RECENZE: Philip K. Dick, Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě

Šest let psychoanalýzy jí hodně pomohlo, ale ještě nebyla vyléčená. Nic takového jako „vyléčenost“ ostatně neexistovalo – život sám byl onou „chorobou“ a člověk musel stále růst (respektive se funkčně adaptovat na růst), aby nedošlo k duševní stagnaci. (str. 22)

Věřím, že Philipa Kindreda Dicka není třeba příliš představovat. On i jeho dílo mají stále status kultu i mimo fandom a nezdá se, že by ho někdo z trůnu vizionářského filozofa a toho, jenž strhává oponu skutečnosti a ukazuje nám, co je za ní, jen tak sesadil. Navíc se zdá, že se nakladatelství Argo rozhodlo zprostředkovat nám Dickovo dílo v celé jeho úplnosti, a svého předsevzetí se drží. A to je velice záslužný čin.

Mnoho Dickových prací má nějaký závažný filozofický podtext, jeho hrdinové se povětšinou potýkají s aspekty „reality“ a lidství. Vrcholným produktem těchto úvah je kniha Sní roboti o elektrických ovečkách?. Ovšem kvůli svým psychickým problémům se tento velikán poválečné science-fiction zabýval i relativitou duševních chorob a tím, jaké účinky mají nejen na své oběti, ale také na jejich okolí. Ve spojení s jeho pochybnostmi o „skutečnosti“ jako takové, vznikla jeho nejlepší díla Marsovský skluz v čase anebo VALIS. Dickova tvorba má však i třetí polohu, kterou bychom mohli nazvat odlehčenou. Jsou to trošku potrhlé příběhy, ve kterých opět hrají své role psychické poruchy i relativita reality, ale zdá se, že je autor psal spíše pro radost svých čtenářů, než pro jejich poučení. A jednou z takových knih je i Dr. Krvemsta aneb jak se nám vedlo po bombě.

Příběh nás zavádí do okolí kalifornského Berkeley těsně před atomovým výbuchem, který zničí Zemi a lidstvo uvrhne o několik staletí zpátky. Seznamujeme se s několika postavami, které sledujeme i po katastrofě, jak se snaží, každý po svém, přežít na troskách civilizace, a znovu ji vybudovat. Jediným pojítkem se starými časy a izolovanými komunitami je astronaut Dangerfield. Uvězněný na orbitě, přeposílá lidem vzkazy, pouští hudbu a čte romány.

Ztělesněním autorovy zaujatosti pro poruchy psýché a narušení reality se tu stává Bruno Blutheld, fyzik, který již jednou mylnými výpočty způsobil na Zemi menší katastrofu. Teď je přesvědčen, že je nejen zodpovědný za zničení civilizace, ale také, že může válku kdykoliv rozpoutat znovu. Další v tomto smyslu symbolickou postavou je fokomelik Hoppy Harrington, geniální mechanik bez rukou a nohou, upoutaný na vozík. Jeho výjimečné schopnosti jsou mimosmyslového původu.

Příběh je psaný lehkou rukou, velice čtivý, a je na něm poznat, že ho Dick psal v období, kdy už byl autorem zkušeným. Například oproti raným Klanům alfanského měsíce, které také spadají do odlehčené části Dickovy tvorby, je Dr. Krvemsta vyzrálejší a méně schematický.

Při výkladu textů P. K. Dicka musí mít čtenář chtě nechtě na paměti dvojí úhel pohledu. Jednak se musí sám sebe ptát, co tím chtěl autor a filozof sdělit svým čtenářům, a jednak, co to znamenalo pro něho samotného.

V případě Dr. Krvemsty není odpověď tak složitá. Dick tu usvědčuje sám sebe z toho, že mu ještě zbyla i nějaká víra v lidstvo. Dlouho to vypadá, že příběh vypovídá o tom, jak obsesivně opakujeme naše chyby a na troskách jednoho Říma budujeme ihned další. Avšak v závěru se dozvídáme, že máme ještě naději. Stále se můžeme vzpamatovat a vystoupit z té krabice, ve které můžeme být stejně tak živí, jako mrtví.

Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě
/Dr Bloodmoney, or How We Got Along After the Bomb/
Dick, Philip K.
Nakladatel: Argo
Překladatel: Bob Hýsek
Obálka: Pavel Růt
Redakce: Filip Krajník, Miloš Urban, Milan Dorazil
Rok vydání: 2009
Počet stran: 260
Rozměr: 120 x 185
Provedení: paperback
Cena: 238 Kč