Británie na počátku devatenáctého století byla úžasnou zemí. Tradice, o nichž se dnes víc mluví než aby se dodržovaly, tehdy byly životním stylem. Průmyslová revoluce teprve vystrkovala růžky. A magie byla již dvě staletí - ne, nebyla zapomenuta, byla však minulostí, i když o ní vycházely knížky a gentlemanové - ti opravdoví - zkoumali její historii. Ale ta zmíněná dvě staletí ji nikdo, opravdu nikdo neprovozoval. Život bez magie byl tradicí - sice jen dvě stě let starou, ale tradicí. Až...

... se našel jeden gentleman, který nejenom četl pojednání o magii, ale navíc se rozhodl pustit se do obnovy dávno zaniklé magické praxe. Sbíral knihy o magii, četl v nich popisy kdysi funkčních kouzel a zkoušel je. Jenže zjistil to, co zjistit musel - byly to kuchařky psané lidmi, kteří sami nikdy kuchaři nebyli a recepty psali podle svých vzpomínek, aniž by tušili, jak dlouho se jíška smí nechat na plotně, než zhořkne. Zkoušky a omyly, omyly a zkoušky - až nakonec pan Norrell mohl být hrdý na to, že je jediným praktikujícím mágem v celé Anglii.

Skupoval všechny knihy o magii (tedy o historii magie), piloval své umění a nakonec vystoupil ze skrytu svého domu a začal magii provozovat veřejně. Počátek devatenáctého století - to nebyly jen úžasné tradice. To byly také ustavičné války, které těžce vysávaly státní pokladnu. A tak pan Norrell vytvořil několik kouzel, jednoduchých, ale účinných, a pomáhal jimi královskému námořnictvu a své zemi. Jenže premiér chtěl od něj stále více a více kouzel, a tak pan Norrell porušil své zásady a připustil si k tělu učedníka. Jonathan Strange měl přirozené nadání pro magii, tak velké, že časem přerostl svého mistra. Leckteré jeho odborné názory oponoval, a tito dva mágové se stali nesmiřitelnými nepřáteli.

Pokud jste unaveni neustálým omíláním artušovsko-merlinovských legend, určitě vás potěší, že magie tohoto příběhu o Merlina nezavadila ani příslovečnou násadou od smetáku. Najdete tu Férii, bájný Fairyland, a elfy (nebojte se, jsou úplně jiní než ti tolkienovští, někteří jsou hloupí a někteří zlomyslní). A vzpomínku na Krále Havrana - lidského chlapce, vychovaného elfy, který se kdysi stal králem Férie a spousty dalších království včetně kusu Anglie. A přirozenou elfskou magii upravil na lidský způsob. Zlatý věk magie však skončil, a koncem šestnáctého století skončila i magie v Anglii.

Román je to viktoriánský, proto tu najdete i další příslušné ingredience. Jsou tu dvě krásky - paní Poleová a paní Strangeová, které upadnou do nesnází (ne vl. vinou) a velká láska, jenže proti ní stojí jeden zlomyslný elf, který si prostě chce hrát. Oba mágy nenávidí a tak jim přidělává jednu nepříjemnost za druhou. Jediné, co proti němu může platit, jsou kouzla Krále Havrana - jenže ta zmizela i se svým tvůrcem. Což, prohlašuje pan Norrell, je zatraceně dobře, toho chlapa měli vymazat z historie už dávno, jeho magie je škodlivá a ve své podstatě nepřátelská lidem. Což, prohlašuje Jonathan Strange, je zásadní chyba, kterou je třeba stejně zásadně napravit a magii Krále Havrana vrátit do našeho života.

Susanna Clarková svůj román psala dlouho a důkladně. Její Anglie počátku devatenáctého století se od té naší v podstatě liší jen magií, najdete tu nejenom maršála Wellingtona a Napoleona Bonaparte, ale také třeba lorda Byrona. Příběh je do těchto reálií zasazen velmi důkladně a důmyslně - například Byrona k jedné jeho slavné básni zřejmě inspirovalo setkání s Jonathanem Strangem - a Strangeho charakteristika lorda B. v jednom z dopisů přátelům je ve své stručnosti dokonalá: žádný žijící Angličan nedokáže urážet tak, jako jeho lordstvo.

Zpočátku vám v příběhu bude chybět ona podstatná rovina viktoriánských románů - romantický vztah. Pokud kvůli tomu budete na pochybnostech, zda to je opravdu viktoriánský román, vydržte, dočkáte se. Romantickou složku příběhu totiž autorka vedla jinak, než jak tomu je u tradičních VR (tedy viktoriánských románů, nemluvíme tu o virtuálních realitách - byť viktoriánské romány vlastně jistou formou virtuální reality byly).

Pečlivý překlad Viktora Janiše, který se musel vyrovnat s mnoha úskalími originálu, přetavuje atmosféru originálu do českého jazykového a kulturního prostředí s typickou důkladností a invencí. Nebylo to nic jednoduchého - v poznámkách pod čarou (*) jsou smíchané odkazy na skutečné avšak mnohdy velmi zapadlé báje a postavy s vysvětlováním historie magie v Anglii.

Jonathan Strange & pan Norrell je velmi propracovaný bytelný příběh se složitou zápletkou, plný nejenom magie, ale také emocí a svérázné poetiky, rozvíjející tradici viktoriánského románu. Využívá neotřelé motivy, začleňuje je do našeho světa a vytváří jeho pozoruhodnou alternativu. Svojí úrovní se pohybuje vysoko nad běžnou produkcí - a ačkoliv normálně do recenzí číselné hodnocení nedávám, jeho výjimečnost si zaslouží, abych toto pravidlo porušil, dávám mu 90 procent (podle systému hodnocení v Pevnosti; co to znamená, si najděte v archívu Sardenu) - do úplného absolutoria mu přece jenom ještě fousek chybí, přesto je to výrazný kandidát na letošní cenu ASFFH. 

Susanna Clarková: Jonathan Strange & pan Norrell (Jonathan Strange & Mr. Norrell)
překlad: Viktor Janiš
obálka: William Webb, Daniela Eftimiadisová
ilustrace: Portia Rosenberg
Alman, 2007
704 stran, 398 Kč, vázané; obálka v černé a bílé mutaci
ISBN 80-86766-25-6

(*) pozn. rec.: Kniha je pojata jako vážný životopis, psaný s vědeckou přesností a důkladností, mnohé podčárnice mají rozsah několika normostran. Původně jsem chtěl tento styl napodobit, ale když jsem zjistil, že mám víc textu v poznámkách pod čarou, než ve vlastní recenzi, tak jsem to vzdal - tj. recenzi jsem smazal a nechal jen ty poznámky.

Ukázka, Životopis autorky, názor na knihu panů Norrella a Strangeho, WFA 2005, nominace IHG 2005, nominace Nebula 2005, atd...