Žít osm let se ženou, která se vám hnusí - to je utrpení, které se Felix Dupont pokusí zkrátit. A protože svět, ve kterém se příběh odehrává, je nějakých 144 let po Kolapsu a tedy hodně odlišný od toho našeho, zvolí také poněkud jinou cestu. Rozvést se nemůže - a tak se rozhodne odcestovat ze své Malé Francie do americké Václahomy, Marii prodat do otroctví a pak spáchat sebevraždu. Už sám rozsah díla naznačuje, že něco z toho se mu nepovedlo.

Václahoma, na rozdíl od Malé Francie a řady dalších států, je totiž založena na Přirozených vztazích, jejichž základem je otroctví žen. Felix (ve své domovině se živil psaním článků o hrozném postavení žen ve Václahomě) zjistí, že svůj sen může splnit, pokud se ovšem stane občanem Václahomy. A tím se dostane na skluzavku, která ho protáhne nejen Václahomou, ale i do Centrohomy, která je zrcadlovým odrazem svého protějšku, v ní totiž otroky jsou muži - a jejich vztahy se jmenují Krásné.

Autor tu rozehrál docela zajímavou partii, rozvinul tu některá klišé, která o vztazích mužů a žen existují a mnohdy je jim přisuzována mnohem větší váha, než jakou v našem skutečném životě mají. Vykreslení václahomského společenského uspořádání věnoval značnou pozornost, a její vazbu na naši realitu ještě podtrhl některými detaily. Kolikrát už jste slyšeli výkřik manželky, matky nebo přítelkyně neslyším tě, teče mi tu voda?

Václahomské formální otroctví žen je tu podáno jako velmi funkční systém, muži ženám neubližují a naopak se starají o to, aby se jim žilo dobře. Vždyť i dnes se muž o svůj majetek - auto, dům - stará a pečuje o něj. Výběr otrokyň často probíhá na základě vzájemné dohody, a skoro bych řekl, že častěji a s lepšími výsledky, než lovy beze zbraní, pořádané vdavekchtivými osobami obojího pohlaví dnes a tady. Ostatně i v Centrohomě, která je s Václahomou v dlouhém ideologickém a válečném konfliktu, tyhle vztahy fungují celkem dobře a možná o fous lépe, než u nás. Hlavní hrdina nakonec na svoji demonstrativní sebevraždu zapomene, je okouzlen skutečností světa, který tolik let ve svých článcích a románech pomlouval, a přizpůsobí se mu.

Do spárů Natbehu je především a hlavně humoristický román o vztazích mezi pohlavími. Postkatastrofický svět a tedy SF tu je prostředkem pro parodické zesílení jak vztahů mezi pohlavími, tak - a to považuji za mnohem důležitější - jejich četné interpretace. Ať již se jedná o běžné vnímání vztahu muž - žena, či o jejich zvýrazněnou či až hystericky přehnanou interpretaci, s jakými se dnes a denně setkáváme.

Právě SF dala autorovi do rukou nástroj, díky kterému dokázal zvýraznit a zesměšnit onu přehnanou polohu muž = otrokář, žena = otrokyně, se kterou se setkáváme často v okruzích, které si dokonce pro tento účel vyvinuly vlastní newspeak. Jaroslav Ježek převedl tohle přirovnání do praxe - ale zároveň ho postavil na hlavu. Václahoma - ale paradoxně i Centrohoma s převrácenými vztahy otrok / otrokářka - ukazují společnost sice pokřivenou na formální úrovni, ale vnitřně fungující a lépe přizpůsobenou mužům a ženám, než ta, která slouží jako jejich urquell - neboli prazdroj.

Román, používající výrazové prostředky SF, kypí nápady a mnoha podrobnostmi, které však jsou jen naznačeny a nadhozeny, ale brzo opouštějí příběh a mizejí za obzorem. Mezi takové motivy patří třeba postava poutníka v čase, ale i jedna z hlavních ženských postav - Katuše, která je z příběhu vytěsněna jako chemie z ekologického zemědělství. I řada dalších postav příběhem prochází jako apoštolové orlojem - kuk a fuč.

Je znát, že autor není obeznámen s SF, použití metod a postupů tohoto žánru je časté, ale hlavním adresátem příběhu jsou bezpochyby mainstreamoví čtenáři. Pokud se setkáte s feministkou, které se tento román bude líbit a nejmenuje se Jana Mycitonová, važte si ji - má smysl pro humor...

Jaroslav Ježek: Do spárů Natbehu
obálka. Martin Vančát
Baronet, 2006
287 stran, 209 Kč, vázané
ISBN 80-7214 -911-3