RECENZE: Scott Lynch, Lži Lockeho Lamory

Tahle kniha se dá vystihnout (a ohodnotit) dvěmi větami: Jeden díl Podrazu, jeden díl Kmotra, to celé navlečené na klasické kostře běžného thrilleru a oděné do fantasy hávu - a je to BOMBA! Nebo aspoň, abych nepřeháněl, sakra dobré... Na tom bych mohl přestat, ale protože by to bylo na článeček trochu málo, zkusím to rozvést. Tudíž, co tu máme?

Za prvé autora. Zatím o něm nikdo neslyšel, dané dílo je jeho prvotina; nota bene, podíváte-li se na datum jeho narození a na vročení originálního vydání, vyjde vám, že to musel psát někdy okolo pětadvaceti let věku. V tom případě klobouk dolů, ukousl si pořádné sousto, a co víc, podal velmi dobrý výkon... Dokonce bych řekl, že by časem mohl dosáhnout kvalit mého oblíbeného Tima Powerse. Našlápnuto na to má - je vtipný, schopný zkonstruovat přiměřeně zapeklitou zápletku i doplnit ji barvitými detaily, a hlavně je originální. Přinejmenším natolik, nakolik to v rámci žánru je možné; ne že by přišel s něčím docela novým (ono už to dnes ani příliš nejde), ale dokázal to zkombinovat novým, neotřelým způsobem. A to se cení.

Za druhé vlastní knihu. Pravda je, že úplně bez chyb není - místy by jí slušelo maličko víc stručnosti a na jednom místě to (alespoň pro mne) povážlivě drhne. Je to scéna, kde je hrdina postaven před klasické dilema "právě jsme tě otrávili a jestli okamžitě nevyklopíš, co chceme slyšet, nedostaneš protijed", a přiznávám, že způsob, jakým ho autor z téhle prekérní situace dostal, byl díky své naprosté jednoduchosti mile překvapivý, jenže aby ho dosáhl, chová se v té chvíli hrdinův současný protihráč jako naprostý idiot. Což, uznáte, je u obmyslného šéfa nejlepší vyzvědačské sítě ve městě poněkud mimo mísu... Také Lynch tak docela nezvládl rozložení románu: má tu dvě dějové linie, nynější, v níž se odehrává zápletka okolo hrdinových velkolepých podfuků a zároveň s nimi souvisejícího boje o moc uvnitř místního podsvětí, a retrospektivní, v níž je popisováno, jakým způsobem byli Locke Lamora a jeho společníci ke své dráze profesionálních podvodníků vychováni. Ty jsou odděleny tak, že zatímco prvá se odehrává v regulérně číslovaných kapitolách, druhá jede v kratších, mezi nimi vložených "mezihrách" - což by samo o sobě byl docela dobrý vyprávěcí trik, kdyby ovšem náplň do "meziher" nedošla příliš brzy. Tak se stalo, že u posledních kapitol jsou "mezihry" pouhou vycpávkou, krátkými historkami doplňujícími obraz popisovaného světa, jaké v prvních kapitolách najdetebez problémů vsunuty přímo v ději... Nicméně to je řemeslná drobnost, která běžnému čtenáři bude sotva vadit. Podstatné pro něj je, že si kniha zachovává poutavost a napínavost. Což dělá. Do té míry, že jsem ji - což jinak už asi patnáct let obvykle nedělávám - nadšeně četl i v chůzi.

Má totiž - vedle dobře zkonstruované zápletky - tři obrovské klady. Prvým je, samozřejmě, hlavní hrdina - Locke Lamora, arsenlupinovský lupič-gentleman, muž schopný bleskově vymýšlet a okamžitě realisovat vysoce komplikované plány, mistr převleků a herec, jakému není rovno... Tenhle typ je oblíbený a neselhávající přinejmenším od časů Monte Crista, to byla od autora sázka na jistotu. Druhým je prostředí, v němž se odehrává, veliké město-stát Camorr, město ovládané mnohem více než panujícím vévodou a jeho tajnou i zjevnou policií rozsáhlým, dokonale organisovaným podsvětím. Všiml jsem si, že většině jiných recenzentů připomnělo Benátky, to je ale podobnost pouze částečná. Mnohem více se Camorr podobá New Yorku, respektive jeho na desetinu zmenšené bonsaji... A trochu taky Londýnu, Londýnu Dickense a hlavně Févala. Olivera Twista tu sice nepotkáte, žida Fagina ale ano (a to doslova, jeho zdejší podoba se jmenuje Tvůrce zlodějů), no a postavy févalových Tajností Londýna by se zde do jedné cítily jako doma...

Třetím kladem je humor. Nádherným vtipem je už sama koncepce bezejmenného třináctého boha z obecně uctívaných Dvanácti, Nekalého dohližitele, k němuž se modlí pouze zloději; zábavné jsou eskapády Lockeho a jeho gangu Pánů parchantů; jiskří to i v dialozích. Dva citáty: "V životě jsou jenom tři druhy lidí, které nikdy neobelstíš - zastavárníci, běhny a vlastní matka. Jelikož je tvá matka po smrti, zaujal jsem její místo já. Proto jsem odolný vůči kecům." (Místo, kde starý podvodník otec Okov nabádá sedmiletého Lockeho k upřímnosti.) "Aza Guillo, stůj při mně. Jestli mi dnes večer neprokážeš laskavost, nikdy už nebudu moct vrátit tenhle pěkný oblek a masku tvým služebníkům. Jen mě to tak napadlo a pokorně ti to připomínám." (Pasáž, ve které jeden z vedlejších hrdinů vstupuje na nebezpečné místo oděn v ukradeném kněžském šatu; pro pochopení souvislostí dodávám že Aza Guilla je bohyně smrti.)

K tomu už zbývá jen dodat, že velice dobré dílo odvedl i překladatel. Sice bych se s ním občas neshodl ve významu používaných vulgarit (pojem "sranec" mi evokuje spíše "zbabělce" nebo "malé dítě", nikoli zde užívaný "průšvih"), jenomže to může být dáno krajovou a/či generační odlišností; jinak ale jeho práci s jazykem nemám co vytknout. (I když, pravda, na jednu maličkost jsem si opakovaně naběhl: několikrát se tu objevují formulace jako "...o ganzích se říká.." apod., a já pokaždé marně přemítal, kdo nebo co že má být ten "ganz". Teprve když se to objevilo naposledy, došlo mi, že jde o šestý pád množného čísla slova "gang". Já bych napsal "o gangách", těžko ale říct, co je lepší. Už proto, že to, co mi podle vzoru hrad vychází jako vůbec nejsprávnější, totiž "o gangech", zní ještě hůř.)

A to by mohlo být všechno. Lynch už k Lockemu Lamorovi napsal - a vydal! - pokračování; doufejme, že se ho v češtině někdy v budoucnu dočkáme rovněž...

Lži Lockeho Lamory (Pechyho recenze, Lamentina recenze, Majklova recenze, Martinova recenze)
/The Lies of Locke Lamora/
Lynch, Scott
Nakladatel: Laser-books
Překladatel: Roman Tilcer
Obálka: Benjamin Carré
Redakce: Tomáš Jirkovský, Helena Šebestová
Rok vydání: 2009
Počet stran: 488
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 329 Kč