Postkatastrofické prostředí slovensko-moravského pomezí, ze čtyř pětin divočina, z jedné pětiny prostor, kde po jaderných válkách přežívají lidé s pomocí Řádu Světlonošova, církevní organizace, která nahrazuje většinu chybějících nebo špatně fungujících institucí, které známe - a které ve světě tohoto příběhu buď nejsou, nebo fungují velmi pochybně. To je kulisa, ve které se rozehrává příběh dívenky Lízy a mnicha Adriena.

Adrien v rámci svých mnohočetných povinností zachrání Lízu před smrtí a hlavně před tím, co ženy obvykle považují za horší, než smrt. Jejich cesty se na dlouho rozejdou, ale pouto, které mezi nimi beze slov a bez dotyků vzniklo, přetrvává. A díky podivné filozofii Řádu se dokonce časem stane ještě pevnějším.

Adrien získá informace o kolaboraci Řádu s mocí, která chce získat Evropu pro sebe - Tibeťané jsou mírumilovný národ, což se pozná podle toho, že se světa zmocňují ekonomickými prostředky a špinavou práci za sebe nechávají dělat ty, kteří touží po postupu ve společenské hierarchii. Líza - aniž ví, o co se jedná - dostane za úkol nalézt a Řádu odevzdat „odpadlíka“.

To je obvyklý postup u všech totalitních organizací. Integritu osobnosti (jak se nadneseně označuje loajalita, konformita nebo podřízenost vůbec) prověřuje zkouška nejnesnadnější - zabít nebo zradit přítele. Mnozí se dokáží dívat své oběti do očí a cítit svých patnáct minut slávy, než některý jejich kamarád dostane podobný úkol. Málokteří však dokáží v takovém okamžiku udělat to, co jim velí jejich svědomí nebo srdce. Líza to dokázala, a nastartovala tak hlavní dějovou osu příběhu.

Spolu s Adrienem se snaží dosáhnout spravedlnosti v politice. Jako všichni idealisté, i oni se domnívají, že tyhle dvě záležitosti jsou vzájemně kompatibilní. Realisté však vědí své... a život to uvádí do praxe.

Pohled na církev a její organizace, který nám autorka nabízí, je velmi realistický - o to více zaslouží pochvalu, protože v její slovenské domovině je vztah k této instituci (či přesněji k její římskokatolické větvi) víc než vřelý. Zobrazení církve, které nám Sanča Fülle nabízí, je vystavěno na schématech, kterými se řídí prakticky všechny totalitní instituce. Myslím si, že není náhodou, že v závěrečné třetině se objevují připomínky nacismu a jeho zakončení. Hitlerův stadion i odkazy na norimberský proces tu mají - alespoň pro poučené čtenáře - své místo, byť jen slouží jako kulisy příběhu.

I když tento román v CKČ nezvítězil, byl horkým kandidátem na první místo, a má pro to mnoho důvodů. Romantický vztah mezi Lízou a Adrienem, konflikt svědomí a moci, souboj spravedlnosti s politickými cíli, důsledně propracovaný postkatastrofický svět, v němž je promyšleno vše od cestářů, opravujících zbytky vytlučeného asfaltu vytlučené cesty, až po jeho ekonomickou stránku. Jedinou nevýhodou tu je skutečnost, že autorka se kochá svým textem, některé pasáže jsou až příliš dlouhé - rozvláčné a protahující se do délky, i když jejich příspěvek do děje byl odehrán už v jejich první třetině.

Strážce noci rozhodně stojí za přečtení, je to dílo, které staví na vlastním a původním nápadu a jeho čtivém zpracování - žádné rozmělňování prostředí her, se kterým se často u původní české a slovenské prózy začátečníků setkáváme.

Sanča Fülle: Strážce noci
obálka: Martina Pilcerová, grafická úprava: Vertigo Brno
Triton, edice Trifid / Paralelní světy, 2007
415 stran, 229 Kč (členové klubu Trifid 179 Kč), brožované
ISBN 80-7254-689-3