RECENZE: Robert V. S. Redick, Spiknutí Ryšavého vlka
Šestnáct to je zlatý věk. Můžete rajtovat na motorce nebo legálně souložit a pokud jste sirotek s neobvyklým nadáním, máte nadějné vyhlídky na to stát se hrdinou fantasy literatury. Třeba takový Pazel, jenž přišel o rodiče během arqualské invaze... pardon, tedy během osvobození Ormaelu, jak se podle hesla dějiny píšou vítězové přezdívá této části historie. A tenhle Pazel - napůl otrok, napůl plavčík - nyní drhne paluby korábů svých bývalých nepřátel a od života nic moc nečeká. Jenže fantasy vždycky stojí jednou nohou v pohádce a i tady platí, že kdo nečeká nic, může dostat všechno. Zvlášť když se naplno roztočí soukolí pletich a dlouholetých plánů a od pobřeží k pobřeží se rozkřikne, že Chathrand se chystá zvednout kotvy a vyplout na diplomatickou misi.
Chathrand, Chathrand... Jak bych vám ho jen popsal... Představte si velkou plachetnici. Hodně velkou. Teď si tu představu zdvojnásobte a stejně se ani nepřiblížíte k tomu, jak obrovský Velký koráb vlastně je. Jeho plachtoví by zakrylo menší město, na sedmi palubách se plaví víc než tisíc duší a jediné, co převyšuje množství jeho kanónů, je ta hromada tajemství, kterou si veze v podpalubí. Kniha Spiknutí Ryšavého vlka totiž nedostala své jméno jen tak pro srandu mukečům.
