Jo, sliby – byť i vyřčené v podstatě žertem a nadto ve stavu mírně ovíněném – se mají plnit. To mi bylo minulý týden velmi důrazně připomenuto. V jakémsi podivném hnutí mysli jsem totiž přislíbila, že napíšu (řekla jsem teda „možná“) reportáž o křtu knih Honzy Kovanice a (taktéž) Honzy Poláčka. Mylně jsem se domnívala, že když tam byl taky Pagi, tak se o této události na Sardenu hned druhý den podrobně rozvypráví a já tudíž nebudu muset psát nic. Nestalo se dodnes a zmýlená neplatí, teda platí. Platí pořád ten můj neprozřetelně vyslovený slib, že o tom všechny, kteří mají zájem se o této události něco dozvědět, podrobně poinformuji. Tak tady to máte:

Vítězný román Trifida 2005 Zapomeňte na Mars a povídková sbírka Kyberpunk & Heavy měly být slavnostně křtěny v Krakatitu v úterý 14. března 2006 přesně v 17 hodin a 17 minut. Těžko říci, jestli si na tom opravdu pořadatelé dali tak záležet, že pro slavnostní křest předem vybrali zrovna den, kdy bylo částečné zatmění Měsíce. Honza Kovanic tvrdil, že je to pouhá souhra náhod, byť jeho osobně velmi potěšující, ale zároveň v souvislosti s tímto jeho románem nikoli první.

Já jsem si pro změnu dala velmi záležet na tom, abych se dostavila včas, ba přímo v předstihu, takže jsem do Krakáče dorazila těsně před pátou. V tu dobu se tam už vyskytovalo plno lidí, včetně autorů, ctihodného kmotra obou děl (a jinak ředitele Hvězdárny a planetária v Praze) Marcela Grüna a samozřejmě doživotního prezidenta ČS fandomu Zdeňka Rampase (který má zase jistý podíl na vydání povídkové sbírky Honzy Poláčka). Kromě nich byly přítomny i další známé osobnosti, např. Egon Čierny, Leonard Medek nebo Vlado Ríša. Pár minut po páté se dostavila i Tess (neboli Tereza Kovanicová), dcera jednoho z autorů a také tvůrkyně knižní obálky Zapomeňte na Mars. Její bratr tam spořádaně po otcově boku již seděl při mém příchodu.

Zatímco si Tess stěžovala na problémy spojené s vytvořením zmíněné obálky a její otec vykládal rozmarné příhody na téma, kolik jen dalo práce a běhání, aby inkriminovaná kniha byla konečně vydána, přicházeli další hosté. Těsně (asi minutu) před čtvrt přiletěl i naprosto uštvaný Richard Klíčník, který se ovšem zdržel opravdu jen na skok. Takže můj prvotní dojem, že se s celým ceremoniálem čekalo na něj (neb o tom třeba míní něco napsat do Interkomu) se ukázal jako zcela mylný. Ostatně co čekat od scifistů? Dochvilnost určitě ne a akademická čtvrthodinka je v podstatě v normě, ne? V této souvislosti se poněkud stydím, jak nescifisticky jsem se projevila, ale opravdu to byla moje první účast na křtu v Krakatitu, takže jsem se maximálně snažila přijít včas, navíc mi (na pražské poměry opravdu mimořádně) dobře jela MHD.

Když na zrcadlově ukazujících hodinách (kdo tam někdy byl, ví, o čem mluvím) na zdi v prvním patře Krakatitu bylo pár minut před půl šestou, přišel nás Zdeněk Rampas vyzvat, abychom se už konečně ráčili přesunout z té zadní místnosti do přední, aby celá slavnostní událost mohla začít. Jako první prohodil pár slov o svém díle Honza Kovanic, který s sebou dokonce donesl sošku Trifida (nejspíš pro ty, kteří nebyli na loňském Parconu a pouhá fotografie je náležitě neuspokojuje, nebo pro všechny ostatní autory, aby si na ni mohli sáhnout a případně závidět). Ale oproti původnímu očekávání příliš nehýřil „veselými historkami z natáčení“, možná proto, že všechno podstatné těm, kdo měli zájem to slyšet, popovídal zrovna před chvílí, případně mnohé průšvihy s vydáním knihy souvisejícím barvitě popisoval přítomným v Krakáči předešlý čtvrtek, takže se nejspíš nechtěl opakovat. Ale třeba si dá říci a někdy příležitostně nás ještě na toto téma náležitě pobaví. Jak o něm mírně zlomyslně říká Leonard Medek, když vypráví o svých knihách, je to málem zábavnější, než sama jeho díla.

Kmotr knihu pochválil – ačkoli přiznal, že zatím neměl čas si ji zodpovědně a podrobně přečíst, což ovšem míní urychleně napravit. Protože, jak sám řekl, má ke knihám úctu a nemá v sebemenším úmyslu je ničit, nad křtěným exemplářem pouze symbolicky pozvedl skleničku šampaňského a – dávaje bedlivý pozor, aby jej nepolil – onu skleničku samozřejmě vypil.

Poté byli prezidentem Rampasem všichni, kterým jméno Honzy Poláčka není příliš známé, poučeni jak o sobě autora, tak i o jeho knize a především o nově chytané řadě nakladatelství Trifid, jejímž prvním svazkem je právě Kyberpunk & Heavy. Sama se přiznám, že je mi Honza Poláček osobou velmi povědomou jak z conů, tak z Krakáče, ovšem netušila jsem dodnes jeho občanské jméno a i případná přezdívka se mi poněkud vykouřila z hlavy (to se mi někdy stává, že se třeba několik let čas od času na nějaké akci bavím s lidmi a přitom nemám celou dobu šajn, jak je vlastně oslovit).

Zdeněk Rampas nám všem oznámil, že je úmyslem v této nově zřízené edici vydat postupně jakousi „sci-fi abecedu“ současných českých autorů povídek, tedy ke každému písmenu sbírku do jednoho autora, jehož jméno na příslušné písmeno začíná. Písmena, na která příjmení začínají častěji, mohou prý být po vyčerpání celé abecedy ještě dvakrát či vícekrát zopakována, otázkou však zůstává, jakého českého autora od „Q“ nebo od „X“ chtějí vydat. Leda že by se nám během pár měsíců objevil ve fandomu mimořádně nadaný autor vietnamského původu, jinak nevím...

Celá edice byla 14. 3. t. r. slavnostně odstartována místo od tradičního „A“ od písmena „P“ a podobně „na přeskáčku“ bude i pokračovat. Sama jsem zvědavá, které písmeno (a tím pádem který autor či autorka) bude tím dalším. Prý všechno záleží na tom, kolik autorů bude mít zájem o to, aby jejich antologie vyšly právě v této edici – což znamená mj. v této úpravě a s touto obálkou. Jak jsem tak slyšela v následujících dnech ohlasy, mnoha lidem se příliš nelíbí, takže uvidíme…

I Poláčkovu knihu kmotr Grün odmítl polít a raději bublinkový nápoj ztrestal sám. Po něm jsme mohli šampaňské na počest křtěných knih i jejich autorů pozvednout konečně i my ostatní. Honza Kovanic k němu pro nás (aby se zachoval patřičný styl) zařídil i dostatek jahod. Někteří abstinentně naladění jedinci (nebudu jmenovat a pomlouvat kteří) dokonce dali právě jahodám přednost před hojně dolévanými alkoholickými bublinkami. Nechybělo pochopitelně i další občerstvení, jeho většina však byla (poněkud netypicky) sladká. Ovšem k šampaňskému se to docela hodilo. Nutno ještě připodotknout, že Egon Čierny potvrdil platnost přísloví o tom, že líná huba je holé neštěstí – nehlásil se dostatečně halasně o svá práva a tak se nenašel nikdo, kdo by si všiml, že jako jediný z hostů zůstal po celou dobu bez šampaňského, jahod i čehokoli dalšího.

Dále už se dělo to, co se na každé podobné akci – ať se pořádá na americké ambasádě nebo v Krakáči – obvykle děje, tedy klábosilo se o všem možném a pochopitelně se částečně drbali všichni nepřítomní (dobře jim tak, mají na křty chodit). Proto mi diskrétnost nedovoluje přílišné podrobnosti k této části. Navíc, abych byla úplně upřímná, jsem této ne až tak obvyklé maximální koncentrace dinosaurů fandomu na metr čtvereční místo k drbání využila hlavně k tomu, abych se jich pokusila co nejvíce zlanařit do komparsu chystaného filmu. Po cca hodině část hostů začala zvolna odcházet a omluvil se posléze i kmotr, údajně musel do práce, byť prý nadcházející zatmění nebylo hlavním důvodem.

Zato Honza Kovanic (kterého děti dosti brzy zanechaly samotného jeho osudu) se nechal zlákat, aby se mnou a pár dalšími lidmi šel ještě pokračovat v oslavách jinam. Konkrétně někam, kde se za prvé dá kouřit, za druhé tam čepují pivo a za třetí se tam zavírá podstatně později, než v osm. Notnou chvíli jsme na něj čekali a pekli se uvnitř v zimním oblečení (ten než se vypraví, to je taky století), ale nakonec jsme všichni pohromadě zdárně opustili Krakatit a zamířili nejdřív za roh do hospody „U Kruhu“. Tam většinou pravidelně z Krakáče chodíme, ovšem ve čtvrtek, nikoli v úterý. Takže tam s námi nikdo nepočítal, bylo našlapáno až po střechu a tím pádem jsme museli jinam. Nakonec jsme zakotvili v hospodě „U Kotvy“, kde jsme pokračovali v nedokončené konverzaci.

Autor románu Zapomeňte na Mars nám však uchystal velké a zcela nečekané překvapení. Když se odebral – podle svého tvrzení – na toaletu, ozval se z vedlejší části restaurace naprosto neuvěřitelný rámus a třeskot rozbíjeného skla. Pochopitelně jsme se zajímali, co že se to děje, a bylo nám oznámeno, že právě před chvílí kdosi prohodil nějaké Ukrajince skleněnými dveřmi. Vzápětí se objevil nevinně se tvářící Honza Kovanic – a přesně pár vteřin před jeho vstupem do místnosti ruch vedle náhle ustal. Když nás pak definitivně opustil (šel domů – tvrdí teda on), sotva vyšel ze dveří a zmizel nám z dohledu, vedle zase začal již známý randál (tentokrát zněl zejména jako by se tam rozbíjely hromady porcelánového nádobí) a někdo zase prohazoval ruskojazyčné východoevropany dveřmi.

To by vážně jeden nevěřil, co všechno takový správný autor sci-fi musí zvládnout. Napsat velmi dobrý román, takřka ze země vydupat jeho vydání a ještě na oslavu vymlátit hospodu…

P.S.: On nám všem teda pořád tvrdí, že s tou rvačkou nemá nic společného, jenže když my mu to nevěříme.