Jednoho dne se stalo, že malý, původně nevýznamný prográmek umožnil spojení lidského mozku s virtualitou. Tím ji přeměnil v Hlubinu – barevnou, pestrou, lákající a slibující prožít nemožné, ale také tajemnou, nevypočitatelnou a nebezpečnou.

„Hlubina je svým způsobem dobrá. Přijme každého. K ponoření není třeba velké síly, zato k dosažení dna a vynoření mnohem více. Především je však třeba vědět, že bez nás je Hlubina neživá. Je třeba v ni věřit a současně nevěřit. Jinak přijde den, kdy se z ní nedokážeš vynořit...“

Jen několik diverů má to štěstí, že se dokáží z Hlubiny vynořit pouhou silou své vůle. Jeden z nich, Leonid, je ve virtuálním městě Deeptownu jako doma. Většinou se dobře baví kopírováním, zveřejňováním a prodejem utajovaných souborů, rád přijímá výzvy. Ta současná vypadá na první pohled jednoduše: ze hry o mnoha desítkách úrovní, zvané Bludiště, musí pomoci k vynoření člověku, který je v Hlubině nepřetržitě už dva dny. Tento Smolař zde uvízl a bez pomoci divera se jeho vědomí nedokáže vrátit do fyzického těla. Úkol se však komplikuje, protože to vypadá, že Smolař zůstává polapen ve hře záměrně. Leonid jej však přesto dostává ven a za pomoci přítelkyně Viky se snaží uniknout pronásledovatelům. Netuší, že jsou již připraveny virové programy připravené stáhnout ho na samé dno Hlubiny, odkud není úniku.

„Nořím se pořád hlouběji, padám do této barevné propasti, do nekonečných lživých odrazů, do barevného bludiště, do šílenství a zapomění. Na svém počítači nemám timer …“

Leonidovi se podaří za pomoci stále tajemnějšího Smolaře uniknout ze dna Hlubiny a získává tím nové schopnosti, které mu otevírají svět virtuality dokořán.

Dnes již známý a uznávaný ruský spisovatel zpracoval téma, které není ničím převratné. Jedinečný je však způsob, jakým nás autor do tohoto tématu vtahuje. Čtenář si nemá šanci uvědomit, že jen velmi malý prostor patří skutečné realitě. Většina děje probíhá ve světě, který po prvních odstavcích bez problémů přijímáme za svůj a cítíme se v něm velmi přirozeně. Tak se vlastně sami noříme do Hlubiny a čekáme od ní to, co literární postavy od té své: mnohotvárnost a plastičnost, rychlý spád, napětí, překvapení a hloubku. Vytvořený svět, načrtnutý pouze několika tahy, působí známě a celistvě, postavy v něm jsou především lidsky přirozené, nikdo není jenom špatný, nebo dobrý. Hloubku a hodnověrnost postav se podařilo zvýraznit jejich občasnými pochybnostmi a zamyšlenými úvahami, určitě však nepřekračují vhodný rozsah a nebrzdí svižné tempo celé knihy. K tomu přispívá i vyprávění v ich formě, často v přítomném čase. V knize jsem nenašla žádné vulgarismy, jazyk postav je srozumitelný a jasný, za což jistě také patří dík překladateli Pavlu Weigelovi. Kdo má rád tvorbu ruských autorů, ten nachází v této knize typický příklad velmi dobře zpracovaného a čtivého díla.

Je však třeba zmínit i hlavní nedostatek knihy, což jsou pasáže o technickém vybavení diverů. Autor možná nepředvídal tak prudký rozvoj počítačových a informačních technologií, ke kterým v poslední době došlo, takže i na trošku znalé čtenáře působí některé popisy opravdu hodně archaicky a upozorňují na to, že kniha byla napsána v roce 1997.

Přesto bych přirovnala Lukjaněnkovu knihu k rychlíku: cestující nedočkavě míří k cíli, o kterém vědí, že stojí za sezení na bytelných dřevěných lavicích a krajina kolem uhání velmi svižně, i když slyšíme hvízdání parní lokomotivy…

Sergej Lukjaněnko: Bludiště odrazů (Labyrint otraženij)
překlad: Pavel Weigel
obálka: Milan Fibiger, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Konstantin Šindelář
Argo - Triton, edice Trifid, 2007
418 stran, 298 Kč (členové klubu Trifid 219 Kč), brožované
ISBN 80-7203-899-2 (Argo), 80-7254-973-3 (Triton)