U zrodu Opatconů stál KPSF Opat. Tento con se každoročně konal v malebném městečku Broumově při česko-polských hranicích (od Prahy až hříšně daleko) a za svou osobu mohu říct, že náplň byla velmi kvalitní, alespoň co mohu usuzovat z března roku 2004. Tehdy to byl můj druhý con a přednášku-diskuzi Ivany Kuglerové o dobru a zlu si pamatuji dodnes. Nicméně konec nostalgie – tato (ne)reportáž patří desátému a závěrečnému Opatconu, který proběhl na skautské chatě Janovičky a dění na něm, včetně toho, co bylo snědeno, kolik bylo vypito (přece je se slavila rozlučka) a co jsem se dozvěděla, najdete v níže.

Nebudu vás zatěžovat popisem celkem pohodové cesty a rovnou přistoupím k věci: Lucas nás (tj. mne, Darth Ziru a Darth Richieho) dovezl z nádraží do místa určení. Dřevěná chatka působila sympaticky navenek i uvnitř - šest záchodů a šest umyvadel, jedna sprcha, jedna kuchyně, velká společenská místnost (přes den dobře posloužila pro herní linii, večer pro přednášku a diskuse a v noci sáčkařům pro spacáky), točité schody a v patře několik pokojů, kde se přes den nic moc nedělo, za to v noci se tam konaly přebory v chrápání.

Páteční večer byl určen k relaxaci a k oslavě, a podle toho jsem se také zachovala – vyslechla jsem si ,,soukromou“ přednášku Darth Ziry - týkala se jistého seriálu o lidech, kteří se vlastní blbostí zavedli do průšvihu, aby z něj pak za pomoci neuvěřitelného štěstí vyvázli. Pracovně bych ji nazvala ,,o fobii vymrzlých amíků z ohně“. Přitom jsem se dala (celkem snadno) zlákat k popíjení absintu, ukořistila jednu klobásu a přišla na chuť černému pivu. Později jsme se přesunuli z venkovního posezení dovnitř – hrálo se na kytaru a zpívalo , ještě později jsem se potácivou chůzí dobrala do kuchyně, kde jsem chvilku pobyla ve společnosti Merlina z Palantíru, Jakuba z Maelströmu a Lucasova dopravního kuželu – co ten tam dělal, nemám zdání. Využila jsem okolností a udělala si ,,na černo“ tousty. Ty jsem s chutí snědla, a protože nebe začalo povážlivě blednout , vydala jsem se chrupkat. Želbůh, jsem si vše ráno pamatovala, a jako poctivá osoba ,,snídani“ při závěrečném zkasírování nahlásila.

V sobotu jsem se vysoukala ze spacího pytle, zamířila do koupelny (teplá voda tekla) a šupem na snídani (čajda + oříškový štrůdlík dvojmo). Ve společenské místnosti se mezitím rozjela ,,herní linie“. Zkusila jsem dvě hry – v jedné šlo o měnění dějin - nejoblíbenější akcička: úspěšný atentát na Hitlera (vyvozující následek: neproběhnutí druhé světové), ve druhé hře se ,,jen“ pekla pizza (vyvozující následek: Hanina na ni dostala chuť). Naneštěstí jsem hry neměla zažité (u nás na chatě se hraje maximálně člověče). Vůbec jsem byla ráda, že jsem pochopila pravidla, takže o vítězství nemohla být ani řeč. Možná příště. Tou dobou také Lucas s Dárečkem začali dělat první várku prasete, takže jsem naklusala s talířkem.

Po obědě jsem celkem nespolečensky utekla od rozehrané partie a nedopitého piva (bohužel světlého) – výlet do Adršpašských skal jsem si nemohla nechat ujít. Už jsem tam byla, ale jako hrozně prťavá a moc si z toho nepamatuji. Na silnici jsme udělali štrúdl o třech autech (já se nasáčkovala do krakatitského "Cideru“). Cesta proběhla bez újmy. Kačenka řídí skvěle (zpátky jsme si dokonce pouštěli Šmouly). Dali jsme výlet k vodopádům. Mám spoustu fotek, mimo jiné též skalní "kapli“ zaplněnou jmény horolezců, kterým se jejich záliba stala osudnou. Živé horolezce jsem viděla také – skoro se zdálo, že skály jsou jimi doslova obsypané. Zpátky jsme se vraceli podél pískovny - jezera s naprosto úžasnou barvou, a když jsme si tam dávali pauzu, i přes zákaz koupaní skočily do jezera dvě amazonky. Editu to inspirovalo k nápadu, jít se také vykoupat – ale v noci, z čehož však k mé velké lítosti nakonec nic nebylo - byla zima, a hlavně by se po setmění jen těžko hledal střízlivý řidič…

Návrat proběhl bez problémů, až na menší průtrž, která nás však zastihla bezpečně usazené v autě. Mezitím dorazila Františka Vrbenská a zmoklý Pagi. Za kapání deště jsme si povídali, Helenka Šebestová vyprávěla o své práci a strastech cestování vlakem… Já jsem se šla přiobléct – do kanárkově žluté teplákové soupravy, která přitahovala nejrůznější hmyz a má osoba v ní jaksi byla nepřehlédnutelná. Nakonec déšť ustal. Přišla chvíle pro druhou várku prasete, neboť slovy Františky, člověk je masožravec. Tož jsem si vzala talířek…

Později, když všem vytrávilo, měla Františka přednášku na téma ženy – královny, bojovnice, mstitelky, mrchy a maniačky + jedna kategorie byla mimo jiné také pro mě: nevinný objekt průšvihů (rozuměj: blondýna). Královna: symbolizuje ji touha po moci, zdaleka nutně nemusí jít o vladařku. Bojovnice: smutný příklad, který mi utkvěl v paměti, jsou dívky ,,fyzicky upravené“ a odmala vychovávané jako ,,lvice“ – nosí lví kůži, mají ,,drápy“ a jsou schopny rozsápat člověka. A na vraždy jsou také najímány. Prý něco takového – tuším v Indii – existuje dodnes. Maniačka: je zajímavé, že narozdíl od jejich mužských protějšků, není moc případů, kdy by maniačka seděla na trůně – je-li vůbec takový případ. Mstitelka: Františka ji uvedla na příkladu pohnutého (s velkým ,,P“) osudu indické ženy (jméno nepíši, neb bych ho zkomolila, asi ji budete znát jako Královnu banditů), ale já se o tom nebudu dále rozepisovat. Ostatně v jedné z Pevností by se měl o ,,Královně banditů“ objevit celý článek:-) Škoda, že až k ,,blondýně“ se Františka nedostala – Lucas oznámil přerušení z důvodu galavečera a tomboly. Nevím, jestli Františka přednášku zopakuje na nějakém z dalších conů, každopádně hodlám prolistovat nakupené Pevnosti, kde je o tom k dispozici z jejího pera hned několik článků.

Galavečer se vydařil – Lucas měl proslov, společnost mu dělaly tři půvabné hostesky v červených minišatech, bouchlo šampaňské (špunt skončil někde za mou hlavou, já tyhle věci prostě přitahuji) a vyhlásily se poháry ve sportovních disciplínách – petangue (soutěžilo několik družstev při měsíčku, leč za svitu lampy) a nohejbal (ten se hrál po celý den, pokud zrovna nelilo). No, snad jsem na nic nezapomněla. Tak nebo tak, lenoch jako já si mohl o nějakém poháru nechat zdát, ale aspoň v tombole se na mne štěstí usmálo – vyfasovala jsem Hrobku písní od Orsona Scotta Carda - svazek 1. - podle záložky ne fantasy, scifi ani horor. Zira s Richiem se svými čtyřmi lístky dostali čtyři pěkné knížky a ani jednu z nich doma neměli – tomu říkám klika. Když bylo vše vyhlášeno, v sálu se opět rozproudila diskuze. Vydržela jsem asi do dvou ráno, a pak se vydala na kutě, kde už na mě čekal červotoč – hlodal mi pod hlavou celou noc. Hanba! Ráno všude byly "piliny“!

Neděle byla opět slunná, jenže my se chystali domů. Zira, Richie a já jsme si už v pátek chytře zajistili dopravu a ráno se k nám připojila také Františka. Naším řidičem byl Pagi, kterému tímto chci poděkovat za pohodovou zpáteční cestu. Celé jsme to proklábosili a stěžejním tématem bylo – překvapivě – scifi.

No, už nevím, čím bych to natáhla – snad jen v závěru mohu prohlásit, že poslední "komorní“, "slavnostní“, "rozlučkový“, "jen pro zvané“ atd. Opatcon se vydařil a já pevně věřím, že jsem na chatě Janovičky nebyla naposled…