Co jste si přivezli z Neratovic?

Tímto článkem nechci nikoho urazit, naštvat, ale ani chválit…

Pochopíte níže...

Jednou, už je to hodně dávno, se jeden z mých předků rozhodl, že už ho věčné chození krajem nebaví, sekl s kočovnickým životem a usadil se v kraji, který je už dlouho znám, jako Česká republika.

Nevím, kdo to byl, jak se jmenoval, ani ve které bitvě padl (pokud nezemřel nějak jinak), ale každopádně může za to, že i já mám ducha toulavého, který se vydává tam, kde ještě nikdy předtím nebyl, nebo tam, kam se rád vrací.

To byl případ Taurconu, který jsem minulý rok navštívila poprvé, ale už tehdy věděla, že ne naposledy. Letos se tradiční fantasy Taurcon rozšířil o Parcon věnovaný věcem literárním a scifistickým a já se na něj opět rozjela.

Začalo to docela neškodně v sobotu, ve čtyři ráno, kdy jsem vstávala, nutno podotknout, že ten týden už po šesté a vydala se směr Praha-Neratovice.

V Praze jsem potkala další dvě podobně toulavé duše: Haninu Veselou a Jirku Sedláčka, ne tak staré známé, zato dobré společníky, skvělé lidi.

Příjezd a ubytování:

V Neratovicích staví autobus na čtyřech místech. To poslední je paradoxně to nejbližší místu konání conu. Jenomže… byli jsme nedočkaví, takže jsme vylezli hned na první zastávce a pak se zděšením zjistili, že KD je úplně někde jinde.

Ve skupince s dalšími asi pěti lidmi jsme se vydali k cíli, spíše než s nějakou znalostí reálií města, hnáni strachem z toho, že se na místo snad nikdy nedostaneme.

Dostali jsme se, zaregistrovali (nutno podotknout, že lidé u registrace byli zmatení, za což pravděpodobně mohla předešlá probdělá noc) a obtěžkáni klíči od pokojů, vydali se hledat jakousi ubytovnu.

A přibližně od té doby mi bylo špatně.

Protože, a teď budu zlá, když se přihlásím jako jedna z prvních a dám jasně a dokonce česky najevo, že chci bydlet v hotelu, tak nemám zájem o zatuchlou krysí díru, kterou ta ubytovna rozhodně byla. Krom toho to musela být krysí díra pro velmi zámožné hlodavce, neboť dvě stovky za něco tak neuvěřitelně strašného už nikdy nedám.

Aby rozuměli i ti, kteří si to tak neužívali:

Společné sprchy by nevadily, pokud by se daly zamknout. Nemám nic proti tomu, aby se po mě šel koupat někdo jiný, ale nemám zájem, abych se musela koupat po tmě ze strachu, že tam kdykoli vleze podivné individuum, které by jistě neodešlo po prvním mém „kšá“

Nevadily by ani toalety, pokud bych ke vstupence dostala mýdlo a toaletní papír, což jsou věci, které prostě považuji za samozřejmé asi všude v civilizovaném světě, a proto kolikrát ani nemyslím na to, zda je s sebou vezu. Ne, že by se měly dávat na každém conu, ale měly by být alespoň k dispozici, což tady rozhodně nehrozilo.

A kdybych šla do detailů a chtěla se hrabat v titěrnostech, musela bych ještě připomenout, že celkový úklid, nebo spíše demolici, což by v tomhle případě vyšlo nastejno, by snesl celý blok ubytoven.

Chyba, odteď budu myslet na každou maličkost.

Samotné vybavení pokoje bylo také přinejmenším podivné. Jakože nejsem náročná, ale skříň by měla mít alespoň dveře, nebo křeslo by asi nemělo vypadat tak, že bylo sto let zavřené ve sklepě a asi tak stejnou dobu domovem rozličné zvířeny mikroskopických rozměrů (tady bych upozornila, že vážně vím, jaké, okem nepostřehnutelné, potvůrky na mě číhají například ve vlastním polštáři). Okno by se mělo dát zavřít. Dokonce jsem slyšela, že minimálně na jednom pokoji snad dokonce chybělo? No to snad ne.

Asi si řeknete, že jsem fajnofka, která brečí pokaždé, když si zašpiní ruce, a která by se ve spacáku v tělocvičně nejspíše zbláznila. Ne, od tohoto conu vážně uvažuji o jeho koupi. Na ubytovně jsem se bála i sáhnout na kliku, v noci ze soboty na neděli mě požrali komáři tak, že vypadám jako zastydlý puberťák. Děkuji pěkně.

Pokud by se to mělo ještě někdy opakovat, mohlo by se lehce stát, že na otázku: „Co jste si přivezli z conu?“ bych nemusela odpovídat, že nejen krásné zážitky, ale i tyto exotické choroby:

Mimo krysí díru…

…se děly úžasné věci, neboť program conu byl bohatý a zajímavý, což vím z důvěryhodných zdrojů, nikoli z vlastní zkušenosti, protože jsem letos změnila taktiku a namísto na přednášky, jsem tam jela kvůli lidem.

Nebudu ale tvrdit, že jsem se nebyla podívat nikde. Jirka Sedláček se od nás odpojil a vydal se na vlastní pěst zjišťovat, jaká překvapení ho mohou na takové akci potkat. Později na něm bylo vidět, že si to užil, jako skoro každý, hlavně v sobotu večer.

Vzhledem k tomu, že jsme s Hankou poslaly povídky do workshopu, musely jsme podstoupit věc, které jsme se hrozně bály, tedy hodnocení našich výtvorů, které ale nakonec dopadlo dobře, (ne pro všechny účastníky). Odnesly jsme si ponaučení a také chuť to zkusit znovu.

Odpoledne jsme se s Hankou byly podívat na vyhlašování výsledků Zlaté zebry a Stříbřitě lesklého halmochronu. Klidně a bez mučení se přiznám, že v Zebře jsem dopadla dobře, v Halmochronu překvapivě, neboť povídkou bez bodu se mohu pyšnit jen já a pár dalších. Určitě se zúčastním znovu.

Přednáška Františky Vrbenské „Záhada Kristova Vzkříšení,“ přestože nebyla vyslechnuta celá, na mně dost zapůsobila, ostatně jako všechny její přednášky. Františka Vrbenská je pro mě zárukou kvality a zdrojem informací, navíc podávaných naprosto úžasným a jedinečným způsobem a osobitým stylem.

Nesmím zapomenout ani na některé zahraniční hosty, jako například na spisovatelku Kirsten Jane Bishopovou, které u nás nedávno vyšel její první román „Vryté město,“ který si účastníci conu mohli zakoupit na místě.

Odpolední posezení u stanu bylo přínosné už proto, že jsem zjistila, že jsem z jazyka anglického zapomněla méně, než jsem myslela.

Kirsten povyprávěla o svých začátcích o úspěších a neúspěších mladého spisovatele, o svých plánech do budoucna a zajímala se i o osudy a plány kolemsedících. Asi dost překvapena byla z toho, když ji Hanka později večer řekla, že vlastně každý tady u nás je spisovatel. V podstatě je to pravda, nemyslíte?

Podvečerní koncert nás zarazil, neboť byl v programu zmíněn stroze, takže nám uniklo, že se jedná o vynikající harfenistky Janu Šouflovou, věru Kadeřábkovou, letos ještě s doprovodem, za což já osobně tvůrce programu nenávidím, neboť na minulém Taurconu jsem z tohoto vystoupení byla doslova unesena. Snad ve skrytu duše jsem doufala, že si je budu moci opět vyslechnout, což se mi letos povedlo tak z poloviny.

Mimochodem, hra na žábu mě dostala. Díky za krásný zážitek.

Dalším nepřehlédnutelným bodem večera bylo vyhlašování výsledků soutěží „O nejlepší fantasy“ a „Ceny Karla Čapka,“ o jejichž průběhu a vítězích bylo zmíněno mnoho v předešlé reportáži, proto se nebudu opakovat, snad jen pogratuluji vítězům a štěstí popřeji všem, kteří se odhodlají k účasti v příštích ročnících.

Přiznám se, neúčastnily jsem se křestu knih, ani tomboly. Odešly jsme se občerstvit a trochu si popovídat s ostatními. Táhlo nás to za vůní grilovaného masa, čerstvého vzduchu a chutí pivka pro většinu účastníků a nealka pro mě. To asi také mohlo zato, že se mi chtělo spát už o půlnoci, proto vám bohužel nemohu sdělit některé pikantnosti, které se od hodiny mého odchodu na „ubytovnu“ asi tak do čtyř do rána jistě děly.

Snad příště.

Na závěr

Doufám upřímně, že se příští Taurcon/Parcon, tedy pokud nějaký bude, bude konat. Je mi jedno kde, hlavně, když se tam sejde opět tak skvělá skupina lidí, kteří se tam, až na ty moje hrozné řeči o zdejším ubytování, ze kterých neslevím, ani kdybych dostala zaplaceno (i když…), opět sejdou.