Tento text naleznete i na www.sarden.cz, kde můžete bez registrace diskutovat a využívat mnoha dalších výhod.

Když se Ignatius probudil, zjistil, že mu na hlavě vyrašily rohy. Zdá se vám to povědomé a Ignatius vám zní podobně výstředně jako Řehoř? Máte pravdu a zároveň se mýlíte. Ale možná by Proměna vypadala podobně, kdyby ji Kafka psal dnes.

Takže ještě jednou. Když se Ignatius probudil, zjistil, že má rohy. To však nebyl jeho jediný problém. Nedlouho před rohy někdo znásilnil a zabil jeho dívku, kterou opravdu hluboce miloval. A přestože se nenašly důkazy a soud ho osvobodil, všichni věřili, že to zvěrstvo spáchal on sám. Takže ty rohy, to byla jen taková třešnička na dortu utrpení, ze kterého bude muset Ignatius sníst každý drobeček.

Jenže ty rohy nebyly jen tak. Nutily lidi kolem Iga, aby se přiznávali k tomu nejhoršímu, co udělali, nebo kdy udělat chtěli. Vyslovovali nahlas své nejhorší myšlenky a obvinění a pak si nic nepamatovali. A Ignatius mohl tyto zpovědi ovládat. A taky zjistil, že může mluvit různými hlasy. A hadi se k němu slézali jako k nějaké syčivé modle.

Tak začala jeho pouť za skutečným poznáním nejbližších lidí, které miloval, a kteří, jak věřil, milovali jeho.

Nebudeme paranoidní a Komenského a jeho Labyrint světa a ráj srdce necháme spát, ale Alighieriho Božskou komedií bychom snad mohli trochu trefit do černého. Ignatius bezpochyby prochází všemi devíti kruhy pekelnými. A je to peklo tak trochu naruby, když jím prochází "něco rohatého". V tomto motivu zároveň tkví originalita Hillova příběhu.

První třetina příběhu, věnovaná skandálnímu vynoření rohů a seznámení s Igovou situací je dechberoucí jízda, na kterou čtenář nezapomene dlouho po dočtení knihy. Zároveň ale taky nastaví laťku vyprávění tak vysoko, že střední část může být trochu zklamáním. "Opravdu to muselo sklouznout k něčemu tak tuctovému?" říká si čtenář, avšak čte dál, beznadějně uchvácen temností příběhu a zvědavostí, co přinese poslední třetina. A ta mu poskytne pěknou řádku věcí k zamyšlení.

Rohy jsou nekomplikovaným příběhem, který okamžitě vtáhne svou nemilosrdnou upřímností. Už ve svém prvním románu (který u nás vyšel pod titulem Černá krabice), prokázal Hill nadání pro popis temnot duše. Bez mrknutí před námi obnažuje ty nejhorší myšlenky a plány, které občas přepadají každého z nás. Postavy je prezentují před Ignatiovými rohy tak dychtivě, jakoby se chlubily, nebo naopak naprosto lhostejně, jako by to bylo něco zanedbatelného, až z toho běhá mráz po zádech. A vy chtě nechtě musíte myslet na to, kolik lidí kolem vás přemýšlí zrovna o něčem podobném. Není divu, že Ig se svými rohy, přestože se v závěru ocitá na pokraji šílenství, a možná ji i překračuje, je téměř nejlidštější postava v tomto panoptiku, chcete-li pekle.

Celkově nejsou Rohy tak sevřeným a mistrovským hororem jako Černá krabice, na druhé straně jsou mnohem znepokojivější a nutí nás klást si otázky. Také se opětovně ukazuje, že synek Joe se od tatínka Stephena výrazně liší. Návyk na hrůzu od něho možná získal, ale to je vše. Horory Stephena Kinga, ať už jsou ve svých fragmentech jakkoliv mrazivé, zůstávají v podstatě optimistické a plné naděje. To v hlavě Joea Hilla se usídlil nějaký cizinec, analyzující hrůzy a strach tohoto světa bez milosti. A víte co? Mně se ten cizinec líbí.

Rohy /Horns/
Hill, Joe
Nakladatel: Beta
Překladatel: Adéla Bartlová
Obálka: Michal Kuba
Redakce: Helena Šebestová
Rok vydání: 2010
Počet stran: 304
Rozměr: 150 x 210
Provedení: hardback
Cena: 269 Kč