Tak jsem se konečně prokousal tímto gigantickým sedmisvazkovým cyklem, v článku najdete mé čerstvé pocity.

Nakladatelství Triton si pro nás nedávno připravilo rozsáhlou new space operu od uznávaného anglického spisovatele a přestože jsou na internetu dohledatelné nejrůznější recenze na všechny díly (včetně perfektního rozboru povídkové sbírky Druhá šance v ráji od Pechyho na Sardenu) – pokusím se celou sérii znova shrnout a to hlavně ve vzájemném kontextu. Věřím totiž, že je ještě dostatek čtenářů, kteří nad tímto monumentálním dílem váhají a pochybují o jeho kvalitách. Snad se mi podaří jim trochu pomoci v rozhodování, zda ušetřené peníze za knihy P. F. Hamiltona stojí.

Anotace – Porucha reality:
"Dvacáté sedmé století. Lidé obývají stovky světů, do své Konfederace už zapojili i dva mimozemské druhy a samo lidstvo se rozdělilo na dvě kultury. Mladý pilot Jozue Calvert má podezřelé štěstí u žen i v podnikání. Emigranti ze zničené Země s nadšením osídlují nový svět. Sotva dospělá šlechtična se ujímá vlády nad biotechnologickým habitatem. Odsouzený satanista začíná budovat svou říši zla. A do naší galaxie přiletí nenápadný, ale zvídavý tvoreček... Nikdo ještě netuší, že všechny osudy zvrátí prokletí, s jakým se lidstvo dosud nesetkalo."

Célá trilogie začíná obsáhlým románem Porucha reality. Nakladatel ji kvůli rozsahu rozdělil na dvě poloviny a vzhledem k tomu, že i tak je každá z knih pěkně macatá – nemohu mu to mít za zlé. Hamilton v úvodu představuje svět, který je komplexně propracovaný, má svoje uspořádání, dějiny a historické milníky. Autor tak přistupuje k látce s velikou pečlivostí a v první chvíli vás napadne analogie s fantasy ságami. Ano – Hamilton použil postupy budování románu, které známe právě z tohoto literárního žánru.

Hlavní hrdina Jozue Calvert vystupuje jako bezvýznamný hledač čehokoliv, co by mohl zpeněžit, přičemž jeho teritoriem je mračno odpadků po dávno zmizelé civilizaci. Bokem pak můžeme sledovat osídlování primitivní planety Lalonde, na kterou přilétají rovným dílem, jak naivní obyvatelé dávno přelidněné země, tak deportovaní zločinci, kteří si na primitivní planetě mají odpykat trest. Hamilton nenuceně střídá rychle ubíhající dobrodružství a popisné pasáže. Střídavě se zaměřuje na jednotlivé dějové línie a pečlivě připravuje půdu pro rozmáchlé dějové zvraty, kde bude v sázce osud celého světa.

Přímá podobnost s fantasy je očividná. Hrdina, který je víc než okázalým dobrodruhem spíše podprůměrný člen společnosti a své místo na slunci si bude muset vydobýt až v průběhu samotného děje. Svět, který je natolik propracovaný, že jeho osud se stává samostatnou dějovou linií. Ohrožení všeho dobrého Zlem s velkým Z, které se někde na pomezí hranic chystá rozbít všední dny na padrť.

Takhle to zní spíše negativně, ale Hamiltonův přístup a využívaní těchto klišé nepůsobí vůbec nepatřičně. Prostředí moderní space opery příběhu velmi svědčí, stejně jako výměna magických mečů za neutroniové pumy. Samozřejmě budete cítit ukrytou fantasy, ale pokud na ni nemáte vyloženě alergii, tak vám vadit nebude.

Zajímavé je, jak se autor vypořádal s protihráčem našeho hrdiny: Do technicky sterilního světa vzdálené budoucnosti totiž nechal vtrhnout okultní zlo. V tomto případě už zmíněné spojení přece jen vypadá trochu křečovitěji a je pravdou, že tak občas působí, ale na druhé straně musíme ocenit originální přístup. Hamilton rozehrává, zvláště pak na kolonizované planetě Lalonde, velmi působivou hru, kdy vzbouření vězni, vedení pološíleným vyznavačem satanské sekty Quinnem Dexterem, chystají svoji vlastní verzi budoucnosti lidstva.

Hlavní rys Hamiltonovy trilogie představuje široký záběr - na scénu přícházejí další a další hrdinové a vznikají další dějové linie. Často se stane, že než je autor všechny vystřídá a vrátí se na začátek řady – uteče třeba i dvě stě stran. Dějovost je tak sebevědomě rozmáchlá, že se staví po bok nejednomu zásadnímu dílu z historie žánru.

První díl disponuje nadměrnou čtivostí, hlavně díky mísení okultního hororu, akce, dobrodužství i takřka básnicky vznosných popisů dálav vesmíru. Tempo vyprávení se rovnoměrně střída, charakterizace postav je podrobná a charizma z jednotlivých hrdinů přímo čiší. Ke konci se navíc blíží první střet sil dobra a zla, který vyvrcholí v jednu z nejlépe popsaných bitev, za níž by se nemusela stydět žádná špičková military sci-fi. Ale vše má háček.

Anotace – Neutroniový alchymista:
"Konfederace bojuje na všech frontách, ale nejurputnější bitvy svádějí tajné služby. Zapojuje se do nich i Jozue Calvert, jemuž osud chystá jednu ránu za druhou. Neumírají však jen jeho blízcí. Temný mesiáš Quinn Dexter chce dobýt Norfolk, sestry Kavanaghovy míří do ještě většího nebezpečí. Ze záhrobí se vrací geniální mafián rozhodnutý pokořit celou galaxii. Je čas získávat spojence i tam, kde by je nikdo nehledal. A kdesi ve vesmíru se skrývá ztracená zbraň schopná ničit slunce..."

V druhém románu s názvem Neutroniový alchymista je velmi patrné, že román vznikal pod rukama autora takřka samovolně, proto se Hamilton nejednou dostal do svízelné situace – nevěda, jak dál. Občas se vkrádá nepříjemný pocit, že některé dějové linie vlivem spontálnosti zaběhly na slepou kolej a autor, ve snaze vše logicky vysvětlit, začíná zmateně kličkovat.

Za největší nevýhodu druhého dílu považuji právě snahu autora vše vysvětlit. Jako kdyby nechápal, že ono tajemství je hnacím motorem, které nás nutí otáčet stránky (diváci seriálu Lost vědí o čem mluvím). Ve chvíli, kdy veškeré záhady vysvětlí, kniha hodně ztratí na atraktivnosti. Samozřejmě – stále tady máme sympatické hrdiny, na kterých nám záleží a chceme o nich číst dál. Propracovanost světa patří k hlavním devizám knihy, takže chceme vědět, zda se nastolená laťka podaří udržet. Nechci spoilerovat a tak nemůžu popisovat množství jednotlivých dějových zvratů.

Celý příběh se každopadáně více posouvá na úrověň galaktickou, konflikty už nepatří k lokálním sporům mezi uzavřenou skupinkou hrdinů. Začíná se hrát o víc. Myslím, že je to logické a málo koho to překvapí. Absence záhad a tajemství se jeví citelnější. Hamilton si totiž připravuje půdu pro závěrečnou část, což se odráží na kvalitě Úsvitu noci.

Zachovány zůstávají některé klady. Děj občas vybouchne v neutuchající a dech beroucí akci, kdy najednou prolétnete padesát stran, aniž víte jak. Hamilton se jednoznačně nebrání sexu a koření jím svůj příběh v míře větší než malé (byť jím popisované scény jsou zpravidla násilného charakteru – co by na to řekl Freud?). Román se tak udržuje v kvalitativním středu, ale příjemnou chuť, která vám zůstane na jazyku po prvním dílu, v něm nehledejte. Zručně odvedené pokračování, které na známé dějové linie nabaluje další, čímž celý projekt nabírá značně barokních obrysů.

Anotace – Nahý Bůh
"Pátá kniha galaktické epopeje v sedmi svazcích. Ohrožený habitat Tranquillity se přemístí do bezpečí k Jupiteru. Jay Hiltonové pomáhá kamarádka Haile k útěku a malá Jay objevuje nový, báječný svět na planetě Kiintů. Quinn Dexter se blíží k Zemi a Louise Kavanaghová se snaží varovat před nesmírným nebezpečím. Její vyprávění je ovšem natolik nepravděpodobné, že mu lze těžko uvěřit..."

Možná právě proto jsem byl zvědavý, jak si se zakončením celé této veliké šachové partie poradí v posledním románu, který má okolo 1500 stran, a proto musel být rozdělen na tři knihy. V předchozím díle bylo možno najít zárodky řešení po vzoru Deus ex Machina a musím říct, že jsem se ho velmi obával. Silný pocit, že autor rozmáchlý děj neukočíruje a jediné možné vyústění bude zásah z hůry, mne naprosto děsil.

Román Nahý Bůh má obecně větší spád než předchozí díl, vpřed nás žene touha vědět, jak to všechno Hamilton na konci zaonačí. Určitě bych řekl, že nadprůměrná délka románu neovlivnila jeho stejně nadprůměrnou kvalitu, přestože je záhodno poznamenat: na první díl stále nedosahuje. Hamilton těží ze svého vesmíru maximum, perfektně zpracované reálie mu dávají možnost rozehrávat děj na vysoké úrovni. Naneštěstí mu některé dějové linky uniknou do ztracena a jiné přímo bagatelizuje (to se týká hlavně našeho známého kněze z Lalonde). Následkem toho jsem už ani nedoufal v nějaké logické vyústění. Díky bohu z toho Hamilton vyšel se ctí. Ano, více než jemnou příchuť Deus ex Machina nalezneme – nebudu to před vámi skrývat – ale i tak si s ní autor dokázal profesionálně poradit a posledních sto stran znamenají skutečně příjemné zakončení celé mnohasetstránkové odyssey. Žádné šokující odhalení, ale dobře zvládnuté řemeslo, které přece jen dokázalo důstojně uzavřít monumentální dobrodružství.

Celá série není ani zdaleka tak sofistikovaná jako například Herbertova Duna, ani není tak bravurně dějově vykonstruovaná jako Zelaznyho Amber. Je to prostě scifistický ekvivalent fantasy ságy, která je krmná – ale výživná. Nelituju těch hodin, co jsem s ní strávil, ale mrzí mne, že veliký potenciál prvního dílu autor nedokázal plně využít. Měl šanci stvořit něco skutečně mimořádného, takhle je to "jen" dobrá space opera.

Článek převzat se svolením autora z http://petr.bloguje.cz/.