Původně jsem měla v plánu vytvořit klasickou reportáž, ale lehce mi kazí plány to, že jsem nebyla jinde, než v našem programovém bloku. Proto se tentokrát níže dočtete informace, které jste nejspíš nikdy neměli vědět a tajemství, jež měla zůstat skryta.

Zjistíte, jak vzniká programový blok!

Turkovci každoročně na Pragoconu pořádají svůj blok, ale z nedostatku času jsem letos s jeho organizováním nepočítala. Někdy v listopadu mi však napsal Sirius (taktéž Falco) a nadšeně konstatoval, že má letos přednášku o Tai Chi. Pomyslný červíček to měl o to snadnější, že už pár let přemýšlím o bloku o bojových uměních. Červíček byl vcelku rychlý a mejlem se mezi Turkovci z mého směru začala šířit zpráva typu …naprosto báječné téma a počítám s vámi!…

Pokud mezi Turkovce patříte, nebo je alespoň zčásti znáte, víte, že anglické slovo snailmail označující poštu se s Turkovci vůbec nemůže měřit, ale tentokrát do týdne moje schránka byla ucpána odpověďmi …naprosto báječné téma a počítej se mnou!…

Ze začátku jsem se bála nedostatku přednášejících, protože ne všichni jsou Imrik, který hravě vytřepe z rukávu čtyři lidmi narvané přednášky, přesto jsem mohla klidně spát. Naši ostřílení hoši Ozzy a Františka Vrbenská popovídali obecenstvu o historii a nějaké karate je nemohlo rozhodit. Takhle se to, vážení, dělá! Ještě musím zmínit další trik hodný černého pásku a to Vevin, která přednášela o indickém tanci v přednášce nazvané Bollywood: Síla tance.

Toto téma je poněkud riskantní a to hned z několika důvodů. Například, je to přesně ten typ, kde se lidem buď strašlivě nelíbí, protože je to „příliš velký tahák na klasiku“, nebo se lidem strašlivě líbí, protože to je „tahák na klasiku“. Dále to bylo poprvé, co se Turkovci omezili tématem a náš blok nehýřil přednáškami nijak propojenými. To se nakonec ukázalo jako plus.

U několika Turkovců jsem se dotkla oné příslovečné struny, jež rozeznívá srdce. Bojová umění jsou pro ně mnohem víc, než koníčkem nebo způsobem, jak se naučit bojovat. Chci jim poděkovat, protože to divák na jejich přednáškách mohl vycítit, ne-li vidět.

Ostatní, kteří mluvili naopak o něčem jiném, to skvěle pojali vtipným/zajímavým/vtipným a zajímavým způsobem.

Jednou z odměn organizátora bloku je, že mu nezůstane skryta všechna snaha přednášejících. Dále pak nedostatek spánku, nespočet telefonátů a mejlů, každodenní stres přímo úměrný počtu dnů, zbývajících do začátku. S každým člověkem musíte zvlášť zkonzultovat, o čem bude mluvit, a také čekat, že se to časem může změnit i několikrát. Zajistit pro ně dostatek informací, které vy sami ani nemáte. Dát prostor jejich „zlepšovákům“, což je většinou velmi přínosné. Objevit mezi nimi ty jedince, na které se můžete naprosto spolehnout a kteří jsou pro vás ryzím zlatem. Nejtěžší chvíle přijde, jakmile musíte sestavit program. Která přednáška se hodí kdy a který den, myslet na toho, kdo minule získal luxusní čas a dát ho letos někomu jinému. Navíc: dohromady sakumprásk se nesmí najít jediná přednáška, která by měla nějaký nevyhovující čas, což je úkol nadlidský a snažením přiblížit se k jeho ideálu propotíte více triček než na DDR (Dance Dance Revolution). I poté ale musíte čekat, že se najde někdo, komu to nevyhovuje a musíte s tím něco dělat a zcela nakonec vše přizpůsobit například potřebě jakéhosi Hlavního sálu, který ale potřebují i ostatní bloky.

Na samotném conu už jsem jen pobíhala sem a tam, řešila to a ono, lepila plakátky a podávala vysvětlení, proč se jmenujeme Kuriyóóóááááá!!!!! Mám pár zážitků, o které bych se s vámi chtěla podělit a dokončila tak moji pro vás vytvářenou vizi 101 praktických rad jak organizovat programový blok.

Naše místnost byla neustále narvaná a přednášejícím jen svítily oči nadšením. Já sama jsem o karate nakonec místo jedné hodiny mluvila skoro dvě (za mojí přednáškou jakousi anomálií vznikla hodina navíc). Dále pak naše pozvání přijal Václav Kučera sensei se svými studenty a zcela bez problému přestáli čekání na dostatek posluchačů. Ještě jednou jim moc děkuji. Dalším pro mě velmi silným zážitkem se stalo sobotní ráno, kdy z provizorní spací místnosti bylo třeba udělat přednáškovou místnost během půl hodiny. Háčkem byl obsah místnosti, který čítal dvacet či více spáčů. Přála bych vám vidět úžasnou atmosféru, kterou jsem vytvořila puštěním čínské hudby místo budíčku a Turkovci přispěli úsměvy, které se objevily na jejich tvářích ještě před tím, než otevřeli oči.

Na závěr bych ráda zmínila ten nejsladší dort, který organizátor s celým týmem může ochutnat, a to v podobě účastníka conu, který za vámi přijde a prohlásí něco jako …naprosto báječné téma a strávil jsem u vás většinu času!…Nám osobně se to stalo hned několikrát. Jeden z těchto lidí se mi dokonce se slovy: „…jak jsi včera mluvila o tom respektu a pokoře…“ poklonil a každý student bojového umění ví, kolik taková poklona pro člověka znamená.

Na závěr2 bych ráda vysvětlila, proč jsem se nezmínila o žádném jiném programu. Důvod není vůbec poetický a věřím, že byste vy, banda jedna čtenářská, čekali, že mě program konkurence nezajímal, nebo jsem považovala za zcela nemožné, aby se měřil s naším suprčupr programem. Pravda však je, že jsem se z naší místnosti prostě nedostala, i když jsem chtěla. Doufám alespoň, že i ostatní kolegové jsou spokojení. Program vypadal vskutku lákavě.

Prostor, kde najdete umístěné fotky, či kam můžete umístit svoje komentáře, najdete na www.okoun.cz/boards/turkovci_benjaminovci.

Vděčné poděkování: sensei Václavu Kučerovi a jeho studentům, Imrikovi, Irwinovi, Orionce, Disneymu, Veve, Ovečce, Liborovi, Ozzymu, Františce, Vráťovi, Pietovi, Peldricovi, Raile, Siriovi, Vaškovi, Ježkovi, Shunnikovi, Mirwen, Drakovi a všem posluchačům.