nechat zabít. Ještě než jsme se pořádně usadili, dozvěděli jsme se první způsob – být sněden zaživa. Pro ty, kteří si to ,,nedokázali náležitě představit“ běžela na plátně na můj vkus až příliš dlouhá scéna z filmu, jehož název jsem raději zapomněla. Najednou toasty v mém žaludku pocítily náhlou nespokojenost a zatoužily se urychleně dostat ven, ale měly smůlu. Po úvodní scéně následoval maratón dalších způsobů násilné smrti, občas doložený ukázkou z nějakého hororu ze Silverovy sbírky. Ten, komu nepřišlo dost děsivé snědení, snad ocenil něco ještě ďábelštějšího – smrt vyzvracením veškerého měkkého vnitřku svého těla. Někdy mě fantazie hororových tvůrců opravdu fascinuje…

Postupně jsem si uvědomovala, že na mé dvě oficiální a zvlášť odporné noční můry (diplomka a státnice) se nabalilo dalších 101 neméně bestiálních společnic… Mně osobně přišla nejbrutálnější smrt vlastní blbostí, přičemž horší snad může být jen smrt zapříčiněná blbostí cizí. Když uběhly dvě hodiny, dali jsme společnými silami dohromady rovnou stovku. Poté se rozhostilo napjaté ticho, po němž Silver triumfálně vyrukoval se způsobem stoprvním. Právě ten vylekal většinu převážně mužského osazenstva, ale já jsem taková, že vám ho nepovím. Měli jste tam být:-)

Už tradičně jsme se po skončení přednášky vypravili do čajovny pro něco na zub, ale zatímco jsme jedli, shodli jsme se na tom, že další program je sice zajímavý, ale bude se muset obejít bez nás. V gymnáziu bylo od pátku vypnuté topení a my byli tak promrzlí, že jsme se rozhodli vyrazit domů. Neuvěřitelná kosa, která v přednáškových místnostech panovala, je asi jediná ale dost podstatná výtka, kterou vůči pořadatelům mám. Část přednášek se dokonce musela k závěru přesunout do čajovny, kde bylo jakžtakž snesitelně.

Pořadatelé se zřejmě domnívali, že takové setkání navštíví převážně zombíci a vampové, kterým přílišné teplo nedělá dobře.

Na závěr bych chtěla trochu alibisticky podotknout, že toto je má první reportáž, tak mé pojetí prosím berte s rezervou. Příště už bude psát zase Janina Dvořáčková:-)