Nedávno se někde řešilo, že scifisti mají za rok tolik akcí, že se ani, chudáci, nemají možnost dostat na všechny. Nestíhají navštívit všechny cony (a že jich je), všechny autogramiády, výstavy, křty nových knih, setkání nejrůznějších klubů, spolků a sekt, nemůžou v podstatě ani v klidu posedět v nějaké hospůdce, aniž by jim mezitím něco neuteklo. Už snad i existuje rozpis scifistických akcí, ale jeho aktualizace bude asi zatraceně těžká, neboť další a další přibývají jako houby po dešti (nevím, jestli letos nějaké budou, ačkoli na lišky bych šla docela ráda, to proto, že lišky jsou jediné houby, které v lese vidím…). Mno, to nic.

Jedním z těch nově příchozích do rodinky malých conů, byl letošní SciFaCon – tedy akce překvapivě zaměřená na Sci-fi a Fantasy, případně fantastiku obecně. Pořádala jej Jita Splítková, která pro něj též vytvořila moc pěkné, takové futuristicky vyhlížející webové stránky: http://computergraphics.cz/scifacon.htm.

Akce se konala 29. března 2008 v jednom z křídel Základní školy Květnového vítězství na Praze 4. Proslýchalo se, že tu správnou část budovy nebylo lehké najít, neboť nebyla dostatečně viditelně označena. Pro scifistu by byl ideální nejspíš nějaký druh naváděcího signálu, který by mu nedovolil nikde zabloudit. Za pozdní příchod by mohl následovat nějaký druh trestu, třeba v podobě bolesti hlavy, nebo neodolatelné touhy přečíst si nějakou knihu – například naše Černé sny, ke kterým se ale ještě dostanu. Mno, hlava mě nebolela, ale jak se zdálo, ani navádění nefungovalo, protože účast na conu byla, řekla bych, docela malá. Cestu na místo jsem hledat nemusela, protože jsem tam šla s Haninou a Zirou, které jsem potkala na Chodově, a které spolehlivě věděly, kudy kam. Na Hájích, odkud jsme jeli autobusem, se skupinka rozrostla ještě o Annu Šochovou a Egona Čierného, a to by bylo, abychom to nenašli.

Program SciFaConu byl už klasicky rozdělen na několik linií, ale nejen mě se zdálo, že některé části do konkrétních linií jaksi nezapadly. To byl třeba příklad besedy a autorského čtení z Černých snů, kvůli kterému přijela v podstatě polovina autorů a polovina ilustrátorek (máme dvě), takže mě docela nemile překvapil minimální, nebo spíš v podstatě žádný zájem. Také fakt, že jsme „konkurovali,“ což dávám do uvozovek záměrně, protože přednášce Františky Vrbenské se konkurovat nedá. Ale prostě fakt, že oboje mělo běžet ve stejnou dobu, některé z nás zanechal ve třídě osamocené, smutné a plačící. Nevím jak ostatním, ale mně by tedy rozhodně nevadilo, kdybychom byli zařazeni do čajovny Zdeňka Rampase, kde bylo vlastně skoro pořád poměrně dost potencionálních posluchačů. Otázkou je, jestli by na nás byli zvědaví, ale to už se nedozvím.

Jak to tak vidím, tak i z téhle reportáže bude časovka, protože teprve teď to vezmu pěkně od začátku.

Takže po příchodu na con jsme začaly rovnou magicky – přednáškou Hanky Nájemníkové o slavných postavách magie (většinou té černé, ale komu to vadilo). Mluvilo se především o Apolloniovi z Tyany, Simonu mágovi, Johnu Dee, Gillesi de Rais, Agrippovi, Catherine de Shayes, La Voisin a Aleisteru Crowleym, kterým byla přednáška zakončena, ne snad proto, že by po něm žádní „mágové“ nežili, ale prostě z toho důvodu, že Hanka chtěla přednášku zakončit právě touhle zajímavou osobností.

Následovala kratší návštěva čajovny Zdeňka Rampase, kde se už dávno rozjela volná diskuse na nejrůznější témata. Když jsem tam byla já, zrovna se řešilo, jestli v dnešní době existuje čistokrevný Čech. Vezměte si otevřené hranice a globalizaci a EU, a možná brzy zjistíte, že asi ne. Protože tady žije hodně cizinců, kteří jsou zároveň Češi, cítí se jimi být a nezáleží na tom, kde se narodili jejich předkové. Stejně tak Češi, kteří žijí v cizině se sice mohou cítit trochu zmateně v zemi, do které přijeli, ale jejich potomci (pokud tam rodina zůstane) už budou spíš patřit do země, ve které se narodili. Už když se zadívám na svou rodinu, kde do minulosti je to asi v pohodě, protože si na žádného cizince nemůžu vzpomenout (ne, že bych znala podrobnosti rodokmenu), tak budoucnost zatím spolehlivě zajišťuje sestra, která má děti z Afričanem (zatím dvě, ale u ní, stejně tak jako u naší kočky nikdo neví dne ani hodiny), takže tam je to… zajímavá divočina.

Asi hodinu před naším toužebně očekávaným čtením z Černých snů jsme s Kristýnou Benediktovou a Katkou Pražákovou seděly na chodbě v prvním patře, na zemi pod oknem a „normálně“ si povídaly (tento podrobný popis snad upozorní autora fotky: jsme na ni zvědavé, prosím, pošlete). Upozorňuji, že obal od sušenky, který bude patrně součástí fotky nebyl náš.

Kolem čtvrté se v jedné ze tříd sešli zpočátku čtyři lidé: Jarda Houdek, který měl přednášku o vrakovém potápění, Hanina, já a pak slečna, kterou jsem patrně poprvé viděla na workshopu u Jiřiny Vorlové v roce 2006 (viz závěr). Shlédli jsme množství fotek, které vzniky při potápění v Egyptě, poučili se o způsobu dorozumívání se mezi potápěči a vyslechli povídání o tom, proč je tolik vraků lodí zrovna tam, kde vznikaly fotky a co všechno se dá pod vodou vidět (nejen neuvěřitelné množství potápěčů a ryb, ale třeba i zrezivělé části aut, vojenská technika z druhé světové války, nebo lidské ostatky z jednoho nedávno potopeného trajektu (ty jsme neviděli, protože k nim se podvodní turista normálně nedostane).

Kolem šesté mě v bufetu odchytil Honza Pavlík, se kterým jsme se krátce zamysleli nad tím, proč my dva - jako fandové Star Treku - jezdíme i na cony, na kterých se s ním nesetkáme, a proč naopak fandové Star Treku (tedy většina) na ně nejezdí. K nějakému uspokojivému závěru jsme nedošli, protože na tohle by nám asi musel odpovědět čistokrevný trekkie. Za sebe můžu říct, že všemu ve sci-fi, tedy všemu co mě zajímá, dávám přibližně stejnou důležitost. Když začínali vysílat Star Trek, zaujal mě svými díly Arthur C. Clarke. A pak jsem se jen letmo dotkla záhad a tajemna, výzkumu vesmíru. Následovalo psaní, přičemž přišla řeč i na fantasy, kterou jsem delší dobu odsouvala kamsi do pozadí. Pro mě je toho prostě tolik, že si nemůžu vybrat jednu věc. Protože na všem je něco, co mě zaujalo.

Ještě jsem stihla zaběhnout na část přednášky Pavla Vachtla – Odvážné a šílené projekty v kosmonautice. Tam jsem z hrůzou zjistila, že science-fiction asi bude jediná cesta lidstva ke hvězdám, protože překážky, které nás čekají v realitě jsou natolik časově náročné, a některé v současnosti i technicky neproveditelné, že budeme nakonec rádi, tedy pokud si doslova nezasviníme atmosféru, když se na hvězdy budeme moci dívat alespoň v noci z okna. Možná jsem jen přehnaně pesimistická (to v tomhle případě vlastně skoro nikdy nejsem, a proto se teď nechápu), protože počáteční nezdary jaké provázely první kroky člověka do vesmíru, mohou značit budoucí nečekaný úspěch, který nás třeba i dovede tam, kam se ještě dosud nikdo nevydal…

Z conu jsem odešla krátce před sedmou, v půl osmé jsem vyběhla z metra U Anděla, kde jsem v pohodě a bez výčitek předběhla frontu asi pětadvaceti lidí, abych si mohla v autobuse sednout. Případné jejich řeči jsem měla v úmyslu ignorovat. Co ale moc ignorovat nešlo, byla neurotická babča, která neustále řešila, že se čas odjezdu autobusu posunul o tři minuty jen proto, že řidič byl tak hodný a chtěl nabrat co nejvíce lidí. Jenomže jsem jí nemohla nic říct, protože by se mohlo začít řešit i to, že mám být jedna z těch, která má do autobusu teprve nastupovat. Takže jsem zapadla do sedačky a spokojeně dřímala až do Příbrami.

Na závěr netradičně: Shody jmen a záhadné scifistky

Jak to napsat ve zkratce. Zhruba tak: Od roku 2005, kdy jsem Haninu poznala na jednom literárním serveru, jsme měly možnost řešit záhadu obestírající jistou Petru Purketovou. Totiž šlo o to, že já znala jednu slečnu toho jména a Hanina také. A evidentně nešlo o stejné lidi. Z mojí Petry se vyklubala pouze návštěvnice oněch literárních stránek, z té Hančiny Petra (teď už Štarková), která žije v Brně a kterou asi mnozí znáte z jejích povídek a z conů.

Druhá záhada mě zaujala letos, respektive právě na SciFaConu. Totiž tak, když Jiřina Vorlová v roce 2006 pořádala workshop u sebe doma, nikdo z nás netušil, že se dostaví dvě dámy stejného jména. Tehdy asi čtrnáctiletá slečna Julie Nováková, která byla i na SciFaConu a pak paní stejného jména, ale zhruba tak ve středních letech. Mno, a mně pořád vrtá hlavou, která z nich byla uvedena v programu conu coby čekatelka na vydání svého prvního románu.

Ono kdybych měla zajít do detailů, tak znám i jednu svou jmenovkyni. Jenomže ona se narodila zhruba před pětašedesáti lety. Ale, jedna samolibá vložka na závěr, je také fajn J.

A tím se loučí mírně schizofrenická autorka reportáže.