Kniha se skládá ze dvou částí - samostatných příběhů z téhož světa. Vlastní román Vládcové iluzí je doplněn Stíny snů - útvarem visícím mezi novelou a románem. Stíny snů je samostatný příběh ze světa aTanu, a jak už u Lukjaněnka bývá zvykem, opět se do děje vešlo více plánů. Ten první je spojený s osobou vypravěče - mladíka Alexeje, žijícího na patriarchálně pravoslavné planetě Nová Kitěž, geniálního smolaře, který jakoukoliv sebenadějnější situaci dokáže zručně obrátit v prohru - třeba když mu domorodý Aboran nabídne bohatství v podobě perly za vodu, kterou le Alexej už vypil. U planety se náhle objeví válečná loď Psilonů, relativistickým efektem přenesená z doby Velké války mnoho a mnoho desítek let dopředu. Psilonští výsadkáři netuší, že Válka už dávno skončila, pro ně uplynulo několik dní a rozkaz zničit imperiální základnu na této planetě je pro ně čerstvým bojovým úkolem. Malá posádka a dobrovolníci, mezi nimi i smolař Alexej, se pouštějí do nerovného boje předem odsouzeného k prohře.

Druhý plán - a podle mého názoru nejméně stejně silný - je zaměřen na střet rozdílných kultur a jejich vzájemného chápání. Právě tento motiv nakonec završuje příběh Stínů snů, dává mu náboj, který příběh staví ještě o kus víc, než stojí Alexejova dobrodružství a jeho dozrávání - nedozrávání. Přitom ale autor zachovává závěr poměrně otevřený, leccos nechává čtenáři k domyšlení.

Ve Vládcích iluzí pokračuje putování Kaye Althose a chlapce Tommyho, druhého klona všemocného majitele aTanu Curtise van Curtise. Kay, profesionální vrah, jehož životní pouť lemují stovky mrtvých, hledá odpovědi na své otázky o císaři Greyovi, Curtisovi van Curtisovi a Hranici snů. A při tomto hledání se nezastaví před ničím - ani před útokem na život samotného císaře. Psanec se stává psancem na druhou, hon na jeho osobu se stává imperiální zálibou stejně, jako příkazem císaře a van Curtise.

Kayovo hledání odpovědi na základní otázku existence lidstva tu je postaveno na roveň akci. Ta je stále plnohodnotná, filosofování je tu dávkováno po kapkách a tvoří jakési milníky příběhu - zastávkové okamžiky, které nepřerůstají v obsáhlé vysvětlování, ale katapultují akci do další a další fáze.

Oba příběhy se mi četly dobře, samozřejmě ten Kaye Althose byl - i díky většímu prostoru - mnohem rozvinutější a komplexnější, než novela o Alexejovi. Zajímavé tu je i propojení různých dějů, jen musíte číst opravdu pozorně, abyste si uvědomili, v čem tato propojení spočívají a jaké důsledky má jejich odhalení.

Lukjaněnko - to ještě nejsou Strugačtí, ale rozhodně se svými výkony pohybuje výrazný kus nad šedí průměru, navíc aspoň v u nás zatím publikovaných románech velmi setrvale a bez podstatnějších výkyvů, a nedělá mu problémy střídat žánry. Propracované vícevrstevné zápletky a vyvážené osobní a obecné motivy, zručnost ve výstavbě příběhu a bohatá fantazie jsou klady tohoto autora.

Sergej Lukjaněnko: Vládcové iluzí (Imperatori iljuzij)
překlad: Eva Bůžková, Pavel Weigel
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná
autorský medailon: Konstantin Šindelář
Triton, edice Trifid, 2005
408 stran, 219 Kč (členové klubu Trifid 159 Kč), brožované
ISBN 80-7254-651-1