Podzimní Festival fantazie Speciál měl sice nabitý program (jako obvykle), ale já opět stíhal jen pár akcí, ostatně – to by člověk musel zvládat cestování v čase, aby všechno zvládl. Já to ještě moc neumím, nicméně právě tohle ovládají autoři, které Darth Zira a Hanina Veselá seskupily do své již třetí antologie „Pěna dějin aneb příběhy, které se nestaly(?)“.

Já měl tu čest tuto knihu pokřtít. Byla sobota večer a Zrcadlový sál kulturáku v Chotěboři byl takřka plný. Křest samotný byl zorganizovaný jako multimediální a multiautorské show. Tuto větu plnou „multi“ vysvětlím v následujících odstavcích.

Sotva se Darth Zira ujala úvodního slova, vřítil jsem se do sálu a zabil Ondreje Herce. Zasekl jsem mu tomahavk do hrudníku (sekeru udatně zachytil a držel v podpaží). Proč zrovna Ondreje? Protože právě on napsal obsáhlý úvod k této knize a v něm několikrát zmínil chronoklasmus (zde snad nemusím říkat, co to je). My jsme v praxi ukázali, jak to funguje. Tím, že Ondrej Herec měl v hrudi tomahavk, nemohl tedy napsat úvod ke knize a zpětně vzato (tam jsem to vysvětloval detailněji) nemohla by tato kniha vzniknout a tím pádem by nebylo „dnes“ co křtít – a vskutku: Zirou ukazovaná kniha zmizela (za jejími zády, ale to se nesmí říkat.) A tu najednou Hanina Veselá přistoupila k Ondrejovi, vytrhla mu tomahavk z těla, já ho dostal zpět a odcouval v čase zpátky…

Nu, a křest mohl oficiálně začít. Po úvodním extempore se ujaly slova obě editorky sborníku. Za námi seděli autorky a autoři, před námi plný sál a poté bouchly první lahve šampaňského. Pili všichni, autorky, autoři i publikum (kromě mě, já ještě ten večer řídil.) A do toho se ozvala hudba. Nikoli reprodukovaná, ale živá. A po první skladbě kytaristy Noxe se v sále zhaslo a během dalších skladeb se na zeď za námi promítaly (fakticky nádherné, nekecám) ilustrace Karla Zemana. Kontrast renesanční kytary a akčních (napsal bych válečných, ale nechci prozrazovat) ilustrací byl fascinující.

Takže už byl tomahavk, šampaňské, hudba, obrazy – a zbývalo jen autorské čtení. Honza Kovanic (jeden z autorů) a v publiku sedící Vláďa Šlechta se dohodli, že ideální bude přečíst vždy první větu z každé povídky – protože, jak pravil Šlechta a jemu podobní klasikové, první věta povídky je rozhodující.

Zajímavý experiment – název povídky a pouze první věta. Povídek je dvacet čtyři, takže bylo co číst. Bylo zajímavé sledovat reakce publika i autorů. Podle prvních vět se povídky evidentně líbily. Podle celých textů, které jsem si týden před křtem mohl přečíst já, to mohu potvrdit. Po této literárně-naučné části křest Pěny dějin pokračoval již obvyklým způsobem… Pili a hodovali a radovali se. A měli z čeho, jak autoři, tak budoucí čtenáři.

Rozhovory s Darth Zirou a Haninou Veselou.