Hned ze začátku bych chtěla podotknout, že jsem nebyla sama, komu se citelně stýskalo po Star Treku. Projevovalo se to letargií, bezcílným chozením po chodbách školy a snahou, alespoň koutkem oka někde zahlédnout ona dvě slůvka začínající na ST.

Jinak řečeno, čekala jsem alespoň něco málo, když nepočítám několik fanoušků seriálu, které jsem zahlédla dokonce celým okem (nejen koutkem). Věnovali se však jiným aktivitám, tímto jim odpouštím.

Předehra k Pragoconu:

Málem jsem nejela, vzhledem k naprosté ignoraci zaměstnavatele, který mi nejprve nechtěl schválit dovolenou.

Mezi námi, stejně bych jela, jen bych se pak asi neměla kam vrátit.

Jeho tvrdé srdce a natvrdlou mysl obměkčil až můj monolog.

Vždyť akce se spoustou:

• Přednášek odborníků
• Filmových projekcí
• Besed se spisovateli a
• Vyhlašováním výsledků několika literárních soutěží, je pro duševní rozvoj jedince (fanouška sf a f, což jsem mu o sobě mimochodem neřekla), přeci tak důležité.

Evidentně to zabralo.

Pragocon

Pátek

Z Příbrami – mého domova, přestože bych nejraději žila jinde (například na Marsu), jsem vyrazila v pátek před jedenáctou hodinou.

Cestou jsem na chvíli zapochybovala, jestli jsem nesedla do jiného autobusu, neboť koncentrace důchodců, kteří se tolik vyžívají v jednodenních zájezdech, byla tak vysoká, že byla cítit i ve vzduchu.

Naštěstí se to dalo tu hodinu vydržet.

Na con jsem dorazila se zpožděním. Už přes hodinu tam na mě netrpělivě čekala kamarádka Hanina Veselá, která ale moc vesele nevypadala. Chvílemi jsem měla dojem,… jakoby mi chtěla něco udělat.

Ještě, že tam bylo tolik lidí.

Seděly jsme v čajovně a ještě s Milanem Petrákem, jehož určitě znáte (například z Ikarie), probírali věci tajemné – tedy psaní.

Jen mě mrzelo, že na sobotu nemohl přijet, domluvena jsem byla jen s Haninou, které se tímto ještě jednou přede všemi omlouvám za to, že jsem se opozdila.

Páteční program sliboval mnohé i pro tři dobré duše, které mne, (nebo já je) na Pragocon doprovodily – Helenu Bendovou (které se mimochodem také stýskalo po Star Treku), Neo Otaku (jejíž úžasné grafické výtvory naleznete na stránkách www.manga.cz) a jejího přítele, (jehož jsem neměla moc času poznat).

Trojice zamířila do bloku Mangy, kde se rozhodla strávit celý zbytek pátečního večera.

Já jsem trávila pátek v čajovně, přestože program sliboval zajímavé věci, těšila jsem se spíš na sobotu a páteční návštěva conu, byla jen takovým zahřívacím kolem.

Sobota

Dorazili jsme asi tak po desáté dopoledne.

Trojice se opět odpojila a zmizela v temné místnosti na patře s Mangou.

Osamocena jsem zamířila do literárního bloku, čekajíce na Haninu, která měla dorazit o něco později.

Převážnou část sobotního dne jsem hodlala věnovat literatuře.

Vyslechla jsem přednášku Adély Vaňkové – O hrdinech kladných i záporných, kde jsem se poučila o tom, jak nejlépe propracovat hrdin(k)u tak, aby se čtenář trápil i nad osudem naprostého padoucha, zlouna a možná naopak přemýšlel nad tím, proč jsou klaďasové v povídkách někdy tak zatraceně obětaví, racionální nebo hloupí.

Asi jsem trochu zaujatá, neboť mě vždycky přitahovali zlí záporáci, od kterých se nedá čekat nic jiného, než podraz. Právě proto jsem byla příjemně překvapena tím, jak lehce jde obě role prohodit a čtenáře tak dokonale zmást.

Jakožto začínajícího pisálka mě zákonitě zajímala následující přednáška Petra Urbana na téma Atmosféra, což je věc, se kterou se mnozí (včetně mě) dosti perou a některým (hlavně mně) se zajímavé nastínění té pravé atmosféry, nikdy nepovede.

Přednáška mne přesvědčila o tom, co si říkám už hodně dlouho, a sice, že spěchat s dokončením povídky se nikdy nevyplácí.

Dívčí styl psaní, dam Petry Roubalové, Lucie Lukačovičové, Báry Beránkové a Adély Vaňkové, jsem vyslechla jen kousek, neboť mě lákalo volání osamělých knih v přízemí, toužících po koupi. Nutno podotknout, že jsem na minulém Pragoconu strávila prohrabováním krabic dlouhé hodiny a pak se celý den nosila s kilogramy pokladů.

Letos jsem zakoupila pouze jednu knihu Davida Webera.

Kdo ví, možná jsem tušila, co se stane večer…

Hanina dorazila něco po jedné, vyrazily jsme do čajovny.

Ve tři nás čekala přednáška Františky Vrbenské - Per aspera ad astra, volně přeloženo jako Utrpením ke hvězdám, přestože bych spíše, snad možná šťouravě řekla Přes překážky ke hvězdám, ale nejsem expert a vlastně na tom ani nezáleží.

Důležité je utrpení.

Dozvěděla jsem se mimo jiné to, jak šikovně a mnohdy dosti morbidně lze trápit, mučit, trýznit a nakonec likvidovat, a to jak duševně, tak fyzicky, hlavního hrdinu příběhu.

Některé formy mučení, zdály se mi opravdu dosti drsné. O tom by konec konců mohla vyprávět Hanina, která studuje historii a právo, a tedy ví lépe, než já, která jsem pouze přečetla zajímavou knihu pod názvem "Historie trestu smrti" (vřele doporučuji), jak lehce, přitom bolestivě lze lámat lidského ducha skrze bolesti tělesné.

Zajímavou přednášku měl i Leonard Medek, kterého jsem o několik hodin později zoufale sháněla za účelem podpisu jeho sbírky básní.

Bohem snadno a rychle, aneb vytvořte si vlastní svět, byla zajímavá přednáška, leč nevyslechly jsme jí celou, neboť jsme s Haninou zamířily do přízemí.

Vyhlašování výsledků literárních soutěží O dřevěného Turka, ve které jsem, pro mne naprosto nečekaně, získala prvenství v kategorii poezie a pět knih, z nichž dvě jsem si nechala podepsat (odtud to odpolední tušení nečekaného knižního přírůstku) a loutnu barda Marigolda, kde zase vítězství slavila Hanina Veselá, se nejprve nekonalo tam, kde se konat mělo, na druhou stranu jsme se alespoň protáhly. Při tom jsme potkaly Jirku Sedláčka, který se stejně, jako my umístil v později vyhlašované Rokli šeré smrti.

Poznámka autorky:

Normálně se nemám čím chlubit, tak omluvte mé chvástání ve stylu Ivánka z Mrazíka a odpusťte mi.

Ještě před tím jsme se však málem stali účastníky LARPu, který zaváněl nemrtvými. Prchli jsme a pak jen sledovali jeho průběh (hloučky honící se po chodbách).

No, snad příště.

Zápisek do diáře:

Na každý další con, nosit s sebou česnek, kříž, svěcenou vodu, svaté texty všeho druhu, provaz………., čert ví, co ještě na upíry platí………. Nejméně o tři zavazadla víc.

Sobotně večerní část programu (tedy ta soutěžní) se dle mého skrovného soudu pořadatelům lehce vymkla kontrole a začala tak trochu žít vlastním životem (nechci říct, že si uvědomila sama sebe a začala se učit geometrickou řadou), ale vypadalo to podobně, což neberte jako výtku, ale spíš jako zajímavé zpestření.

V sobotu večer jsme ještě pořádaly dva soukromé cony u Heleny doma:

Lékcon, zaměřený na hledání prášku proti bolesti hlavy, která mě celý den trápila a

Žracon, který byl věnován výhradně pojídaní sýra, oliv a kešu oříšků.

V neděli, protože jsem odjížděla domů poměrně brzy, jsem se už Pragoconu neúčastnila.

Celkově myslím, až na to stýskání po Star Treku, (ještě teď se mi očka zalévají slzami upřímnosti), že se letošní Pragocon opět vyvedl jak nejlépe mohl.

Nezbývá mi, než se těšit na příští rok.

Těším se už teď.