29.1.2022 | Svátek má Zdislava






REPORTÁŽ: Festival fantazie 2009

20.7.2009 0:05

FF logoTOPlistTohle nebude mít rádoby vtipný podtitulek jako třeba report z Eroticonu, ale zato přidám menší rekapitulaci.

Úplně poprvé jsem na FF jela LP 2004. Byla to jednodenní návštěva, při níž jsem osm hodin seděla v kině. Nezapomenutelné bylo představení Jára Cimrman trekující, které bych ráda znovu viděla. Ten někdo, kdo to tehdy točil, by se mohl podělit, protože představení fakt stálo za to. A vím, že nejsem jediná, kdo by byl rád. Cimrman byl na FF přítomen i letos a to už s celou linií plnou besed, přednášek, filmů a dvou divadelních představení Blaník a Posel z Liptákova.

Toho roku jsem se ještě stihla zamilovat do posádky ST-Enterprise, a ten den viděla x dílů něčeho, co tu v té době ještě neběželo. To byly časy! Z úvodní znělky jsem ve sladkém komatu ještě teď a na budoucí letošní Czech Trek by měl dokonce přijet jeden z těch pro mne sympatičtějších herců.

Rok 2005 si zaslouží hluboké opovržení, neboť díky tomu, že jsem si našla práci a v červenci mi běžela zkušební doba, v níž jsem jaksi neměla nárok na dovču, jsem nejela vůbec, ale naprosto nikam.

Rok 2006 je tady: reportaz-festival-fantazie-treku-a-hektolitr-caje

A rok 2007, kdy jsem měla nutkavou potřebu popisovat podrobnosti, z čehož vznikla dvoudílná reportáž, je tu: reportaz-festival-fantazie-2007-sobota-az-utery

A tadyhle dvojka: reportaz-festival-fantazie-2007-streda-az-patek

Určitě znáte takový ten pocit přesycenosti. Něco děláte, někam jezdíte, děláte to pravidelně a jednoho dne se prostě stane, že pravidelnost, i když nenáročná a svým způsobem i milá, je vám proti srsti. Proto, aby mi všechny ty cony nezevšedněly a mohla jsem se těšit na další a další v nekonečné řadě pořádaných setkání, jsem minulý FF vynechala. V tom týdnu bylo hrozné vedro, to si pamatuji. Vzpomínám, že mi doma netekla voda a já si nadávala, že jsem neodjela. Tolik k pokusům o změnu.

Letos jsem v Chotěboři strávila čtvrtek až pondělí. Celá dovolená se nesla ve znamení náhodných setkání. Tu a tam někoho potkáte ve městě – déšť střídá parné letní dusno, počet obyvatel města se zvýšil o dva tisíce a většina z nich za jeden den projde tutéž cestu třeba i třikrát. Možná se někdo s někým pohádá, ale mnohem více přátelství se naváže. A nejen těch. Setkání na schodech kulturáku, letmé pohledy, doteky při podávání ruky – vřelé obětí, formální představení, které nás učí kulturní zvyklosti, předávání nejrůznějších věcí – za chodu, za běhu, přesto ne hekticky. Zahlédnete známého sedícího jen pár řad před vámi v místnosti plné lidí, minete se ve dveřích, ztratíte se v davu spěchajícím odněkud-někam. Do začátku přednášky zbývají sekundy a vy už si nestihnete nic říct, abyste nerušili ostatní. Setkání u jídla se také počítají. U jídla a u pití. Vyprávění je ztřeštěné, ale vás to přesto baví, protože je alespoň legrace a společnost je příjemná vždy. Dokonce i setkání ve sprše se počítá. V jednu ráno přijde řeč na obyčejné věci (jak dlouho jezdíš na cony, co tě baví, odkud jsi), a odpovídat po sto první vůbec nevadí. Baví vás to. Plynou minuty a existence času je jaksi hmatatelná. Stejné chvíle se neopakují nikdy a každičký vjem je výjimečný v čase, který pro něj byl určen. Z obyčejné kombinace vůně přicházejícího deště a posledního zážitku, vznikne asociace hodna stvoření příběhu na pokračování. V čajovně voní sladce zákusky, z konvic se kouří a tiché skupinky rozmlouvají nerušeně naprosto o všem. A potom spánek. Letos jsem se uhnízdila v jedné třídě, kde nás mohlo být tak patnáct. Jestli jsem z té skupiny znala tři, čtyři lidi, bylo to dost. Anonymita mne provází tak nějak na každém krůčku a ten pocit je i svým způsobem příjemný. Za celou dobu potkávám jen třicet známých tváří. Tím chci říct, že nikdo není sám, přesto se soukromí najde i v přeplněné čajovně, kde otevírám knihu.

Každé ráno se budím celkem brzy, v pondělí dokonce už v sedm. Venku je nádherně – teplo a jasno. Slunce hřeje jako blázen a v okolí KD je ticho jako v hrobě. Devadesát procent lidí ještě spí, na mém místě ve třídě už leží tašky se sbalenými věcmi, venku jen tu a tam někdo posedává na schodech kina, na zídce u plotu, v místnosti číslo jedna začíná pořad, na který nikdo nepřišel. Chodba u čajovny je temná a záclony na věčně pootevřených oknech se zase skoro nehnou. Všude se povalují letáky zvoucí na další akce.

Sedím nahoře nad schody v jednom z těch křesel, co nesou flíčky od rozlitého pití, v tašce tlustou knížku, kterou pořád tahám s sebou a na programu odjezd – ale až odpoledne. Snídám müsli tyčinku, někdo si přichází nabít telefon a zase odběhne. Ztratí se pod schody, asi míří k baru pro něco k zakousnutí. Z místnosti číslo jedna zní hlas čtoucí komentář k dokumentu o Nostradamovi. Jestlipak známý věštec poznal i obyčejné lidi, nejen kruté příběhy plné hořkosti, zakomponované do hádanky předem jasné budoucnosti - jasné jen jemu. Chvíli o tom přemýšlím a nelíbí se mi představa, že by každý okamžik v mém životě měl být předem daný. Pak jsem se na FF vlastně ani nerozhodla přijet. Bylo mi to souzeno už kdysi dávno. Nevěřím. Existenci svobodné vůle pokládám za primární podstatu lidskosti. Ne, nevěřím, že nedokáži změnit to, co mne čeká. Uklidňuje mne fakt, že na rozdíl od Nostradama, já se nikdy nedozvím pravdu. Tou je, že těch pár chvil, které jsem trávila v Chotěboři, stálo zato.

Třeba dvouhodinová nedělní beseda Záhady mysli mi připomene řadu prožitků. Moc nevěřím na takové ty para věci, ale ani nezavrhuji domněnku, že mezi nebem a zemí skutečně něco bude. Nemusíte mi věřit, ale já si pár takovými podivnými zážitky prošla. Věřím tomu, že co se okruhu mé rodiny týče, jsem schopna určité věci odhadnout, poznám, když se má stát něco vážného. Jen pocit neurčitosti, ale funguje to.

Když před čtyřmi lety přepadli mou sestru, ten den jsem se necítila ve své kůži. Cítila jsem napětí, aniž bych znala příčinu. Měla pro ni přijít kamarádka, šly někam na diskotéku. Tu holku jsem neměla ráda. Ráno sestru přivezla policie a pak se vedlo dlouhé vyšetřování plné nedůvěry, slz a hořkosti. Odsoudili ho na šest let, odvolal se, zůstal bez trestu a naše justice opět dokázala, že znásilnění vlastně není zase až takový problém.

Je to asi rok, co se můj bratr vyboural v autě. Ještě dneska by si táta vzpomněl, že pár hodin předtím jsem mu říkala, ať bratrovi auto určitě nepůjčuje. Naštěstí to odneslo jen auto.

S mámou míváme zdravotní problémy ve stejnou dobu. Bydlíme každá jinde, ale kolikrát se shodneme na tom, že třeba úterý bylo na nic kvůli bolesti břicha, hlavy, zubu, a já nevím čeho všeho ještě.

A pak telefony. Když jsme byli závislí jen a pouze na pevné lince, volávala jsem si s babičkou, a já někdy opravdu poznala, dřív, než telefon začal zvonit, že právě vytáčí naše číslo.

A potom je tu samozřejmě její smrt. „Budem na sebe myslet, jo?“ Poslední slova, která mi do telefonu řekla. Pak jsem ji ještě viděla. Byl to nádherný den plný smíchu a nikoho, opravdu nikoho nenapadla ona známá pravda o tom, že před smrtí je člověku vždycky dobře. Byla to taková naše hra, myslívaly jsme na sebe v určitou dobu v určitý den. Když jsem byla malá a přes týden žila na internátě daleko od rodiny, měla jsem tu hru ráda. A v den, kdy zemřela, jsem se probudila v půl osmé ráno. V tu dobu ona odešla. Nebýt té hry, bývala bych to považovala jen za náhodu. Tenkrát jsem se probudila až skoro leknutím. Bylo nádherně a já byla ráda, že nezaspím nejkrásnější část dne. A do doby, než mi zavolali naši, jsem měla podobný pocit, jako v den, kdy přepadli sestru.

O takových a podobných věcech byla nedělní beseda na níž se střídaly názory vědců i odhalených záhadologů.

Točila jsem se kolem literárního bloku. Ať už šlo o již zmiňovanou besedu, nebo o přednášku Františky Vrbenské a Z. Kocurkové – Devět podob ďábla. Úryvky ze starých, většinou mě neznámých filmů, střídala zajímavá prezentace popisující jeho podoby. K dispozici byl i dotazník, v němž jsme mohli Pánu pekel pomoci s náborem, jelikož přes Františku zjišťoval, kulišák jeden, jakým způsobem by se nám měl zjevit, jak nás ukecat ke službě, jak nás nalákat, svést... A já mám slabou vůli, jojo, to vím jistě. Faktem je, že se nám během těch dvou hodin i zjevil, neboť v místnosti, to jsem ještě snad nikdy nezažila, bylo vedro jak v pekle. Ke konci se vzduch tak divně vlnil, hlasy přicházely z dálky a obrazy splývaly v jednu takovou moc hezkou barevnou šmouhu.

Účastnila jsem se také workshopu, literárního, samozřejmě. K přečtení byly dvě povídky na dvě hodiny, takže se to rozdělilo a moc pěkně jsme je probrali. Veškeré rady si beru k srdci a budu upravovat, až se ze mě bude kouřit. Tak mě napadá, kdyby měl ďábel literární sklony, ukecal by mě o to dřív, třeba by mi pak pomohl i s těmi opravami. Něco za něco, to musí chápat i v pekle, ne?

Nenechala jsem si ujít ani inspirativní vyprávění Jany Jůzlové – Cestování jako inspirace. Jana, na jejíž povídku Obojek asi nikdy nezapomenu, napsala také cestopisnou publikaci o výpravách do Indie Tři ženy v Indii http://www.daemon.cz/kniha/8841/juzlova-jana-boarova--tri-zeny-v-indii.htm. Hledání inspirace u spisovatele probíhá neustále, odehrává se tak nějak na pozadí reality a mnohdy je docela nevědomé. Jana Jůzlová ale používá raději popisy míst skutečných, a tak třeba vím, že místa popsaná v povídce Monolit, skutečně existují. Z toho důvodu, a to i sama řekla, by asi nikdy nenapsala žádnou SF, jelikož by si nemohla ověřovat fakta. Záleží na práci s fantazií a přístupu, a ten její jejím povídkám na kráse určitě neubírá, naopak.

A pak tu byl JFK. No comment. Fandím a ve všech vesmírech, v nichž byla má existence prokázána a to v jakékoli formě.

Vyšel další Ježíšek, tedy sbírka povídek ze soutěže Ježíšku, já chci plamenomet. No, kdo by ho nechtěl, žejo? U mě by výborně doplňoval pracovní oděv, například. Každopádně teď bude doplňovat mou knihovnu, jelikož právě sedmý sborník ze soutěže http://www.daemon.cz/kniha/11943/pravda-vaclav-ed--jezisku-ja-chci-plamenomet-7.htm

obsahuje i mou lehce oslizlou povídku K51.

Již tradičně jsem nemohla vynechat seriálové linie Star Treku a BSG.

Ve startrekovém bloku se to hemžilo jak již známými přednáškami, tak třeba premiérami multifandomových příznivců.

Tak třeba Jan Kotouč, který na FF též pokřtil svůj román inspirovaný Weberovým vesmírem Honor Harringtonové, Pokračování diplomacie, jenž už jsem měla tu čest číst, si vzal na starost svůj nejoblíbenější ST seriál – DS9 a připravil přednášku, která by potěšila mnoho začínajících fandů, protože nastínila cestu vzniku i s krátkými upoutávkami na jednotlivé série. Takových přednášek je málo a je to škoda, protože nábor se musí dělat pořád, ne? Upřímně nechápu, jakou krkolomnou cestou se musí nový fanda třeba ke ST dostat. Já to měla před patnácti lety o moc jednodušší a příběh někoho mladšího by mě zajímal.

Dalším takovým fanem-přednášejícím, byla Darth Zira, která přítomné zatáhla do diskuse v podstatě o tom, proč člověk dneška ve ST utopii už dávno nežije. Osobně myslím, že člověk dneška se něčeho takového ani nedožije, mnohem dřív pomře na nějakou epidemii. V tomhle ohledu vnímám ST jako něco, co se vážně nikdy nestane. Realitě mnohem blíž mi je Babylon 5, nebo BSG. A i tato srovnání se objevila na jedné z přednášek ST bloku. Mám prostě ráda katastrofické konce a můj pohled na realitu je bohužel dost skeptický, to nezapřu a zapírat nechci.

ST blok představil ještě mnoho zajímavého, například zábavné večery - páteční SF táborák, sobotní Havajskou noc a nedělní Casino Risa, které se nesly v duchu odpočinku, dovolené na Rise a relaxace nad společenskými hrami v příjemné společnosti a prostředí. Zpívalo se, hrálo, bylo narváno a nejedna noc se protáhla dál, než jak to psali v programu.

Neméně zábavná byla i nedělní hodinka s Návštěvníky, známým to seriálem, který se nějak, až moc záhadně podobá čtvrtému ST filmu. Kombinace obou byla velmi svěží a překrásně ujetá.

Viděla jsem jen dva filmy: Posledního Mohykána, jehož jsem měla ráda jako ještě docela malý příznivec fantastiky a Zaklínače, kterého jsem viděla poprvé na FF, a i když jsem byla varována, že kniha je mnohem lepší a pokud se kouknu na televizní zpracování, bude mi špatně, nic takového se nedostavilo. Holt asi lidé odkojení speciálními efekty něco bez nich jen těžkou zkousnou. Mně to problém nedělá, alespoň vynikne příběh (to ovšem neplatí u ST, BSG, Babylonu a jiných mých milých), kde se to naprosto dokonale vyrovnává.

V bloku LOTR conu bylo pár mysticko-historicích hodin, které jsem trávila v místnosti č. 2. Přednášky o Keltech, bardech (i s hudebním doprovodem Laega Mortimera), antice, legendách a bozích.

Co na závěr?

Křeslo s flíčky od pití jsem už dávno opustila, knihu, která mě doprovázela naprosto všude, jsem ještě nedočetla. Sedím v autě na sedadle za řidičem a dívám se z okna na míjející krajinu. Zanechávám za sebou další část léta a uvědomuji si, že možná právě tento FF byl zatím nejlepší.

Díky.

Jana Dvořáčková














Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...