Charlie Nancy už dávno není klukem a taky nějakou dobu už není otylý - přesto se ho přezdívka Tlustý Charlie drží a vynořuje se bez ohledu na to, jak se Charlie snaží jí zbavit. Ta přezdívka je vlastně památka na jeho tátu, bohéma a bonvivána, od kterého Charlieho matka i s chlapcem utekla už kdysi dávno. Ale ani Atlantik mezi Charliem a jeho otcem nerozpustil jejich vzájemné pouto.

Otec Tlustého Charlieho zemřel - a Charlie se díky této změně dostane do víru událostí, které ho přesouvají z Londýna na Floridu, zpět a znova, a ještě i dál. Do té chvíle Charlie netušil spoustu věcí. Třeba to, jaký jeho otec vlastně byl, že někde po světě chodí Charlieho brácha - o kterém Charlie do té doby nikdy nic nevěděl, že sám musí udělat spoustu věcí, o kterých by nikdy dřív netušil, že je dokáže.

Svět Anansiho chlapců se od světa Amerických bohů liší - ale ne zas tak moc. I tady bohové chodí po světě, jejich existence se ale řídí jinými pravidly, než která Neil Gaiman uvedl v Amerických bozích. Mytologie tohoto příběhu je ze všeho nejvíce založena na mytologii a magii přírodních národů, na totemových symbolech současně zvířecích i lidských. Vlastní Charlieho příběh tu je prokládán vsuvkami s příhodami Anansiho - bajkami a příhodami, které ale doplňují vlastní příběh a od nichž se odvíjejí kličky a peripetie dějové linky Tlustého Charlieho. K tomu tu je drobíček detektivní zápletky, která dodává vyprávění dynamiku, stará se o Charilieho přesuny v prostoru i o naplnění jeho volného času.

Anansiho chlapci jsou nejenom čtivým příběhem, ale také podobenstvím. A jako každé podobenství tak mohou být vykládány různými způsoby - a to i dokonce tak, jak to autorovi ani nepřišlo na mysl. Jednou z těchto vrstev podobenství je úloha fantazie v životě člověka. Teď tím nemyslím onu fantazii, která do našeho světa oživí bohy - ale onu úplně obyčejnou, civilní fantazii (skoro by se dalo říci ne-fantastickou fantazii). Charlie ve společnosti svého otce trpěl, z nich dvou byl on ten „dospělý“ (čti: nudný) a jeho táta si se světem hrál jako dítě. Slovo trapnost tu Charlie skloňuje mnohokrát, nedokáže se srovnat s tím, že jako malý chlapec nedokázal spatřit mořskou pannu, že žertíky jeho otce sežral i s navijákem - a pak se zlobil na něj a ne na sebe.

Jeho otec musel zemřít, aby se v dlouhém řetězu příčin a následků Charlie propracoval k poznání, že nuda a vážnost životu nesvědčí, a že škodí stejně jako schopnost nerozhodovat se a nést se na vlně událostí. Charlie sice zpočátku podle svého zvyku kličkuje a rozhoduje se stylem menšího zla, ale nakonec to tak nějak vyplyne, že opratě svého života vezme do vlastních rukou - i když tu a tam je překvapený, k čemu že se to rozhodl a co že to udělal.

Samozřejmě, že Charlieho vnímání trapnosti je poněkud přecitlivělé - ale to je třeba, jednak se díky tomu mohou roztáčet kola příběhu, jednak čtenář potřebuje svého Watsona, na kterém si může dokazovat, že vlastně sám je docela normální. Protože Charlie se - jakožto románová postava - klidně bez fantazie obejde, my ji ale potřebujeme stále, pořád a v dost podstatné míře. V tom Gaiman navazuje na Zkázu domu Usherů Raye Bradburyho (a nejenom na tuto povídku a nejenom na tohoto autora SF).

Anansiho chlapci je vynikající vícevrstevný příběh s dokonale propracovaným prostředím, jehož mytologická vrstva je nejenom kulisou, ale i dějotvorným prvkem a nositelem poselství k nám, čtenářům.

Neil Gaiman: Anansiho chlapci (Anansi Boys)
překlad: Ladislava Vojtková
obálka: Marek Fišer, Rubin Kostov, grafická úprava: Marek Fišer
Polaris, 2006
292 stran, 239 Kč, brožované
ISBN 80-7332-079-7