Hachamel, Ilmuth, Nith-Haiah a Jofaniel jsou čtyřčlennou operační skupinou andělů. Ester, Zdeněk a Karel je trojice lidí, kteří budou spojeni společnou smrtí. Celý příběh pak je jakýmsi kolektivním mezirasovým štafetovým během. Pomyslný vypravěčský kolík se ale předává jen mezi první pěticí z tohoto seznamu - a myslím, že odpověď na to, proč mezi vypravěči chybí Zdeněk i Karel, je dost důležitá a souvisí se smyslem celé knihy.

Především Vieweghův Bůh je jeho vlastním Bohem, nikoliv Bohem Bible, stejně jako jeho andělé jsou obyvateli jeho vlastního panteonu nadpřirozených bytostí (můžu vlastně u monoteistického náboženství použít termín panteon?). Andělé jsou tu především dohlížiteli, mají dvě hlavní a jednu vedlejší úlohu. Ty hlavní jsou glosovat život, úmysly a také minulost tří lidských hrdinů a jejich okolí, a tu a tam je v jejich posledním dni potěšit. Tou vedlejší úlohou je vysvětlit čtenáři, co a proč vlastně v příběhu dělají. Čili fungují zhruba jako tlumočníci mezi autorem, postavami a Bohem na jedné straně a čtenářem na straně druhé. A protože i oni sami jsou na straně Boha (a autora), tak to hodnotím jako těžkou přesilovku.

Ester, Zdeněk a Karel jsou obyčejní lidé - vlastně ne tak stoprocentně obyčejní, protože onoho pátého září 2006, kdy se děj celé novely odehrává, zemřou. Ale jinak to jsou lidé, jejichž dosavadní život se pohybuje v pásmu obyčejnosti. Žádní velcí hrdinové, žádné silné osobnosti, trochu jako postavy Jaroslava Papouška (ať už z filmů homolkovské série či z Cesty kolem mé hlavy) nebo jako uživatelé páralovských Radostí až do rána. Každý z nich je něčím charakteristický a odlišný, ale právě obyčejnost je jejich hlavní spojující charakteristikou.

Michal Viewegh psal tuto svoji novelu jako určitou reakci na osobní prožitek, do postav andělů dal kousek ze svého vlastního soužití s těžkou smrtelnou nemocí v rodině. I andělé vědí o přicházející smrtí všech tří postav, i oni se snaží nějakým způsobem svým svěřencům splnit nějaké drobné přání, udělat jim alespoň malou radost, a zároveň vědí, co přichází, a i oni se s tím srovnávají. Michal Viewegh je navíc spisovatel, a tak svůj osobní prožitek použil jako prizma, filtr, nepopisuje to, co se odehrávalo v jeho okolí, ale pocity, které prožil, se snaží transformovat do podoby samostatného a nezávislého příběhu. Právě tohle vše dohromady je asi  hlavní důvod, proč z lidí je vypravěčkou trochu nelogicky jen Ester, autor se při psaní hodně soustředil na své vlastní pocity a čtenáře (a formální stránku textu) nechal trochu stranou (*).

Filozofický náboj této novely je silný, tento text není jen pouhým terapeutickým vypsáním se z traumatu umírání a smrti blízkého člověka, přece jenom Viewegh je pan autor. Ale v této novele se pohybuje - z pohledu literární fantastiky -  „pouze“ v oblasti slipstreamu, fantastický motiv použil proto, aby mainstreamovému čtenáři něco sdělil, něco natolik vážného a specifického, že standardní postupy mu pro to nestačily. Pro zařazení Andělů do kategorie literární fantastiky mi v nich přece jenom kousek chybí - ono neffovské něco je jinak. Lidské postavy příběhu a jejich osudy jsou nedotčeny kontaktem s nadpřirozenem, andělé vlastně komunikují jen se čtenářem a sdělují mu fakta, která by mu mohla být předána i jinak. Jejich úlohou je předávat filozofickou rovinu příběhu čtenáři a také svými dialogy trochu odlehčit onu neodvratnost, která je předem dána, nic moc víc.

Pro mainstreamové čtenáře - obdivovatele Viewegha to je určitě zajímavá kniha, kterou si s nadšením přečtou a odnesou si z ní to, co do ní autor vložil a co se čtenáři chtěl komunikovat (více viz tento rozhovor Alice Horáčkové s ním na iDnes). Z pohledu člověka, jehož way of life se s autorem setkává jen v několika málo jeho příbězích, to je v oboru literární fantastiky dílo nanejvýš průměrné hodnoty. Prodejní cena navíc věrně odráží tržní pozici autora a pohybuje se výrazně výš, než jak je obvyklé u knih podobného rozsahu a úpravy v SFFH.

Umírání hrdinů je v literatuře oblíbeným tématem, už z podstaty to bývá silný příběh. Ale obyčejná smrt obyčejných lidí? Nic moc častého, protože to dobře popsat je fuška a vyžaduje to odvahu, talent a nápad. Ve zlatém fondu SF přesto existuje ukázkový kousek - povídka Chladné rovnice (Cold Equations) Toma Godwina. To je příběh - vlastně PŘÍBĚH, a musím při vší úctě k Vieweghově literárním dovednostem konstatovat, že zatímco Chladné rovnice si pamatuji i po dvou desítkách let od jejich přečtení, Andělé všedního dne skončili v mé krátkodobé paměti.

Michal Viewegh: Andělé všedního dne
obálka: Igor Malijevský, grafická úprava: Bedřich Vémola
Druhé město, 2007
124 stran, 150 Kč, vázané
ISBN 80-7227-256-3

(*) V poslední době jsem i já prožíval něco podobného jako MV, a tak - jako člověk - tohle vše vnímám, chápu a respektuji, jenže jako recenzent to musím vidět i z druhé strany; to dodávám pro všechny ty, které moje věta před hvězdičkou pobouřila.